BS - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

Hýžďové svaly

Jen

„Vítej v naší šílené rodině.“ Obejmu svou novou švagrovou. „Jen musím říct, buď ráda, že žiješ v Nebrasce.“

Paige Carpinová – teď asi třicet minut Paige Montgomeryová – se usměje způsobem, který mi říká, že se nebude hádat. A kdo ji může vinit? Podle toho, jak probíhalo mých posledních několik týdnů, možná bych taky utekla do Nebrasky, abych mohla žít u bratra ve sklepním bytě, kdybych tu neměla svého orgasmus-způsobujícího tajného federálního agenta.

„Možná žijeme v Nebrasce, ale Cam to tu miluje. Vím, že byl moc šťastný, že se může oženit tam, kde vyrostl. Díky za všechno.“ Paige položí ruku na své malé těhotenské bříško a já nevím, jestli jsem někdy v životě viděla někoho šťastnějšího. Skoro mi to vezme dech.

Paige a já jsme se sblížily. I když byl můj tvrdohlavý bratr blb, dělala jsem vše proto, aby s ním zůstala, protože jestli někdo Cama zná, jsem to já. Věděla jsem, že ji miluje a změní názor. Ona je dobrák od kosti. Už miluje Camovy děti, Jordyho a Caru, jako své vlastní a s jistotou vím, že by pro bratra pohnula nebem i zemí, i když to nikdy nebude muset udělat. On už to udělal pro ni a zůstane to tak po zbytek jeho života.

Usměju se a zvednu hlavu. „Jestli tím děkováním za všechno myslíš kontrolu mojí mámy, nemáš zač.“

Paige zkouší zamaskovat úšklebek a my obě s určitostí víme, co si myslí. „No, moje máme je prostě… působivá.“ Rozhlédne se kolem a povzdechne. „Přes noc se to změnilo na obrovskou událost, že? Všechno to dávám na svůj blog a bude to větší, než jsem si kdy představovala. Nemůžu se dočkat, až budu mít fotky.“

V tomhle se nemýlí. Co začalo jako malá rodinná svatba mezi Montgomeryovými a Carpinovými, se změnilo na společenskou událost sezony. Jsem si celkem jistá, že odtud až do Forth Worthu jsou všechny hotely obsazené hosty, kteří na ni přicestovali. Nešetřila ani Paigina rodina, ani naše – ale zase každá událost na ranči stojí za shlédnutí.

„Hej vy dvě.“ Po boku se mi objeví Ellie a dá mi pití. „Koktejl s vodkou a červeným pomerančem. Napij se, sestřičko. Představím tě tomu quarterbackovi, ať už chceš nebo ne.“

Paige se na Ellie zakření, než se podívá na mě. „Právě jsem ho potkala, a Jen, je žhavý.“

Dám si doušek svého drinku, ale zamračím se, potřesu hlavou, zatímco myslím na toho tajemného muže, který mě svlékl do naha a dal mi jeden orgasmus, než mě donutil zapracovat na druhém. Kdybych jistě nevěděla, že se mi to moc líbilo, řekla bych, že si to užíval stejně. „Minulý týden jsem ti řekla ne. Jako bych teď měla na někoho čas, a už vůbec ne na někoho veřejně známého. Víš, že nesnáším publicitu. Časopis People už sám o sobě stačí. Myslíte, že k tomu chci přidávat ještě Sports Illustrated? V žádném případě. Mimochodem, kde je Griff a Robert?“

„Zrovna jsem dala Griffa spát a uložila ho v domě s chůvou, kterou máma najala, aby hlídala děti. Kdo ví, kde je Robert, ale pochybuju, že by se mnou stejně tancoval. No tak, slíbila jsi mi noc plnou veselí a já tě beru za slovo.“ Podívá se na Paige a zakření se. „Naše rodina je na houby. Opravdu, chci být Carpinová.“

Paige protočí oči, ale omluvně se usměje. Jestli svou rodinu miluje aspoň z poloviny tak, jako oni ukazují svou lásku k ní – a teď k mému bratrovi a jeho dětem – můžou se v ní koupat a já vím, že to nebude brát jako samozřejmost. „No jo, to je něco.“ Pak se na nás podívá znovu a tvář se jí vyjasní, když se natáhne, aby nás obě vzala za ruce. „Díky za všechno. Mám dvě sestry, švagrovou, a teď vás dvě. Nevím, co bych si bez vás počala.“

