B&B - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vzpomínáte si ještě, kdo byl kdysi vrahem Tommasova otce? Teď je na řadě eliminace dalšího problému. Ale stále jich zbývá minimálně další tuna k vyřešení. Skončí to vůbec někdy?                                                                                                                    Sinnel

„Dobře?“ zeptal se Damian.

Tommas přikývl, ale jeho lež byla tak jasná, jako den. „Jo.“

„Můžu to udělat já, Tommy.“

„Udělal jsi toho dost. Tohle je můj bordel.“

Damian přejel rukou po kapotě auta a odtáhl se. „Když to říkáš. Po tom všem, čím mě ta žena protáhla, by mě nic nedrželo. Nebyl by problém. To je to jediné, co říkám.“

„Já vím, ale udělat to musím já.“

„Dobře, člověče. Až budeš hotový, zavolej mi a dej mi to vědět.“

Tommas s Damianovou žádostí souhlasil a pak sledoval, jak jeho bratranec tichou ulicí Melrose odcházel pryč. Bylo dost pozdě, takže většina domů v tomhle bloku byla zahalena tmou. Lidé uvnitř nich pravděpodobně spali, jejich těla se připravovala na další den života.

Bylo zvláštní, že Tommas ohledně skutečnosti, že se dneska v noci chystal ukončit život jednoho z těch lidí, necítil žádný smutek. Díky informacím, které zjistil, byl naštvaný. Nemohl uvěřit tomu, že by jeho matka takovou věc udělala. Hlavně však cítil rezignaci.

Další povinnost.

Mafie vždy vyhrála.

Tommas vypnul motor, vyklouzl ze svého auta ven a popadl kabát. Na jeho obnaženou pokožku okamžitě zaútočil studený vítr, který sliboval, že přijde další chladné ráno. Byl by šťastný, když byly letní měsíce a teplo chvíli vydrželo.

Tommas zkontroloval ulici. Všiml si každého z vozidel, která byla zaparkovaná na příjezdových cestách a podél strany silnice. Vzhledem k tomu, že na této ulici vyrůstal, mohl by vyjmenovat, komu které vozidlo patřilo. Díky tomu věděl, že ho nikdo nesledoval a že dům jeho matky nikdo nehlídal.

Poté, co Tommas zabil svého otce, byl dlouho na druhé straně ulice policejní dohled. Tommas se musel ujistit, že v domě jeho matky nebudou žádné obchody ani návštěvy ze strany mafie. Chtěl, aby pozornost opadla, co nejrychleji to bylo možné.

Naštěstí to šlo bez problémů.

Tommas přešel ulici a natáhl si rukavice z černé kůže. Z kapsy vyndal klíče od domu. Věděl, že jeho matka neměnila zámky už celé roky. Alkoholismus, který oba jeho rodiče sdíleli, je přiměl zapomenout na nejzákladnější věci v jejich životě. Alkoholismus je změnil do zoufalých stvoření, která by udělala cokoli, jen pokud by si myslela, že to zachrání jejich vlastní zadky.

Tommas se styděl, že jeho krev pocházela z nich. Cítil se trapně, že s nimi sdílel jejich příjmení. Nad vším ostatním Tommas chtěl něco, na co by mohl být znovu hrdý.

Cokoli.

Napravit chyby jeho matky by byl krok vpřed. Jeden krok. To, co nedokázal pochopit, bylo to, proč se jeho matka změnila v krysu. Nedávalo to smysl. Serena vždycky hlasitě křičela proti ostatním, kteří se kvůli ochraně nebo cestě ven z mafie obrátili na úředníky. Tommasovi se pro činy jeho matky nedařilo najít vysvětlení.

Tommas vsunul klíč do zámku domova svého dětství, odemkl a zatlačením hlavní dveře otevřel. Ticho domu ani temnota tohoto místa ho nijak nepřekvapovaly. Pokud by Tommas každý měsíc neplatil účty za elektřinu, telefon a topení, jeho matka by žila v omámení svého vlastního alkoholismu a zvratků.

Co musela policie udělat, aby se jeho matka změnila v krysu?

Co na ni měli?

Ta žena neděla nic jiného, než to, že pila!

