ITF - 37. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

TOHLE PŘECE NEMOHL MENCHERES myslet vážně. A i kdyby, nebudu to akceptovat.

„To přece není pravda,“ zasyčela jsem. „Vladovu nejhorší vzpomínku znám, protože jsem ji při našem prvním setkání viděla. Drží u řeky ruku své mrtvé první ženy a křičí bolestí, nepálí všechno kolem sebe!“

„To mohla být jeho nejhorší vzpomínka, když jste se vy dva seznámili,“ odpověděl Mencheres hlasem plným soucitu, „ale to už není pravda. Než bylo příliš nebezpečné zůstávat v jeho blízkosti, tak jsem mohl sledovat, jak opakovaně natahuje ruku a říká: „Dej mi to.“ Vypadalo to, jakoby chtěl vložit předmět do nějaké škvíry. Nějakou dobu zíral mlčky do jednoho místa a poté propadl novému šílenství a začal vystřelovat ještě silnější plameny.“

Proč mi to přišlo povědomé. Když Maximus se sklíčeným výrazem odvrátil pohled, došlo mi to.

„Prožívá vzpomínku na to, jak obdržel Szilagyiho video s mým údajným znásilněním,“ řekla jsem nahlas a přemohl mě smutek.

Nejraději bych tu mrchu zabila tisíckrát znovu, protože na Vlada vrhla zrovna tuhle kletbu. A chtěla jsem plakat. Protože jsem bolest, kterou Vlad prožil před staletími, když našel rozlámané tělo své ženy, znala. Vědět, že jeho duši zjizvily díky Szilagyiovu zvrácenému šílenství ještě hlubší jizvy…

Mencheres si povzdechl tak hluboce, že to znělo skoro jako vzlyk. „Vzpomínka se neustále opakuje, takže Vlad nedosáhne svou plnou sílu, ale na konci nespálí jen tuto budovu. Zítra ráno sežehne celý blok, a pokud nikdo nezasáhne, tak bude zkáza pokračovat.“

„Jednou se přece musí unavit,“ chytala jsem se stébla slámky. „Přece nemůže takovou zkázu šířit navěky!“

Mencheres na mě opět vrhl ten soucitný pohled. „Ne, ale při jeho síle už pak bude pozdě. Taková veřejná ukázka nadpřirozené moci na sebe upoutá pozornost všech strážců zákona. Ať Vlad jednal pod vlivem kletby nebo ne – bude popraven, protože ohrozil tajemství existence celého našeho druhu.“

„Tak ho musíš zastavit!“ Vzteky a žalem jsem vykřikla. „Není obklopen hřbitovní magií, tak něco udělej!“

„Nemůžu,“ odpověděl Mencheres tak frustrovaně, že se jeho moc vzedmula a slova mě zasáhla doslova jako facka.

„Oheň je přirozený element. Mé telekinetické schopnosti na něj nemají vliv, stejně jako na vzduch nebo vodu. Kromě toho je tak silný, že ani nemůžu ten oheň uhasit nějakými předměty. Prostě je roztaví, tak jako to udělal se svým hradem, když tenkrát dostal to video.“

„Něco přece musíme udělat,“ zavrčela jsem. „Iane,“ obrátila jsem se na druhého upíra, „jak je to s tím kouzlem reality, které jsi na mě nedávno použil? Nemohlo by to Vlada z jeho vzpomínky vytrhnout?“

Pohled, který mi Ian věnoval, nebyl soucitný, což bylo dobré, protože další takový bych nesnesla. Podle jeho výrazu ve tváři mě ale nepovažoval za příliš chytrou.

„Použít průměrné kouzlo proti této formě pokročilé hřbitovní magie? Větší šanci by měla čivava v boji proti vlkodlakovi.“

To bylo jasné ne, ale přesto to nevzdám. Otočila jsem se znovu na Mencherese.

„No tak. Neznáš nějaké kouzlo, kterým by se dala ta kletba zlomit? Jsi přes čtyři a půl tisíce starý, přece musíš vědět něco, co by nám mohlo pomoci!“

Zhluboka se nadechl, aby mi odpověď, když ho mé „NE!“ zastavilo. Řešení bylo tak jasné, že mě to taky mohlo napadnout dřív. „Nechte mě jít do skladitě. Já ji dokážu zlomit.“

„Jak?“, ozvali se všichni jako sbor.