Ellie si Paige přitáhne do objetí. „To byla Jen. To ona nás stmeluje. Já ji jen následuju. Ale věděly jsme, že pokud dokážeš udělat našeho bratra šťastným, zasloužíš si ho. Snažily jsme se ho kvůli tobě kopnout do zadku.“

Když se Paige odtáhne, má v očích slzy a já jí stisknu ruku. „Neplač. Jsi šťastně vdaná a porodíš nám novou neteř nebo synovce. To znamená, že máma bude příští rok posedlá tebou, ne námi. Díky za to.“

Paige se zasměje a otře si oči. „Věř mi, už s tím začala. Jakmile se vrátíme domů z Hawaie, vrhnu se na dekoraci dětského pokoje. Nepotřebuju ničí pomoc.“

I když nechce mít Cam nic společného s MI, přesvědčily jsme ho, aby si na líbánky vzal firemní letadlo, když je Paige těhotná. Bude mít větší pohodlí a cesta půjde rychleji bez mezipřistání.

Skupina Carpinových, kteří to převzali na tanečním parketu, volá nevěstu a my všechny se otočíme jejich směrem.

„Vidíš?“ stěžuje si Ellie. „Chci být jednou z nich.“

„Běž,“ řeknu Paige. „Pobav se s rodinou. Brzy ráno odlétáš.“

Ona se otočí zpátky k nám pro poslední objetí, než odebere své pohledné, těhotné já k tanci s rodinou.

Ellie zakloní hlavu a dopije zbytek svého pití. „No tak. Pojďme na bar a pak se k nim připojíme. Jsem připravená se hýbat. Večeře byla těžká, ale alespoň to nasaje všechen ten alkohol, co mám v plánu vypít.“

Očima přejíždím dav, než se zastavím na něčem, co mě nutí je protočit. „Tvůj manžel, můj zaměstnanec, odchytil tátu. Opravdu ho musíš jít vysvobodit. Navíc táta dnes večer nepotřebuje mluvit o obchodu. Měl by si užít svatbu svého syna.“

Ellie se zastaví, než potřese hlavou. „Nejsem si jistá, jestli spolu po cestě sem mluvíme. Pro jednou, zatraceně pro jednou jsem ho žádala, jestli by si to nemohl užít. Poslední dobou je tak upjatý, myslí si, že musí dělat víc, aby se v práci ukázal, protože si jen vzal Montgomeryovou. Kdyby to řekl jen jednou, slyšela jsem to už milionkrát. Nevím, proč tu práci chce. Neplatí mu tolik jako v té poslední.“

„Hej, nemůžeš ho vinit, že chce být součástí MI, když si tě vzal. Možná to nechápeš, protože je ti to jedno. I když si myslím, že tvůj manžel má osobnost lampy veřejného osvětlení, ve své práci je dobrý.“

Ona mi vezme můj koktejl a zhluboka se napije, odvrátí se od svého manžela a našeho otce. „Takový nebyl, když jsme se seznámili.“

Vezmu si své pití zpátky a podívá se na ni z boku. „Jak jsi řekla. Pro dnešní večer na to zapomeň. No tak, jdeme na bar a pak můžeš na zbytek noci předstírat, že jsi Carpinová. Můj život je právě teď tak vzhůru nohama, že možná udělám to samé.“

To ji rozzáří jako kopretinu, kterou normálně je a zhoupne se na podpatcích. „Miluju tě, ty moje vševědoucí, dokonalá, výkonná velká sestro. Co bych bez tebe dělala?“

Podívám se na ni – o kousek menší než já – a věnuju jí šibalský úsměv. „Pravděpodobně bys měla pořád zaracha za všechny ty malé prohřešky, které jsem ti onehdy pomáhala utajit před mámou a tátou – ty předpisy-porušující, dokonalá, malá taneční vílo.“

Chytí mě za ruku a věnuje mi pohled přes rameno – nezbedný pohled, který jsem neviděla už roky. „S tím nelze nesouhlasit.“

***

Eli

Sedím před bránou obřího pozemku jejich rodičů a znovu jí píšu. Bál bych se o ni, kdyby tohle místo nebylo zabezpečenější než Laevenworth a nebyl by to dům, kde vyrostla – pokud tomu můžete říkat dům. Je to spíš honosné sídlo. Ta oslava už musí končit, protože pozemek opouští stále více aut. Přijel jsem o dvacet minut dřív pro případ, že by byla připravená odjet dřív, než jsme si naplánovali a teď už má třicetiminutové zpoždění. Sedět několik hodin v autě je něco, na co jsem zvyklý, když někoho sleduju, ale teď už nemůžu vydržet.

