BS - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nahá na rohu ulice

Jensen

„Chceš, aby moje dcera dobrovolně vkročila na schůzku s FBI, aby odpověděla na otázky v případu, který se na ni snaží ušít? Zbláznil ses?“

Po tom, co jsem tátovi zavolala, abych ho informovala o soudním příkazu, naskočili mí rodiče na firemní letadlo a v mžiku se vrátili domů. Cam mi napsal víc zpráv, než jsem od něj kdy dostala, ve kterých přemýšlel, co se to sakra děje. Jsem si jistá, že vypotřeboval svou měsíční slovní zásobu. Nepřestal, dokud jsem konečně neodpověděla a neřekla mu, že mu dám vědět, až se něco dozvím, protože teď nemám zatracené tušení.

Nic vás neoslabuje víc než nemít tušení. Tak stejně bych mohla stát nahá na rohu ulice, aby si mě všichni prohlédli.

„Uklidni se, Kippe.“ Patrick se snaží uchlácholit mého otce, který sedí na druhé straně místnosti. „Chceme je na svém hřišti – výhoda domácího prostředí. Máme nejlepší právníky na trestní právo v severním Texasu. Poradili Jen, aby odpovídala na jejich otázky v naší přítomnosti. Nechceme, aby se sama usvědčila, a pokud říká pravdu--“

„Promiňte,“ přeruším je. „Neudělala jsem nic špatného. Ani. Jedinou. Věc.“

Patrick se na mě podívá a povzdechne. „Promiň. Jen říkám, že pokud budeš spolupracovat a odpovíš na jejich otázky, jen ti to pomůže. Řekla jsi, že jsi nic špatného neudělala. Tak to dokažme. Nevím, co si myslí že na tebe mají. Možná se to nedozvíme, dokud nebude vzneseno formální obvinění a my to konečně zjistíme. Naši právníci zaslechli něco o finančním podvodu.“

„Finanční podvod?“ zahřmí můj otec. Kipp Montgomery je vždy impozantní, ale právě teď je v ráži. Jeho hluboký hlas se rozléhá mým bytem v centru Dallasu, kdybych už tak nebyla v šoku z Patrickových zpráv, asi bych sebou trhla.

„Finanční podvod“ napodobím svého otce, jen vyšším hlasem. „Jediný, komu kdy posílám peníze, je můj makléř. To nedává smysl.“

Hlavní právník od Lehmana volal právě když jsem sem jel a to je všechno, co z FBI dostali. Uděláme tu schůzku hned ráno. Budu tam spolu s týmem od Lehmana. Na nic nebudeš odpovídat, pokud ti to neschválíme, ale je důležité, abys přišla s ochotou pomoct a dát vše do pořádku.“ Patrick vstane a posbírá své věci. Je pozdě – skoro půlnoc. Zrovna když jsem si myslela, že jsme pro dnešek skončili, můj táta se chtěl sejít a Patrick se zastavil, aby to všechno znovu odvyprávěl. „Odpočiň si. Není se na co připravit. Lidi od Lehmana se právě teď probírají svými bankovními záznamy a nařídil jsem i interní audit.“

„V kolik je ta schůzka?“ dožaduje se táta.

Patrick se vydá ke dveřím, než se naposledy ohlédne. „V devět. Ale bez ohledu na to, že jsi její nadřízený nebo otec, tam být nemůžeš. Teď ji nechte o samotě, aby si mohla odpočinout. Dostaneme ji z toho. Neboj se.“

„Díky, Patricku.“ Přejdu ke dveřím a zamknu.

Můj otec povzdechne a opře se v křesle. Právě teď chci jen být sama a aby tenhle celý den – ne, tahle celá zkurvená situace – byla za mnou. Jdu do kuchyně a otevřu lednici, popadnu krabičku hummusu a modlím se, aby byl ještě jedlý. Po tom, co k němu přičichnu, vytáhnu krekry. Bude to muset stačit. Potřebuju do postele, i když pochybuju, že usnu.

„Jenny.“

Vyhlédnu z kuchyně do otevřeného prostoru, kde můj otec vypadá nespokojeně, sedí v mém skvělém křesle, které ale není stvořeno pro odpočinek. Černý kovový industriální rám a bílé polštáře jsou ostrým kontrastem k plyši, na který je zvyklý na ranči.

