BS - 17. kapitola

Překlad: Lenuszka

Nedívej se zpátky

Jen

Můj otec vybudoval Montgomery Industries z ničeho. Od toho, že na našem pozemku vyvrtal díru a odmítl ji prodat kterékoli firmě, až do toho, kdy vstoupil do průmyslu. Měl ranč, kam se mohl uchýlit, takže každá penny, kterou vydělal za prodaný barel ropy, znovu investoval do společnosti.

I když kupoval menší rafinerie, vždycky dělal věci jinak – lépe. Kipp Montgomery je srdcem kovboj. Miluje půdu a dodržuje veškeré regulace úřadu pro ochranu životního prostředí, na svých vrtných soupravách platí pracovníkům velmi dobře, a kupuje rafinerie před krachem, aby je postavil na nohy.

Na začátku najímal pouze lidi, které znal. Své přátele, rodinu, lidi, kterým věřil, že udělají věci tak, jak chce on. Můj otec má na všechno vysoké nároky. Proto bylo stresující být jedním z jeho dětí – očekával dokonalost, až do bodu, kdy Cam a Ellie utekli, i když se to nikdy neodvažoval říct nahlas.

Ale v obchodě to fungovalo. Ve všem, co dělal, chtěl být nejlepší a vyplatilo se to.

Patrick Moss vyrostl s mým otcem, pásli dobytek a trénovali koně. Můj otec mu řekl, že potřebuje právníka, který se specializuje ve fúzích a kapitálu, takže to může zůstat v „rodině“, a to stačilo. Patrick sice promoval na univerzitě s titulem ze zemědělského inženýrství, ale kvůli mému otci se vrátil na práva. Je to strýc, kterého jsem nikdy neměla. Vyrostla jsem s jeho dcerou, byl na mé promoci, a dělala jsem u něj jedno léto stáž. On byl tím, komu jsem volala, když jsem byla s několika spolužáky zatčená za pití alkoholu v nezletilosti. Nejen že dostal ven mě, ale i moje přátele, a postaral se o veškeré právní věci, aniž by tátovi řekl jediné slovo.

Vidět ho ležet na tom studeném chodníku, roztaženého, s životem vyprchávajícím z něj tak rychle, jak mi v hlavě vířily vzpomínky, můj mozek sotva pobral.

Myslím jen na něj, živého a plného sil, jak dělá pro mého tátu, naši společnost a v poslední době hlavně mě vše, co je v jeho silách.

Byl tady kvůli mně, v téhle chvíli, kdy vzduch proťaly kulky.

Klopýtám dopředu a padnu vedle něj, jeho aktovka leží vedle něj, jak mu sotva vypadla z ruky.

„Ne,“ zajíknu se a přitisknu své třesoucí se prsty k jeho krku, kde je plno krve a snažím se najít puls.

Prosím, ať nahmatám puls.

Slzy mi tečou a třesoucíma rukama s ním třesu, posunu se k jeho tváři, hledám – ne, potřebuju – najít náznak života.

„Patricku,“ volám na něj a skloním se níž. „Prosím. Řekni něco.“

„Jen!“

Otočím hlavu a zatímco jsem si nemyslela, že je možné, aby se vám srdce zlomilo agonií a v té samé chvíli vybuchlo úlevou, teď se to stane. Tam je, muž, kterého jsem chtěla představit Patrickovi. Je živý a jde ke mně se zbraní v ruce spuštěnou volně k boku.

Oči má temnější než normálně, zkoumá mě se stejnou intenzitou, že to cítím až v duši.

Čím blíž se dostane, ztrácím ho v zamlženém oparu, jak se moje slzy změní na vzlyky. „Je to Patrick. Potřebuje pomoc – prosím. Udělej něco.“

***

Eli

Řekl jsem jí, aby zůstala na místě a málem jsem dostal zasraný záchvat, když jsem ji nemohl najít.

