ITF - 18. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

MÁ MATKA O SVÝCH CHEROKEE-kořenech moc nemluvila. Teta Brenda také ne. Věděla jsem, že mamka s tetou Brendou strávily své dětství v rezervaci Cherokee v Severní Karolíně, ale to bylo všechno. Taky mě to téma nijak zvlášť nezajímalo. Tenkrát byl pro mě důležitý jen sport. Trénovala jsem jako posedlá, vyhrávala jednu soutěž za druhou, až jsem nakonec získala šanci na vstup do olympijského družstva.

Po nehodě s elektrickým vedením jsem pak mohla přemýšlet maximálně tak nad mým zničeným životem. Mamka byla mrtvá, otec se ode mě emocionálně distancoval, a jako kdyby mé děsivé vize nestačily, navíc jsem se proměnila v živoucí elektrickou zásuvku. O šest pekelných let později jsem pracovala se svým nejlepším přítelem a náhražkou otce Martym v cirkuse a svému indiánskému původu jsem nevěnovala pozornost.

Bylo zapotřebí co nejdřív zjistit, zda jsem byla rozená čarodějka z dávné kasty Ani-Kutani. Ale docela jsem se styděla, protože jsem se nikdy předtím o své indiánské kořeny nezajímala. Protože jsem měla světle modré oči a světlou kůži, většina lidí mě považovala za typicky kavkazský typ, ale to jsem nebyla, což se dalo poznat podle mých hustých černých vlasů. Pokud měl ten démon pravdu a já za své neskutečné schopnosti vděčila svému původu, pak za tím bylo ještě víc.

Z toho důvodu nebudu jediná Daltonovic holka, která bude na území Cherokee hledat odpovědi a mohl Vlad bručet, jak chtěl, protože jsme museli celé odpoledne čekat, než přistane letadlo s mou sestrou. Koneckonců to byly i její kořeny, nejen jedné pravděpodobné rozené čarodějky a potomka Ani-Kutani.

„Co máte pořád s těmi kasiny, ve kterých se neustále setkáváme?“, byla Gretina první slova, když vstoupila. I přes dlouhý let a dost brzkou ranní hodinu byla dokonale namalovaná a vlny na jejích vlasech byly prostě perfektní.

„To byla ta nejbezpečnější možnost,“ vysvětlila jsem jí. „Tady se pohybuje tolik lidí sem a tam, že budeme jen další pár tváří v davu.“

Greta se pohrdavě rozhlédla po našem pěkném dvoupokojovém apartmánu. „Jen tak pro informaci; vila v Césarově paláci ve Vegas se mi líbí víc.“

Protočila jsem oči a objala ji. „To, že tě Vlad vzal pod ochranu, považuješ za strašné, ale na jeho vysoký životní standard sis očividně zvykla velmi dobře, že?“

„Když už mám být vězeň, tak by mělo být vězení aspoň příjemné,“ odsekla kysele. Přesto mě objímala o pár sekund déle než obvykle, i když ode mě dokonce schytala elektrošok. Její image mrchy byla jako obvykle jen show. Stýskalo se jí po mně. Jen nevěděla, jak mi to má říct.

Takže jsem začala já. „Jsem tak ráda, že tě vidím,“ řekla jsem, když jsme se konečně uvolnily z objetí. „Chyběla jsi mi.“

„Opravdu?“, odpověděla tak překvapeně, až to zabolelo. Opravdu jsem byla tak špatná sestra?

Ano, zařval na mě můj vnitřní hlas. Jsi otřesná sestra! Dopustila jsi, že tě Greta našla napůl mrtvou ve vaně plné krve, když ses jako šestnáctiletá pokusila o sebevraždu. A to je jen začátek!

Zaťala jsem čelist tak silně, že mi v ní zaskřípalo. Má hlasitá vnitřní kritička mě věrně provázela od chvíle, kdy jsem se po nehodě probrala. V poslední době se držela dost zpátky, ale nikdy úplně nezmizela. Možná zůstane navždy.

Víc než jeden hlas v mé hlavě už je moc, vyštěkla jsem na ni. Musím slyšet Mirceu, pokud by se zase ozval, takže DRŽ HUBU! Poté, co jsem zpacifikovala svůj malý schizofrenní záchvat, znovu jsem se otočila na Gretu.

„Samozřejmě, že jsem tě postrádala. Kdyby nebyla situace tak šíleně nebezpečná, tak bychom se stýkaly častěji.“

Její pěkná tvář se trucovitě zkřivila, takže najednou vypadala míň než na svých tři a dvacet. „Ach ano, ještě stále jste ve válce. Nemůžeš to trochu popohnat? Ráda bych se ke svému životu vrátila ještě v tomto století.“ Poté se Greta obrátila zamračeně na Vlada. „Když už o tom právě mluvíme, dobrý den, švagře Drákulo.“

„Neříkej mu tak,“ vykřikla jsem zděšeně.

„Co?“, pokrčila rameny. „Děláš, jakoby to slovo byla nějaká nadávka. Vždyť je to jen přezdívka.“

„Taková, kterou už nikdy nepoužiješ,“ prohlásil Vlad zdánlivě jemným tónem.

Z vedlejšího apartmánu se ozvalo zachichotání. V tuhle ranní hodinu většina hostů spala spořádaně ve svých pokojích, takže bylo v hotelu docela ticho. Ale upíři, kteří nebyli dost zdvořilí na to, aby se starali o své věci, nás mohli snadno poslouchat.