Už jsem byla na půli cestě ke skladišti. Horko, které z něho vycházelo, bylo příšerné. Mohlo by to klapnout, pokud bych neshořela dřív, než se k Vladovi dostanu.

„Nekromantka se mě pokusila zničit stejnou kletbou jako Vlada, ty samé modré ruce a všechno, ale nic to se mnou neudělalo, stejně jako útok těch zbytkových bytostí před pár měsíci. S normálním čarodějnictvím a tím, co používají nekromanti, to vypadá jinak, ale z nějakého důvodu jsem proti temným energiím hřbitovní magie díky přirozené energii elektřiny v mém těle imunní. Takže musím do Vlada dostat co nejvíc elektřiny, aby byl imunní i on a tak kletbu zlomit!“

Mencheresův soucitný výraz se na chvíli rozzářil optimismem, ale poté opět pohasl.

„Dokonce, i kdyby byla tvá teorie správná, tak možná nepřežiješ dostatečně dlouho na to, abys ji použila. S každým novým vzpomínkovým cyklem Vladův oheň narůstá. Kromě toho jsem kolem Vlada vytvořil barikádu, která ho chrání proti nekromantům, kteří jsou uvězněni v budově, ale pro tebe to nebudu moci udělat a oni se určitě pokusí tě zabít hned, jak tam vejdeš.“

„Neříkej,“ zamumlala jsem. „Na to mám taky svůj plán, ale teď nemůžu plýtvat časem a vysvětlovat ho. Prostě mi důvěřuj, Mencheresi, a nech mě jít dovnitř, abych mohla tu kletbu zlomit dřív, než Vlada zabije.“

„Leilo.“ Marty mě dohonil a chytil za ruku. „Nechoď tam dovnitř, prosím.“ V jeho očích se zaleskly růžové slzy. „Už jsem jednu dceru ztratil. Ztratit i tebe neunesu.“

Maximus nic neříkal, ale na mé šance na přežití měl stejně pesimistický pohled. Ianův výraz, který mě ocejchoval, jako ne příliš chytrou, se změnil na kompletně šílená.

„Nezemřu,“ řekla jsem v naději, že je to pravda. „Kromě toho je to jediný scénář, který nekončí Vladovou smrtí. Ano, je to nebezpečné, ale jestli se o to nepokusím, tak bych se nemohla podívat sama sobě do očí, takže,“ vrhla jsem na Iana křivý úšklebek, „ať jsou mé šance čivavy proti vlkodlakovi jakékoliv, udělám to.“

„Víš, že je to šílenství,“ odpověděl.

„A Vlad by nechtěl, abys svůj život obětovala za ten jeho,“ přerušil Maximus konečně své mlčení.

Už jsem kolem toho diskutovala dost dlouho. Každou sekundu, kterou jsem stála tady venku, se naše i tak mizerné šance zmenšovaly.

„To stačí. Toto rozhodnutí musím udělat já, a to jsem udělala. Takže otevři pro mě konečně ty zatracené dveře, Mencheresi, nebo si nějaký otvor vyříznu sama.“

Hleděli jsme na sebe. Pár vteřin jsem se už připravovala na to, že na něj budu muset zaútočit vší svou elektrickou energií, pokud by se rozhodl mě zadržet. Poté řekl: „Dej mi vědět, jestli jsi ty nekromanty přemohla, a poté strhnu barikádu kolem Vlada.“ A ve stěně skladiště se objevil otvor, jakoby se kov proměnil v závěsy, které někdo roztáhl. I přes neskutečné horko, které do mě okamžitě udeřilo, jsem proběhla skrz, aniž bych se jedinkrát ohlédla.

„To je láska,“ slyšela jsem říkat Iana. „Dobře, že jsem tak zkažený, že se mi taková lobotomie nemůže stát.“

„Doufejme, že se zamiluješ až po uši do někoho, kdo bude trvat na monogamii!“, vykřikla jsem v tom samém okamžiku, kdy Mencheres za mnou díru ve zdi opět uzavřel. Poté veškerou mou pozornost upoutal rámus okolo. Ze dveří na jedné straně místnosti vytryskl proud ohně a já se ocitla přímo naproti němu.