Ta střelba přišla z místa mezi dvěma budovami přes ulici od Lehmanových. V době, kdy jsem byl v pozici, abych měl lepší výhled, ustala. Běžel jsem přes tři bloky, sondoval jsem tolik oblastí, co šlo, ale nenašel nikoho. Když jsem se dostal zpátky k pick-upu, byla Jen pryč.

Ale je tady, klečí u svého právníka nejevícího známky života, pokrytá jeho krví.

Cítím se jako největší kretén na zemi, protože se mi ulevilo. Jestli jsem podle toho kardinální blb, budu ten titul nosit jako zatracený olympijský sportovec, protože těch dvacet vteřin, co jsem ji hledal, bylo nejbolestivějších, co jsem kdy zažil.

Vypadá to, že ho zasáhli několikrát a ztrácí brutální množství krve – rychle. Jen s ním třese, hledá na krku puls, a prosí ho, aby otevřel oči.

Zaječel jsem na několik lidí, aby zavolali devět set jedenáct, zatímco jsem prohledával místo a pátral po střelci. Tak či tak pošlou záchranku. Jsem si jistý, že tu budou každou chvíli, ale právě teď myslím jen na to, jak ji z té sračky dostat. Tohle nikdy nedostane z hlavy.

Zastrčím svou zbraň zpátky do džínů a musím ji rychle zvednout. Udělám tři kroky, otočím ji zády k té hrůzné scéně před námi a omotám paže kolem jejího třesoucího se těla. Svýma krvavýma rukama se mě pevně chytí za tričko a já jí přitisknu rty na spánek. „Jsou na cestě, bejby. Jsou na cestě.“

Ona se ode mě snaží odtáhnout a brečí a vzlyká, „Nech mě jít. Musím být s ním.“

Zpevním kolem ní paži a zavrtím hlavou. „Ne.“

Bojuje s mým sevřením a pokračuje. „Musím s ním zůstat, dokud tady nebude pomoc.“

Podívám se přes ni na jejího právníka. Viděl jsem toho už dost a vím, že není šance, že jeho srdce ještě tluče. „Neměla jsi to vidět. Zůstaň se mnou, bejby.“

Její tělo se násilně otřese a já si nejsem jistý, jestli jí to konečně dojde nebo co, ale přitiskne se mi do hrudi. „Je tam tolik krve. Tolik střelných ran. On je mrtvý, že?“

Kurva.

Neodpovím, ale přitisknu jí rty ke spánku.

Ona se na mě podívá přes slzy, které jí stékají po krásné tváři. Bylo to jen před půl hodinou, kdy byla její tvář šťastná a cítila úlevu? Zavrtí hlavou a mi se stáhnou vnitřnosti, když řekne, „On tu byl kvůli mně, Eli. Tohle celé se stalo kvůli mně.“

„To neříkej,“ Hruď se jí zvedá a klesá, plná života a dechu, ale také agonie a viny, a to mě zabíjí. Nevím, jak jí od toho ulevit. Přes ten chaos a přibližující se zvuk sirén, udělám to jediné, co umím a řeknu, „Mám tě. Budu tě mít v náruči.“

Zavře oči a v tu chvíli jí vypoví nohy.

A tak zůstaneme, když přijede policie a později mí kolegové a vyšetřovatel. Moje tajemství, které už není tajemstvím, je pokryté krví a je přesně tam, kde má být – v mé náruči.

A je mi to úplně u prdele, i když by nemělo.

***

Stojím a sleduju monitor, který monitoruje výslechovou místnost na dallaském policejním oddělení. Mikinu má potřísněnou krví i se zbytky na tváři v místech, kde to záchranáři vynechali, když ji chtěli očistit. Vypadá jako svůj vlastní duch, když jí právníci dovolí odpovědět na otázku, její hlas je prázdný a křehký.

Dnešek – den, který pro nás měl být novým začátkem – se stal sračkou obřích rozměrů. Nemyslel jsem si, že moje situace s Jensen Montgomeryovou by se mohla ještě víc zhoršit, ale vesmír se rozhodl všechno převrátit a ukázat nám svou sílu.

Patrick Moss byl na místě prohlášen za mrtvého s několika střelnými ranami do hrudi a krku.