Tommas odmítl dovolit hněvu, aby ovládl jeho emoce, takže tyto otázky odsunul stranou, na rohožce si očistil boty a zamířil hledat svou matku. Důvěrně známý vyčpělý zápach domova byl mírně zředěný, ale jen díky tomu, že Tommas najal uklízečku, aby sem dvakrát týdně zašla a uklidila to tu. Dívka Tommasovi hlásila, že Serena si jen zřídka kdy všimla toho, že tu dělala svou práci.

Nicméně i tak byl v každé chodbě, kterou Tommas prošel, i každou místností, kam se podíval, cítit slabý zápach starého alkoholu a cigaretového kouře. Tak to bylo i v jeho vzpomínkách.

Modřiny způsobené zneužíváním.

Černá okna díky zanedbávání.

Zahojené, ale stále bolavé jizvy.

Dokonce i teď po tak dlouhé době, mohl vidět své tiché zrzaté sestry, jak si pod schody hrály se svými panenkami a jak měly špinavé šaty. Když vyrůstaly, jen stěží vydaly jakýkoli zvuk, protože měly strach, že pokud budou příliš hlasité, mohly by si tím vysloužit něco bolestivého. Mohl si vzpomenout, jak po absolvování střední školy scházel po schodech dolů a vezl svého bratrance a sestry do slavnostní haly, protože jeho rodiče byli na pohovce naprosto mimo.

Prázdné skříně.

Špinavé podlahy.

Zapomenuté děti.

To byl domov, kde bujela závislost.

Tommas pokračoval v hledání své matky a ignoroval otravnou bolest, kterou cítil v hrudi. Obývací pokoj byl prázdný, zbavený života až na blikání televizního seriálu na ploché obrazovce.

Hlavní ložnice nahoře byla stejně klidná a mrtvá.

Tommas konečně našel svou matku v koupelně nahoře, na samém konci chodby. Serena odpočívala, nahá a zdánlivě spící, ve vaně plné chladné, kalné vody. Na římse vedle balení cigaret, zapalovače a ženského holicího strojku spočívala téměř prázdná láhev levné vodky.

Tommas se opřel o dveře a místo matčina nahého těla se zaměřil na holicí strojek. Vzhledem k tomu, jak nízké měla morální standardy, když byla opilá, nebylo to poprvé, co ji viděl bez oblečení, ale stále mu to vadilo. Růžový holicí strojek vypadal tak, jako by se ho někdo snažil otevřít. Na pískově hnědých krytech čepel byly skvrny, zatímco na okraji vany a na podlaze byly hlubší červené kapičky.

Serenina ruka, přehozená přes okraj vany, která visela nad zemí, vysvětlovala krev. Na špičkách prstů byly drobné řezy.

Tommas si na okamžik téměř přál, aby se jeho matce podařilo dostat čepel ven a svou práci dokončila. Kdyby to byla schopná dokončit, možná by pro něj a jeho dobro mohla být tato noc mnohem snazší.

„Matko,“ řekl Tommas hlasitě.

Zvuk jeho hlasu se odrážel od mokrých dlaždiček. Neexistoval žádný způsob, že by to matka neslyšela.

Serena vytřeštila sklený pohled. Ruce jí přitom ochably. Vykřikla. Bledý tón kůže a modrý nádech kolem rtů říkaly, že ve studené vodě byla už dlouho. Když spatřila svého syna opřeného ve dveřích, okamžitě začala skrz zuby cosi mumlat.

„Tommasi,“ zamumlala Serena ospale. „Co tu děláš?“

„Chodím sem častěji, než si jsi vědoma, matko.“

„Legrační. Nikdy tě tu nevidím.“

„Možná, že kdybys jednou jednou vytáhla hlavu od láhve, kterou pokaždé...“

„Hej, dávej pozor na svůj zkurvenej tón,“ vyštěkla Serena, mnohem živější, než předtím.

Tommas v očích své matky rozeznal oheň, ale nestáhl se. Teď už nebyl dítětem. Neděsila ho. Jeho malé sestry už dál jeho ochranu nepotřebovaly.

„Od kdy jsi ve vaně, matko?“ zeptal se Tommas.