Čekat, než se ukáže zločinec, je jiné než čekat na ženu, kterou jste svlékli do naha a dnes poprvé jste měli ústa na její kundičce. Nikdy nejsem dychtivý. Je mou prací být klidný, abych mohl rychle přemýšlet, když potřebuju. Spousta mých rozhodnutí v práci bylo otázkou života a smrti. Věřím svým instinktům.

Kdykoli jindy, ale dnes ne.

Právě teď si chci jen prorazit cestu dovnitř a prodrat se obleky, smokingy a šaty, abych ji našel. Chci ji donést zpátky do svého pick-upu a vzít ji domů – do jejího bytu, nebo mého chatrného bytu, opravdu je mi to jedno. Kruci, vlastně bych chtěl jet na jih, přes hranici, najít si na pláži nějakou chatku a zapomenout na ten případ, kterou vedou proti ní a na všechny sračky, které kolem mě krouží.

To by možná byl únos, ale právě teď je to pro mě trochu utopie.

Kdybych něco z toho udělal, bylo by to něco, na co nejsme ještě ani jeden připraveni.

Psal jsem jí před dvěma minutami a pořád nic.

Nastartuju pick-up a zastavím u ostrahy, která u brány drží iPad a stáhnu okénko. „Ahoj.“

Podívá se na hodinky, než se na mě zamračí. „Dobrý večer, pane. Recepce už končí.“

Usměju se a dělám, co můžu, abych nevypadal naštvaně, jak se cítím. „Já vím. Nejsem na vašem seznamu, ale jsem tady, abych vyzvedl slečnu Montgomeryovou. Očekává mě.“

On zapne svůj iPad. „Slečnu Montgomeryovou?“

„Jensen Montgomeryovou,“ dodám.

Pokračuje v hledání. „Slečna Montgomeryová si nežádala auto, pokud vidím.“

Nežádala auto? To mě poser. Sice to neřekl, ale nežádala ani o pick-up, který je sedm let starý. A už vůbec ne s chlapem, který ho řídí a nevypadá jako řidič, jen jako nějaký průměrný Joe.

Moje jediná šance, jak se dostat dovnitř, aniž bych udělal scénu, je uchlácholit tohle dítě. „Ne. Původně ne. Volala mi před hodinou.“

Zhluboka se nadechne a zavrtí hlavou. „Je mi líto--“

„Podívej,“ přeruším ho a podívám se na jmenovku, kterou má připnutou k bundě. „Fishere?“

On pokrčí rameny. „Justin Fisher, pane.“

„Justine.“ Opřu se loktem o otevřené okénko svého pick-upu a ztiším hlas. „Podívej. Znáš slečnu Montgomeryovou?“

Přikývne. „Pracuji pro Montgomery Industries. V hlavní budově.“

Zvednu hlavu. „Dobře. No, jak víš, dnes se žení její bratr a slečna Montgomeryová slavila. Hodně.“ Pokrčím rameny a vynechám všechny informace, které mám, aby to vypadalo věrohodně. „Potřebuje odvézt a její obvyklý řidič má volno. Jsem přítel a volala mi. Dům i dům pro hosty jsou dnes večer plné. Jen ji potřebuju vyzvednout a hned budeme pryč. Vím, že tu máš důležitou práci.“

Mladý Justin se rozhlédne a vidím, že bojuje sám se sebou.

„Justine.“ Namířím k němu prst. „Je to výkonná ředitelka. Nechce dělat vědu z toho, že nemůže sama řídit, víš?“

To muselo dávat smysl, protože konečně povolí. „Doufám, že z toho nebudu mít problémy.“

Zavrtím hlavou a usměju se. „Všechno je v pořádku, chlapče.“

On se vydá zpátky k strážnímu domku a otevře bránu. Já vytáhnu okénko a mávnu na něj, jak jedu hledat Jen.

Jestli mě ignoruje záměrně, vyjde ji to draho.