Tohle jsem věděl ve chvíli, kdy jsem se na něj podíval.

Ale to, co jsem zjistil později, mě rozhodilo a udělalo z bouře, ke které se schylovalo v práci, jen jemné rozladění. Třicet minut po tom, co se na scéně objevila policie, agentury oznámily další střelbu, která se stala hodinu dřív v severním Dallasu. Tichou čtvrtí projelo auto a jedinou obětí byl soukromý detektiv.

Opět byl na místě mrtvý.

Trvalo tak minutu, než jsem si pospojoval souvislosti. To znamená, že někdo věděl, že jsme blízko odhalení a ať to byl kdokoli, udělal všechno proto, aby tomu zabránil.

„Pettite!“

Otočím se, když uslyším, jak někdo na druhé straně místnosti zavrčí mé jméno. To mě poser. Je to můj debilní nadřízený, který si nechává rád sát péro od svých podřízených. Kdo ví, možná taky pomáhá Bree ušít to na Jen.

Co ale vím, je, že moje známost s Jensen Montgomeryovou je už tak dvě hodiny provařená. Věděl jsem, že to bude jen otázkou čas, než se někomu budu muset zodpovídat.

Když ho sleduju přecházet přes místnost směrem ke mně, musím přiznat, že se na to těším.

„Na slovíčko,“ zuří a otočí se, zamíří do prázdné výslechové místnosti vedle té, kam strčili Jen.

Rád ho následuju a zavřu za sebou dveře. Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se to bude vyvíjet.

On se otočí a namíří mi prst na hruď a jeho hlas je naštvaný, tvář má zkřivenou. Možná mu naskočí žíla. „Nevím, co to má kurva znamenat, ale řekni mi, že existuje dobrý důvod k tomu, že se paktuješ s obžalovanou. A nezkoušej na mě ty sračky, že jsi pracoval na jejím případu. Mluvil jsem se třemi detektivy, kteří mi řekli, že u toho byli a ty jsi měl tu zatracenou ženskou na klíně, zatímco vedle tebe ležela zavražděná oběť. Bree volali, protože do toho byl zapletený její případ a když se tam dostala, řekla, že jsi s ní odmítl mluvit a zůstal jsi s Montgomeryovou.“

Má pravdu. Neodpovídám Bree zasrané Newmanové a nikdy nebudu. Taky jim nedopřeju to uspokojení z reakce na to, že mě vyhodí. Založím si paže na hrudi, držím postoj, a ani se nehnu, ačkoli u mě stojí velmi blízko a já nechci být nikde v jeho okolí.

Věděl jsem, že ještě neskončil. On mi to vzápětí dokáže a sníží hlas, sníží oči na mou úroveň, zatímco si myslí, že tady určuje zákon. „Tohle není New York a ty nejsi v utajení. Slyšel jsem, že tě nechali uniknout s mnoha věcmi, které jsi mít neměl. Překročil jsi hranice, které tě okamžitě měly dostat ven z případu MacLachlanů. Ale jelikož jsi na velitelství něčí zlatý chlapec, nechali tě dělat, co chceš.“

Konečně přeruším jeho výlev. „Nejsem ničí zlatý chlapec. Pokud se zeptáte kohokoli v New Yorku, jediní lidé, se kterými jsem něco konzultoval, zatímco jsem byl v utajení, byli z úřadu státního návladního. Ocenil bych, kdybyste si nejprve zjistil fakta, než začnete plivat jed.“

Má tak napjatou čelist, až jsem si jistý, že bude mít dysfunkci. „To nijak nepopírá fakt, že jsi byl v kontaktu s jedním z našich federálních cílů. Jen počkej, Pettite. První, co zítra ráno udělám, bude vyplněné hlášení pro kontrolní komisi. Raději se připrav, že odpovíš pár otázek nebo odevzdáš zatracený odznak.“