Serena se se zamrkáním kolem sebe rozhlédla. „Před zprávami ve čtyři.“

„Jsou tři ráno. Co sis dala kromě vodky dalšího?“

„Nic z toho není tvoje věc, Tommasi. Vypadni a nech mě, abych se oblékla.“

„Ne,“ řekl Tommas tiše. „V obývacím pokoji byla láhev s prášky. Lahvička je otevřená. Vzala sis je?“

Serena se zamračila. „A co když ano?“

„Jen se dostávám do obrazu, matko.“

„Nechápu, kam tím míříš.“

„To zatím nepotřebuješ.“ Tommas kývl směrem k zakrvácenému holicímu strojku. „To je od doby, kdy mi bylo asi čtrnáct, neúspěšný pokus číslo sedm?“

Serena spočinula pohledem na holicím strojku. „Tommasi...“

„Měla jsi štěstí, že táta byl vždycky poblíž, aby tě zachránil. Vypadá to, že v tomto ohledu jsem pokračoval přesně tam, kde on skončil. Co to bylo dneska v noci za problém? Až moc se ti třásly ruce? Byla jsi díky lékům až příliš slabá, než aby se ti podařilo dostat čepel ven? Co to bylo?“

„Tobě by bylo úplně jedno, kdybych si podřezala zápěstí a utopila se ve své vlastní krvi, Tommasi. Vždycky ti to bylo jedno! Nechápeš, jaké je to pro mě, Tommasi, a já se celé roky snažila být lepší. Ale všechno, co jsi dělal, na mě tlačilo a zhoršovalo to! Nesnáším tě.“

Manipulace.

Tommas ty sračky dokázal rozpoznat naprosto všude. Tohle byla Serenina specialita. V tom byla zatraceně dobrá.

„Víš, že to fungovalo lépe, když jsem byl ještě dítě a ve tvých slovech byl nějaký druh pravdy, matko. Teď, když jsem starší, jsem už slyšel tvé hrátky až příliš často, že klouzává to po mně jako voda. Dokonce mě ani neumočí.“

Serena se snažila dostat se z vany a současně po něm plivala další odporná slova. „Ty zkurvený malý kreténe, já...“

„Sedni si.“ Tommas vytáhl zbraň, který měl v pouzdře na zádech. Odjistil bezpečností západku a pistoli držel po boku. Sledoval, jak se matčiny oči šokem rozšířily. Obočí měla svraštěné. „Sklapni a udělejme to jednoduše. Proboha, matko, pro jednou dovol, aby bylo něco mezi námi snadné.“

„Ty bys ne...“

Tommas se smutně usmál. „Ne?“

„Omlouvám se,“ řekla Serena. „Nechtěla jsem říct to, co jsem řekla. Překvapil jsi mě a -“

„A čím víc mluvíš, tím méně mě to zajímá. Ať musíš udělat cokoliv, uděláš to, že? Pro to, aby sis zachránila zadek, uděláš cokoli. Je ti jedno, komu při tom ublížíš, jen pokud ty dostaneš to, co chceš, matko. Co ti slíbili? Co na tebe mají?“

Serena zírala na Tommase. V jejích očích se objevily slzy. Ruce svírající okraj vany se jí třásly. „Cože?“

„Detektivové, matko. Detektivové. Zasraná prasata. Kdo jiný? Co na tebe mají? Nabídli ti, že pokud jim o nás všech dáš dost informací, tak ti v FBI pomohou? Co bylo to tak zlé, že jsi s tím nemohla přijít za mnou? Místo toho sis zahrála na malého agentíka, který prohledával moje zasraná auta, můj dům a hlásil jim, cokoli potřebovali, nebo na co se tě zeptali. Proč, matko?“

Poslední slova Tommas zakřičel tak hlasitě, až s sebou Serena ve vodě trhla. Strach v jejím pohledu s ním nic nedělal. Její chvění a slzy ho činily ještě mrtvějším, než kdy jindy a zvenku i zevnitř naprosto znecitlivěným.

Tou ženou pohrdal.

Nesnášel každý její nádech.

„Detektivové šli za Ellou,“ pokračoval Tommas tišeji.

„Neudělala jsem to, Tommy.“

„Lhářko. Zasraně zatlačili Ellu do rohu, protože si mysleli, že mě tak donutí skákat tak, jak chtějí. Věděli o ní a taky to, že s ní celé roky spím. Měli informace, které by nikdo jiný nevěděl, jako třeba o mém druhém bytě a vzkazu, který Ella v mém zatraceném domě nechala. Zeptali se jí na učebnici, která zůstala v mém autě. Jakmile mohla, zavolala mi. A tehdy jsem se to dozvěděl, matko. Vždycky jsi byla vlezlá, ale myslel jsem si, že jsi ničemu z toho příliš pozornosti nevěnovala. Moje smůla, že? Skutečně jsi ze mě udělala zasraného blázna. Tihle bastardi mě lovili dlouhé roky, ale tím, že se rozhodli jít po ní, to podělali,“ dokončil Tommas temně.

