NBT - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„Přijdeš v pátek na večeři, zlatíčko?“ zeptá se mě teta Peg jakmile zvednu telefon. Je to starší sestra mého otce a jediná rodina, kterou v Kalifornii mám. O své sestřenici Marii z matčiny strany nemluvím, teta Peg je jediná rodina, která mi zbyla. Tečka.

Je to čtyři dny od nehody a moje noha vypadá stejně špatně jako v den, kdy se to stalo. Taky určitě nepomáhá, že musím zdolávat zrádné kopečky, abych se dostala na své hodiny. Jako důkaz mám nové modřiny. V podpaží. A nikdo by neměl mít v podpaží modřiny.

„Nemůžu. Promiň, teto Peg,“ odpovím, zatímco se snažím vyšplhat tři obrovské schody, které vedou k mé koleji.

I moje zdravá noha bolí. V pažích mi tepe a jsou vyčerpané. Tři schody mi trvají věčnost – stejně tak bych mohla šplhat na Everest. „Pokazilo se mi auto a možná jsem si zlomila kotník.“

Naproti přes kampus zahlédnu Reagana Reynoldse, jak se směje s nějakou holkou, která má přes prsa jen o trochu víc materiálu, než mají bikiny. Dnes ráno skoro způsobil další nehodu. Proč mě vůbec chce vozit? Nemůžu přijít na to, co ode mě chce a jsem z toho nervózní.

„Zlomila? Jsi si jistá?“

„Ne, nebyla jsem na pohotovosti. Teď si to nemůžu dovolit.“

„Objednej si Uber – já to zaplatím. Aspoň se na to bude moct podívat Wheels.“

Arthur „Wheels“ Webster, přítel mé tety Peg. Wheels podle toho, že měl před dvaceti lety nehodu v autě a je upoután na kolečkové křeslo. Jak to vím? Protože když jsme se setkali, potřásl mi rukou a řekl, „Jmenuju se Artie, ale všichni mi říkají Wheels, jelikož jsem měl dopravní nehodu. Měla bys vědět, že tu žiju s tvou tetou Peg i když nejsme svoji. Snažil jsem se si tu ženu vzít, ale ona nechtěla. Omlouvám se, jestli ti to dělá problém.“

„Proč by se mi díval na kotník?“ I když svou tetu Peg mám moc ráda, vždycky byla trochu „mimo“.

„Wheels je doktor – teda byl. Takový ten namyšlenec. No, než ho sbalili za prodej lékařských předpisů na drogy.“

Jasně.

Když si představím tichého muže s šedým culíkem, sukovitýma rukama, které často obdělávají malou zahrádku vzadu za domem, když tam přijdu, nemůžu se zbavit nevěřícnosti v hlase. „Wheels? Doktor?“ a drogový dealer? Tu poslední část vynechám.

„Nebuď tak šokovaná. Stav se. On ti řekne, co s tím je špatně.“

Ploska berle narazí na kámen. Skoro spadnu a během toho se napíchnu na podpaží. Do očí mi vhrknou slzy frustrace, když si tu berli spravím. Když neodpovídám, naléhá, „Alice?“

„Život stojí za hovno.“ Hlas se mi zlomí, jak bojuju se slzami frustrace.

„Oh, zlatíčko. Trochu si ten život oslaď a nebude to tak hrozné.“

„Myslíš osol?“ řeknu, zatímco si otřu zadní stranou ruky tvář.

„Ne, myslím cukr. Život už nám to tak dost osolí, drahoušku.“

***

Reagan

„Hej, Regi,“ zaječí Cole z druhého konce Cantiny, baru, který se táhne po pláži, na které obvykle odpočíváme. Dřevěná podlaha je pokrytá skořápkami z arašídů, velká televizní obrazovka je strategicky umístěná za barem a člověk tu najde ty vibrace, které vás nutí nechtít nikdy odejít. I nachos tu mají výborné.

Mávne na mě ke stolu, který už je plný pivních lahví. Už jsou tu všichni kluci. Brock a Cole Petermanovi. Dallas. Warner Moss, poslední přestup z UCLA a pravděpodobně nejtalentovanější hráč v sestavě. Shane Westbrook, druhák, který si zasloužil své místo, když tři z našich nejlepších hráčů promovali. A jako poslední Quinn Smith, náš gólman.