Mám toho dost a nechám klesnout ramena, udělám krok dopředu, což ho donutí udělat dva dozadu. Ramena se mu napnou a oči hoří vztekem. Myslí si, že po něm půjdu a má pravdu. „Tím hlášením mi prokážete laskavost. Zatímco s nimi budete mluvit, řekněte, že s nimi chci mluvit taky. Nemůžu se dočkat, až jim řeknu všechno o Bree Newmanové – jak nachází kreativní způsoby získávání důkazů, když nedokáže vyřešit svůj zatracený případ a jak podstrčila falešné zprávy do odpadků.“

Ten chlap nemohl nikdy pracovat v utajení, natož hrát poker, protože stojí za houby ve skrývání emocí. Jeho tvář zrudne a teď se o tu jeho žílu opravdu obávám. „Jo, možná už je to nějaká doba, co jsem na akademii prošel hodinami o zodpovědnosti, ale jsem si celkem jistý, že by se jim nelíbilo, když speciální agent kouří svému nadřízenému. Zvláště na veřejných místech.“ Všechna barva, kterou se červenal jako školačka při hodinách sexuální výchovy, mu zmizí z tváře. Změní se od rajčete na sněhuláka. Usměju se a zavrtím hlavou. „Prokažte mi laskavost a nechte je, ať mi dají kartáč – mám toho hodně na srdci.“

Obejdu ho a sáhnu na kliku.

„Pettite--“ zavolá.

Zastavím se a otočím, ale nenechám ho dopovědět. Potřebuju zkontrolovat Jen a mluvit s několik detektivy ohledně smrti toho soukromého detektiva, takže ho přeruším. „A být vámi, promluvil bych si s kanceláří státního návladního a vysvětlil jim, že váš agent udělal něco špatně a že případ Montgomeryové nemá dostatečné důkazy. Jestli budete muset jít tak daleko, abyste řekl slovo podvod, do toho. Jestli to neuděláte vy, udělám to já.“ Zavrtím hlavou a ještě jednou vezmu za kliku. „Promluvte si s Bree. Vypadá to, že na ni máte velký vliv.“

Třísknu dveřmi a nechám ho v místnosti samotného. Možná využije ten čas, aby pouvažoval o svých možnostech.

Volby. Některé jsou těžké, některé snadné a některé jsou prostě naprosto špatné. Jestli udělá znovu špatné rozhodnutí, mám ho. Naneštěstí pro něj jsem ho viděl nejen na vlastní oči, ale mám i fotografický důkaz.

Některé věci prostě nemůžete vidět přicházet. A pro Jen dnes nic neplatí víc.

***

Jen

„Jedla jsi dneska vůbec? Ze svatby a dnešní snídaně zbyla tuna jídla. Něco ti udělám.“

Vyhlédnu z okna na chaotický nepořádek ze včerejší svatby. „Nemám hlad.“

Když policie skončila s výslechem, byla tam Ellie s Donnym. Ve chvíli, kdy jsem se na ni podívala a ona mě objala, znovu jsem se sesypala. Donny nás doprovodil ven a vysvětlil, že mí rodiče byli s Patrickovou rodinou, ale táta mě chtěl na ranči. Neměla jsem energii se hádat.

Taky jsem nikde neviděla Eliho.

Dokud mě nešoupli do výslechové místnosti s mými právníky od Lehmanů, zůstal se mnou. Ani když se ukázala ta kráva agentka, která na mě hází špínu. Řekl jí, ať vycouvá a vzal mě na policejní stanici hned po tom, co mi záchranáři zkontrolovali bouli na čele, ošetřili můj podřený obličej a očistili mě, jak nejlíp mohli.

Ale nemohla jsem se ptát, kde je můj teď už ne tak tajný speciální agent, ačkoli nechci nic než jeho. Nechala jsem ten předplacený telefon, který mi dal, v jeho autě. Odhodila jsem veškerou obezřetnost stranou a vytočila číslo jeho mobilu, které jsem si zapamatovala už asi před celou věčností a nechala mu vzkaz, že budu na ranči.

Neodpověděl.