Serena vyjeveně zírala. „Já...“

„O tvoje zasrané zbytečné výmluvy nestojím. Chci jen vědět proč, matko. Skoro jsi mi všechno zničila. Kdybych si toho nevšiml, kdyby se nezmínili o učebnici a telefonu v autě, tak bych se tvým směrem ani nepodíval. Řekni mi proč!“

„Protože jsi mi vzal Laurenta.“

Tohle prohlášení zasyčela tak tiše, že Tommas musel napínat uši, aby matčino přiznání zaslechl. V pohledu jí plál oheň a nenávist ženy, která svého syna nosila a porodila, ale nikdy k němu nic necítila. Ruce měla po okrajích vany sevřené v pěst, tvář měla sevřenou svým žalem a hněvem.

„Protože jsi mi ho vzal, Tommasi!“ zaječela Serena. „Takže jsem ti něco vzala i já!“

Tommas si dopřál pár vteřin, které potřeboval k tomu, aby zvládl šok z matčina přiznání. Až do Laurentovy smrti si neuvědomoval, jak moc matka jeho otce milovala a spoléhala se na něj. Nijak ho nepřekvapovalo, že věděla, že tím, kdo zabil jejího manžela, byl její syn. V mafii fámy cestovaly rychle – lidem stačilo naslouchat a vyslechnout je.

„Nenávidím tě,“ zamumlala Serena. „Nenáviděla jsem tě od samého začátku, kdy jsem zjistila, že jsem otěhotněla. Nenáviděla jsem tvoje sestry, nenáviděla jsem tenhle zasraný dům a nenáviděla jsem toho pitomce. A pak, když jste všichni byli pryč, jsem byla sama.“

„Nenávidíš sama sebe ještě mnohem víc,“ odpověděl Tommas chladně. „Byli jsme jen vedlejšími produkty tvé nenávisti, matko. Přestaň nás obviňovat. Snažili jsme se. Selhala jsi.“

Serena se hořce zasmála a rozstříkala vodu po zdi. „Co teď uděláš, Tommasi? Chystáš mě zabít?“

„Ano.“

„Pak si tedy pospěš.“

Tommas se odlepil ode zdi a z okraje vany zvedl holicí strojek. Z jeho plastové kazety vytáhl čepel a hodil ji do vany. Potopila se pod vodu.

„Budeme tomu říkat asistovaná sebevražda,“ zamumlal Tommas. „Umožním ti, abys to konečně dokončila, matko. Můžeš to udělat sama, nebo to můžu udělat já. Tak či onak neopustím tento dům dřív, než ti srdce přestane bít.“

Serena těkala pohledem mezi svým synem a malým kouskem ostrého kovu, který spočíval na dně vany. „Já... já...“

„Zvedni to. K čertu, jestli se chceš dostat přes hranu, klidně ti donesu ještě pár dalších prášků.“

„Kdo jsi?“ zeptala se Serena.

„Muž, kterého jsi vychovala, matko. Tvoje zkurvená nejhorší noční můra. Stvořila jsi to – tak nebuď tak překvapena. Byla to dlouhá doba.“

„Ale Laurent... střelil jsi ho přímo do obličeje. Udělal jsi to sám. Ty jsi ze mě vyděšený, Tommasi? To tě to pomyšlení na to, že mě zabiješ sám, uvnitř tak moc bolí?“

„Ne,“ připustil Tommas. „Necítím k tobě nic. Dokonce se tě nechci ani dotknout nebo s tebou dýchat stejný vzduch. Ty pro mě nejsi nic, matko. U Laurenta – to jediné, co jsem cítil, byl vztek. Zasraně se to ve mně vařilo, až mě z toho bolel žaludek. Nemohl jsem mu strčit zbraň do tváře dost tvrdě. Nemohl jsem ho přimět brečet nebo žadonit dostatečně hlasitě. Ústím své zbraně jsem mu zlomil každý zasraný zub. Přiměl jsem ho zvracet. Až tak tvrdě vzlykal.“

Serena se zajíkala svým smutek, ale kolem Tommase to jen tak prolétlo.

