BS - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Defitivnost je na hovno

Jen

Nezáleží na tom, jaké je roční období, je to jako pravidlo. V den každého pohřbu, kterého jsem se zúčastnila, jako by se matka příroda probudila s premenstruačním syndromem z hloubky pekelné, a na každého, kdo jí přišel do cesty, vyplázla jazyk a ukázala mu prostředník.

Sníh, vítr, tíživé horko. Taky šílená ledová bouře, to bylo před lety, kdy jsme pohřbívali mou tetu. Byl to první pohřeb, který si pamatuju a takový, který nikdy nezapomenu, ačkoli v té době jsem byla mladá a nechápala jsem to.

Podzim odešel do věčných lovišť a zima se rozhodla nakráčet předčasně a odporně. Jako nezvaný host se déšť opírá do našich deštníků, když stojíme u hrobu, kde bude Patrickovo tělo uloženo – s definitivní platností a zlomeným srdcem. Teploty klesly na pro Texas absurdní hodnoty a do tváří nás fackuje chladná, pichlavá voda, která mi připomíná mou realitu.

Tolik odporné reality.

Moje matka vedle mě lehce brečí a já si s ní propletu paži. Opře se o mě a otře si svou jižanskou tvář kapesníkem. Můj otec ji drží za paži z druhé strany.

Můj otec.

Jak může být muž tak složitý a přesto tak jednoduchý? Dnes je čtvrtek a od pondělka nebyl v kanceláři. Zůstával u mámy, pomáhal Millie a Kate s přípravami pohřbu, a trávil čas s Jordym a Carou. Nelítostný muž, který svou rodinu miluje nade všechno – jeho vášeň pro lásku a podporu sahá daleko za hranice, v našich životech byly i doby, kdy to působilo bolestivé, do morku kostí hluboké rány.

Některé z nich zhnisaly a nikdy se neuzdravily.

Ale na rozdíl od Ellie a Cama, kteří jsou mámini, já jsem jeho. Cam jednoduše odešel a nikdy se nevrátil. Ellie ne že odešla, ona prchla v takovém stavu agonie, že jediná věc, která ji přivedla zpátky byly moje prosby a Robertův nátlak. Ale já jsem zůstala, a i když to on neví, udělala jsem to pro svého otce.

Já jsem vždycky přehlížela – nebo promíjela – jeho neúnosnou potřebu chránit a řídit, protože to byl prostě jeho způsob, jak to udělat po svém. Vím, že nejsem dokonalá, ale v životě jsou chvíle, kdy si musíte říct seru na to a milovat své nejbližší navzdory jim samým.

Když přijde na Kippa Montgomeryho, mám mnohaletý výcvik.

Přes jeho požadavky, abych udělala každé možné opatření, abych zůstala v bezpečí, jsem víc než překvapená, že mě nechal všechno řídit. Jako by to nebyl on. Nemluvil se mnou o práci a to je normálně posedlý každým detailem, co se týká společnosti. Ale co mě překvapilo ještě víc, je, že už za mnou nešel kvůli Eliho přístupu do MI. Nebo kvůli tomu, že jsem s Elim. Nebo kvůli Trigovi, který se zjevil znovu ve městě jako duch a o těch divných okolnostech, že je teď mým novým vedoucím právníkem.

Ne, Kipp Montgomery je tento týden jiný, a upřímně mě to děsí.

Koncem příštího týdne mám jednání u federálního soudu. Je to moje další šance na propuštění. Jestli nade mnou budou bdít právní hvězdy, budu si moct odškrtnout ze seznamu jednu osinu v zadku. Ačkoli čím víc se setkávám s Trigem, tím jsem přesvědčenější, že je tohle falešné obvinění ze všech sraček, kterými jsem teď obklopená, nejsnadněji napravitelné. Potřebuju zjistit, kdo se mě snaží zničit, ale nejdřív a hlavně potřebujeme s ubíhajícími dny zjistit, kdo zabil Patricka. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že jedno nepovede ke druhému. Vím, že ano, ale jen ta myšlenka mě sráží na kolena, protože to znamená, že moje problémy jsou důvodem, proč tu stojíme na rozmáčeném hřbitově.

