ITF - 30. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

PRUDCE JSEM ZDVIHLA HLAVU A PAŽE, které mě objímaly, se napnuly. Nevšimla jsem si, že se k nám Leotie ve sklepě připojila, ale teď stála v otevřených dveřích cely.

„Jak?“, zeptal se Vlad dřív než já.

Leotie zvedla svá elegantní obočí. „Magický odkaz se vždy změní v to, co je v době přenosu nejvíc potřebné. Když jsem ho dostala já, nutně jsem potřebovala způsob, jak se ukrýt před svými pronásledovateli, takže mi propůjčil schopnost měnit se. Když ho obdržela Leila, musela přežít smrtící dávku elektrického proudu, takže jí věnoval schopnost zpracovat a ovládat elektřinu ve svém těle. To, co Greta momentálně potřebuje nejvíc, je krev, ale za pár týdnů…“

Leotie nechala konec věty vyznít do prázdna… Když mi došel význam jejích slov, přelila se přese mě vlna úlevy.

„Za pár týdnů svou lačnost po krvi z největší části přemůže. Pokud bych na ni předala odkaz až poté, tak to nejnutnější, co bude potřebovat, bude ochrana před smrtícím vlivem kletby.“

Leotie přikývla, a tentokrát jsem málem plakala radostí. Opravdu mohlo být řešení tak jednoduché?

Dostali jsme konečně šanci, kterou jsme tak nutně potřebovali?

„Ale musíte počkat, až bude správný čas,“ připomněla jim Leotie důrazně a dívala se přitom na Vlada a ne na mě. „Jinak její nekontrolovatelná krvežíznivost magii oklame tím, že jí namluví, že to nejnutnější, co by teď Greta potřebovala, byla krev. V takovém případě byste už neměli žádnou šanci, jak ji před kletbou ochránit; její dar by se také mohl změnit v temnou moc, která by Gretě umožnila utišit její nenasytnou lačnost.“

Háček. Samozřejmě, že to mělo háček. „To by se mohlo stát?“

V Leotině hořkém smíchu byla slyšet zkušenost z první ruky, kterou bych si ráda odpustila. „Och, ano. Taková moc může dopadnout jak děsivě, tak šlechetně.“

„Oukej, obrníme se trpělivostí,“ slíbila jsem a vrhla na Vlada pohled. „Oukej?“ Když nereagoval, přimhouřila jsem oči a zopakovala přísnějším hlasem: „Oukej?“

„Oukej,“ odpověděl nenuceně. Poté věnoval Leotie úsměv, při kterém jsem zatnula všechny svaly. Proč zrovna tento šarmantní smrtící zubatý úsměv? „Ale i tak Leile ukážeš už teď, jak se ta magie přenáší.“

Leotiina aura vzplanula a prolétla místností jako vlna moci. Hněvivý pach, který ten fenomén podtrhl, ani nebyl zapotřebí.

„Chceš mě komandovat, Narážeči?“

„Ne, to určitě ne,“ vmísila jsem do toho, zatímco jsem na Vlada vrhla výhružný pohled. „Ale až Greta překoná svou krvežíznivost, pak na ni budeme možná muset tu kletbu přenést okamžitě. A když nebudeš k dispozici, budeme v háji.“

Leotie se usmála, i když ve vzduchu ještě stále plála její moc. „Většina výrazů moderního amerického jazyka je mi sice proti srsti, ale „nedělej si ze mě prdel,“ je myslím docela na místě.“

„Neprovokuj,“ ale také,“ odvětil Vlad, zatímco vyletěla moc i z něho a naplnila prostor děsivým horkem.

„Mohli byste toho nechat?“, vstoupila jsem mezi ně příkře, i když jsem vlastně chtěla situaci uklidnit. „Vlade, běda, jestli tě uvidím vyprsknout třeba jen jiskřičku. Leotie patří k rodině, takže naše ujednání, že neublížíš žádnému členu mé rodiny, které jsme se oba před dlouhou dobu uzavřeli, zahrnuje i ji.“

Poté jsem se obrátila na Leotie.

„Ano, jsi stará osm set let, a kromě své očividné moci umíš navíc pár kouzel. Ale potřásla sis s Vladem rukou, což znamená, že je teď schopný tě ugrilovat dřív, než bys mohla říct abrakadabra. A poté, co jsme se teď shodli na tom, že jsme všichni drsní upíři, ale kteří si navzájem nebudou ubližovat, mohli bychom pokračovat v našem tématu, ne?“

Když na mě Leotie pohlédla, její úsměv se změnil, takže znovu vyjadřoval ten zvláštní druh podrážděného uznání. Poté se její pohled zaměřil na Vlada, který mumlal něco rumunsky, čemuž, jak jsem doufala, nerozuměla. Nakonec se jeho moc zase stáhla jako nějaký drak, který složil svá křídla a i Leotiina aura se rozptýlila, až už jsem neměla pocit, jakoby mi propichovala kůži jako fakírovo lože.

