ITF - 7. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

TÍM „SRDCEM LONDÝNA“ MĚL IAN zřejmě na mysli zpustlou část města, jak jsem usoudila z temných uliček, kterými jsme procházeli. Bez upíří schopnosti zhypnotizovat každého, kdo by se k nám blížil se zlými úmysly, bychom už byli mezitím nejméně dvakrát okradeni. Takto to byli nakonec zloduši, co něco ztratili. Sice jsem ještě nebyla dostatečně šikovná, abych kousla nějakého člověka, aniž bych mu ublížila, ale se zápěstím mi šlo krmení docela dobře. Vlad byl také hladový. Ian ne. Jeho apetit už byl uspokojen, jak poznamenal.

Nechtěla jsem se ho ptát na činnost, u které jsme ho očividně vyrušili. Aspoň si už na sebe něco natáhl, i když košili si nezapnul a jeho džíny byly tak těsné, že ten černý denim vypadal, jakoby ho na něj někdo namaloval.

Mencheres s námi nešel, takže jsme putovali odborně páchnoucími a graffiti pomalovanými uličkami jen my tři. Sice bych byla ráda, kdyby byl Mencheres s námi, ale bylo lepší, že nešel, protože prý měl v magickém světě kvůli své exmanželce docela dost nepřátel. Vlad s Ianem jen kývli. Zřejmě tu historku znali. Já netušila, co tím mínil, a proto jsem byla patřičně zvědavá, ale musela jsem se obrnit trpělivostí. Nejdřív jsme museli najít tu hospůdku, a poté, co jsme se skoro nesmyslně courali půl hodiny po okolí, jsem se pomalu začínala ptát sama sebe, jestli je Ian příliš arogantní na to, aby přiznal, že se ztratil.

Ale najednou zamířil k něčemu, co jsem považovala za bar, ale jen proto, že jsem si nedokázala představit, že by na takovém místě dokázal přežít nějaký jiný provoz. Podle jména se nic usoudit nedalo, protože z neonových písmen nad vchodem už zbylo jen jedno písmeno. Podle opakovaného skřípání, které se nám ozvalo pod nohama, když jsme vstoupili, tak střepy z těch ostatních dosud nikdo neuklidil.

Uvnitř to nebylo o moc lepší. Polovinu místnosti zabíraly prázdné stoly a rozviklané židle a zbytku vládl barový pult, ze kterého vycházel zřetelný zápach moči. Barman, který právě hovořil s jedním ze dvou hostů celé putyky, vzhlédl a podle otráveného pohledu, který na nás tři vrhl, nebyl naší společností vůbec nadšený.

Když se Ian přehoupl přes pult a zamířil k velké chladničce, která už očividně zažila lepší časy, a otevřel ji, tvář barmana se zachmuřila ještě víc. Jak se dalo čekat, nebylo tam nic jiného než silná vrstva prachu.

Ian vytáhl něco, co jsem nemohla vidět, načež zadní stěna přístroje zmizela a odhalila pohled na malou, dokonale čistou místnost. Aniž by si Ian všímal protestů barmana, přikrčil se, aby se tam vlezl a poté na nás vystrčil hlavu.

„Tak jdete nebo ne?“, obrátil se k nám.

Vlad také jedním skokem překlenul pult a poté jedním zlověstným pohledem přiměl barmana, aby mlčky ustoupil. Následovala jsem ho a poté jsme se všichni vměstnali do maličkého prostoru. Když Ian stiskl nějaký knoflík a my začali prudce klesat někam do hloubky, došlo mi, že ta místnost byla v podstatě výtah.

Poté, co jsme sjeli asi devět metrů, tak se zastavil. Jelikož tu nebyly žádné dveře, mohli jsme si naše nové okolí nejdřív pořádně prohlédnout. Udiveně jsem se rozhlížela.

V místnosti, která byla stejně luxusně zařízena jako ta nahoře zpustlá, se šířila mlha z cigaretového kouře. Kolem hracích stolů byly rozmístěny sametové pohovky a křesílka, hudební skupinka oblečená do smokinků hrála jazz a co jsem mohla přes množství hostů vidět, tak byl dlouhý bar celý z křišťálu.

