MTTED - 17. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Autumn

Byli asi tak v polovině schodů na cestě zpět, když se kolem nich začala skála s hlasitým rachocením třást.

Autumn se ocitla u zdi a cítila, jak jí pod rukou vibruje.

Zemětřesení…?

„Sakra,“ zaklel Damon.

Skočil vpřed, aby ji ochránil svým tělem. Když si to Autumn uvědomila, natáhla vděčně ruku a dotkla se jeho zad. Chtěla tím dát najevo, že je v pořádku, a zároveň ho chtěla uklidnit, protože cítila jeho nervozitu.

Byl tak napjatý, že jeho svaly byly tvrdé jako socha. Autumn se musela přemoct, aby zahnala svůj náhlý pocit strachu.

„Co se děje?“

„Nevím,“ řekl Damon potichu. „Něco se děje. Skála je rozrušená. Ale nemůžu zjistit, co to způsobuje…“

Autumn sledovala, jak se natáhl, aby se oběma rukama opřel o kámen. Na zlomek vteřiny se ani nepohnul… pak se se zaklením odtáhl a pěstí udeřil do skály.

„Sakra,“ zaklel frustrovaně. „Je to jako stín. Nemůžu to vidět…“

Autumn mohla cítit jeho frustraci… a také strach.

Nikdy předtím neviděla Damona vyděšeného.

„Ať je to cokoliv, je to špatné,“ zamumlal a otočil se k ní. „Skála se mnou nemluví. To se ještě nikdy nestalo.“

„Možná je to chiméra?“ zeptala se Autumn nadějně, přestože jí srdce začalo v hrudi bušit náhlým strachem.

Damon měl pravdu… něco bylo špatně. Nevěděla, jak to ví, ale cítila to. Bylo to, jako by se kolem nich celá hora napjala. A byl cítit slabý štiplavý zápach… zápach jako by něco hořelo…

Náhle se před nimi objevil malý stín sbíhající ze schodů dolů.

Damon vztekle zavrčel a otočil se, aby čelil jejich útočníkovi… ale stvoření proběhlo přímo kolem něj, příliš malé, než aby ho zastavil.

O chvíli později se zastavil. Na schodu osvětleném blikajícím světlem těsně pod Autumn seděla malá myš.

„Ginny!“ řekl Damon překvapeně. „Co se děje?“

Před Autumninýma očima se drobná myš začala třpytit. Později se změnila v lidskou a velmi nahou ženu.

„Draci ohně,“ řekla spěšně a oči vytřeštila hrůzou. „Tady. V jeskyních. Útočí na chiméru.“

Autumn se rychle vysoukala z kabátu a obalila jím vyděšenou vděčnou myšku.

„Nějak mě zablokovali, abych viděl, co se děje.“ Damon zaťal zuby, když se od nich otočil a zíral nahoru do schodů, a znovu přitiskl ruku na kámen.

„Musíš jít. Chraň chiméru!“ Ginny se třásla, ale i tak byl její hlas plný odhodlání. „Potřebujeme ho. Pokud mu ublíží… nebo ho unesou…“

„Nemůžu.“ Damon sevřel čelist, když se otočil. „Neopustím Autumn. Slíbil jsem jí, že ji udržím v bezpečí.“

„Nebude v bezpečí, pokud chiméru dostanou,“ řekla Ginny. „Budu ji chránit.“

„Ty?“ Damon zavrtěl hlavou. „Ne. V žádném případě.“

„Poslouchej mě,“ řekla Ginny. Mluvila velmi tiše, ale hlas měla pevný. „Na této hoře je místo, kde budeme v bezpečí. Tam jsem šla. Místo, kam může jít jen člen Rady…“

„Vězeňské pokoje.“ Damon zavrtěl hlavou. „V žádném případě.“

„Ne. Půjdu,“ přerušila ho Autumn. Srdce jí bušilo až v krku. Vzpomněla si, jak se dveře v kameni otevřely jen na Damonův dotek. Žádný klíč ho nemohl otevřít. Pouze člen Rady to mohl zvládnout.

„Ginny má pravdu,“ pokračovala, když na ni Damon upřeně hleděl. „Musíš jít a zastavit je. Nevím, co se děje, ale nejsem dračí měnič. Držím tě zpátky. Nedovolím, aby mě používali jako zbraň proti tobě. V těch jeskyních budeme v bezpečí.“

„Včera dostal svou týdenní dávku draslíku,“ řekla Ginny. „A je za mřížemi. Nedokázal by ublížit ani mouše. Viděl jsi ho.“

Damon znovu zavrtěl hlavou, oči měl tmavé a zoufalé, když k Autumn natáhl ruku.

Nechala se od něj vtáhnout do náruče, políbila ho se vší touhou po něm, zatímco jí srdce bušilo v hrudi.

Jdi, zašeptala tiše a doufala, že ji bude cítit přes jejich křehké pouto. Miluji tě. Vím, že nás všechny ochráníš.

Jeho ústa na ní byla horká a zoufalá. Zasténal do polibku, paže jí utáhl kolem pasu, jako by ji nikdy nechtěl pustit. Jeho silné srdce bušilo proti ní se stejným vyděšeným rytmem.

Když ji nakonec pustil, uvědomila si, že jeho hrůza nebyla kvůli drakům ohně, kteří je ohrožovali.