„Zlatíčko, nevím, co to má znamenat, ale Patrick na to přijde. Věřím mu a Lehmanovi jsou nejlepší.“

Zmůžu se jen na přikývnutí, jak žvýkám polotvrdý krekr pomazaný humusem a doufám, že má pravdu.

Pokračuje, aby řekl pravdu, které se bojím každý den. „Tohle je jen kupa sraček. Každý ví, že jsi na své pozici, protože jsi moje dcera, ale ty ses osvědčila. Vím, že se toho obáváš – kruci, máš to napsáno na čele.“

Polknu a jdu pro další krekr, který chutná jako piliny. „Nevím, tati. FBI dnes doručila soudní příkaz a já byla podezřelá. Poslední věc, které se právě bojím, je dokázat, že jsem schopná dělat práci, kterou mi dal můj táta.“

Vstane a dojde ke mně. „Přestaň s tou nestoudností.“

V pětapadesáti je můj otec pořád ve formě, jelikož je jeho koníčkem práce na ranči. Tam je každé odpoledne a víkend, pracuje se svými rančery. Zatímco Cam a Ellie mají modré oči a světlé vlasy po matce, já jsem celý Kipp Montgomerry. Možná má dnes víc šedivé vlasy, ale jeho kdysi tmavé vlasy – stejné jako moje – jsou pořád husté a vlnité. Když se přiblíží a podívá se na mě svýma očima barvy čerstvě obdělané půdy, tak tak se držím. Když si mě přitáhne do náruče, najednou se necítím jako finanční ředitelka – jako někdo, kdo na svých bedrech nese tíhu korporace. Vždycky jsem musela dokazovat, že můžu dělat práci, která mi byla předána místo aby mi předali práci, protože jsem dokázala, že ji zvládnu. Ne, jsem unavená a cítím se na mnohem víc než na třicet.

„Potřebuješ opravdové jídlo.“ Změní otec téma. „Řeknu mámě, aby ti uvařila. Jíš hrozně.“

Obejmu ho také, ale odmítnu. „Máma zrovna prodělala infarkt, pokud jsi zapomněl, a její experimenty s nízkotučnými jídly jsou naprostá katastrofa. Zůstanu u svého hrozného jídla.“

„Jsi moc hubená,“ stiskne mě, než mě vezme za ramena a podívá se mi do očí. „Bojím se, že jsem toho na tebe naložil moc. Teď když se stalo tohle, nechci, aby ses stresovala.“

Chabě se na něj usměju. „Dělám přesně to, co jsem vždycky chtěla a ty to víš. Jo, šlo by to bez soudního příkazu od federálů a přemýšlení, co se to tu sakra děje. Ale jinak jsem v pohodě. Opravdu.“

On se skloní a políbí mě na vršek hlavy. „Jdi se trochu vyspat a zítra mi po té schůzce zavolej. Tvoje máma je klubko nervů. Nevzal jsem ji dnes s sebou, protože by tu běhala jako kuře, kterému usekli hlavu.“

Jsem mu za to víc než vděčná, ale změním téma.

„Jak jdou svatební přípravy? Cítí se Paige dobře?“

Táta se ušklíbne a zavrtí hlavou. „Cam má plné ruce práce s renovací máminy koupelny, svým týmem, který vyhrává v play-off, svatbou a obavami, že to Paige přehání. Je příliš temperamentní. Mezi svou prací a láskou k synovi, chvíli neposedí. Řekl jsem jí, že pokud má někdy zvolnit, je to tehdy, když nosí mé vnouče. Ale je v pohodě – říkala, abych tě pozdravil.“

„Svatba tu bude, než se nadějeme. Nemůžu se dočkat, až je uvidím.“

Doprovodím tátu ke dveřím, kde se otočí a ještě jednou se mě pokusí ujistit, že to bude v pořádku. „Všechno to zvládneme, aby ses mohla vrátit k tomu, v čem jsi profík – chroupání čísel.“

„Díky, tati.“

Zamknu, zapnu bezpečnostní systém a zamířím zpátky ke své večeři, která je ještě horší, než obvykle servírují ve vězení.

Kruci – vězení.

Rychle tu myšlenku zaženu.

Zvládnu požvýkat jen pár dalších soust hummusu, když očima přelétnu ke své kabelce, ležící na lince. Prohrabu ji, vytáhnu MacBook, který mi naše technické oddělení dneska dalo spolu s novým iPhonem, který pro mě Donny vyzvedl. Hrabu ještě hlouběji a když konečně najdu to, co hledám, nitro se mi stáhne a ta směšná náhražka jídla, kterou jsem právě snědla, mi zavíří v žaludku.