Když projíždím pozemkem, neměl jsem pravdu. Je nekonečný a hlavní dům, který je z cesty sotva viditelný, je větší, než jsem si myslel. Většinu času, když jsem s ní, zapomínám, že odtud pochází – že to je to, kým je.

Za loukou, kde parkuju, je mezi stromy moře bílých stanů s dalšími venkovními prostory k sezení, které osvětlují noc jako nekonečné petardy. Hudba řve a lidé pořád tancují. Nikdy jsem nelitoval své volby oblečení víc než teď. Vím, jak splynout s davem, ale právě teď – v džínách a svetru – si ani nejsem jistý, jestli zvládnu být součástí uklízecí čety, a bez pochyby tu nějakou mají.

Možná jsou všichni tak opilí, že si nevšimnou. Na rozdíl od její babtistické matky.

Vylezu z auta a zamířím k davu, prohledávám prostor. Zrovna když minu skupinu lidí, kteří se smějí a mluví hlasitěji, než by museli, telefon mi mnohokrát zavibruje, je to jako bych vyhrál jackpot Jensen Montgomeryové.

Jen: Kruci. Děláš si starosti.

Jen: Ne, promiň! Ztrutila jsem pojem o čase.

Jen: Kruci. Ztrutila!

Jen: Kurba. ZTRATILA.

Jen: KURVA.

Jen: Nebadí. Jsi tady>

Jen: ?

Usměju se a když zahnu za roh, abych vešel do největšího stanu, vidím ten nejvíc zničený svatební dort, který byl pravděpodobně velikosti Empire State Building. A navíc naproti tuny stolů, které jsou i s držadly vyzdobené květinami, je ke mně zády nějaká jedna žena. Dívá se dolů, ale tmavé vlasy má stažené dozadu a má na sobě těsné šaty, které objímají každou křivku jejího těla.

Ten zadek bych poznal kdekoli.

Je můj.

Zastavím se a podívám se na svůj mobil.

Já: Otoč se.

Trvá to pár vteřin, ale otočí se, musí se během toho přidržet židle. Když na mě přistane její pohled, vykulí oči a tvář jí povadne, jako by viděla ducha. Rozšířím svůj postoj a zvednu ruku, abych na ni namířil prstem. Je čas jít.

Poslední hosté nám nevěnují pozornost a na parketu pořád řádí malá skupinka, která rapuje na něco z devadesátých let. Ona zúží oči, než se rozhlédne, jestli nás nikdo nesleduje. Ale ke mně nejde.

Já: Odcházíme nebo chceš, abych tě vzal znovu na parket?

Podívá se na svůj telefon a zamračí se, než zavrtí hlavou. Aniž by se na mě podívala, otočí se, vezme malou kabelku ze stolu a něco, co vypadá jako šátek. Když se pohne, nevydá se přímo ke mně, ale zamíří zpátky na taneční parket a přímo k nějaké malé blonďaté ženě, která má na sobě šaty stejné barvy jako Jen, jen kratší. Ta blondýna dělá, co může, aby ji vtáhla zpátky do toho šílenství, ale Jen se vymluví a otočí směrem ke mně.

Možná jde mým směrem, ale nedrží oční kontakt. Dívá se dolů na telefon, který jsem jí dal a já si nejsem jistý, jestli jsem někdy viděl někoho tak vehementně psát zprávu. Rozparek, který má vepředu mi dá nahlédnout na ty samé holé nohy, které mě dříve obkročily. V péru mi škubne, když si je na sobě představím v mnoha dalších polohách.

Jen: Co si myslíš, že sěláš?

Jen: děláš?

Jen: Nemůžou nás vdět splu.

Jen: Vidět.

Neobtěžuju se psát jí zpátky, protože když ke mně dojde, otočím se, když se mi ramene otře o hruď. Následuju ji a nakloním se, abych se dostal rty blíž k jejímu uchu. „Bejby, uklidni se.“

Ona se otočí, aby se na mě zamračila a šeptem skoro křičí, „Jak ses dostal dovnitř?“

„Ššš.“ Mrknu na ni a ona se vydá pryč od parkoviště. „Kam jdeš?“

„Mám v domě věci.“

Chytím ji za ruku a zastavím ji. „Můžeš si je vyzvednout zítra.“

„Ale mám tam všechno,“ hádá se.