Eli se mnou tráví každou noc. Já se soustředím na práci a pokračuju s akvizicí Birminghamu a on tráví hodiny klikáním na sítích Montgomery Industries. Onehdy myslel, že je na stopě, ale skončil ve slepé uličce. Soustředil se na toho, kdo má přístup k budovám a kdo se může vzdáleně napojit na naši síť.

Další na mém seznamu a co mě štve je, že musíme nahradit Patricka. Z toho mě bolí srdce a znovu a znovu mě to sráží na kolena.

Pastor dokončí poslední modlitbou svou soukromou, vysoce střeženou bohoslužbu, a já bych se měla soustředit, ale nemůžu. Ellie, která je mi celý den po boku jako strážný, natáhne svou ruku v rukavici a chytí mě za paži. Já se na ni podívám. Zlaté vlasy měla profesionálně učesané, ale teď jí vlají podél tváře, protože se matka příroda probudila ve špatné náladě. Jediná věc, která poskvrňuje její křehké, nezbedné rysy jsou pramínky slz, které jí stékají po dokonalé, svěží pleti. Nakloním se, abych jí dala pusu a ona popotáhne a druhou rukou schovanou v italské kůži si tu slanou vodu rozmaže po obličeji.

Když odříkává modlitby, uvědomím se, že je po všem. Patrick je pryč od nedělního rána, ale až doteď jsem to tak nevnímala.

Definitivnost je na hovno.

Před pohřbem jsem mluvila s Millie a Kate a právě teď je všichni objímají a říkají slova, která jejich bolesti nikdy neuleví.

Otočím se k Ellie a vytáhnu ze své kabelky Saint Laurent kapesníček, který jí podám. „Musím jít zpátky do kanceláře. Budeš s mámou a tátou v pohodě?“

Robert vzhlédne od telefonu ke své ženě. „Mám dnes odpoledne taky nějaké schůzky. Měla by ses vrátit s rodiči a vyzvednout Griffa. Uvidíme se večer doma.“

„Jsem v pořádku.“ Ellie se na Roberta nepodívá, ale přikývne a otře si slzy, věnuje mi zamlžený modrý pohled. „Musíme se o víkendu sejít bez táty a mámy. Chci se setkat s mužem, kterého před každým skrýváš.“ Zvedne jedno ze svých dokonalých obočí a dodá, „Jsem jen ráda, že to pro jednou nejsem já, kdo dělá vlny.“

Věnuju jí malý úsměv a snažím se odlehčit náladu. „Nebuď na hřbitově zlá. Vrátí se ti to.“

Robert nás ignoruje obě a stočí svou pozornost zpátky k telefonu, při čemž mumlá, „Svezu se do kanceláře s tebou, Jen.“

Povzdechnu a otočím se k rodičům, abych je objala. „Běžte strávit čas s Jordym a Carou, než se vrátí Cam a Paige – soustřeďte se na ně. Tati, dám ti vědět, jestli se v práci stane něco důležitého.“

Máma mě obejme a bez ohledu na toho slona, který teď zaparkoval zadek mezi mnou a tátou, mě táta líbne na vršek hlavy. „Zavolám později. V Corpusu je malý tým, který vypadá schopně. Chci, aby ses podívala na jejich čísla.“

Znám rafinerii, o které mluví, protože teď dostali pokutu za tolik prohřeškům proti životnímu prostředí, že jim bude trvat roky, než se finančně vzpamatují. My bychom to mohli udělat za pár měsíců a má pravdu. Byla by to dobrá volba.

Rozloučíme se a Robert a já dojdeme k Donnymu, který na nás čeká. Znovu sedím vzadu a nechávám se vozit, tentokrát s jedním členem ochranky, která hlídkuje u zadní části Escalade, a očima prohledává prostor s náhrobky. Ťapkám mokrou travou ve svých polo kozačkách na jehlách, proklínám své rozhodnutí, že jsem si nevzala něco praktičtějšího – v tomhle případě pár holínek.