Elijah Pettit.

Eli.

O svém jméně nelhal, ale věděl, že o dva dny později, co jsem mu prakticky dovolila osahat mě na parketu, vtrhne do mé kanceláře? Kruci, udělala jsem všechno, abych ho povzbudila.

Nevím, proč to dělám, protože jsem si to zapamatovala na první pohled, ale otočím tu vizitku. Studuju ten rukopis – čmáranice patřící někomu, kdo je buď zaneprázdněný nebo je mu to jedno. A není důvod, abych to hledala – vím, že předvolba je newyorská.

Zavřu oči, vydechnu, položím tu zatracenou vizitku na svou mramorovou linku a přemýšlím, co má Eliah za problém.

Vím, že když vám někdo dá své telefonní číslo, z donucení nebo ne, ta osoba chce komunikovat.

No, ať se jde vycpat.

Očividně ví, kde mě najít. Pokud se mnou chce mluvit, může to udělat za přítomnosti mých právníků.

***

Eli

Procházím složky před sebou. Ze všech dokumentů, které jsme dnes odpoledne zabavili, je jen pár zajímavých.

Dva excelovské soubory.

Byly pohřbeny hluboko – ve mnoha složkách. Složkách, které mohou dokázat, že Jen Montgomeryová udělala přesně to, z čeho je podezřelá.

Ale i tak to nedává smysl. Když mě poprvé najali, pracoval jsem na příliš mnoha takových případech. Důkazy jsou příliš osekané a chabé.

Příliš zřejmé.

Ale hlavně jsou tyhle dva soubory – ty, ze kterých Bree prakticky zvlhla, když je našla, jak byla zatraceně nadšená – zbytečné.

Pro finanční ředitelku, která je zodpovědná za správný finanční chod korporace – v hodně stovkách milionů – jsou tyhle dokumenty snadné a otevřeně usvědčující. I když jen nepřímo.

Neobsahují žádné detaily, jen čísla – až do poslední penny – které souhlasí s nákupy, které vyšetřujeme. Požádal jsem Bree, abych se na ty soubory mohl podívat pod záminkou, že se seznamuju s případem.

Jensen Montgomeryová je finanční ředitelkou už nějakou dobu a je jasné, že tu práci dostala na základě svého příjmení. Ze sledovacích záznamů víme, že hodně pracuje, ale to neznamená, že má mozek na to, aby to skryla. Možná je dost hloupá a omezená, aby vytvořila zbytečné tabulky s informacemi, které se dají lehce skrýt nebo zapamatovat.

Ale každá další informace, kterou o té ženě máme, mluví o opaku. Každý článek ve Fortune a The Wall Street Journal ji popisuje jako „příslib pro ropný průmysl.“ Našel jsem recenzi a fotky i v People, ale tam se mluvilo spíš o jejím zatraceném oblečení a jak dává novou definici pojmu business-móda.

Nevím, co je business-móda. Ta nenaaranžovaná fotografie, jak jde centrem Dallasu a má na sobě šaty, které možná neukazují moc kůže, ale ukazují každý záhyb, křivku, a linii jejího těla, vypadala spíš jako ošukej-mě-móda.

Ale co já vím?

Pochybuju, že je natolik neznalá, aby vytvořila tyhle dva jednoduché soubory, které jsou spíš jako tabulky pro děti ze školky, natož aby si je nechala někde ve svém laptopu, kde je můžeme najít, když se měla snažit něco skrýt.

Vstanu a projdu kolem naskládaných krabic ke své ledničce v minibytě, do kterého jsem se právě přestěhoval, abych si dal další pivo. Když se vrátím k počítači, nastartuju svůj myšlenkový proces. Místo toho, abych prohlížel Jeniny soubory, začnu číst záznamy o Bree. Netuším, jaká je agentka, ale její práce mi ukáže její myšlenkové pochody.

Snažím se vystrnadit z hlavy Jen. Netoužím jen vidět, co zítra řekne, ale také, jak bude jednat.

Nebo reagovat.

Na mě.

Nezavolala. Pokud našla tu vizitku, kterou jsem tam nechal. Ale byla uprostřed šuplíku – není šance, že by si jí nevšimla. To, že nezavolala, podporuje mou myšlenku, že je ta žena chytrá. Nemá zájem mluvit s FBI po tom, co byl vydán soudní příkaz, bez svého přítomného právníka. Jen idiot by to udělal.

