BS - 28. kapitola

Překlad: Lenuszka

Prasklo to

Eli

Jako Pavlovův pes, v péru mi zacuká, když to slyším. Neptejte se mě, jak, ale vím, že je to ona. Způsob, jakým chodí, její tempo, její zatracená schopnost nakráčet do místnosti, jako by vládla světu tak, jak to umí jen ona.

Nelítostná, sebejistá, inteligentní, a přesto to dělá způsobem, který je ženský a sexy jak blázen.

Zvlášť v těch zatracených podpatcích.

Klapání zesílí a zrychlí. V době, kdy dorazí ke dveřím, už skoro běží.

Její šaty na ramínka jsou tmavě hnědé a kratší, než nosí obvykle. To vím jistě, protože mi nedalo žádnou práci vytáhnout jí je nad boky, když jsem si ji dnes ráno vzal v šatně, než vyšlo slunce.

Její kabát – barvy vanilkové zmrzliny a dost dlouhý na to, aby jí sahal až ke kotníkům – jí z jednoho ramene padá díky tomu, jak běžela. Kromě toho vypadá dokonale jako vždycky. Až na ty oči, které jí dnes ladí k šatům. Ty jsou divoké a zoufalé – říkají to všechno, když se setkáme pohledem.

„Nevěřila jsi mi.“

Hlas se jí zadrhne. „Ne, nevěřila.“

„Říkal jsem ti, že jsem v pohodě,“ řeknu, když mě sestra obvazuje.

Zamrká řasami, než zavře oči a dvakrát přikývne. Ztěžka polkne, dělá to, co dělá vždycky, když nejsme sami. Dá se dohromady, postaví se víc zpříma, vyhladí rysy.

„To jsi říkal. Jen jsem to musela vidět sama.“

Andrew zůstal v chodbě, když ke mně doklapala, dnes v podpatcích barvy rezavé mědi.

Když ke mně dojde, přejedu jí rukou po kabátu a stisknu jí přes šaty zadek. „Spokojená?“

Nakrčí obočí. „Nadšená.“

„Jsme skoro hotovi. Sprchujte se normálně a převazujte ránu. Žádné koupání nebo plavání. Lékař předepíše antibiotika a mast. Dodržujte pokyny a zajděte si k vašemu lékaři, pokud se to zanítí, zrudne, nebo se objeví horečka. Stavte se tu za sedm až deset dní a vytáhneme to.“ Sestra ukáže na mé stehy. „Budete jako nový.“

Podívám se na tu starší ženu. „Můžu si je vytáhnout sám.“

Ona zavrtí hlavou. „Muži.“

„Jak špatné to je?“ zeptá se Jen, položí mi ruku na zdravé rameno, aby upoutala mou pozornost.

Pokrčím tím ramenem. „Říkal jsem ti, že to bylo jen škrábnutí.“

„Škrábnutí, to určitě. Přišel jste o kus masa. Měl jste štěstí,“ prskne sestra.

Otočím se na ni a zamračím se.

„Co?“ zeptá se, než všechno připraví. „Máte ruku na jejím zadku, jsem si jistá, že to nakonec uvidí. Vsadila bych další rok na dietě ze sucharů a šťávy, že to ona zajistí, abyste dodržoval pokyny lékaře – měla by to vědět.“ Ta stará dáma, která je texaskou verzí mé vlastní matky, se podívá na Jen. „Měl štěstí – nenechte ho to zlehčovat.“

Jen šokovaně pozvedne obočí a zvedne hlavu. „Kus masa?“

Zavrtím hlavou, ale rychle jsem poučen, že nezáleží na tom, jak staré jsou, ženy z Texasu udělají a řeknou, co se jim kruci zachce, protože já do toho nemám co mluvit. „Jo. A musí brát léky na bolest nebo minimálně ibuprofen.“ Usměje se, spokojená sama se sebou a pak se na mě podívá. „Jak se tak na vás dívám, jsem si jistá, že tu zase brzy naděláte paseku. Hodně štěstí, kovboji.“

Zúžím oči. „Nejsem kovboj.“

„No, určitě jste koupil kulku jako kovboj.“

S tím zamíří sestra ven z místnosti, nechá mě s Jen a k čertu s tím, jestli nemám tu ženu, kterou miluju, přečtenou.