Podám Donnymu deštník a nastoupím s Robertem v patách. Když se usadíme a odjíždíme ze hřbitova severně od Highland Parku, kde Patrick přes třicet let žil, Robert se zeptá, „Neslyšel jsem žádné novinky. Nějaké stopy po tom střelci?“

Podívám se na svého švagra a řeknu mu pravdu. „Ne. Mluvila jsem včera s detektivem, který to vyšetřuje. Nic nového.“

On mi věnuje zvědavý pohled. „Teď, když ses zapletla s tím agentem FBI, jsem myslel, že to bude dělat on.“

Zvednu hlavu a nasadím neutrální výraz. „Ne, že by to byla tvoje starost, ale ne, on to nevyšetřuje.“

Jen táta a Trig ví o Elim, který se v tom hrabe.

Zavrtí hlavou a podívá se z okna. „Ellie je od té střelby zlomená, sotva se drží. Nejdřív jsem byl překvapený, protože neměla k Patrickovi tak blízko – ne jako ty.“ Otočí se zpátky ke mně. „Ale teď si myslím, že je to proto, že jsi tam byla ty a mohli tě přitom postřelit.“

Zamračím se, protože jsem nevěděla, že má moje sestra od té střelby obavy. „To jsem netušila. Promluvím s ní. Měl bys jí domů za ní, když víš, že je rozrušená. Tvoje schůzka ohledně daní může počkat.“

Vrhne na mě frustrující zamračení. „Nemůžu ji držet za ruku pokaždé, když vítr zafouká ze špatné strany.“

Z mé tváře se stane maska jako pokaždé, kdy musím s Robertem jednat. Ve své práci je dobrý, ale stojí za houby tím, že je nespolehlivý a emočně-odtažitý manžel. Být jeho švagrovou je většinu dní v týdnu namáhavé. Ale během chvílí jako je tahle, jako velká sestra jeho ženy, bych ho chtěla praštit do nosu svým telefonem vyrobeným z titanu, až by mu tekla krev. „Smrt je tvrdá, Roberte, ale když někoho střelí dvacet stop od člověka, kterého miluješ, to si žádá trochu trpělivost.“

„Ty víš, co myslím. Buďme realisti. Je jí osmadvacet. Je čas, aby se začala chovat jako dospělá.“

Čelist se mi napne a taky všechno ostatní v autě. Koutkem oka vidím, jak Donny ztuhne, ale náš nový člen ochranky, jehož jméno mi uniklo, ale vím, že pracoval v Secret Service – sedí jako socha a očima pozoruje okolní krajinu. Kdo ví, co všechno už za svou kariéru slyšel.

„Páni,“ řeknu směrem k Robertovi.

On pozvedne jedno obočí v náznaku, abych pokračovala.

Narovnám se na sedadle, abych mu byla tváří v tvář. Možná stejně tak odhodím svou masku z okna, protože po mém týdnu – ne, po mém zatraceném měsíci – jí mám dost. „Ellie je, kým je a ode dne, kdy jste se potkali se ani trošku nezměnila. Je dokonalá přesně taková, jaká je. Jestli se pokusíš změnit na mé sestře jedinou věc, přivážu tvůj zadek k chladné, tvrdé podlaze na Ježíšovy narozeniny přesně předtím, než zazpívám haleluja – a udělám to s úsměvem od ucha k uchu. Možná jsi dobrý ve své práci, Roberte, a já tě v práci respektuju, ale přestaň říkat tyhle sračky o mé sestře. Jestli je v životě něco, co mě zvedne ze židle, je to moje rodina. Možná sis vzal Montgomeryovou, ale nepleť si to s tím, že jsi jedním z nás. A nemysli si, že jen proto, že o svátcích sdílíme ten samý stůl, ti neřeknu, aby se pochlapil, vzal si kruci den volna a šel domů, abys strávil několik hodin se svou ženou a synem.“

On zúží oči a opře se na sedadle, jako zatracené nevrlé dítě, kterého chytili, jak jí svoje vlastní holuby z nosu.