To pořád nemění nic na faktu, že s ní potřebuju mluvit. Netuším, jak si ospravedlnit skutečnost, že mi její sledování způsobilo, že jsem ztratil zatracenou hlavu. Že jsem roky pracoval v utajení a pokud jsem nechtěl ošukat jednu z těch šlapek, které si ti zkurvysynové nechávali poblíž, aby si mohli užít stranou od svých manželek, nepřipadalo pro mě v úvahu potkat nějakou ženu, aniž bych ji vystavil nebezpečí. Ne pokud jsem si nechtěl nechat useknout od mafie ruce nebo koule, kdyby mé krytí odhalili.

Mám rád všechny své údy tam, kde jsou, a obzvlášť svoje koule.

Jelikož jsem nechtěl žádné drama nebo pohlavně přenosnou chorobu, která by byla výsledkem šukačky v utajení, jediný vztah, který jsem poslední dobou měl, je s mou pravou rukou.

Potřebuju vidět Jensen Montgomeryovou. O samotě. Potřebuju, aby mě vyslechla. Potřebuju s ní mluvit, abych to mohl vysvětlit.

A nemyslím si, že se moje péro stará o to, jakým směrem se případ bude ubírat, ale právě teď se modlí k sexuálním bohům, aby byla Jen Montgomeryová nevinná. Protože mi intuice říká, že je.

Jen to potřebuju dokázat.

***

Jensen se vyhýbá očnímu kontaktu se mnou od doby, co nás uvedli do zasedací místnosti. Odvádí skvělou práci, jak dělá, že neexistuju, jako bych byl duch.

Napětí ve vzduchu se každou chvílí zvyšuje. Co začalo jako nevinná linie dotazů, se změnilo díky Bree v hon na čarodějnice. Pracuju pro Dallaské oddělení jen v řádech dní, ale můžu říct, že ta žena lační po krvi. Jestli to nedostane pod kontrolu, u soudu ji to kousne do zadku. Nejsme žalobci, jsme vyšetřovatelé.

„Solocode Intel?“

Jensen se podívá na svého právníka a když jí ten přikývne, podívá se zpátky na Bree a odpovídá zas a znovu. „Ne.“

„Zaamtech Inc?“ pokračuje Bree.

Tentokrát Jen nedostane souhlas k odpovědi a vidím, že jí dochází trpělivost, její tón je tvrdý jako skála. „Ne.“

„Beaway?“ Bree dál kliká na seznam zapletených firem.

Jensen se nakloní dopředu a zrovna když si myslím, že se složí, vloží se do toho jeden z jejich mnoha právníků. „To je devátá společnost, kterou jste tu odpřednášela. Myslím, že je jasné, že moje klientka neví, o čem to mluvíte nebo k čemu odkazujete. Kdybyste se prosím dostala k jádru věci, velmi bychom to ocenili.“

Bree se posadí zpátky do židle, šklebí se jako kočka, která si právě vlastnoručně ulovila večeři. „Montgomery Industries je ve fázi nákupu Birmingham Refinig a chce ji smazat z burzy, převzít ji do vlastnictví. Je to tak správně?“

„To není tajemstvím,“ řekne Patrick. „Pracuje se na tom roky a bylo to předloženo komisi pro cenné papíry. Kruci, je to v televizi v každých obchodních zprávách.“

Bree se opře, nasměruje svůj pohled na něj a je si sebou tak jistá, že jsem překvapený, když neřekne Šach-mat. „Právě jsem jmenovala seznam fiktivních společností, které jsou napojené na Birmingham Refining. Ve skutečnosti všechny tyto společnosti – které jsou falešné – skupují zbývající akcie a to přímo posledních pět měsíců. Dostali jsme tip od komise pro cenné papíry, že byly akcie Birminghamu skoupeny až po tom, co jejich tržní cena klesla na nejnižší možné minimum.“

„Pořád jsou veřejně obchodovanou společností. Co to má co dělat s mou klientkou?“ zeptá se jiný právník.