V úterý je jedna plus jedna zdarma, takže je tu narváno, spousta holek, které hledají úlet se sportovci a příležitostnými celebritami, které se tu baví.

Padnu na prázdnou židli vedle Dallase a v televizi za barem koukám na sestřih minulého zápasu UCLA Bruins.

„No?“ začne Cole. Roztáhne ruce a udělá obličej stylem no tak sem s tím. „Čekáme, co se stalo s tou holkou, po které jsi vyhlásil pátrání.“

Cole a Brock Petermanovi nejsou jednovaječná dvojčata, ale zato dva nejlepší obránci v zemi, a stejně rozdílní, jak jen dva bratři mohou být. Znám je od základky, jejich otec byl duchovním v kostele, kam chodili mí rodiče.

Brockovi je jednadvacet, ale chová se jako by mu bylo osmdesát, je tichý a pohodář. Jsem si skoro stoprocentně jistý, že nikdy v životě nesešel z cesty poctivosti. Nebo jsem to aspoň nikdy nezažil, a to se v jeho blízkosti pohybuju většinu svého života.

Jeho bratr, jak to říct kulantně, je stroj. Soutěživý až do bodu nesnesitelnosti, a naprosto nedůvěryhodný pro jakéhokoli člověka, který se nenarodil s ptákem – což je záhada, kterou ještě musím vyřešit.

Myslím, že je to zásluha holek, se kterými chodil na střední, ale nikdy o tom se mnou nemluvil. Ale pro každého z nás by se rozdal. Historky o jeho loajalitě jsou legendární. Taky proto mu ty jeho kraviny trpíme.

Zhluboka vydechnu, protáhnu si krk na obě strany. „Odstavila mě, kámo. Ona mě odstavila.“ Nikdy jsem nepotkal holku, která se mě tak zoufale snaží zbavit.

Z ochozu se ozvou uchechtnutí. Jeden z vtipálků zakřičí „Pohořel jsi, mistře?“

„Chlape--“ Cole potřese hlavou a potlačí úsměv. Znovu si založí ruce na hrudi, ruce schová do podpaží, palce na bicepsech. Posune židli, až stojí jen na dvou nohách. „Nikdy jsem si nemyslel, že tenhle den nastane. Co se stalo s vždycky to ukonči sám?“

„Tohle není o mém péru, kámo. Jen se snažím té holce pomoct.“

„Když to říkáš.“

Ať už si Cole myslí cokoli, těžce se plete. Jakmile napravím škodu, kterou jsem způsobil, hodím celou tuhle věc – včetně Alice Baileyové – za hlavu. Tohle je poslední rok, který patří mně a jenom mně. Abych mohl dělat, co si přeju já. Příští rok bude medicína a můj otec mě na příštích osm, deset let sedře z kůže. Ne že bych plánoval spálit se kvůli nějaké holce, ale taky nehodlám investovat čas do vztahu, který nevydrží.

Obdařím ho naštvaným pohledem. „Jo.“

Pozornost se přesune ze mě na reportáž ze zápasu Bruins, při kterém si jejich hvězdný obránce, budoucí první volba v draftu NFL, zlomí nohu. To zranění je hnusné. Jeho celý svět právě skončil.

Vítejte v úžasném světě vysokoškolského sportu.

Většina lidí netuší, co všechno musíme obětovat. Svůj čas. Tělo. Všechna ta zranění. Většina z nich má dlouhodobé důsledky. Ale zase je to pro některé z nás jediný únik, který máme.

Ozve se Dallas. „Co teď budeš dělat, když je Penny pryč?“

Penny byla poslední rok moje příležitostná kámoška na sex. V létě se odstěhovala do New Yorku, aby se vdala. Řekla, že je si jistá, že i její snoubenec někoho má. Kdokoli, kdo řekne, že vztah na dálku funguje, nikdy žádný nezažil.

Potkala jsme se, když byla asistentkou na hodinách biologie. Žhavá, nekomplikovaná, chytrá dost na to, aby ode mě neočekávala nic jiného než moje tělo. To je můj oblíbený typ ženy. Už teď mi Penny chybí.

