BS - 26. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zraněná

Eli

„Co to má znamenat?“ zamumlám si pro sebe, když zastavím u jediného domu, který kdy byl mým domovem.

Mercedes GLS, který před ním parkuje, by nemohl bít víc do očí. Kdybych se objevil na svém vlastním pohřbu, cítil bych se pohodlněji, než právě teď to auto. Za ním parkují další dvě auta, blokují jedinou cestu, která je sotva cestou, jelikož ji desítky let ignorovali a beton je rozpraskaný s rostoucím plevelem, který je zplihlý z přicházející zimy.

Věděl jsem, kdo to musí být ještě před tím, než jsem viděl jejího bodyguarda, sedícího v autě s očima trénovaně namířenýma k domu.

Neboj, kámo. Pokud je Jensen Montgomeryová opravdu v tom domě, jedinou újmou, která se jí může stát, jsou věci, které jsem před ní tajil. Pokud jsem se za poslední týdny něco naučil, bude nasraná.

To budeme dva, protože tady nemá kruci být. Ona sem nepatří.

Zaparkuju naproti přes ulici a mračím se na její ochranku, která mě sleduje, jak vyjdu směrem k hlavním dveřím. Neměl jí dovolit opustit její byt, natož stát Texas.

Když projdu síťovými dveřmi, všichni zcela ztichnou. Zamrznou. Všichni, až na mého otce.

Dům je tak malý, že z místa, kde stojím, jde vidět všechno. Sara a moje máma stojí se dvěma ženami, které neznám, v kuchyni, která je napůl spálená a je v ní nepořádek, jak jsem se do toho pustil včera, když jsem dorazil. A Jen, to mě poser, sedí naproti mému otci u stolu se Simonem na klíně. Dělají to jediné, co kdy můj táta dělal, a z čeho je mi už zle od žaludku – hrají domino.

„Jsem na řadě?“ podívá se můj otec na Jen, která mu nevěnuje žádnou pozornost, protože očima provrtává mě. Její pohled se mi zaryje pod všechny vrstvy kůže, až do hloubi mé duše, a ať se propadnu, jestli v něm nevidím slzy.

„Jsi na řadě, dědo,“ odpoví Simon a nadzvedne se, aby se podíval na Jen. „Je to ta správná?“

Jen se nehýbá, dokud Simon neztratí trpělivost a nepotáhne ji za šátek, který má milionkrát omotaný kolem krku, který dodává jejím vlasům ještě bohatší barvu než normálně, když sedí v tomhle ošuntělém domě, který pořád páchne sazemi z ohně. Hlas má zastřený, když se podívá na Simona. „Spočítáme puntíky a uvidíme.“

Neztrácím ani vteřinu a můj hlas je hrubý, protože si nemůžu pomoct. Právě teď chci ječet a prohodit to rozbité mechově zelené křeslo, které tu je dýl, než si pamatuju, oknem. „Co tady děláš?“

„Elijahu,“ moje matka si sama vyloží můj tón. „Takhle se s hostem nemluví.“

Nepřekvapilo by mě, kdyby vzala dřevěnou naběračku a uhodila mě s ní po hlavě, ale ignoruju ji a dál mluvím k Jen. „Máš být doma.“

Nepřekvapuje mě to, a zároveň ano, když je její hlas jasný a vyrovnaný. „Měl jsi mi o svém naléhavém případu říct. Můžu pomoct.“

„Jsem na řadě?“ zeptá se můj otec znovu, otázka nesměřuje na nikoho. Mohl by se tak ptát celý zatracený den.

Všichni ho ignorují, což mě ještě víc dopaluje.