„Vaše klientka,“ odmlčí se Bree a kývne k Jen, „má na pevném disku soubory s přesně těmi samými částkami, které souhlasí s burzovními nákupy. S každým bez výjimky.“

„Ne--“ Jenin hlas stoupne, když se zvedne ze svého místa, než ji její právník chytí za rameno. Očima přeletí k němu a když vykroutí ruku z jeho sevření, otočí hlavu zpátky k Bree. „To není pravda. Nikdy jsem nic o žádné z těchto společností neslyšela, natož abych s nimi pracovala. Kde jste získali takovou informaci?“

„Birmingham Refining je veřejně obchodovaná společnost, jak jste řekla. Není těžké na to přijít.“ Vysvětlí Bree.“

„To je kravina--“ vyplivne Jen, ale Patrick Moss ji utne.

„To stačí.“ Věnuje jí pohled, který říká sklapni už zatraceně, než se otočí zpátky k Bree. „Potřebuju seznam těchto firem.“

Koutek Breeiných úst se zvedne, když se podívá na Deana, který neřekl ani jediné slovo, ale splní prosbu a položí na stůl list papíru. Právník se na to nepodívá, ale položí ho stranou před jiného muže, který ho lustruje hladovýma očima.

„Nějaké další otázky, nebo se můžeme vrátit k obchodu, abyste mohli jít svou cestou?“ Patrick Moss možná není procesní právník, ale ne proto, že by neuměl někomu nakopat zadek před soudcem a porotou. Už jsem byl ve spoustě soudních síní, abych věděl, že patří k nejlepším a právě teď na Bree vrhá dýky. Hádám, že právě teď vypočítává cesty, jak může zpochybnit její vyšetřovací metody.

Bree se změnila na barakudu rychleji než Megatron, hladově se naklání, když se opře předloktím o konferenční stůl. „Jak dlouho se na tomhle pracovalo, Jensen?“

Ve stejné chvíli, kdy další z právníku zavrčí, „Neodpovídej na to“, unikne Jen zalapání po dechu.

Bree zúží hladové oči. „Ty fiktivní společnosti vznikly před osmi měsíci. Takže už to nějakou dobu funguje, hmm?“

„Agentko Newmanová, měli jsme dojem, že jste tu, abyste získala náhled na situaci, než abyste vyslýchala,“ dodá Patrick.

Po tom, co jsem si včera večer případ prošel, přemýšlím, jestli ví něco víc, protože Bree sedí na své židli a usmívá se, jako by měla navrch. „Dnes jsme sem přišli, aby to mohla slečna Montgomeryová vysvětlit sama. Ale nebyla schopná do případu vnést ani trochu světla, natož vysvětlit důkazy, svědčící proti ní.“ Pokyne rukou směrem k Jen. „Pokud nechcete něco dodat teď, dokud je ještě čas?“

To mi stačí.

Nezáleží na tom, že jsem překročil s hlavní podezřelou v tomto případu hranice. Kdyby to byl kdokoli jiný, udělal bych úplně to samé. Bree Newmanová nemá zatracené ponětí, jak postupovat v případu nebo jak jednat s podezřelým. Takhle my nezastupujeme kancelář s někým, kdo nebyl zatčen.

„Myslím, že jsme tu hotoví.“ Chytím se dlaní stolu a odstrčím svou židli, abych mohl vstát. Pokud nic jiného, konečně získám Jeninu pozornost – její velké hnědé, neklidné oči ke mně poprvé za dnešek zamíří.

Bree se nepohne a zamračí se. „Ještě jsem neskončila.“

Zamračím se na ni a nesouhlasím, „Skončila. Nenabídli nám nic nového a ztrácíme tady čas.“ Otočím se k hlavnímu právníkovi, Patricku Mossovi a nabídnu mu ruku. „Díky za váš čas.“

Patrick celý šťastný, že je to u konce, si se mnou potřese rukou, ale nepoděkuje mi.

„Ale--“ Začne se Bree hádat.

Ignoruju ji a obrátím svou pozornost na ženu, kterou nemůžu dostat ze zatracené hlavy. „Slečno Montgomeryová.“

Jensen pomalu vstane, dívá se na mě, než nasadí tvář, aby si se mnou přes stůl potřásla rukou. Lehce ji stisknu a díváme se na sebe tak dlouho, jak se odvážím, než ji bohužel musím pustit.

Podívám se na Bree, která nebyla absolutně profesionální a Deana, který ani nepípnul, a přemýšlím, jestli vlastní koule. Naznačím rukou Bree, aby odešla jako první, netrpělivě čekám, až odtud vypadneme a já zjistím, o co v tomhle případě opravdu jde.