ITF - 36. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

NA NEKROMANTKU NEMĚLA MENCHERESOVA moc žádný účinek, ale použil ji k uzavření dveří, aby jí zabránil opustit klub. I přes kouř a pach tolika lidí, kteří se ještě neevakuovali, se mi podařilo zachytit její stopu a zjistila jsem, že už unikla. Sklad měl jen pár oken, a ty byly tak vysoko nahoře, že se k nim lidé nemohli dostat. Takto jsem si mohla všimnout jednoho rozbitého okna, kterým nekromantka utekla a vyrazila okamžitě za ní.

Jsi mrtvá, mrcho! Jsi mrtvá.

Před skladem se shromažďovali lidé, pár jich brečelo, ostatní se k sobě v šoku tiskli. Když jsem sledovala stopu nekromantky, tak jsem si jich nevšímala. Vedla přes blízkou křižovatku, a té části mého já, která se netřásla vražednou nenávistí, se ulevilo, že jsem i nadále cítila jen její pach, což znamenalo, že si nevzala jednoho nebo dva hosty klubu jako rukojmí. Také jsem děkovala osudu, že upírka očividně neuměla létat, jinak by tu schopnost dávno použila, a pokud by byla ve vzduchu, nemohla bych její stopu sledovat.

Ale když jsem zabočila za další roh, zimní vánek její stopu rozfoukal. Na chvíli jsem zpanikařila, ale poté jsem ze silnice nade mnou uslyšela kvílení brzd. Něco řidiče přimělo, aby dupli na brzdy, a byla jsem si jistá, že to byla ona.

Rozběhla ke zdroji zvuku ještě rychleji jsem. Když jsem se přiblížila, najednou mě oslnily světlomety, protože jedno z aut se otočilo. Dávala jsem to za vinu zimnímu hladkému povrchu, ale poté se auto vzneslo do vzduchu a letělo přímo na mě.

Zatraceně! Ta mrcha po mě hodila autem!

Uhnula jsem na poslední chvíli. Auto přistálo sotva metr ode mě. Následovala exploze, která směrem ke mně vyplivla plameny hořícího benzínu. Chvíli jsem se zarazila a vrhla na vybuchlý vrak smutný pohled. Poté jsem se vyškrábala na nohy a pustila se opět za nekromantkou. Žádný člověk nebyl schopný takovou explozi přežít, ale pokud nebudu ztrácet čas s pomáháním lidí, kteří byli už mrtví, mohla jsem zachránit aspoň Vlada.

Když jsem se k ní přiblížila na dohled, právě zvedala další auto, které chtěla po mě hodit. Tentokrát jsem její úmysl znala dopředu, takže jsem se neskrčila, ale běžela přímo k autu, přičemž jsem měla v úmyslu vyděšeného ječícího řidiče zachránit. Jakmile bylo auto ve vzduchu, katapultovala jsem se skrz přední sklo. V těch pár okamžicích, než dopadlo na zem, jsem využila cvičení, které jsem ovládala ještě z dob mé olympijské kvalifikace. Ve vzduchu jsem se otočila a přitom jsem řidiče vytrhla z bezpečnostních pásů. Spolu s rychlostí auta, které pohybovalo dopředu, se náš pozastavený pohyb postaral o to, že jsme dopadli na zadní sklo. Ještě jednou jsem se obrátila, abych sílu úderu schytala co nejvíc já, ale řidič už měl i přesto dost krvácející zranění z toho, jak jsme proletěli zadním sklem.

Jakmile jsme opustili nebezpečnou zónu, položila jsem ho na zem. Možná byl vážně zraněn, ale přežije to, což se o tom druhém nešťastném řidiči říct nedalo. Teď jsem musela zastavit tu šílenou mrchu dřív, než hodí vzduchem další auta s nevinnými pasažéry.