„Neřekl jsi nám, že sis v Texasu udělal přátele, Eli.“ Přesunu svůj pohled a Sarah stojí vedle těch dvou žen, které neznám. Vypadají stejně zmateně jako já. „Řekněme, že dnes odpoledne jsou všichni překvapení, když se objevila.“

Podívám se zpátky na jen. „Nepotřebuju tvou pomoc.“

Ona zvedne hlavu a já přemýšlím, jestli to s ní takhle zažívají lidé v zasedačkách. Její prvotní šok z toho, že mě vidí, je pryč, oči má suché a narovná se v tom starém, vratkém křesle. „Opravdu?“ podívá se na Simona, který počítá puntíky do jedenácti a řekne mu, „Dobrá práce. Můžeš ji položit vedle dědečkova.“ Podívá se zpátky na mě a její obvykle vřelé – ne, žhavé – oči jsou jako špinavé, vyprahlé pole, jsou tak odměřené. „Vypadá to, že by se ti hodila jakákoli pomoc.“

Máma se do toho vloží. „Eli, tyhle ženy jsou z pečovatelské služby Lake Michigan. Tvoje kamarádka, Jen, vyřídila několik telefonátů a jakmile to tu dáme zpátky do kupy, budou sem chodit a zůstávat s tvým otcem, zatímco jsem v práci. Mají sestry, které se na Alzheimera specializují. Budou s tvým otcem během dne i cvičit a spolupracovat s lékaři, aby měli čerstvé zprávy o jeho kondici.“

Nespouštím oči z Jen. „Ty jsi vyřídila pár telefonátů a oni se tu objevili v neděli.“

Buď je to můj tón nebo chování, které se dostane přes její obranné zdi. Narovná si Simona na klíně a neodpoví.

„Řekl jsem ti, že se vrátím. Že ti to vysvětlím, až to půjde.“

Hlas jí klesne a sotva ji přes tu malou místnost slyším. „Byla jsem netrpělivá. Rozhodla jsem se to vzít do svých rukou a najít tě.“

Založím si ruce na hrudi. „Neměla jsi jezdit.“

„Eli!“ zaburácí moje matka z napůl spálené kuchyně, jejíž opravy se snažíme pokrýt z jejich pojistky.

„Kdybych ji tu chtěl, vzal bych ji sem sám, mami.“

„Ty jsi takový sobec,“ začne Sarah, pustí na zem naše špinavé prádlo, aby ho každý viděl a cítil. „Někdo nabídne pomoc, něco, co zoufale denně potřebujeme, a ty bys to všechno zahodil, proč? Protože jsi moc hrdý? Ty tu nejsi, aby ses s tím denně potýkal.“

Zatracená Sarah.

Pěním, „Tohle je něco jiného. Nemáš tušení, o čem mluvíš.“

„Jak se jmenuješ? Ptal jsem se na tvoje jméno?“

Podívám se na svého otce, který je ztracený ve vlastní hlavě a je zmatený jako obvykle, netečný ke světu kolem něj. Obočí má nakrčené a dívá se na ženu, o které jsem si myslel, že jí nikdy nebudu umět říct ne, ale možná jsem právě první důvod našel.

Podle pohled v Jenině tváři můžu říct, že to není poprvé, co na tuhle otázku odpovídá. Znovu má skelné oči a musím jí nechat, že odpovídá se vší trpělivostí na světě. „To je v pořádku, Same. Jmenuju se Jen. Jsem Eliho kamarádka.“

Tvář mého otce se rozzáří uvědoměním, které trvá jen pár chvil – chvil, na kterých visí srdce nás všech, užíváme si je jako kapky vody od samotného Ježíše Krista. „Ah. Elijah. Pojmenoval jsem po něm svého synka. Je to zázračný pracant. Nemohl bych ho milovat víc.“

Sklopím hlavu a pevně zavřu oči. Jsem plný zatracené viny, že jsem tu poslední rok nebyl, protože teď už je otec pryč. Jsou chvíle, kdyby bych raději tyhle záblesky neviděl – když zmizí, bolí to ještě víc.

„Samozřejmě. Je to úžasný pracant, a přesto tu nikdy není. Já jsem byla pojmenovaná jen po matce Izáka,“ zafuní Sarah způsobem, jakým to dělá vždycky, když mluví o tom, jak naši rodiče vybírali jména z bible.

„Sarah je v bibli zmiňována častěji než Marie, matka Ježíšova. Vybírali jsme opatrně – přestaň dělat, jako by ti bylo pět,“ štěkne moje matka. Podle jejího tónu by mě taky nepřekvapilo, kdyby taky vytáhla tu dřevěnou naběračku.