Ušklíbnu se. „Myslel jsem, že nechceš, aby tě se mnou viděli. Nemůžeme pro ně rychle skočit, než si to chudák Justin rozmyslí, že mě pustil dovnitř? Mimochodem, vaše ochranka na mě opravdu dojem neudělala.“

Mávne pažemi, než je svěsí. „Jak se dostáváš přes všechnu ochranku? Do mé budovy? Na svatbu? To ty lidi zhypnotizuješ nebo něco? To má vláda opravdu takové Muže v Černém?“

Zavrtím hlavou a přistoupím blíž, takže se hrudí otřu o její prsa. „Ne, ale jedno z toho by mi dost ulehčilo práci, věř mi.“

Jsme mezi hlavním domem a loukou, která slouží jako parkoviště. Jsme daleko od oslavy a její tvář osvětluje jen měsíc. Oči má skelné a i když z ní nic necítím, můžu říct, že pila, protože vrávorá. Položím kolem ní paži a ona se opře, když svými slovy popře činy. „Eli. Nemůžou nás vidět spolu.“

Ruku mi položí na prsní svaly a když si ji přitisknu, otřu se nosem o její. „Ne. Nemůžou.“

„Hodláš mě políbit? Protože já chci, abych to udělal, i když bys neměl.“

Nepolíbím ji. „Jsem rád, že chceš, abych tě políbil.“

„Jsem opilá.“

„Opravdu? To bych nepoznal.“

Zvedne hlavu a usměje se úsměvem, který u ní nebývá normální. „Asi poznal. Jsi vlastně polda.“

„Tvoje zprávy tě prozradily. Ale jsem ohromen, jak dobře chodíš na těch podpatcích, i když jsi opilá.“

„Jsem na podpatcích opravdu dobrá. Tyhle jsem si koupila speciálně na dnešek a možná budou moje nové nejoblíbenější.“

Ztiším hlas. „Svoje věci si vezmi zítra. Dostanu tě odtud.“

Povzdechne a já to beru jako souhlas. Nepustím ji, nasměruju k louce, kde parkuju a chytím ji za ruku.

„Cítím se jako na střední, když se plížím z domu s klukem,“ řekne.

„Jo?“ podívám se na ni. „Plížila ses z domu s hodně kluky?“

„Jasně že ne.“ Škytne. „Se vší tou ochrankou? Měla jsem velký strach. Na druhou stranu Ellie…“

„Tvoje sestra?“

Přikývne a rozšíří oči. „Ta se nebála ničeho.“

Zakopne na nerovném terénu a chytím ji právě včas, aby neupadla, napnu se, když uslyším z boku, „Pettite? Jsi to ty?“

Otočím se a nemůžu uvěřit vlastním očím. Jaké jsou zatracené šance?

Podívám se na Jen a ta má vykulené oči, když zašeptá, „Co to má sakra znamenat? Ty ho znáš?“

***

Jen

„Kurva,“ zamumlá si Eli po vousy.

Jo, kurva je správně.

Sleduju Paiginu těhotnou sestřenici, Gabby, a jejího manžela, jak jdou k nám. Za Boha si nemůžu vzpomenout na jeho jméno i když jsem proti němu seděla minulý večer u večeře a mluvili jsme o všem možném. Ani si nevzpomínám, že je z Colorada. Pravděpodobně nepomohlo, že jsem toho včera večer tolik vypila a – zatracená Ellie, to kvůli ní – jsem vypila tolik vodky i dneska. Jak si mám pamatovat jména, když jsem během dvaceti čtyř hodin vypila tolik alkoholu?

Proto nepiju na pracovních večeřích. Očividně jsem pak hloupá.

„Jsi to ty. Co tady sakra děláš?“ zeptá se ten, co nevím, jak se jmenuje, když se k nám dostanou přes plášť temnoty. Gabby jsem poznala, protože byla taky družička. Pravděpodobně je ostrá jako nůž, jelikož je naprosto střízlivá.

Eli by mě měl schovat za svůj pick-up nebo trvat na tom, abych pustila jeho ruku, nebo vysvětlit, že jsem si ho spletla s nějakým jiným žhavým chlápkem a lepím se k němu, jako by byl můj, i když jsme naprostí cizinci a nikdy mi nedopřál orgasmus. Ale jako šílený vládní agent, kterým je, si mě přitáhne blíž a schová mě pod svou paži, když zároveň natáhne druhou. „Jude Ortiz. Musím říct, že tohle je poslední místo, kde bych čekal, že tě uvidím.“

Jude. Tak se jmenuje.