Vyskočila jsem, chytila se nejbližší pouliční lampy a vrazila svou pravou ruku přímo do ní. Opojně jsem do sebe nasávala elektrickou energii, až se mi motala hlava, ale ani na chvíli jsem nezaváhala. Použila jsem nohu sloupku jako trampolínu a jedním skokem jsem se vrhla na nekromantku. Srazila jsem ji k zemi a ve spleti mávajících končetin jsme se skutálely dolů ze silnice. A po celou tu dobu jsem do ní prala všechnu energii, co jsem před chvíli nasála. Ruka už jí dorostla a bojovala se mnou jako divoška. Vzhledem k jejímu věku byla mnohem silnější než já. Boj s drápy a pěstmi jsem nemohla vyhrát, a svůj bič jsem také nemohla použít, protože jsem neměla dost prostoru k rozmáchnutí. Takže jsem ji jen držela a pouštěla do ní elektřinu víc a víc. Po pár dalších bolestivých okamžicích své útoky zastavila a začala svou sílu využívat k tomu, aby se dostala ode mě pryč.

Nepouštěla jsem ji, ani tehdy ne, když jsem uviděla, jak jí ruce začínaly modře zářit. Chytila mě a snažila se na mě hodit tu strašlivou kletbu. Svírala jsem ji dál a doufala, že imunita, kterou jsem proti hřbitovní magii získala díky elektřině, se bude vztahovat i na kletbu. A i kdyby ne, tak by smrt čarodějky zrušila každé kouzlo, kterým by mě očarovala.

Brzy se její slova zaklínadla změnila v křik, zatímco se jí trhala a černala kůže, která se nedokázala dostatečně rychle hojit. Po nějaké době se její zaťaté ruce uvolnily a její oči se neskutečně rozšířily, až praskly jako vejce.

V jiné situaci by mě to odpuzovalo. Takto jsem do ní z divoké vítězné euforie pustila ještě víc elektřiny. I její tvář zčernala a roztrhla se, takže se objevily kosti a šlachy. To samé se stalo s jejími končetinami, až začaly její části hořet. Od nich chytly i mé ruce a oblečení, ale i tak jsem ji nepustila. Nechala jsem do ní proudit další a další energii. Byla jsem si vzdáleně vědomá, že se usmívám s takovou krutostí, kterou bych nevěřila, že bych byla někdy schopná. Pokusila ses zabít Vlada! Zemři v utrpení, mrcho, zemři!

S lupnutím, které znělo v mých uších jako děsivě sladká hudba, její tělo nakonec pod nátlakem té ohromné dávky elektřiny, kterou jsem do ní nacpala, vybuchlo. Přepadla jsem dopředu na něco, co zbylo z jejího torza a potěšeně sledovala, jak se její lebka kutálí dolů po stráni.

Chtěla jsem si ten okamžik triumfu vychutnat a v přeneseném smyslu slova si vydechnout, ale chlapci možná potřebovali pomoc s těmi druhými dvěma nekromanty. Jelikož jsem v žádné traumatické vzpomínce netrčela, zřejmě jsem byla proti kletbě, kterou se mě snažila nekromantka zneškodnit, imunní. Pokud by ti druzí nekromanti také sáhli po hřbitovní magii, pak jsem měla nejlepší šanci já, abych to přežila bez úhony.

Vyskočila jsem na nohy, smetla ze sebe ohořelé zbytky mrtvé nekromantky a rozběhla se zpátky ke skladišti. Když jsem proběhla kolem dálnice, uviděla jsem, že nějací řidiči zastavili, aby pomohli zraněnému z druhého vraku a se směsí úlevy a obav uslyšela, jak se blíží sirény. Očividně někdo zavolal policii. To bylo sice pro toho nešťastného řidiče, který potřeboval lékařské ošetření jen dobře, ale také to nebude dlouho trvat, kdy si hosté klubu sirén všimnou a upozorní strážce pořádku na chaos v blízkém skladišti.