„Ten byl dobrý!“, vykřikl Ian vesele. „Tu malou mršku, která se opovažuje nazývat tě Drákulou, musím poznat.“

„Nech to být,“ řekla jsem hlasitě, ale nebyla jsem překvapená, když se Ian o okamžik později objevil v našem pokoji.

„Haló,“ zahlaholil, zatímco si Gretu prohlížel od hlavy k patě takovým způsobem, že se mi zvedal žaludek. „Jakpak se jmenuješ, zlatíčko?“

„Jmenuje se NE“, odpověděla jsem stručně.

Greta hleděla na Iana jako na zlaté tele. Otvírala se jí a zavírala pusa, zatímco své modré oči vyvalila takovým způsobem, že to bylo až komické. No jasně. Ian vypadal úchvatně. Legrační, jak lehce člověk zapomínal na jeho otravnou náturu.

„Ahoooj,“ vydechla Greta nakonec. „Mou sestru neposlouchej. Pro tebe se samozřejmě jmenuji ANO.“

„Greto!“, zasyčela jsem. „Ten chlap je v podstatě Petriho miska pro neobjevené pohlavní nemoci.“

„V žádném případě,“ odvětil Ian, uchopil Gretinu ruku a políbil ji, což mělo za následek nekontrolovaný chichot. „Jsem upír, pohlavní nemoci ve mně nemohou přežít.“

„Iane.“ Vladova aura zaznamenala příval energie, který přinutil Iana ustoupit, jakoby ho někdo udeřil. „NE“, prohlásil Vlad.

Greta se obrátila a blýskla po Vladovi naštvaným pohledem. Ten jí pohled vrátil s šesti set letou zkušeností, takže ten svůj rychle odvrátila.

Ian Gretinu ruku s trucem v očích pustil. „Máš štěstí, panenko. Malé sladké smrtelnice si dávám k snídani, a to myslím doslova.“

Greta znovu vyvalila oči. Ian jí věnoval nehanebný úsměv, poté se otevřely dveře a dovnitř přispěchal Marty s tak vysokým sloupem kufrů, že za ním jeho metr dvacet vysoká postava nebyla skoro vidět.

„Víc hader sis zabalit nemohla, Greto?“, zabručel, zatímco s omluveným pohledem mým směrem pustil kufry na zem. „Díky těmto kufrům se k vám dostala dřív než já.“

Okamžitě jsem se sklonila, abych Martyho objala, a musela se ušklíbnout, když mě sevřel tak silně, až jsem ze sebe vyrazila Uff. „Stýskalo se mi, dítě,“ zamumlal, když mě pustil.

Sotva jsem Martymu řekla, že mi také chyběl, opět se do toho zamíchal Ian. „A kdo je tento pohledný mladý muž?“, chtěl vědět stejně cukrovým hlasem, kterým lichotil i Gretě.

„Další, v jehož posteli nikdy neskončíš,“ odpověděla jsem ostrým tónem. „Marty je můj nejlepší přítel, a je hetero.“

Ian na mě vrhl otrávený pohled. „S tvou sestrou nesmím šukat, s tvým přítelem nesmím šukat, s tebou nesmím šukat, s Vladem nesmím šukat. Kdybych chtěl žít tak trýznivý a střídmý život, tak bych se oženil.“

„Nejsi tu kvůli svému potěšení,“ napomenul ho Vlad.

Ian našpulil pusu. „To vím taky. Ten zatracený Mencheres. Vydře ze mě takový slib, co nemůžu porušit.“

„Och, opravdu tragické, když člověk musí držet své slovo, co?“, ušklíbla jsem se a málem protočila oči. „Hlavu vzhůru, Iane. Dnes je na programu pouze výlet k Qualla Boundary. Tam tvou magickou expertízu nebudeme potřebovat. Takže můžeš zůstat tady a najít si nějakou ubohou duši, se kterou si užiješ.“

„To by bylo pěkné,“ odpověděl Ian opravdu zkroušeně. „Ale já musím…“

„To stačí.“

Vladův tón hlasu mě překvapil. „Co se děje?“, zeptala jsem se přísně.

„Ty jsi mě sem dotáhla kvůli výletu za naší Cherokee-minulostí,“ odpověděla Greta netrpělivě. „Vím, že už je skoro ráno, a se ještě stále potýkáš s tou svou slabostí pro slunce, kterou mají mladí upíři, ale na tohle jsi přece nemohla zapomenout.“

Ignorovala jsem ji, protože jsem nemyslela ji. Všichni ostatní to věděli, obzvlášť muž, kterého jsem si vzala.

„Vlade,“ protáhla jsem jeho jméno vědomě.

Vzduch se najednou rozvibroval sotva kontrolovanou energií. Neviditelné impulsy bičovaly mou kůži jako zrnka písku za písečné bouře.

„Musím na chvíli pryč.“ Vladův střízlivě znějící hlas byl v přímém rozporu k pocitům, které mi zprostředkovávala jeho aura.

Poté do mě narazila odpověď jako vystřelená kulka z pistole.

„Ne.“, zašeptala jsem. Poté hlasitěji: „Ne. To nesmíš. Samir je tvůj přítel. Nesmíš ho zabít, najdeme jiné řešení!“

„Leilo.“ Vladův hlas zněl věcně. „Ušetři si argumenty. Už je to hotová věc.“