Jude přijme jeho ruku a potřese s ní. „To samé můžu říct o tobě. Slyšel jsem, že jsi byl převelen k Dallaské divizi.“ Judovy oči blesknou ke mně a vypadá zvláštně… hmmm, nevím, zvědavě? Opravdu zvláštně, když se otočí k Elimu. „Ale nevěděl jsem, že znáš Montgomeryovy.“ Jude se otočí ke své ženě. „Zlato, tohle je Eli Pettit. Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o tom případu MacLachlanů? Tenhle chlap sám je odpovědný za jeho vyřešení. Byl v utajení několik let. Byli jsme spolu na akademii.“

„Počkat. Cože?“ zeptám se, když dělá můj vodkou nasáklý mozek všechno možné, aby tohle změnil na něco, co jsem si jistá, že to není. Jako by akademie byla nějaký druh letního tábora na střední nebo tak. Jude je taky urostlý chlap. Možná spolu hrávali basketbal.

Ale ne. Gabby potvrdí mé obavy, že to opravdu není basketbal – nebo třeba společné rybaření – když prohlásí, „Správně. Viděla jsem tě v televizi. Pamatuju si, že jsem Judovi říkala, že do takového utajení nikdy nemůže. Nemohla bych bez něj žít tak dlouho.“ Pak se její pohled stočí ke mně, modré oči se rozzáří, když se usměje. „Vy dva spolu chodíte?“

„Ach kruci,“ zamumlám.

Jude se otočí ke své ženě a zašeptá, „Gabby.“

„Proč nepřišel na svatbu?“ ptá se ona dál. „Oh, pracoval? To chápu. Chci říct, Jude nepracuje v utajení, ale je pořád na telefonu, že?“

Podívám se přímo na Judea a nemůžu ovlivnit tón hlasu, když ho prakticky nařknu ze lhaní. „Včera večer jsem s tebou mluvila během celé večeře a nikdy jsi nezmínil, že pracuješ v FBI.“

On má nervy vypadat zakřiknutě. „Cam chtěl, abych to uchoval v tajnosti – nechtěl, abys to věděla – kvůli tvému případu. Myslel si, že tě to bude stresovat.“ Podívá se na Eliho a z nějakého důvodu se jeho výraz změní na pobavený. „Ale hádám, že nemáš problém se bratříčkovat s federálními agenty.“

Eli zaloví v kapse a než se naděju, jeho pick-up pípne a rozsvítí světla. Otočí mě k sobě. „Nastup. Budu tam za vteřinku.“

Otočím se ke Gabby a Judovi – muži, jehož jméno nezapomenu do konce života – a začnu vysvětlovat, ale Eli mě přeruší. „Jen. To je v pořádku. Slibuju. Běž do auta.“

Gabby mě chytí za ruku a odtáhne mě od Eliho. „Vím, jak moc toho máš. Cam nám řekl o tvé práci, ale budeme v kontaktu. Teď jsme rodina.“

Obejmu ji, protože mi nedá šanci jinak, i když hodně prostoru zabírá její těhotné bříško. „Jasně, já, víš… zavolám. Nebo napíšu.“

„Uvidíme se později, Jen. Díval jsem se na tvůj případ, když mi o něm Cam řekl. Je to sračka a jsem si jistý, že tě brzy zprostí viny,“ ujistí mě Jude.

Na vteřinu na něj zírám, nevěřím, co se právě stalo, ale co už. Jsem unavená a potřebuju jít domů, ale přesto věnuju Judeovi poloviční úsměv a zamumlám, „Jo, to říkají všichni. Budu ráda, až se to stane.“

Pak se otočím k Eliho autu a vyzuju si boty, něco, co jsem měla udělat už dřív, abych si je klopýtáním po trávě nezničila.

Sedím v pick-upu a netuším, kolik času uplynulo, protože se mi zavřou oči a já se snažím, aby se všechno přestalo točit. Když slyším, že Eli nastoupil a nastartoval, nechám hlavu padnout na stranu a otevřu oči, ale nic neříkám.