Intervence policie bylo to poslední, co jsme teď mohli potřebovat. Nejdřív jsme se museli vypořádat s oběma čaroději. Ale s trochou štěstí se mezitím Vlad z kletby vzpamatoval, když jsem tu nekromantku zlikvidovala. Doufejme, že ti druzí dva nebyli tak mocní a kluci je dokázali přemoci. Pro případ, že by se jim to nepodařilo, jsem běžela nazpátek stejně tak rychle, jako jsem skladiště opouštěla.

Zrovna jsem zahýbala za roh, když jsem tam, kde jsem tušila budovu, na nebi zahlédla zrádnou oranžovou záři. Proč by tam už zase hořelo? Vlad přece ten oheň uhasil, aby se těm lidem, kteří byli ještě uvnitř, nic nestalo…

Za další zatáčkou jsem konečně uviděla skladiště. Vyděšení hosté se rozptýlili, až na pár, kteří utíkali. Důvod byl očividný. Ze skladiště vystřelovaly vertikálně obrovské salvy plamenů, takže na jeho střeše to vypadalo jako ohnivé tornádo.

„Co se děje?“, vykřikla jsem, když jsem jeden blok od budovy uviděla Mencherese, Iana, Maxima a Martyho. Všichni tu stáli bez glamour, takže jsem je mohla lehce rozeznat.

„Drž se zpátky,“ zavolal na mě Mencheres.

Měl natažené ruce před sebou a já uviděla, jak kovový kontejnér na stavební suť plachtí k přilehlé ulici a přistává vedle skladiště, kde se přidal k dalším troskám, které už tam byly přilepené na zdi, jakoby je tam někdo přiškvařil. Poté jsem uslyšela křik a jekot, i když jsem byla ještě daleko.

„Co to tam děláš? Kde je Vlad?“, zeptala jsem se, zatímco jsem ignorovala Mencheresův pokyn a rozběhla se k ostatním.

„Uvnitř,“ odpověděl Maximus s vysloveně zlověstným výrazem ve tváři.

Byla jsem zděšená. „Vy jste ho tam nechali spolu s těmi nekromanty?“ Oheň mu sice ublížit nemohl, ale ti čarodějové…

„Všichni se teď stáhněte,“ rozkázal Mencheres k mému údivu. „Postarám se o to, aby nekromanti neunikli.“

Takže odtud pocházel ten křik. To by také vysvětlovalo, proč Mencheres pomocí telekineze těžkými předměty zabarikádoval zvenku celou budovu. Sice nebyl schopný své síly použít proti nekromantům přímo, ale mohl zabránit tomu, aby se propracovali ven skrz okna a zdi.

Teď dávala celá scenérie smysl. Být díky hřbitovní magii odolný vůči ohni byla jedna věc, ale přežít takové inferno, druhá. „Takže když se ta kletba zlomila, tak zůstal uvnitř, aby ty čaroděje upálil, zatímco ty staráš o to, aby zůstali uvnitř, jo?“

Dlouhou dobu nikdo nic neříkal. Poté ke mně přišel Marty a položil mi ruku kolem pasu.

„Dítě,“ řekl a jeho hlas se zlomil. „Nevím, jak bych ti to měl říct, ale…“

„Kletba se nezlomila,“ odpověděl Ian bez obalu. „A ta nejhorší vzpomínka, ve které je Vlad teď uvězněn, u něho vyvolala takový záchvat, že chce spálit všechno a všechny v okolí, včetně nás.“

Byla jsem tak šokovaná, že jsem to nemohla pochopit. „To nemůže být pravda. Já jsem nekromantku, co na něj uvrhla tu kletbu, zabila, takže by už měl být v pořádku!“

„Ale není,“ odpověděl Mencheres tak soucitným hlasem, že mě i přes horko z blízkého skladiště přepadlo ledové zoufalství.

„Nekromantka znala Kletbu věčného utrpení. Je prosycená hřbitovní magií a jinak, než je tomu u podobných kleteb, tato nekončí smrtí toho, kdo ji vyřkne. Skončí až zničením začarovaného objektu.“

„Ale ten začarovaný objekt je Vlad!“, vykřikla jsem.

Mencheresovy rysy byly zkřivené žalem. „Ano.“