Přiznala jsem ho svým právníkům. Řekla jsem jim o Elim všechno – nebo všechno kromě osobních věcí a nechala jsem nejasné, jak jsme se poznali. Kromě toho jsem jim řekla všechno. Nebyli z toho šťastní, ale právě teď by mi to nemohlo být víc jedno.

Jsem tu několik hodin a Ellie mě neopustila. Vzala mě do mého starého pokoje a donutila se osprchovat.

Právě teď zapadá slunce a já jen zírám ven z oken domu mých rodičů, kde pracovníci uklízí všechno ze včerejší noci. Ale já nic z toho nevidím. Místo toho mi hlavou víří jen Patrick, ležící v kaluži své vlastní krve a myslím na jeho milou ženu Millie, a jeho dceru, mou kamarádku z dětství, Kate, které tu po něm zůstaly. Potřebuju je vidět, ale Ellie trvala na tom, abych tu zůstala s ní.

Ještě nepřestala mluvit od doby, co jsme se sem dostali, jen proto, aby nebylo ticho. „Vím, co si myslíš.“

Otočím se k ní a zamračím se.

„To, co si myslíš vždycky a mýlíš se,“ pokračuje z místa na druhé straně místnosti. Pro jednou nechala Griffina doma s Robertem. „Naložila sis to na sebe jako to děláš se vším. Není to tvoje vina.“

Odvrátím se. Nemá ani tušení.

„Neudělala jsi nic, abys to hodila na jiné, jen děláš to, co po tobě chtěl táta. Pochlapila ses a udělala to, co nikdo jiný udělat nechtěl. Někdo si z tebe udělal cíl kvůli tvé pozici. Hej,“ zavolá na mě, dožaduje se, abych se na ni podívala. Jednou se věci obrátily a ona je ta, která mě drží nad vodou. Tohle bývá v našem vztahu normálně moje práce. Ztiší hlas. „Neber to na sebe.“

Podívám se jinam. Slzy jsou pryč a moje emoce mě vycucly. Jsem prázdná a nevím, co se stane jako další – co mám vlastně dělat. To, co se stalo Patrickovi, nebyl nějaký hloupý incident. Ne když jsem zjistila, co se stalo jen hodinu předtím tomu soukromému detektivovi.

Jako by Patrickova vražda nestačila. Další život je pryč, dopadl na mé svědomí s tíhou vesmíru.

Někdo mě má na mušce.

A vypadá to, že ať uděláme cokoli, ten někdo je pořád o krok před námi.

Ellie vstane ze svého místa na pohovce. „Udělám ti večeři. Potřebuješ něco sníst.“

Ale na půl cesty do kuchyně se obě napneme, když slyšíme zavření garážových vrat. Ellie se nehne, ale podívá se na mě, než do místnosti vejde táta, následovaný mámou s oteklýma očima. Vyplakala si celý svůj make-up. Vstanu a jdu k ní, ale zastaví mě výraz na tátově tváři.

Síla, kterou je můj otec, dojde doprostřed místnosti a nadechne se. Stres člověku přidá roky a můj otec, který je obvykle čilý a vypadá na svůj věk mnohem mladší, protože je pořád v kondici a aktivní, teď vyzařuje každý rok jako by měl nějakou ošklivou masku.

Když promluví, hlas má nízký a drsný. „Pohřeb bude pravděpodobně ve čtvrtek. Zítra chci zkontaktovat rodinu toho soukromého detektiva. Nevím, jak, ale chci pro ně něco udělat.“

Váha na mých ramenou ještě ztěžkne. Jen přikývnu.

„Millie a Kate jsou v šoku. Přijede jejich rodina a my musíme vyzvednout Jordyho a Caru od Hattiiny kamarádky, která je hlídá, protože jsme museli odjet.“

Po všem, co se stalo, jsem zapomněla, že Camovy děti zůstaly tady, zatímco je on a Paige na líbánkách.