„Žadonil za tebe, matko,“ dodal Tommas. „Pokud ti to pomůže - pokud ti na tom vůbec záleží. Žebral za tebe. Ale víš, co jsi dělala ty? Když na podlaze v kuchyni krvácel a žadonil za svůj a tvůj život. Byla jsi nahoře v louži své vlastní moči, až příliš opilá, než aby tě zajímalo něco víc, než ty sama. To je, matko, náš život. Takový vždycky byl.“

„Je mi to líto,“ zašeptala Serena.

„Tobě možná ano. Ale mně rozhodně ne. Už je mi to jedno. Zvedni tu čepel, matko. Dokonči práci, na které jsi pracovala celé roky.“

Serena s pláčem udělala to, co jí bylo řečeno. Když udělala první řez, Tommas cítil, jak zády dopadl zpátky na dveře a po nich se sesunul dolů, až zadkem dopadl na podlahu. Sereniny ruce se třásly. Její krev se rozlévala.

Voda se změnila na červenou.

Tommas se ji ani jednou nepokusil zastavit.

****************

Tommas zavřel hlavní dveře a dům zamkl. Celý otupělý a chladný zamířil ke svému Jaguáru. Jakmile byl ve voze a pustil topení na maximum, konečně se začal probírat ze svého otupění, ve kterém se pohyboval.

Vytáhl telefon a zavolal svému bratranci.

Damian to na druhé zazvonění zvedl.

„Jo?“ zeptal se Damian bez pozdravu.

„Hotovo,“ řekl Tommas.

„Jste si jistý?“

„Ano.“

Damian tiše vydechl. „Dobře.“

V telefonu bylo slyšeno nastartování auta. Dole na konci bloku si Tommas všiml důvěrně známého modrého Porsche, která vyjelo z parkovacího místa.

„Nemusel jsi tu zůstat,“ řekl Tommas.

„Možná ne, ale chtěl jsem.“

„Kdybych to nedokázal udělat?“

Damian se zasmál. „Ne, pro případ, že bys chtěl poté, co to skončilo, slyšet známý hlas. O té věci s Laurentem ses mi nikdy nezmínil a já jen přemýšlel...“

„Ne,“ řekl Tommas. „Není o čem přemýšlet, člověče.“

„Vypadá to, že v tomhle jsme dobří. Možná až příliš dobří.“

„Co tím myslíš?“

„Zabíjení,“ odpověděl bratranec tiše.

„Nikdy jsem nevzal život nikomu, kdo by si nezasloužil jít tam, kam jsem ho poslal,“ řekl Tommas.

„Kéž bych mohl říct to samé.“

Tommasovi se ztěžka nadechl. „Terrance?“

„A pár dalších.“

„Ale hlavně on.“

„Hlavně,“ zopakoval Damian. „V noci mě to stále budí. Stále jsem rozzlobený, že jsem se nechal do té pozice dostat, Tommasi. Pro mě byl dobrý. Myslím boss. Když jsme vyrůstali, zacházel s námi dobře. Tohle jsem obrovsky podělal.“

„Ale ve skutečnosti vůbec nebyl dobrý,“ odpověděl Tommas tiše. „Přehlížel zneužívání. Nepomohl lidem jako Theo a Dino, ani v tom, na čem skutečně záleželo, dokonce ani nám. Terrance Trentini byla příliš zaneprázdněný tím, aby ve své rodině zakrýval své vlastní chyby, takže byl ochotný předstírat, že se ty šílenosti kolem něho neděly a to tak dlouho, že i ostatní své tváře odvraceli jinam. Pomáhal udržovat tuto generaci lidí a jejich pochybení.“

„Takhle jsem se na to nikdy nepodíval.“

„Přestaň se cítit provinile, D. Čištíme dům. Nic mezi není. Není tu žádná zóna mrtvého muže. Nemůžeš být trochu dobrý a trochu špatný. Jsi buď jedním, nebo druhým.“

„My tu nejsme skutečně dobrými muži, Tommy.“

„Ale ani nejsme tím druhem špatných.“

„Pravda.“ Damian si sám pro sebe něco zamumlal a pak se zeptal: „Co ti na konci řekla? Řekla ti vůbec něco?“

„Táhni do pekla.“

„Sakra.“

Tommas se usmál. „Řekl jsem jí, že tam se s ní určitě setkám.“

**********

Než Tommasovi zazvonil telefon, stěží si stihl sundat boty a pověsit kabát. Pohledem zajel k ozdobným hodinám, které visely na zdi. Kdo by mu sakra volal o půl páté ráno?