Znovu ji stisknu. „Posaď se.“

Sedne si na kraj postele, dotýkáme se boky. Když ji chytím za ruku, vezme mi ji do obou.

„Slyšela jsi, co se stalo?“

Vydechne a celá povadne. „Něco ano. Andrew zjistil, co mohl a řekl mi to po cestě sem. Bree to nezvládla.“

Přikývnu. „To ne. Ale je toho víc.“

Prsty se jí napnou. „Cože?“

Ztiším hlas, nesnáším, že jí to musím říct, i když je toho spousta. „Budou muset provést balistickou analýzu, aby si byli jistí, ale je důvod věřit, že za tu střelbu je odpovědná Bree. Ten soukromý detektiv ji vyšetřoval kvůli nastražení důkazů od doby, co Patrick věděl, že s tím má něco společného. Pokud se kulky budou shodovat, je hotovo. Bude obviněna z vraždy. Prakticky se dneska přiznala.“

A tady to je – její brnění je ve vteřině pryč. Vhrknou jí slzy do očí a vcucne si rty. Zatáhnu ji za ruku a ona mi padne na hruď, kde ji obejmu.

„Proč by to dělala?“ zamumlá mi do krku.

Zabořím jí ruku do hustých vlasů a přitisknu jí rty k čelu. „Zoufalství? Šílenství? Netuším. Jestli to povede k ní, je hotovo. Nevím, jak dostala ta data z vaší vnitřní sítě nebo otevřela ty fiktivní společnosti na tvoje jméno, ale už se na tom pracuje. Jistě vím to, že až bude po všem, budeš zproštěna obvinění.“

Tiše popotáhne a přikývne.

„No tak. Vezmu tě domů. Musíš zavolat svému právníkovi a informovat svého otce.“

Posadí se zpříma a otře si z tváří slzy. „Měl bys odpočívat. Zavolám si a nechám doručit tvoje léky.“

Zavrtím hlavou a povzdechnu. „Samozřejmě, že ano.“

***

Jen

„Kvůli novým důkazům a dalším faktorům, které tento týden vyšly najevo,“ soudce si odkašle, zatímco píše něco na kus papíru, „Jensen Omera Montgomeryová je zbavena všech obvinění. Případ je zamítnut.“

Vydechnu a podívám se na Triga, který stojí vedle mě. Neukáže mi víc, než pozvednutí brady. I když se jeho práce od středy, kdy se Bree Newmanová sesypala a prakticky se přiznala ke dvojnásobné vraždě, ulehčila, to on všechno vedl. Kdyby to nesledoval tisk a Eli, políbila bych ho na tvář.

Místo toho se otočím, abych si vzala věci a vidím, jak Eli stojí v uličce a čeká na mě. Na rozdíl od minula, kdy jsem tu stála a on byl ještě mým tajemství a já byl jeho, dnes natáhne ruku a já jdu přímo k němu. Je mi jedno, kdo o tom napíše v Dallas Morning News nebo v Business Journal nebo v časopise Fortune. Máme jeden druhého a už to neskrýváme.

Ani se nemusím natahovat. Skloní se ke mně, aby mě decentně políbil na rty, než se dostanu ke svým rodičům. Ellie měla schůzku se svým stavitelem kvůli novému skladišti a tak mi řekla, že bude v duchu se mnou a tenhle víkend oslavíme to, že nebudu muset nosit oranžový overal.

FBI si s balistickou zprávou pospíšila a Bree říkala ve svém zoufalém stavu pravdu – její osobní zbraň souhlasila s tou, z níž byly vypáleny vražedné střely na Patricka a toho soukromého detektiva. Byla obviněna z dvojnásobné vraždy prvního stupně, ale její právní zástupce navrhnul lékařské testy kvůli jejímu mentálnímu stavu.