On zařadí rychlost, ale nevyjedeme, protože se nahne přes středovou konzoli. „Jude je v klidu. Je to v pořádku.“

„Taky jsem si myslela, že je v pohodě, dokud jsem nezjistila, že pracuje pro mého úhlavního nepřítele.“

Nehádá se, ale usměje. „Já jsem tvůj úhlavní nepřítel?“

„Nevím, co si o tobě myslet.“ Povzdechnu a zavřu oči.

„Hej,“ zavolá na mě a já je s námahou otevřu. „Jaká byla svatba?“¨

Posunu se, ale hlavu nechám tak, protože je moc těžká na to, abych ji zdvihla. „Byla krásná a dokonalá a já žárlím.“

Zamračí si. „Jsem si jistý, že jednoho dne budeš mít úplně stejnou, ne-li větší.“

Zavrtím hlavou. „Nikdy jsem tohle nechtěla. Žárlím na Cama. Je šťastný. Ne že by si to nezasloužil – zaslouží. Zaslouží si všechno. Jsou zamilovaní a budou mít dítě a jedou na Hawai a pak budou žít jednoduchý život uprostřed kukuřičných polí. Jsou dny, kdy bych pro jednoduchost zabíjela.“

Zvedne ruku, aby mě chytil za tvář. „Strávil jsem dětství tím, že jsem se snažil udržet od problémů. Musel bojovat o stipendium jen kvůli šanci na lepší život. Soupeřil jsem s nejlepšími z akademie, aby mi dali slušné místo. Pak jsem si musel v utajení hlídat záda dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Teď jsem zapletený s tebou, se kterou bych neměl ani mluvit, natož dopřát orgasmy. Nepoznal bych jednoduchost, i kdyby teď přišla a kopla mě do koulí.“

Tomu se usměju, i když je to malý úsměv, a natáhnu ruku, abych se mohla dotknout jeho obličeje. „Jednoduchost je na houby.“

„Zatraceně se přeceňuje,“ souhlasí.“

Otočím jeho ruku ve své. „Jo. Všichni ostatní prošvihnou ty zábavné věci.“

On se nakloní a přitiskne čelo k mému. „Teď tě políbím a pak tě vezmu domů.“

Přikývnu. „Usnu dřív, než opustíme ranč. Bez debat. Jsem tak unavená.“

Vezme mou tvář do dlaní a právě když si myslím, že mě políbí, řekne, „Tvůj zadek v těch šatech vypadá moc dobře.“

„Věděla jsem, že jsi na zadky.“

„I zbytek vypadá dobře.“

„Díky.“

„Zatraceně krásně.“

„Hodláš mě políbit?“ Jsem nedočkavá, až na sobě ucítím jeho rty.

Přitáhne si mě blíž a dostanu, co chci, o čem jsem přemýšlela celý večer a přála si, aby byl se mnou a nebylo to tajemstvím, které mi přinese problémy s mým týmem právníků a jemu s výpovědí v práci. Jeho rty se pohnou na mých a tenhle polibek je jiný než všechny ostatní, které mi dal. Jemný a hledající, jazykem mi olízne rty a já je pro něj otevřu, ochutnávám ho jako on ochutnává mě. Dá si na čas, jako by sezení na pastvině pozemku mých rodičů s auty, které nás míjejí, nebyla žádná věda.

Když se k němu nahnu pro víc, odtáhne se a podívá se mi do očí. „Dneska večer neodejdu.“

Povzdechnu a i když jsem opilá, myslím to vážně, když řeknu, „Nakopala bych ti zadek, kdybys to zkusil.“

Zavrtí hlavou. „Bejby.“

„Teď půjdu spát. Vzbuď mě, až se kouzelně dostaneš přes ochranku v mé budově.“

Naposledy mě políbí a pustí mě. „To si piš.“

Uvelebím se a hledám páčku, abych sklopila sedadlo. „Věděla jsem, že se ti líbí můj zadek.“

„Miluju tvůj zadek.“

Podívám se na něj a zakřením se. „Řeknu Jaseovi, že mu děkuješ za všechno to posilování hýžďových svalů.“

Zamračí se, než vyjede pryč z louky. „Nedělám si srandu, Jen. Pokud odteď bude někdo jiný než já pracovat na tvých hýžďových svalech, zaplatí za to.“

Zavřu oči a zamumlám, „Jak chceš. Budu o tom přemýšlet. Jen mě nezatýkej.“

Slyším ho něco říkat, ale nepochytím, co. Spím dřív, než dojede k bráně.