Ale to nebylo to, co mě uvedlo v úžas. Krupiérka s bujnými křivkami, které se nad hlavou vznášely karty blackjacku, byla to první, co mi padlo do oka, ale byla rychle překonána láhvemi za křišťálovým pultem. Barman tu žádný nebyl, a flašky létaly samy z regálů a samy se nalévaly, buďto přímo do sklenic hostů nebo se nejdřív mísily se šťávami, drinky a dalšími přísadami.

Na vlastní oči jsem viděla, jak se láhev šampaňského sama odkorkovala a přitom se ubránila obvyklému vybuchnutí, zlatý obsah se nalil do vznášející se sklenice, která se poté sama přesunula k nádherné dámě, která si ji převzala, aniž by se pohledem odvrátila od svého společníka.

„Vítejte v Selenites,“ řekl Ian s cynickým úšklebkem. „Londýnská první adresa pro magických horních deset tisíc.“

„Je to všechno magie nebo někdy i telekineze?“, zašeptala jsem. Mencheres by všechno, co tu bylo k vidění, také dokázal. Možná, že Selenites zaměstnává i nějakého telekinezí nadaného upíra.

Ian si odfrkl. „Samozřejmě, že magie. Jsme tu bezpochyby jediní upíři. Většina dává přednost nebýt popravený strážci pořádku, a to by se stalo, kdyby se začalo povídat, že mají něco společného s čarodějnictvím.“

„Ale ty jsi tu přece byl,“ zeptala jsem se. „Proč?“ S Vladem bychom si tuto návštěvu klidně odpustili, kdybychom k tomu nebyli přinuceni. Tak proč Ian riskoval trest smrti, jen aby se tu poflakoval?

Ian odpověděl mlasknutím. „No, no, panenko. Prozrazovat ti své tajemství není součástí naší dohody.“

Vlada zřejmě nezajímalo, co tu Ian pohledával a kouzelná show kolen nás ho očividně fascinovala méně než mě. Pohledem prohledával místnost.

„Dost řečí. Přišli jsme, abychom si promluvili s opravdovým mágem a ne ztrácet čas s nějakými snílky, kteří předvádějí hokuspokusy se vznášejícími se kartami a láhvemi.“

Rozhodně nešeptal, takže se víc než jedna hlava obrátila naším směrem. Ian strčil do Vlada loktem a tiše zasyčel: „Nemůžeš si tu nic vynucovat. Dělej jednoduše všechno jako já a pro boha živého hlavně nikoho nezabíjej.“

Vlad zíral na loket, který ho ještě stále píchal do žeber. Poté věnoval Ianovi úšklebek, který mě přiměl, abych ho s obavami objala rukama.

„Priority, pamatuješ?“, zašeptala jsem mu do ucha.

Mohla jsem cítit, jak se jeho prudce plápolající moc snížila na bezpečnou úroveň, a když mi vtiskl polibek na tvář, věděla jsem, že je Ian v bezpečí. Zatím.

„Ach ano, priority,“ souhlasil se mnou Vlad pobaveně. A směrem k Ianovi dodal: „Ještě jednou se mě dotkni a já hodím tvé rozkouskované tělo vlkodlakům.“

Ian zakroutil hlavou. „Nemůžeš aspoň předstírat, že jsi trochu duševně zdráv? Ale dobře, ať je po tvém. Ctěné dámy a pánové,“ prohlásil nahlas. „Mí přátelé a já bychom se dnes večer rádi oddali obzvlášť vybrané umělecké zábavě. Kdybyste měli zájem a byli byste schopni splnit naše očekávání, slibujeme vám večer, který si budete vy i vaše bankovní konto pamatovat celou věčnost.“

Pokud jsme doteď vzbudili pozornost jednotlivců, nyní na nás upírali oči všichni přítomní. Díky mým dlouholetým zkušenostem jako cirkusová umělkyně jsem se zasmála, jako bych se cítila ve středu pozornosti jako ryba ve vodě. Po pravdě řečeno mě docela iritovalo, že lidé při pohledu na mě instinktivně neustupovali. Většinou jsem si ani neuvědomovala, že už jsem klikatou jizvu, která se mi táhla od spánku dolů až k pravé ruce, neměla.

Po nějaké chvíli se ze skupiny diváků oddělil páreček. Žena vypadala na čtyřicet a jemná smyslnost, která ji obklopovala, ukazovala na to, že už všechno dělala nejméně dvakrát a ráda by potkala někoho, kdo by ji přiměl ke třetímu kolu. Měla apartní obličej, hnědé vlnité vlasy a tělo tanečnice. Krátce řečeno, byla to žena, která byla zvyklá na obdiv.