Moje máma přejde po místnosti a popotáhne, když řekne, „Musím se jít umýt. Nechci, aby mě děti takhle viděly. Vypadám příšerně a nechci je vyděsit.“

Můj otec ji ignoruje a jeho hlas ztvrdne. „Cestou domů jsem telefonoval s Lehmanovými.“

„Kippe.“ Zastaví se moje matka a otočí se. „Souhlasil jsi, že teď ne.“

Můj otec ze mě nespouští oči a zavrtí hlavou. „Co sis pro všechno na světě myslela? Plížit se tu tajně s agentem FBI?“

Ellie se zamračí a podívá na mě. „O čem to mluví?“

„Kippe!“ zaječí moje máma.

Můj otec stočí naštvaný pohled na mou matku. „Nemůže to počkat, Hattie. Dva muži jsou mrtví – jeden z nich byl můj celoživotní kamarád. Dva muži, kteří se snažili pomoct očistit jméno mé dcery a všechny další sračky ve firmě.“ Otočí se zpátky ke mně a jeho křik se rozlehne velkou místností. „Co sis myslela?“

„Tati, přestaň!“ zaječí Ellie. „Víš, čím si dneska prošla?“

„Tati,“ zašeptám, sotva najdu hlas a vyzní to jako prosba. Tohle se nemůže dít.

Nespustí ze mě oči. „Dneska jsem se toho hodně naučil, Jensen, a neoceňuju, že mě někdo obelhává. FBI se tě snaží usvědčit z podvodu, což může stáhnout ke dnu i společnost. Pak zjistím, že jsi za zády všech komunikovala s agentem FBI.“

„Kippe!“ vloží se do toho máma se slzami v očích. „Tohle se nemusí řešit dneska.“

On se otočí k mé matce a zahřmí, „To teda kruci jo! Když je moje výkonná ředitelka zároveň moje dcera, musím se ujistit, že je loajální, protože po tom, co jsem se dozvěděl dneska, si už nejsem jistý.“

Už nejsem otupělá. Srdce mi divoce buší v hrudi, chce se rozskočit bolestí – ze všeho. Právě když jsem si myslela, že byl můj den už tak dost černý, můj vlastní otec – muž, pro kterého to všechno dělám, každou zatracenou věc, kterou kdy chtěl – zpochybní mou loajalitu.

„Nevíš, o čem mlu--“ nemám šanci říct cokoli dalšího, protože zazvoní domácí telefon.

Nikdo se nepohne a můj otec se pořád dívá na mě.

Telefon zazvoní ještě třikrát a Ellie k němu konečně doběhne a zvedne ho.

„Vydrž.“ Dá si telefon dál od tváře a oznámí, „Někdo jménem Eli Pettit chce dovnitř.“ Podívá se na mě a pozvedne obočí. „Je tady kvůli tobě.“

Tvář mého otce ztvrdne ještě víc. „To je on?“

Srdce se mi trochu uklidní a podívám se na Ellie. „Pusť ho dovnitř.“

„Ne,“ oponuje otec. „Nechci ho na svém pozemku.“

Ellie se podívá na otce a pak zpátky na mě.

„Pusť ho dovnitř, Ellie,“ prosím.

On na mě zúží oči a varuje mou sestru. „Nepouštěj ho.“

Podívám se na svou sestru a snažím se nezajíknout se svými slovy. „Jestli mě miluješ, Ells, pustíš ho.“

Ellie nepřemýšlí ani vteřinu a promluví do telefonu. „Je v hlavním domě. Přijď ke dveřím.“

„Sakra!“ zaječí můj otec. „Co to s tebou kruci je?“

Vím, že Elimu bude trvat tak devadesát vteřin, aby se sem dostal – nikdy jsem si nemyslela, že budu tak zoufale chtít utéct ze svého rodného domu. Najednou cítím znovu nalezené uznání kvůli nátlaku vyvíjeného na Cama a bolesti Ellie, která ji donutila utéct v osmnácti do New Yorku.