„Když už jsme teda ti realisti a všechno.“ Věnuju mu upjatý úsměv, hodím si nohu přes nohu a otočím se dopředu.

Začne hrát hudba a i kdybych se nesnažila být drsňačka, nakloním se a políbím Donnyho zezadu na vlasy. On pustí Sama Hunta. Vím jistě, že Robert nesnáší country, obzvláště ne Sama, kterého jeho žena – moje sestra – považuje za žhavějšího než den na poušti.

Ale dneska budu drsňačka, protože i když jsme někdy složití, nikdo si nebude zahrávat s mou rodinou.

***

Sakra. Vůbec nejsem drsňačka.

Já: Co mám dělat?

Eli: Kde to je?

Já: Nahoře na žaluziích, v rohu. Nevidím to, dokud nestojím přímo pod tím, ale vím jistě, že to tam dřív nebylo. Všimla jsem si toho jen proto, že mi nefungovalo dálkové ovládání na roletách a já jsem se je snažila zvednout, když na něco narazily.

Eli: Nikomu to neříkej. Chci to zkontrolovat. Řekni ochrance, aby mě pustila dovnitř.

Já: Jdeš sem? Je to dobrý nápad?

Eli: Bejby. Právě jsi mi řekla, že si myslíš, že ti někdo do kanceláře narafičil kameru. Jsem si jistý, že nepošlu lidi z donášky, aby se o to postarali. Udělám to sám.

Zamračím se na ten předplacený mobil, který pořád používám pro komunikaci se svým milencem.

Já: Víš, jak to myslím.

Eli: Cože? Myslíš, že na mě pošlou interní komisi? Oh, počkat. To už udělali.

Já: Ty jsi teda hubatý.

Eli: Jo? Moje huba tě miluje. Tebe celou.

Skoro se usměju, ale vzpomenu si na zařízení, které jsem právě našla, namířené přímo na mě a obličej mi povadne.

Já: Takhle se mnou nemluv, když mě někdo sleduje.

Eli: Po tom, co vyčistím tvou kancelář, tě možná přehnu o stůl.

Já: Přestaň.

Eli: Nebo se posadím k tvému stolu, ty vklouzneš pod něj a vykouříš mě, jak jsi mi slibovala, než jsi včera večer vytuhla vyčerpáním.

Minulý večer jsme neměli sex, protože jsem byla rozrušená kvůli Patricka. Vždycky své pocity na veřejnosti kontroluju, ale na Elim je něco, co mě nutí zbořit hradby. Když jsem s ním, pronikne mi až do hloubi duše. Jsem otevřená.

Včera to udělal znovu a já jsem se sesypala, brečela jsem mu v náručí. Zanesl mě do postele a než jsem usnula oblečená jen v kalhotkách, omluvila jsem se mu, že jsem ho ještě nevykouřila.

On se tomu zasmál a myslím, že to bylo poprvé, co jsem ho slyšela se smát, což je smutné. Pak mi řekl, že si o tom nevede statistiku, ale určitě mi to připomene.

Já: Jestli se chceš udělat, mohl bys pohnout?

Eli: Až se udělám příště, bude to ve tvé puse.

Já: OMG: Nesnáším, že jsem královnou dramatu, ale tohle mě děsí. Přestaň zdržovat nebo zavolám ochranku budovy.

Eli: Bejby, uklidni se. Odešel jsem ve vteřině, co jsi mi napsala. Už tam skoro jsem.

Opřu se zpátky na židli, nesnáším se za to, že nejsem silnější.

Já: Oh. Dobře, neměl bys psát a zároveň řídit.

Eli: Co se stalo s mou houževnatou ženou?

Já: Vyšiluje, když se jí někdo vloupal do kanceláře.