Eli mi řekl, že jeho nadřízený má neplacené volno, dokud ho FBI neprošetří. Řekl mi to s úsměvem přes celou tvář, takže jsem to brala tak, že z toho není rozhozený. Jeho rozhovor s interní komisí je příští týden a on se nebojí. Ačkoli Elijaha Pettita hned tak něco nerozhodí.

Můj otec mě políbí na tvář a máma mě obejme. Když se otočím, otec si potřásá rukou s Elim. „Oceňuju, co všechno jsi udělal.“

Eliho oči sklouznou k mým. „Celé bych to udělal znovu.“

To mě nutí chtít mu ukázat všechny druhy nemravných slibů, které jsem mu dala na později.

Místo toho se otočím k otci a zvednu hlavu.

On se zamračí. „Co?“

„Možná by ses měl Elimu omluvit,“ navrhnu.

Můj otec zavrtí hlavou a nevypadá ani trochu kajícně. „Nikdy se nebudu omlouvat za to, že chráním svou rodinu, Jenny. Nikdy.“

Když mluvíme o tom, že se nikdy neomluví, můj otec ztuhne a otočí se k odchodu, když se k naší skupince přidá Trig. Moje máma jeho přítomnost ignoruje a povzdechne, stiskne mi ruku. „Přijedeš tento víkend na ranč? Chci uvařit a slavit a poznat toho kloučka.“

Eli mi na spodní část zad položí svou teplou ruku a já si uvědomím, že nehodlám strávit víkend v domě svých rodičů. „Nevím. Je toho hodně. Možná si uděláme klidný víkend. Dám vědět.“

„Tisk čeká. Chceš učinit prohlášení nebo to mám udělat já?“ zeptá se Trig.

Eli si mě chytí znovu, když se podívám na Triga. „Mohl bys? Poslední věc, co chci, je mluvit s reportéry.“

Když odcházíme v čele s Trigem, Eli se skloní a přitiskne mi rty k uchu. To, co řekne, mi způsobí husí kůži. „Dneska večer budeme slavit. Celou noc. Kurva, všechny víkendy. Tví rodiče si budou muset počkat, než mě poznají.“

Otočím se, abychom se střetli pohledem, ale místo toho mě on políbí.

Ano. Určitě z toho vynecháme mou rodinu. Máme zbytek života na to, aby nás moje matka peskovala.

Nechá mě jít, než vyjdeme z budovy soudu. Trig předstoupí a vyřídí to s médii. Stojím vedle něj, když ho bombardují otázkami o Bree Newmanové, Birmingham Refining, komisi pro cenné papíry, a mém vztahu s Elijahem Pettitem.

Trig zná mou potřebu chránit si soukromí, proto na nic z toho neodpoví, raději vydá prohlášení o tom, jak ho těží, že spravedlnost zvítězila a jeho klientka je volná, aby mohla znovu dělat svou práci.

S Elim za zády a jeho rukou, která se mi hraje se zadkem, nemůžu víc souhlasit.

***

Mít volný pohyb a sama se dostat z bodu A do bodu D a zase zpátky do bodu B, je víc osvobozující, než jsem si představovala. S Patrickovým vrahem za mřížemi podstoupila celá naše ochranná složka v Montgomery Industries důkladnou proměnu. Dělali jsme pohovory s firmami, ale raději bychom si vytvořili vlastní interní společnost. Od našich firewallů až po zabezpečení budov nechci, aby se to provádělo externě. Stále se snažíme přijít na to, jak se Bree vloupala na naše servery.

Nákup Birminghamu je v plném proudu a celé by to mělo proběhnout příští měsíc. Najímáme lidi, kteří chtějí zůstat, ale než může být továrna znovu otevřená, musí odvést práci naše týmy pro ochranu životního prostředí. Jakmile budou naši zaměstnanci a okolí zajištěné, začnou potřebné operace.

Což mě přivádí k mému příštímu telefonátu. Vím, že nemusím, ale vezmu ten předplacený mobil, co mi dal Eli – což se zdá jako v minulém životě – a vytočím jediné číslo, které tam je uložené.