„To je pěkné, že jsme všichni tak rozumní,“ konstatovala jsem s povzdechem. Tihle staří upíři mi někdy připadali jako nadpřirození exhibicionisti. Neustále museli každému ukazovat, jaké mají schopnosti a jak skvěle je dokáží používat.

„A teď, Leotie,“ pokračovala jsem, „mě naučíš, jak budu moci na Gretu přenést magický odkaz, ale to udělám až tehdy, až to nebude nebezpečné.“ Poslední slova jsem obzvlášť zdůraznila.

Jakoby málem před chvílí nevypukl nebezpečný konflikt, udělala Leotie pohyb, který byl na obyčejné pokrčení ramen příliš nonšalantní. „Přitiskneš svá ústa na její a vdechneš jí svou moc, zatímco ji současně ze sebe vypudíš.“

„To je všechno?“, zeptala jsem se a mé překvapení se zrcadlilo na Vladově a Maximově nevěřící tváří.

Opětovné nenucené pokrčení ramen. „Technika není komplikovaná. Jen skutečnost, že je k tomu zapotřebí někoho z matčiny pokrevní linie.“

No to bylo komplikované. Kdyby nebyl tento problém, tak bych mohla magický odkaz spolu se smrtící kletbou přehodit na prvního zloducha, kterého bych potkala. Na druhou stranu bylo docela možné, že by se nám poté nemuselo podařit dotyčného zabít. Chránila by ho magie a my bychom si pak vyčítali, že jsme propůjčili super schopnosti monstru. Počkat, až bude mít Greta největší lačnost po krvi za sebou, bylo asi to nejlepší, co nám z mnoha důvodů zůstalo.

„Oukej, tak teď víme, jak to funguje,“ konstatovala jsem. Sice to znělo až moc jednoduše, ale co jsem čekala? Že budeme muset obětovat jednorožce? „Takže teď udělám to, proč jsem ve skutečnosti přišla, a to umýt Gretu.“

Leotie se beze slova vzdálila. Vladův pohled ji provázel, ale nic neřekl. Pokud ještě stále pochyboval, že nám řekla o transferu kouzla pravdu, očividně se smířil s tím, že ji bude konfrontovat později. Neměla jsem náladu zahrát si ještě jednou na rozhodčího, když ti dva pořádali závod v čůrání do dálky.

Zvedla jsem Gretu a snažila se uklidnit žaludek, který se mi zvedl z intenzivního pachu krve, který z ní vycházel. Vrhla jsem pohled na nevyužité konzervy na zemi a poté se mentálně klepla přes prsty. Ty nebyly pro mě. Greta je potřebovala mnohem nutněji, a já mohla později vyrazit a sama si obstarat potravu. V mezidobí už jsem se v obstarávání potravy ze zápěstí obětí docela zlepšila, aniž bych zranila špatnou žílu. Už brzy se odvážím na pití z krku…

Najednou se mi do spodního rtu zabodly dvě ostré špičky. Rychle jsem si kapičky krve, které vytekly ze zranění, olízla a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Jaký upír kouše sám sebe, že? Prostě jsem ještě stále byla nováček a někdy jsem si připadala dost hloupě.

„Až budeš zpátky, tak ji zase přines. Mezitím se také umyji,“ prohlásil Maximus, který si ničeho naštěstí nevšiml. Vlad také ne. I nadále zíral na otevřené dveře, i když byla Leotie už dávno pryč.

„Něco nám zatajuje,“ řekl tak tiše, že jsme to mohli slyšet jen tady v místnosti.

„Pravděpodobně,“ souhlasila jsem šeptem. Se svými osmi sty lety měla Leotie určitě plno tajemství, které nám ještě neprozradila. „Ale nemyslím si, že by se to týkalo podrobností kolem přenosu a také nevěřím, že by nám chtěla uškodit.“

Pohled, který na mě Vlad vrhl, byl naprosto bez iluzí. „Někdy škodíme těm, co milujeme, ať chceme nebo ne.“

To jsem nemohla popřít, takže jsem zavrtěním hlavou jemně naznačila, že si o tom budeme muset promluvit později a v závěsu s Vladem a Maximem jsem se vydala nahoru. Tam jsem uviděla, že Leotie už zmizela ve svém pokoji. Což mi přišlo vhod, protože Vlad očividně kráčel po válečné stezce. Ale Ian a Marty své pokoje opustili.