„Jsem na řadě?“

A prostě jen tak je po všem. Je pryč.

„Posaď se tu a hraj se svým dědou.“ Otevřu oči, abych viděl, jak Jen položí Simona na kolena, kde začne okamžitě rozkládat svoje dominové kostky a můj otec je zpátky u přemýšlení o všem a zároveň o ničem.

Jen popadne svou kabelku, zaloví uvnitř, když prochází sutinami a dalším nepořádkem z ohně, který založil můj otec včera, když si ráno zkoušel udělat vajíčka a zapomněl na ně. Máma ho nechala samotného jen pět minut. Poslední dobou se to tak zhoršilo, že není možné, aby zůstával sám.

Jen si odkašle a začne všem rozdávat svoje vizitky. „Zavolejte mi a já zajistím všechny náležitosti.“ Otočí se k mámě a Sarah a chytí mou matku za ruku, pevně ji stiskne. A teď toužím se jí dotknout, kruci. „Moc ráda jsem tě poznala, Bonnie. Můj právník se s vámi spojí, abychom viděli, jak se dá pomoct s pojišťovnou.“

Zatraceně úžasné.

Moje matka přikývne a začnou jí slzet oči. Je jako klubko emocí a nese vinu, kterou nemá co nést. Ona chce tátu doma, a ne někde v domově. Ne že by si to mohli dovolit. Jen se otočí na podpatku a přišpendlí mě očima. Jsou plné bolesti, a to mnou doslova otřese.

Sklopí pohled k ošuntělému koberci pod nohama a projde kolem mě, kvůli nedostatku místa nemá šanci se o mě neotřít ramenem. Když slyším, jak se dveře zavřou, otočím se a jdu za ní.

„Jen!“ zaječím, ale ona už nastupuje do svého mercedesu. Chytím její dveře, než mi je stihne přibouchnout před nosem. „Počkej.“

Střelí ke mně očima. „Velmi jasně jsi dal najevo, kde je moje místo, Elijahu.“

Postavím se mezi ni a dveře. Musí mě vyslechnout. „Nemůžu se vypořádat najednou se vším tady,“ kývnu hlavou směrem k domu, „a zároveň s tebou.“

Oči se jí rozšíří a připoutá se. „No, pak je dobře, že si o mě už starost dělat nemusíš.“

Kruci. „Tak jsem to nemyslel a ty to víš. Vystup a promluvíme si.“

Otočí se ke svému bodyguardovi. „Jeď.“

„Ne!“ zaječím, ale musím uskočit, když nastartuje auto a s pískáním se rozjede do pomyslného západu slunce, dveře auta se zavřou samy.

„Sakra!“ zakřičím, projedu si rukou ve vlasech.

„Strýčku Eli?“

Vydechnu a otočím se k Simonovi. „Jo?“

„Má divné boty. Budeš si se mnou házet?“

Zavrtím hlavou. „Jasně, kámo. Přines to.“

Sleduju svého čtyřletého synovce, jak běží do domu.

Můj zatracený život.

***

Jen

Oh, ne. Tohle se neděje.

Je po půlnoci. Možná jsme v nejvyšším patře Langhamu, ale na tomhle patře je pořád několik dalších pokojů. Kvůli němu nás vyhodí.

Andrew se přiřítí z vedlejšího propojeného pokoje, na kterém trval. Má na sobě šortky, tričko a v ruce zbraň. „Co se to sakra děje?“

Zvednu ruku v uklidňujícím gestu. „To je Eli. Pošlu ho pryč. Běž zpátky do svého pokoje.“

Eli bouchá na dveře a ječí, „Otevři ty zasrané dveře.“

„Já ho vyprovodím,“ zavrčí Andrew.

„Prosím. On mi neublíží. Běž do svého pokoje a vezmi s sebou tu zbraň.“

„Jen.“ Slyším ho bouchnout rukou do dveří, kterou tam nechá, následuje dutý zvuk, jak následuje jeho hlava. „Mohla bys prostě“, buch, „otevřít,“ buch, „ty zatracené,“ buch, „dveře.“

Podívám se na Andrewa a odmávnu ho.