„Nevím.“ Ale raději bych to měl rychle vyřešit, protože poslední dobou okupuje mé sny Baileyin tmavý pohled. Alespoň tu trochu snů, které ještě mám, když skoro nespím.

***

Alice

Podívám se na vršek stránky, kterou jsem otočila v momentě, kdy nám je dali, a zírám na velké tlusté D na mé zkoušce z filmové teorie a kritiky. Ne, nemám halucinace. Je to pořád D jako debil.

Nejsem jedna z těch lidí, kteří se školou proflákají. Jsem spíš abstraktní myslitel. Pokud to není vizuální informace, kterou dostanu, můj mozek má tendenci odbočit, v přímce. Což znamená, že přímý mentální proces, který je potřeba k sesbírání znalostí a odpapouškování v testu, je problém. Potřebuju se soustředit, abych si udržela vysoké známky a někdy potřebuju extra pomoc.

Vím, že jsem se moc neukázala – psali jsme to den po té nehodě s kotníkem, takže jsem toho moc nenastudovala, protože jsem měla bolesti – ale ani si nemyslím, že bych se na to vykašlala.

„Tak jak?“ zeptá se mě holka vedle. Morganin piercing, ten, který má na obočí, se pod osvětlením třpytí. Přemýšlím, jestli to bolí. Proč si ho nechala udělat? Lituje toho? Má to pro ni nějaký význam. Vidíte, co myslím těmi odbočkami?

Zhluboka, frustrovaně vydechnu a promnu si dlaní obličej. Ofina se mi postaví, tak ji zase spravím. „Hrůza. Co ty?“

Zatahá se za konečky krátkých růžových vlasů. „B plus. Nevím, jak, sotva jsem se na to podívala. Nesnáším Bertolucciho. Je to šovinistické prase.“

Nějaký Bernardo Bertolucci je mi jedno. Ale můj průměr mi jedno není. Nemůžu si dovolit mít takové známky. Moje stipendium vyžaduje B plus, a jestli to nezvládnu, je v sázce všechno, na čem jsem kdy pracovala.

Žvýkám si špičku palce, rozhlédnu se a najdu Simona, jak se na mě dívá. Pošle mi zdrženlivý úsměv. Což mě donutí se usmát taky, ovšem zcela neupřímně. Bože, doufám, že se nezeptá, jak jsem si vedla. To by bylo dvakrát tak ponižující.

„Poslední tango v Paříži. Klasika,“ řekne s chlípným pohledem.

Morgan se do něj odvrátí a naznačí takový úšklebek, až se rozesměju. V tomhle jsem s ní za jedno. Ten film je prakticky lehké porno propagované jako umělecký kousek. A hlubokomyslné ponaučení z toho příběhu? Ženy nejsou schopné mít sex, aniž by se emocionálně vázaly. Jsou hysterické, maniakální, a nakonec jsou schopny vraždit.

Vidíte, znám svůj obor. Jen si prostě nevedu dobře v testech, pokud jim nevěnuju čas navíc.

„Dělám to jen zřídka, ale jelikož si většina z vás vedla uboze, nabízím volitelnou dodatečnou zkoušku,“ oznámí profesorka Levinová.

Místností se rozlehne sborové „Díky Bohu“. Napětí v ramenou se trochu zmírní.

„Přijď do studijní skupiny a já ti pomůžu,“ řekne Morgan. Podívám se na ni a na kulaté tváří objevím záblesk porozumění. Nemyslím, že tu má moc přátel. Na hodinách mluví jen se mnou.

„Kde to je?“

„Zítra večer v knihovně. Studovna B.“

„Budu tam.“

Obličej jí rozzáří krátký úsměv a tetování motýlka na jejím krku zatřepetá křídly.

***

Příští večer sedím na toaletě ve společné koupelně, právě si převazuju svůj kotník po půlhodinové solné koupeli, když mi volá nevlastní máma.