Seděli naproti sobě v obývacím pokoji a působili unaveně. Jelikož už vyšlo slunce, byla jsem si jistá, že budou spát. Možná je probudilo naše hádání ve sklepě. Při tak prudké hádce měli asi pocit, že by měli zůstat vzhůru, aby v případě nutnosti zasáhli.

„Zůstaň sedět. Jen vezmu Gretu nahoru do pokoje, abych ji umyla,“ zarazila jsem Martyho, když chtěl vstát a pomoct mi.

Ian se zvedl a pořádně se protáhl. „Ne, že bych poslouchal, ale jelikož teď máte svou vlastní rodinnou čarodějku, která vás může provést magickým světem, přijde mi, že jsem svůj slib splnil a mohl bych se odporoučet. Bylo to s vámi opravdu velmi zábavné – a tím myslím nudnější než ta nejdelší mše -, ale všechno jednou někdy skončí…“

„Ne tak rychle,“ přerušil ho Vlad. „Dnes v noci vyrazíme za skupinou nekromantů a potřebujeme tvé znalosti.“

Ian se ušklíbl. „To bylo jasné. Proč bych taky měl misi, kterou mi Mencheres vnutil, přežít, že?“

Vlad si pohrdavě odfrkl. „Šetři si své kňourání pro něho. Nekromanti by měli být Služebníci Imhotepa, a Mencheres byl jeho současník, takže možná o nich ví víc, než je mu známo. Proto jsem mu poslal zprávu a požádal ho, aby mi zavolal.“

Doufejme, že Mencheres něco o tom kultu opravdu věděl. Jméno Imhotep jsem znala pouze z populárního filmu z devadesátých let „Mumie,“ ve kterém byl za zloducha, ale pochybovala jsem, že by nám to něco pomohlo.

„Kouzelné,“ odpověděl Ian tónem, který znamenal, že měl na mysli přesný opak. „Cítí někdo z vás taky takovou touhu po pořádné šukačce?“

Zarazila jsem se. „Cože?“

Mávl jen tak rukou. „Samozřejmě, že ty ne. Dělala jsi to s Tepeshem. Už jsem si myslel, že se postel propadne stropem, a musel jsem všechno vyslechnout i navzdory svému nepřirozenému stavu odříkání.“

Teď mně je drzost opravdu překvapila, nehledě na jeho pochybné priority, pokud by si opravdu myslel, že dnes v noci zemře. Ale Ian si mě nevšímal. Ale když se v obývacím pokoji objevila Leotie, jeho oči se rozzářily.

„Ach, Leotie, má spanilá krásko, beru zpátky všechno, co jsem o tobě řekl. Rozhodně nejsi stará krůta. Pusť mě do své postele a já ti slibuji nekonečné smyslové radosti. Dokonce se omezím jen na hry jazykem. Já preferuji cokoliv.“

„Ne,“ odvětila Leotie a poté se její hlas změnil na zničující. „A jestli budu muset říct NE ještě jednou, tak tvá krev potřísní podlahu.“

Ian našpulil pusu. „Přál bych si, aby se to vztahovalo na předehru, ale to asi nebude ten případ. No dobře, s opravdovým košem se dokážu vyrovnat a už tě nebudu dál obtěžovat.“

Poté se mu hlas opět rozveselil. „Ale jedna šance by tu byla, pokud by se jí zbytek chtěl chopit.“

Ale když obdržel pouze zlověstné pohledy, povzdechl si, jakoby byl těžce zasažen. „Jste banda sexuálních křečků, všichni dohromady. Copak chcete umírajícímu odmítnout jeho poslední přání? K čertu, pokud dnešní noc nepřežiji, tak nepřebírám žádnou zodpovědnost za to, co udělám s někým dalším, kterého vůbec nebudu o souhlas žádat. Vezměme si například to křeslo támhle. Mmm, vypadá pěkně měkce, že? Robustně také. Ach, kdyby to byl La-Z-Boy. Tomu bych teď nejraději vykuchal náplň…“

„Hej, no počkej,“ přerušila ho Leotie podrážděně a zvedla malý předmět. Zrcadlo, jak jsem zjistila. Proč chtěla…?

Svět kolem mě zmizel a najednou jsem zírala na tisíc svých obrazů. Cítila jsem, jako bych byla přenesena do největšího zrcadlového kabinetu na světě. Okamžitě jsem Gretu odložila a pustila se do hledání východu, ale s každým krokem, který jsem udělala, se naše odrazy rozmnožily, až jsem neviděla nic jiného než nekonečné řady zrcadlových obrazů sebe samé a na zemi ležící bezvládné Grety.