Odpoví po dvou zazvoněních. „Bejby. Byla jsi zproštěna viny. Slibuju, že už tě nikdy nebudou sledovat.“

Otočím se na židli a vstanu, abych došla k vysokým oknům, ze kterých mám výhled na dnešní chladný den. „Já vím, ale je divné volat ti jinak. Tohle je naše věc.“

Slyším, jak se směje. „Pak tam budu muset předplatit větší částku.“

Usměju se taky. „Toho telefonu se nevzdám, takže bys to měl zařídit.“

„Co jsi potřebovala kromě toho, že mi řekneš, že jsi z toho přístroje sentimentální.“

Podívám se na nohy. „Potřebuju se tě na něco zeptat.“

„Chceš začít vyjednávat o pozicích, než začneme slavit, ale to je zbytečné. Jsem pro každou špatnost, na kterou budeš mít náladu.“

Usměju se a zavřu oči. „Myslím to vážně.“

Hlas mu klesne. „Já taky.“

Ignoruju to. „Říkala jsem ti, že jsme dělali pohovor s firmami kvůli našemu zabezpečení, že?“

„Jo.“

„Nechci nikoho zvenčí, jsem z toho nervózní. Chci to udělat v rámci firmy.“

„Potřebuješ reference? S tím ti můžu pomoct.“

„Ne.“ Odmlčím se a otevřu oči. „Chci tebe.“

„Bejby, nezáleží na tom, jak mě chceš, ty mě máš.“

„Ne, Eli. Nabízím ti práci. Chci, abys vedl Global Security pro MI.“

Ticho.

Ťukám si svým podpatkem od Tabithy Simmons o koberec a čekám.

„Myslíš to vážně?“

Povzdechnu. „Smrtelně.“

Myslím, že ví, jak moc vážně to myslím, protože pořád mlčí.

„Budeš mít finální slovo v tom, koho najmeme, celou infrastrukturu, jakou chceš. Tahle pozice pokryje všechny naše rafinerie a satelitní kanceláře. Můžu ti ukázat systém odměn, pokud se bojíš toho--“

„Bejby, zastav. Nebojím se o peníze. Dělám to, co jsem vždy chtěl dělat. Je to kvůli tomu, že mě postřelili? Protože to byla mimořádná situace. Střelba v kancelářích FBI se nestala už tak… kruci, netuším, kdy. Ale slibuju ti, že vím, co dělám. Už nebudu pracovat v utajení. Je to bezpečná práce.“

Rychle odpovím. „To není kvůli tomu.“

„Tak kvůli čemu?“

Slunce zapadá a jak ta ohnivá oranžová koule začne sestupovat, řeknu mu pravdu. „Vím, že jsem tě žádala, aby ses na to podíval, když byla situace špatná a já byla zoufalá. Vím, že za normálních okolností nemůžeš dělat obojí. Ale jestli to udělám – převezmu tuhle společnost – chci, abys to byl ty.“ Na moment zaváhám, než mu řeknu pravdu. „S tebou se cítím v bezpečí.“

Slyším, jak se pohne a zvedne, a pokud svého muže znám, projíždí si rukou vlasy nebo strniště, které mě dokáže všude lechtat a škrábat velmi delikátním způsobem. Neřeknu mu ale, že bude mít přístup k firemnímu letadlu, kdykoli bude chtít navštívit rodiče nebo o bonusových odměnách, kdy si bude moci dovolit udělat pro ně cokoli. Všechno tohle chci říct, aby to přijal, protože jsem sobecká. Chci ho tu u sebe – myšlenka, že ho FBI znovu přestěhuje, mě nutí chtít křičet z plných plic.

Ale on nepotřebuje tu práci, kterou mu nabízím. Pojedeme do Chicaga, jak bude chtít a já pro jeho rodiče udělám všechno.