Zavrtím hlavou a udělám všechno, abych zůstala klidná. „Nevím. Ale muž, kterého jsem milovala, dnes zemřel. Seděla jsem vedle něj pokrytá jeho krví a sledovala, jak z něj vyprchává život. Pak jsem zjistila, že někdo jiný, koho jsem nikdy neviděla, přišel o život taky a to jen proto, že pracoval na mém případu. Tohle všechno je kvůli tomu, že jsem měla odvahu pracovat pro tebe a kvůli tomu jsem někoho naštvala. A víš co, tati? Ten muž, který právě teď přichází ke dveřím, se o mě postaral a sakra jistě mě nenutí si myslet, že je to moje vina.“

„Jenny,“ zavolá máma, zatímco jí znovu tečou slzy.

Zvednu ruku, abych ji zastavila a nespouštím oči z otce. „Takže, jo. Eli Pettit je agent FBI, kterého jsem potkala předtím, než mě obvinili. Ale on dělá, co může, aby očistil mé jméno a já mu věřím – věřím mu svým životem. Když dneska začaly létat kulky, držel mě v bezpečí… pro případ, že by ses tomu divil.“

„To všechno vyznělo špatně, zlatíčko,“ zkouší to matka. „Tak to tvůj otec nemyslel.“

Otočím se k ní. „Miluju tě, mami, ale on to myslel přesně takhle.“

Rozezní se zvonek a můj otec se vydá ke dveřím, ale já ho zastavím. „Neodvažuj se. Ani na to nemysli.“

Ellie kolem něj proběhne, a přitom na mě vykulí oči. Udělala by pro mě všechno – vím, že ano, ale to neznamená, že není naštvaná, že jsem jí to neřekla. Když otevře těžké vchodové dveře, on je tady.

Kvůli mně.

Konečně.

Nevím, kde byl celý den, a právě teď je mi to jedno. Už dlouho jsem nikoho nepotřebovala. Kruci, nejsem si jistá, že bych kdy někoho potřebovala tak moc jako teď.

Když ho vidím tady na prahu dveří mých rodičů, všechno, co se dnes stalo, je zase čerstvé a přesto cítím divný druh úlevy. On nevezme v potaz Ellie, ani mé rodiče. Má oči jen pro mě. A ty tmavé oči se zaboří do mých. Ten koktejl emocí je příliš a vhrknou mi slzy do očí.

Nečeká na pozvání. Přejde přes práh a zastaví se – jeho tělo je napjaté a výraz tvrdý, zatímco mě jeho pohled skoro pohladí.

Když se zaměří na moje oči, řekne, „Omlouvám se, že jsem tam nebyl, když jsi skončila. Musel jsem se postarat o nějaké svoje věci.“

Přikývnu a snažím se nevzlyknout, ale nefunguje to.

Jeho výraz se změní do hlubokého zamračení a konečně se podívá na Ellie a mé rodiče, než se vrátí ke mně. „Jsi v pořádku?“

Rychle zavrtím hlavou a nohy se mi pohnou. Jako magnetickou silou jdu přímo k němu.

„Jensen,“ štěkne můj otec.

Ani se neohlédnu.

Eli ke mně natáhne ruku, ale já ji ignoruju. Když se k němu přitisknu, on mě obejme v náručí a já cítím, jak mi dá pusu na vršek hlavy, když prohlásí, „Chceš, abych tě vzal domů?“

Přikývnu mu do hrudi, když moje máma prosí, „Zlato, nechoď. Zůstaň, abych si o tom promluvili.“

Zavrtím hlavou a otočím se k ní. „Končím, mami. Končím s tím, co ode mě každý chce. Obejmi za mě Jordyho a Caru a řekni jim, že se je pokusím vidět tento týden.“

„Jenny,“ zavolá můj otec a tentokrát v jeho hlase není hněv. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy otce slyšela zoufalého. Když se otočím, abych se na něj podívala, zjistím, že jsem měla pravdu, když se jeho požadavek změní v prosbu. „Zůstaň.“

Neodpovím. Podívám se na muže, který už není mým tajemstvím a ujasním to všem. „Vezmi mě domů.“

„Tady,“ vloží se do toho Ellie a podá mi kabelku. „Zavolám ti později a raději ten zatracený telefon vezmi.“

Vezmu svou kabelku a neohlížím se, když opustím svůj rodný dům v objetí svého federálního agenta.