Tělo své matky nechal ve vaně a doufal, že díky studené vodě by mohla být doba smrti zkreslena tak, že by nikdo nepodezříval, že by v tom mohl být zapletený někdo další. Ve skutečnosti jeho jediné zapojení do její smrti bylo to, že ji nezastavil. Přesto však nečekal, že mu nebude ohledně nešťastné smrti Sereny nikdo volat dřív než odpoledne druhého dne, kdy měla dorazit dívka, která uklízela dům.

Tommas by určitě neměl zapomenout přidat dívce k poslední výplatě bonus. Na nález Serenina mrtvé tělo ve vaně plné zkrvavené vody nebude snadné zapomenout. Tím si byl jistý

Tommas z kapsy v bundě vytáhl telefon a po šestém zazvonění hovor přijal. „U telefonu Rossi.“

„Dobrý večer, Tommasi. Je na čase promluvit si. „

Tommas se narovnal, jako by mu někdo přímo do páteře strčil kovovou tyč. Známý hlas na druhém konci telefonní linky nebyl tím, který očekával. Ve skutečnosti to byl ten poslední člověk, o kterém by si myslel si, že by mu kdy mohl zavolat.

„Joeli,“ pozdravil ho Tommas s nucenou slušností. „Nemůžu říct, že sis pro své volání vybral tu nejlepší dobu, ale čemu dlužím za to potěšení?“

„Ničemu. Jen jsem si myslel, že je na čase tenhle nesmysl skončit.“

Tommas se donutil spolknout nedůvěru, díky které v ústech cítil pachuť. Tommas v Joelových slovech cítil jen zrnko štiplavosti a nic víc. Tomu muži vůbec nevěřil. Joel měl příšerný zvyk kousat do ruky, která ho krmila.

Jakmile se k Joelovi Trentini kdokoli otočil zády, ten muž ho do nich bodl.

„Skončeme to, ano?“ zeptal se Tommas.

„Ano. Příměří. Jak ti to zní?“

Jako bys měl něco za lubem.

„Proč, Joeli? Co se změnilo?“

„Za prvé třeba proto, že pozornost upíraná na mafii je čím dál složitější,“ odpověděl jeho bývalý přítel.

„A za další?“

„Při tom všem byla moje matka zabita, Tommasi. Rodiny jsou pryč. To je to, co chceš? Další pouliční válku? Manželka tvého bratrance je těhotná. Moje sestra brzy porodí své dítě. Měly by tyto ženy zůstat bez manželů, kteří by se starali o jejich děti jen proto, že to nedokážeme vyřešit?“

Každé slovo, které Joel mluvil, bylo falešnější, než to předchozí. Tommas z žádného z nich necítil opravdovost a upřímnost. Joel se o lidi kolem sebe nestaral. Komukoli, kdo by vstoupil mezi něj a to, co chtěl, by klidně prořízl hrdlo.

Ano, ten člověk měl rozhodně něco za lubem.

Tommas jen nevěděl, co.

„Pověz mi o tomto příměří,“ řekl Tommas.

„No…„

„Nemám času nazbyt, Joeli. Buď, ať uvažuješ o čemkoli, chceš vážnou diskusi, nebo jsi připraven na další vlnu pekla, do kterého tě uvrhnu. Můžu to dělat věčně. Nebo alespoň do doby, než skončíš mrtvý.“

Joel se zasmál. „To proto jsme byli před všemi těmi roky tak dobří přátelé. Mám rád způsob, jak přemýšlíš, Tommasi. Nikdy jsi mě v tom nezklamal.“

„Je to tak?“

„Ano,“ odpověděl Joel. „Jak jsem říkal  - příměří by prospělo nám oběma.“

„Pokud to neskončí tak, že budu mít místo bosse, tak o tom nechci mluvit.“

„Vlastně ano.“

Tommas ztichl. V páteři cítil napětí. Celý hovor mu do jisté míry připadal naprosto špatný. Proč by to Joel po tom všem, co udělal, dal jen tak to místo Tommasovi?