Místo toho řeknu, „Vím, že je to možná divné, že bys pracoval pro mě, ale informace bys nepodával mi. Po všem to humbuku moje máma zmínila, že tátu bude tlačit k tomu, aby šel co nejdřív do důchodu. Chce s ním trávit čas a v představenstvu může být pořád.“

„Budu o tom přemýšlet.“

Zavřu oči a úlevně vydechnu. Myslela jsem si, že mě rovnou odmítne. „Budeš?“

„Jo. Jen potřebuju trochu času.“

„Děkuji. Za to, že o tom budeš přemýšlet.“

Hlas se mu prohloubí. „Miluju tě a udělám pro tebe všechno, ale může to být spoustou různých způsobů.“

Počkám, až to ke mně dolehne a přikývnu. „Vím, že ano. Taky tě miluju.“

„Slibuju, že se budeš cítit pořád v bezpečí.“

Hlas se mi zadrhne a pevně zavřu oči, abych si nerozmazala řasenku. „Díky.“

Změní téma. „Právě volala Sarah. Chovala se méně jako mrcha, než to bylo posledních pár měsíců a informovala mě, že tvůj právník odvedl svou práci a mí rodiče dostali první šek z pojišťovny, aby se mohlo začít s opravami po tom ohni.“

Usměju se. „To jsem ráda. Trig mi prokázal laskavost.“

Hlas se mu napne. „Laskavost za co?“

Skoro se zasměju. „Že jsem před pár týdny zadržela svého otce, aby na něj v zasedačce nezaútočil.“

„To je šílené,“ dodá.

Povzdechnu. „Já vím. Montgomeryovi – králové dramatu, že?“

„Uvidíme se večer.“

„Večer,“ souhlasím a nemůžu se dočkat. „Čeká mě další schůzka, musím jít.“

„Ne, že se opozdíš,“ varuje mě.

Začnu se usmívat, ale uslyším za svými dveřmi nějaký hluk. „Nikdy.“

„Miluju tě.“

Otočím se, abych se podívala, co se děje, zatímco mu říkám slova, která jsem nikdy nemyslela vážněji, „Taky tě miluju.“

Zavěsíme a já se vydám přes svou velkou kancelář, když ji uslyším. „Jdi mi z cesty. Je mi úplně jedno, co dělá. Musím s ní mluvit.“

„Přijde pozdě na schůzku. Teď se s tebou nemůže vidět,“ trvá na svém Callie, zaujme svůj postoj ještě pevněji, za což má moje sympatie. Zvláště s Ellie.

„Dej ze mě ty ruce pryč. Možná jsem malá, ale přísahám, že ti můžu nakopávat zadek celou cestu do Waca a zpátky a nebudu o tom dvakrát přemýšlet. Pusť mě dovnitř.“

„Co se děje?“

Callie se snaží nepustit Ellie do mé kanceláře a drží ji za předloktí. Podívám se na Setha, viceprezidenta pro normy ochrany životního prostředí, se kterým se mám sejít. Přiblížil se a asi teď přemýšlí, jestli může vejít.

Callie je vysoká a štíhlá a nejsem si jistá, jestli by jí mohla Ellie nakopat zadek až do jižního Dallasu, ale určitě na to má kuráž. Vyhrává jen v samotném úsilí.

Ale nechci před svou kanceláří žádnou bitku, takže požádám, „Pusť ji, Callie.“

Callie pustí její ruku a udělá krok dozadu, než se otočí ke mně. Můžu říct, že je vyčerpaná, když si urovná sukni a snaží se popadnout dech, aby mi řekla to, co už vím. „Přijdeš pozdě na schůzku.“

Ellie projde kolem Callie a zamračí se na ni tak, že by to zastrašilo moskyty v Texasu. To si myslím do doby, než se zakaboní na mě.

Co se to kruci děje?

Otočím se na Setha. „Nevadilo by ti, kdybys pět minut počkal?“

On se znovu usadí na pohovku, je rád, že nemusí zasahovat v téhle bitvě. „Jistě.“

Otočím se a sotva stihnu zavřít dveře, když Ellie spustí. Ve chvíli, kdy začne, jí vhrknou slzy do očí.

„Ty jsi mi to nechtěla říct, že?“ brečí. „Ze všech lidí ty? Jasně – mámu a tátu chápu. Ale ty?“

Bolest, která z ní vyzařuje, je skoro tak hmatatelná, že to zaplní mou kancelář. Udělám krok směrem k ní. „Uklidni se. Netuším, o čem to mluvíš.“

„Houby netušíš. Jak dlouho? Jak dlouho jsi mě obelhávala? Zabíjí mě, že zrovna ty, ze všech lidí, bys to přede mnou skrývala!“ křičí.