On ukáže na dveře, oddělující naše pokoje. „Nezamykej je.“

Protočím oči.

Zavře spojovací dveře a já se podívám kukátkem. Je tam šero a vidím jen Eliho krk, jak má opřenou hlavu.

Odemknu zámek, ale nechám bezpečnostní řetízek, takže otevřu dveře jen na kousek. „Jestli mě kvůli tobě vyhodí z Langhamu, přísahám, že tě sejmu sama. Tohle je moje oblíbené místo, když jsem v Chicagu.“

Eliho oči jsou ztěžklé a je z něj cítit whisky. Položí si čelo na rám dveří a zamumlá, „Jistě, že je.“

„Jak jsi mě našel?“ ptám se.

Když zvedne víčka, vypadá to, že ho to stojí veškerou sílu. „Na tvůj předplacený telefon jsem instaloval sledovací aplikaci a holce na recepci jsem ukázal odznak. Byla úplně vyděšená a okamžitě mi řekla číslo tvého pokoje.“

Tvář mi klesne. „Zmlkni.“

Zvedne koutek opilých rtů a ten náznak jeho hravého já mě zatahá za srdce. „Ne, ty zmlkni.“

„Ty mě sleduješ? Špehuješ mě?“

„Bejby, stejně vím, kde celou dobu jsi.“

„Neříkej mi bejby.“

Snaží se prostrčit tu opilou ruku malým prostorem, ale naštěstí pro mě má příliš silné předloktí. „Máš ráda, když ti říkám bejby, když jsem v tobě. Nebo když ti dám ruku mezi nohy. Šílíš z toho, když mi saješ pé--“

„Přestaň,“ štěknu a odstrčím jeho ruku. „Jak ses sem dostal? Doufám, že jsi neřídil.“

„Uberem. Proč jsi táhla svůj sladký zadek přes celou zemi?“

„Protože jsem byla zvědavá.“ Pomalu zamrká, než vynaloží víc energie, aby otevřel oči víc. Povzdechnu. „A bála jsem se. Ale opravdu proto, že jsem byla zvědavá.“

Tvář mu klesne.

Opřu se o stěnu a ztiším hlas. „Proč mě tu nechceš?“

„Jestli neotevřeš ty dveře, lehnu si přímo tady,“ ukáže na podlahu, „a usnu s botou vklíněnou do tvých dveří, protože tě nenechám mě odmítnout.“

Neotevřu ty dveře. „Myslíš tak, jako jsi mě odmítnul ty?“

On líně protočí oči.

„Proč mě tu nechceš?“ zopakuju.

Narovná se, ale svou botou nepohne. Zavrtí hlavou, nechá paži spadnout, stejně vyčerpaně jako svoje oči. „Nevím, jak se s tím vším vypořádat, Jen. Můj otec, jeho nemoc, můj odchod na několik let a návrat k jeho dnešnímu stavu. Mám novou práci a zrovna mě pokárali z komise, a pak všechny tvoje problémy, a…“ Zmlkne a znovu bouchne rukou do zdi a pak znovu na dveře, „a zatracená ty. Neměl jsem v plánu zavést tě teď do mého světa na hovno. Včera jsem musel vytrhávat kuchyň, protože to tam zapálil. Já jsem byl celý den pryč ve snaze najít celodenní péči, kterou si můžeme dovolit, aby ho máma mohla mít doma. Řeším tyhle sračky už měsíce. Pak nakráčíš ty, uděláš dva telefonáty – dva zasrané telefonáty a celé to zaplatíš.“

Nemůžu si pomoct. Zní víc poraženě, než vypadá a to už o něčem vypovídá. Protáhnu ruku dveřmi a dotknu se jeho tváře.

„Jen,“ vydechne a otevře oči. „Jsem vyčerpaný. Otevři dveře.“

Vytáhnu ruku a snažím se zavřít dveře, abych mohla sundat řetízek.