„Teď se mě jen snažíš trochu opít rohlíkem, Joeli,“ řekl Tommas. „Opít mě svými sračkami dřív, než půjdeš dál. Joel Trentini je vždycky zasraným Joelem Trentini. Pokud se chystáš využít ostatní lidi jako důvod, že o ně máš takovou starost a kvůli nim bys válku zastavil, pak bys stejně tak mohl jít přímo k věci a používat své vlastní jméno a ne nikoho jiného. Za další – chceš to až moc, Joeli. Mafii, rodinu, kontrolu a moc – je to tak, že? Tak jsi to vždycky říkal.“

„Není to tak jednoduché.“

„Nechovej se ke mně tak, jako bych byl idiotem, Joeli. Snažíš se mě vmanévrovat do situace, ze které jen jeden z nás vyjde naživu. Tvé hry už znám. Vždycky jsem v nich byl lepší. Tohle není nic nového.“

„Navrhuji příměří, které prospěje nám oběma,“ zopakoval Joel klidně.

„Tomu nevěřím.“

„To proto, že nevěříš nikomu.“

„Zajímalo by mě, proč,“ zamumlal Tommas spíš sám pro sebe, než směrem k Joelovi. „Řekni mi o své nabídce. Poslouchám, ale mou pozornost si udržíš jen na tak dlouho, dokud mě dokážeš zaujmout, Joeli.“

„Dvě organizace,“ řekl Joel tiše. „Rozdělíme rodiny a území, nebo je necháme si vybrat. Dva bossové. Mír v ulicích. Jednoduché.“

Tommas ty informace vstřebával. V Joelově hlase zněl klid a vážnost, která tam mohla být.

„Mluvíš vážně,“ řekl Tommas.

„Naprosto. Máš pravdu, že všechni ostatní mě téměř nezajímají. Kdybych si myslel, že by mi to přineslo nějakou výhodu, tak bych mohl snadno všechny zabít nebo donutit je zabít se navzájem, abych se tak dostal tam, kam chci. Větším problém je, Tommasi, že když to udělám, tak mi nic nezbude. Na konci, když se jednou prach usadí a krev se smyje, tu zůstanu já s malou, ale bojující organizací, která se už na svých nohou neudrží.“

„Jak dobrý je boss bez rodiny, kterou by řídil?“

„Přesně tak,“ souhlasil Joel. „Měl jsem chvíli na to, abych o tom všem přemýšlel. Raději bych měl kus velkého koláče, než vůbec nic. Jsi ochotný sednout si a tu nabídku řádně prodiskutovat?“

Ne.

Tommas Joelovi stále nevěřil.

Situace mu stále připadala špatná.

„Poslední sedánek, který jsme měli, neskončil tak, že by kdokoli z nás dostal to, co chtěl,“ zapřemýšlel Tommas nahlas. „Co tě vede k tomu, že se to tentokrát stane?“

„Můžeme se sejít ve stejný čas. Venku na místě, které sám vybereš. Muži, vybraní z obou stran předem, mohou zkontrolovat přítomnost zbraní. Na setkání si můžeš ty i já přivést kohokoli, koho si vybereme. Jestli chceš mít přítomnost ženy, aby zajistila mír, tvůj bratranec může přivést svou ženu.“

„Správně, protože to by tě odradilo. Jistě. Ani to nezkoušej, Joeli.“

Ale Tommas poslouchal. Joel toho Tommasovi v těch pár větách v podstatě nabídl spoustu. Dával mu kontrolu nad tím, kde, jak a kdy by ke schůzce mohlo dojít. Dával Tommasovi veškerou moc.

„Jsi svolný k rozdělení mafie?“ zeptal se Tommas.

„Ano,“ odpověděl Joel.

Znělo to pravdivě. Ale Tommas věděl, že v Joelovi nikdy nic pravdivého nebylo.

Větší problém, kterému Tommas čelil, bylo zjistit, co přesně Joel plánoval. To bylo zasraně téměř nemožné. Musel vzít v úvahu i Abriellu. Své dívce slíbil navždy - podle jejich vlastního rozhodnutí a provedení. Bez ohledu na to musel dát Abrielle její navěky s ním.

Tommas měl skutečně jen jednu možnost.

„Během pár týdnů ti zavolám ohledně podrobností,“ řekl Tommas.

„Budu se těšit, Tommasi.“