„Ztiš hlas,“ požádám ji.

Ona svůj hlas neztiší. Pohne se a hodí mi telefon do tváře. Já zamrznu. Z těla mu unikne veškerý kyslík, když mi to dojde.

Kruci. Věděla jsem, že to bude těžké, ale takhle jsem to neplánovala.

„Jsem na schůzce se stavbyvedoucím a na telefonu mi naskočí článek z Dallas Morning News, který mě upozorní, že tě zprostili obvinění. Ale když otevřu twitter, uvidím tohle. To si ze mě kurva děláš srandu?“

„Ellie,“ snížím hlas a snažím se jí dotknout. „Já ti to vysvětlím. Bylo to směšných pár týdnů a chci ti říct, jak to bylo a ne--“

„Na to ti seru!“ vykřikne a hodí svým telefonem přes kancelář. Zasáhne mou prosklenou skříňku, exploduje jako raketa, což koresponduje s mým srdcem, které se rozsype na tisíc kousků. „Pro to není omluva! Ne pokud mě miluješ. Ne, pokud mi kryješ záda, jak jsi vždycky slibovala. Nemám nikoho, jen tebe, a pak to zjistím takhle?“

Má pravdu. Nemám jinou omluvu až na to, že jsem si říkala, že ji tím chráním, i když jsem měla vážně vědět, že se to může stát a vyhýbala jsem se tomu.

„Omlouvám se. Měla jsem ti to říct.“

„Jak dlouho?“ Její naštvaná slova bolí jako facka. Tečou jí slzy, které jí na jemné kůži rozmazávají make-up. „On tě zastupuje. Jak dlouho jsi věděla, že je zpátky?“

Ztiším hlas. „Dlouho ne. Pár týdnů.“

„Týdnů?“ Zajede si rukama do vlasů a odvrátí se od mě.

„Prosím. Nech mě to vysvětlit.“

Otočí se a ukáže na mě rukou. „Ne. Nepotřebuju, abys to vysvětlovala. Vidět tě stát vedle Triga na schodech federálního soudu bylo samo o sobě dost bolestivé. Kruci, nemůžu uvěřit, že je zpátky. Můžu zapomenout, nebo aspoň předstírat, že ano, když byl v jiném státě, ale ne tady. Ne zpátky v Dallasu. Tohle je důvod, proč jsem se nikdy nechtěla vrátit domů. Věděla jsem, že by bolelo být mu na blízku. Proč jsi to přede mnou tajila?“

Zavrtím hlavou. „Protože jsem věděla, že se to stane. Měla jsem starosti s vyšetřováním. Jela jsem do Chicaga, abych našla Eliho… já jen,“ odmlčím se a ramena mi klesnou. „Nevěděla jsem, jak to ti říct. Jsi vdaná, Ellie. Nevzešlo by z toho nic dobrého. Ne po všem, co se stalo.“

Ona zavrtí hlavou a otře si tvář rukávem. „Nemůžu jít domů. Ne takhle. Griff má hlídání, ale nemůžu vidět Roberta. Sotva ho poslední dny můžu snést, ale jít za ním teď domů?“

Udělám krok a natáhnu k ní ruku. „Běž se upravit do mojí koupelny. Zruším svou schůzku a můžeme jít zpátky ke mně. Vyzvednu Griffina, omluvím tě – řeknu Robertovi, že slavíme mé propuštění. Stejně by nechtěl slavit s námi.“

„Ne,“ zasípá. „Nemusíš to teď dělat – hrát milující velkou sestru. Na to byl čas ve chvíli, když jsi zjistila, že je zpátky.“

„Ellie, nebuď absurdní.“

Ale je příliš pozdě. Projde kolem mě, vyběhne z mé kanceláře, až za ní vlají blonďaté vlasy a kostkovaná košile, kterou má stáhnutou v pase.

Už je za dveřmi, když spěchám za ní. „Ellie, stůj!“

Naposledy se na mě otočí. „Ne. Neopovažuj se mě sledovat.“

Kruci.