„Počkej.“ Zastaví mě a najednou vypadá víc živě. „Slíbila jsi mi, že mě neodstrčíš.“

Protočím oči. „Slibuju. Teď uhni.“

Dá nohy pryč ze dveří a já je zavřu, abych sundala řetízek. Když zmáčknu kliku, natlačí se dovnitř a další věc, kterou vím, je, že mám tvář zajatou v jeho velkou rukou a jeho ústa jsou na mých.

Jsem zatlačená dozadu a těžké dveře se zavřou. Vrazí mi jazykem do úst a naše zuby o sebe křísnou. Vzápětí jsem natlačená na zeď jeho velkým tělem a on mě ochutnává.

Měla bych být naštvaná. Měla bych ho vyprovodit ven, dokud nebude střízlivý a nevysvětlí, proč mi tajil tátovu nemoc – proč cítil, že mi nemůže věřit. To, jak se ke mně dnes choval, bolelo. Píchlo mě to v místě, které je určeno jen pro ty, které milujeme nejvíc – to samotné mě děsí. Co mě děsí ještě víc, je to, že mě pro něj bolí srdce, protože cítím jeho agónii kvůli jeho otci, rodině a jejich situaci. Vím, že proto kolem sebe kopal.

Ale když na mě má ruce takovýmto způsobem – jako by to neměl pod kontrolou a potřeboval mě jako příští nádech? Není možné, abych ho odsunula.

Potřebuje mě a mně se to líbí.

Ne.

Miluju to.

Chci, aby mě potřeboval tak moc jako já jeho.

Ani mu nemusím odpouštět.

Pustí mé rty, ale přitiskne se ke mně těsněji, uvězní mě. Když se na mě podívá, je to jako by se bál, že uteču, nebo budu ječet a odstrčím ho.

„Málem jsem se kruci zbláznil, když jsem tě viděl v domě mých rodičů. Je lehké zapadnout do tvého života. Starat se o tebe je jako druhá přirozenost.“ Přitiskne mi boky k břichu, péro má tvrdé. Jeho sevřené mé tváře ještě zesílí a on se sehne, abych viděla jen jeho. „Jako bych pro tu práci byl zrozen. Šílím z toho, že by to dělal někdo jiný než já. Ale když jsem dnes vešel a viděl tě se svou rodinou,“ zavře oči a zavrtí hlavou, „s mým otcem – to bylo příliš. V mém světě vypadáš nemístně, je to svět, který nemůžu uchopit nebo ani za boha napravit.“

Přitáhnu si ho k sobě a opřu si čelo o čelo. „To je v pořádku.“

On zavrtí hlavou. „Ne, není.“

„Nemůžeš dělat všechno, Eli. To nemůže nikdo.“

Jeho ruce mi klesnou na ramena a drsně cítím, jak se mi prodírají přes hruď, kde zůstanou na mých prsou a stisknou. „Nerad mám pocit, že nemám věci pod kontrolou. Zatracený život… je vzhůru nohama.“

Serve ze mě moje tenké tílko a odhodí ho pryč. Jednou rukou mi vklouzne do kalhot i kalhotek zároveň, chytí mě mezi nohama.

„Nech mě ti pomoct,“ vydechnu, tlačím se mu na ruku, když si bere, co je jeho, aniž by se omluvil nebo požádal o dovolení. „Chci ti pomoct.“

Chytí mě za pohlaví a šuká mě prstem, přitiskne mi ruku na klitoris a já už jsem vlhká a roztoužená. Odepne si knoflík svých džínů a osvobodí se. Když se mezi nás podívám, prsa mi ztěžknou a jeho tlusté, žilnaté péro se mi tlačí na břicho, špička se mu leskne.

Vytáhne svou ruku jen na tak dlouho, aby mi mohl sundat kalhoty a kalhotky, a najednou jsem ve vzduchu, přitisknutá na zeď, a Eli se natlačí dovnitř.

Obalím mu nohy kolem pasu, zvednu kolena a zatlačím dolů. Chytí mě rukama pod zadkem a já zavzdychám, když do mě kromě péra strčí i svůj prst, roztáhne mě do neuvěřitelné šířky. Ale když ho vytáhne, zamíří k mému zadečku, tam to obkrouží a začne se tlačit dovnitř, zadržím dech.