„Ahoj, zlatíčko. Jak se má tvůj kotník?“

„Je lepší. Každý den mu dělám lázeň a pomáhá to.“ Je to lepší jen minimálně. Ale to nepotřebuje vědět. Už tak se dost bojí. „Dáváš si na to arniku?“

„Ještě ne. Nebyla jsem schopná dojít do obchodu.“ Budu to muset napravit zítra, zeptám se Zoe, jestli mě nezaveze, pokud bude mít čas.

„Pořád si myslím, že bys měla jít na rentgen.“

„Button? To jsem já, táta.“

Jako by mě někdo jiný na planetě takhle oslovoval. On to dělá, ukrade mámě telefon uprostřed konverzace. Jo, to ona miluje. Nebyla bych překvapená, kdybych ho jednou našla s iPhonem zmláceného do bezvědomí.

„Ahoj, tati.“

„Jak se k tobě v Kalifornii chovají?“

„Strašně. Neustále mě zdraví. Bezdůvodně. I cizinci. A usmívají se. Taky mají tu drzost navázat oční kontakt. Jsem z toho trochu vyděšená.“

Z telefonu se ozve hluboké uchechtnutí a mě píchne u srdce. Chybí mi. To je jedna z neřestí toho, když jste jedináček a vytvoříte si na rodičích nezdravou závislost.

„Co se stalo s tím autem?“

„Stálo mě to několik stovek.“

„Chybami se člověk učí.“

„Prosím, neříkej, že jsi to říkal.“

„Dobře, dobře. Dám tě mámě. Miluju tě. A já jsem ti to říkal.“

„Taky tě miluju.“

„Zlato?“ ozve se máma o chvíli později.

„Musím jít, pokud to chci včas stihnout na studijní skupinu.“

„V tuhle dobu??“ vykřikne.

„Je jen půl osmé, Nance. Klid.“ I když až skončím, bude pozdě. „Pokud tě to uklidní, beru si domů Uber.“

Neberu. Nemůžu si to dovolit. Ale nechci, aby se bála, že budu belhat o berlích někdy v noci.

„Nevím, Alice. Opravdu mě to znepokojuje. Možná bych na pár dní měla přijet. Dokud ti nebude lépe.“

„Mami, přestaň. Jsem v pohodě. Musím jít. Zavolám zítra.“

I když vídá dennodenně krev a střeva v jedné z nejvytíženějších nemocnic v Newarku, když přijde na její jediné dítě, je Nancy Baileyová úzkostlivá. Taky opakovaně řekla, že nikdy v životě úzkostlivá nebyla, dokud nepoznala mě a nezamilovala se.

„Zavolej večer. Myslím to vážně. Zavolej, nebo neusnu.“

„Fajn,“ zabručím. „Miluju tě, ahoj.“

V naší rodině si často říkáme miluju tě. Po mém narození, když máma zemřela, mi to začal táta neustále říkat. Pak jsem to začala říkat i já. A pak potkal Nancy, která to říkala častěji než já a táta dohromady.

„Já tě miluju víc.“

O hodinu později se proklínám za svou blbost. Jsem zpocená, mám bolesti a když dorazím ke knihovně, jsem nasraná. Protože na dveřích vidím poznámku, že studijní skupina byla přemístěna mimo kampus, na přiloženou adresu, protože místnost vytopilo prasklé vodovodní potrubí.

Chci umřít.

Dole se píše, že každý, kdo zapomněl napsat své telefonní číslo na přihlašovací formulář, tak může učinit zde.

Z principu nenapíšu své telefonní číslo na něco tak veřejného jako je přihlašovací formulář a soudě podle seznamu čísel, který tu vidím, ani většina ostatních. Nezaváhám, vytáhnu pero a naškrábu ho na určený řádek. Tohle už se nesmí stát. Moje duševní zdraví to nepřežije.

Když odcházím, abych započala svou mučivou cestu zpátky domů, někdo, koho znám ze třídy od vidění, spěchá dovnitř. „Skupina se přemístila mimo kampus. Místnost je vytopená. Je tu tabulka, kde můžeš napsat své telefonní číslo, pokud jsi zapomněl.“

Ramena mu klesnou. „Kruci,“ zamumlá si pod vousy.

Vím, co tím myslíš, kámo. Vím, co tím myslíš.