Eli: Budu tam za pět minut. Nikomu to neříkej a chovej se normálně.

To se mu lehko řekne. Jeho nikdo na každém kroku nesleduje.

Zvednu svůj telefon v kanceláři, ale zaváhám. Nemůžu si ani zavolat bez možnosti, že to někdo ví. Místo toho vezmu oba svoje telefony a zamířím ven. Moje malé tajemství už je stejně venku. Můžu se s ním setkat u hlavních dveří a provést ho každým podlažím, když budu chtít.

Ale nejdřív potřebuju, aby můj FBI agent zbavil mou kancelář štěnic.

***

Eli

Jak se sakra mohl někdo dostat do její kanceláře? A kdy?

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptá.

Zúžím oči. „Jen. Zneškodnil jsem to a prohlédl tvou kancelář a koupelnu. Nemusíš šeptat.“

Protočí oči a založí si ruce na hrudi. „Co se bude dít teď?“

„Vrátím se ráno a znovu to prohledám a sám vyměním zámek, aby neměl klíč nikdo jiný než ty. Ne že by se nemohl dovnitř nikdo vloupat, ale vyvolají přitom pozdvižení – a to bude odstrašující.“ Podívám se na hodinky. Je skoro pět a ona obvykle pracuje ještě déle, ale vím, že prožila hrozný den. „Jak dlouho tu ještě musíš zůstat?“

Povzdechne a ramena jí trochu povolí. „Ta kamera mě vyděsila. To a ještě ten pohřeb, nejsem si jistá, jestli mám ještě nějakou sílu.“

Natáhnu se po ní a přitisknu si ji pro polibek. „Vezmeme večeři a půjdeme k tobě. Potřebuju prohlédnout záznamy ochranky.“ Zvedne věcičku, která je teď rozebraná. „Jestli to tu nastražili během poslední pár dní, měl bych být schopný to časově vymezit.“

Strčím si malé kousky kamery do kapsy a otevřu pro ni dveře, zatímco se ona balí. Přijde přímo ke mně a já ji vezmu za ruku, přesně jak mi nabízela, když jsme se setkali u hlavního vchodu. Neměla problém provést mě po budově od suterénu až po nejvyšší patro, kde má kancelář její otec. My dva jsme způsobili celkem pozdvižení. Je mi to jedno a můžu říct, že jí taky.

Přiměje mě zastavit u stolu své asistentky, kde ta holka ožije ve vteřině, co nás uvidí.

„Ahoj, Callie. Nevadilo by ti zavolat Donnymu a říct, že ho na cestu domů nebudu potřebovat? A máš ty informace z rafinerie v Corpusu?“

Jenina asistentka na mě zírá, jak se snaží zamaskovat úsměv, než se podívá na svou šéfku a zakření se. „Poslala jsem ti to do mailu. Máš tam i další zprávy. Pan Barret volal od Lehmanů. Vaše zítřejší ranní schůzka byla přesunuta na příští týden a hned zítra ráno ti pošlu program schůze se zaměstnanci.“

Jen si dá kabelku na rameno a usměje se. „Jsi moje záchrana. Dneska to byla hrůza. Díky, že mi pomáháš všechno stíhat.“

Jako by si nemohla už ani vteřinu pomoct, natáhne Callie ruku přes stůl a nabídne mi ji. „Já jsem Callie.“

Přijmu její ruku, ale než mám šanci cokoli říct, vloží se do toho Jen.

„Omlouvám se,“ povzdechne. „Callie, tohle je Eli Pettit. Může se tu volně pohybovat.“

„Rád tě poznávám,“ řeknu.

„Já taky.“ Pak se otočí k Jen a zakření se. „Pěkný.“

Jen zavrtí hlavou a svou asistentku odmávne. „Zavolej mi, pokud budeš něco potřebovat a hezký večer.“

„I tobě.“

Vezmu Jen za ruku a táhnu ji pryč, abychom mohli koupit jídlo a jít domů. Mám hodně práce a musím si vybrat jednu kuřbu.