A byl to člověk, takže jsem nechápala, proč Ian ztuhnul, když se vydala směrem k nám. Poté jsem si řekla, že se mi to asi jen zdálo, protože k ní přistoupil a pořádně ji políbil otevřenými ústy.

„Eleno,“ řekl, když se od ní zase odtáhl, takže se mohla nadechnout. „Doufal jsem, že tu dnes budeš. A Klausi, příteli, dlouho jsem tě neviděl.“

Muže poctil stejně důkladným polibkem. Nakonec ho Klaus poplácal po tváři.

„Víš, že tu nemáš co pohledávat.“

„Copak jste mě, vy dva, nepostrádali?“, zeptal se Ian mrzutým hlasem.

Elena si elegantně odfrkla. „Jedna nebo dvě části možná, ale zbytek byl zaměstnán tím, jak byl uražený, že jsi mě pěkně podvedl.“

„Říkala jsi, že se mám vrátit až poté, až ti budu moci zaplatit třikrát tolik, a to můžu,“ prohlásil Ian. „Mohu ti představit své přátele? Kromě jiného mají peníze.“

„Ach ano?“, řekla protáhle, vyrazila k nám a natáhla k Vladovi ruku. „Těší mě.“

I když Vlad nenáviděl, když se ho někdo dotýkal, uchopil Eleninu ruku s úsměvem, jehož význam jí nemohl být znám. Já ho pochopila a skoro mě jí bylo líto. Objekty mohl Vlad zapálit jednoduše, ale osob se musel předtím aspoň jednou dotknout. Elena mu teď byla vydána na pospas.

Stejně jako Klaus poté, co Vlad potřásl rukou i jejímu pohlednému tmavovlasému průvodci. Já měla na sobě své izolační rukavice, takže bych je mohla také pozdravit tímto způsobem.

Ale Eleně jsem nestála ani za pohled. O to víc si měřila Vlada odshora dolů a přitom si olizovala rty. Zuřila ve mně žárlivost, i když jsem se jí, po pravdě řečeno, nemohla divit. Na sobě měl kabát antracitové barvy, světle šedé kalhoty šité na míru a jen košile na něm zářila stříbrným odstínem. Ale místo fádně to celé působilo, jakoby ta nádherná látka, která se mu teď lepila na jeho svalnaté tělo, byla vytvořena ze všech barev kouře. A navíc ty pronikavé zelené oči. Nebylo divu, že z něj Elena nemohla spustit oči.

Klaus hleděl na Vlada také se zájmem v očích, i když na rozdíl od Eleny vypadal trochu podrážděně. „Připadáte mi povědomý. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Neříkal jsem,“ odpověděl Vlad s ledovou zdvořilostí.

Elena strnula a Klaus zbledl. Ian protočil oči a stoupl si před Vlada. „Vůbec si ho nevšímejte, je vždycky tak nabručený. A i když samozřejmě vím, že jste oba na vysoké čarodějnické úrovni, mí přátelé by rádi viděli malou demonstraci vašeho umění, než se rozhodnou s konečnou platností.“

Vyvalila jsem oči. Najít někoho, kdo by se vyznal v čarodějnictví, bylo sice důležité, ale tohle jsme si nevyjednali!

Vlad měl na to zřejmě stejný názor. „To stačilo,“ zavrčel a odsunul Iana stranou. Se zářivýma zelenýma očima si měřil Elenu s Klausem, a poté i zbytek hostů.

„Všechno, co tu vidím, jsou pouliční triky, ale jestli někdo z vás, salónních lvů a podlézačů, temné umění ovládá opravdu, mám pro něj práci.“

Elena zrudla. „Jak se opovažuješ mě a můj podnik takto urážet! Díky vaší aroganci tu vaši lidé nejsou vítáni, upíre.“

„Upír?“, ozvalo se od Klause. Poté vytřeštil oči a zíral na Vlada a jeho pohled se naplnil hrozným poznáním.

„Teď už vím, kde jsem tě viděl! Ty jsi Vl…“

Dál se nedostal, protože mu hlava na ramenou explodovala a postříkala Elenu horkou břečkou.

„A už je to tady,“ prohlásil Ian rezignovaně.