Byl vyděšený kvůli ní.

„Jsi moje družka,“ zašeptal chraptivě tak blízko, že cítila jeho horký dech na rtech. „Když budu muset, položím svůj život, abych tě ochránil. Vrátím se k vám. Přísahám.“

„A já přísahám, že na tebe budu čekat. Budu v bezpečí. Budu v bezpečí s Ginny.“

Znovu ho políbila a pak se od ní nakonec odtrhl a lapal po dechu.

„Tak rychle,“ řekl tichým naléhavým hlasem. „Nemůžu je cítit. Je tam nějaký stín, který je zakrývá… můžou být velmi blízko.“

Společně spěchali po schodech dolů. Damon na těžké dveře z kamene, které neměly klíčovou dírku, přitiskl ruku.

„Uzavřu to za vámi,“ řekl tiše. „Stanou se součástí skály. Jakmile bude po všem, vrátím se co nejdříve a pustím vás.“

„Dávej na sebe pozor,“ řekla Autumn a podívala se mu do očí, které se leskly ostrým ocelovým odstínem.

Věděla, že je silný. Bude v pořádku.

Srdce se jí náhle sevřelo v hrudi, když ji spěšně naposledy políbil a pak vyšel ven.

Autumn se zachvěla, když slyšela dunící ozvěnu, když za nimi zavřel.

O chvíli později se obrys dveří začal třpytit a měnit. Během několika vteřin vše zmizelo a ona stála před kamennou zdí.

Stěna bez dveří. Což znamenalo, že byla nyní uvězněna v jeskyni s jedním z draků ohně, před kterými se sem schovali.

Se srdcem bijícím jak o závod se otočila. A uviděla, jak je z druhé strany mříží zmateně pozoruje drak ohně.

„Co se děje?“ zeptal se pomalu.

Autumn tiše zavrtěla hlavou. Teď nemohla mluvit, ne se strachem o Damona a s tou hrudkou v krku.

Braeden se na ně zamračil. Když se pak podíval na Ginny a viděl co má na sobě, vykulil oči, zrudl a okamžitě odvrátil pohled. Bez toho, aby cokoliv řekl, utekl od nich a vklouzl dírou ve zdi do další jeskyně.

O několik sekund později se vrátil. Odvrátil oči, hodil jí svetr a to, co vypadalo jako kalhoty od pyžama.

Než mohla Autumn zareagovat, Ginny se všeho zmocnila. Také se začervenala.

„Děkuji,“ zamumlala.

Drak ohně spěšně odešel zpět do druhé jeskyně, aby jim poskytl nějaké soukromí a Ginny se rychle oblékla.

Byla baculatá jako Autumn a kalhoty od pyžama pro ni byly příliš dlouhé. Ale i když byly sníženy pro mužské boky, bylo v nich dostatek místa, aby se do nich vešly její křivky.

V každém případě to muselo být lepší, než čekat v této jeskyni a mít na sobě jen Autumnin kabát.

„Můžu se vrátit?“ zeptal se po chvilce drak ohně.

Autumn se musela překvapeně zasmát.

„Ano, děkuji ti,“ zavolala a pobaveně se usmívala, když se Braeden vrátil do cely, kterou právě teď sdíleli.

„Jsi strašně zdvořilý na velkého špatného draka,“ řekla.

„Nemusíš tomu uvěřit,“ řekl a znělo to uraženě, „ale taky máme čest.“

„Mm-hm,“ řekla Autumn a vůbec nebyla přesvědčena. „Proto si ty a tví lidé myslíte, že zabíjení lidí není velký problém. To je velmi čestné.“

„Nikdy v životě jsem nezabil člověka –“ začal Braeden podrážděně a pak náhle zmlkl. „Nevadí. Co se děje? Co tu děláš?“

Autumn se podívala na Ginny, která jí klidně oplácela pohled, ale mlčela.

Dobře. Nevypadá to, že bych z této strany měla nějakou pomoc.

Bylo by lepší mlčet? Nechtěli, aby Braeden dostal nějaké nápady. Na druhou stranu, i kdyby věděl o ostatních dračích ohně, byl stále ve své cele. Jakou škodu by mohl udělat?

„Zaútočili na nás draci ohně,“ řekla nakonec. „Ale nemysli si, že se z toho dostaneš. Jsme tady, protože je to nejzabezpečenější místo na této hoře. Jediné místo, kde tě určitě nenajdou.“

Jako by v odpovědi někde v dálce zazněl rachot a pod nohama jí začalo vibrovat.

Náhle vyděšená Autumn zalapala po dechu a zaťala prsty do dlaně, až se jí nehty zaryly do kůže.

Před Braedenem neukázala žádnou slabost.

Přesto s každou minutou bez Damona vzrostl strach v jejím srdci.

Neměla strach, protože byla zavřená v jeskyni, nebo ze vzdálené síly, která způsobila, že se otřásla hora.

Ale bála se o svého druha. Žila bez něj tolik let… ale teď, když ho konečně našla, zdálo se nemožné, že by mohla dál žít bez té vše stravující lásky.

Buď v bezpečí, poslala přes pouto a nevěděla, jestli se to k němu dostane. Buď v bezpečí, můj druhu!