Vytáhne se, než znovu přirazí dovnitř, tvrdě, to samé kopíruje se svým prstem.

Hlava mi padne na zeď. „Och. To je příliš.“

On mi přitiskne rty na rameno a vsaje. „Chci tě celou.“

Když si zvyknu na ten úžasný pocit, že jsem všude plná, přitiskne mi rozkrok ke klitorisu s každým přírazem a já se držím jako o život. Tohle mě může zničit. Můj hlas je nepravidelný a mělký, když odpovím, „Proto jsem přišla. Abych tu byla pro tebe.“

„Nesnáším, že jsi to udělala,“ vydechne mi do spánků, přiráží a prstí mě v šíleném rytmu. Tohle není pod kontrolou, je to živočišné, a tak syrové. „Nesnáším, že tě potřebuju. Ne takhle.“

Kůže na zádech, kterými se opírám o stěnu, mi hoří, ale není to nic v porovnání s horkem, které se mi šíří mezi nohama. Eli přirazí tvrději a hlouběji, neúnavně a neústupně, dokud mě to nesmete. Orgasmus, který mě dusí až lapám po dechu, ale přeju si, aby nikdy neskončil. Jeho prst zatlačí hlouběji a pérem do mě pumpuje, dokud se mu z hrudi nevydere zasténání, které cítím i já.

Přestaneme, naše plíce touží po úlevě, když se k němu přivinu, pořád všude plná Eliho. Opře si hlavu o zeď vedle mě, vyčerpaný a unavený – mentálně i fyzicky.

„Tohle nemůžeš dělat,“ zašeptá. „To, co jsi udělala dneska. Je to příliš.“

Vím, o čem mluví a mýlí se. Kdybych postavila jeho rodičům dům a najala pro jeho otce nepřetržitou péči, nebylo by to dost.

„Nemůžeš mi říkat, co můžu nebo nemůžu.“

Povzdechne – rezignovaně a stejně stoicky, jako když se sem dostal – když ze mě vyklouzne prstem. „Zranil jsem tě?“

Stisknu ho pevněji svými pažemi i nohama. „Ne tak, jako jsi to udělal dnes odpoledne.“

Natlačí do mě naposledy svoje napůl tvrdé péro a zamumlá, „Kurva. Ty víš, jak chlapa zlomit.“

Přitisknu mu rty k čelisti. „Pojď do postele. Promluvíme si o tom zítra.“

Nepustí mě na zem. Zvedne hlavu a jeho ztěžklé oči hledí do mých, zlomeně a stoicky. „Jak jsi mě našla?“

Pokrčím rameny a trochu zavrtím hlavou. „Telefonní seznam.“

Nakrčí obočí. „Telefonní seznam?“

„Jo. Ten na internetu. Jak se to jmenuje – bílé stránky. Bylo to snadné, protože jsi jednou zmínil jméno svého otce. Já tě nesleduju ani nic podobného.“

Chytí mě a odstoupí od zdi. „Jen blázni dělají takové věci.“

Když mě položí, pořád se mnou, chladná prostěradla jsou úlevou mým odřeným zádům, a já souhlasím. „Blázni s velkým egem.“

Pořád jsme spojení, když mě políbí, z jeho dechu cítím whisky. „Opravdu bys neměla zůstávat přes noc s blbečky.“

„Jsem ochotná kvůli lidem, na kterých mi záleží, přehlédnout hodně věcí, Eli. Jen mě netlač moc daleko.“

Při těch slovech utichne, než zavře oči. Pak se přetočí a vezme mě s sebou – ne, narazí mě na sebe.

Takhle ležíme – on zcela oblečený – kromě péra – s nohama visícíma od kolen dolů z postele. Já, nahá, která je na něm rozkročená, a mám ho pořád v sobě.

Teď si to uvědomuju.

Takhle to vypadá, když se dva lidé potřebují s tak hlubokým zoufalstvím, až to bolí.