ITF - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

LETĚT ŠÍLENÝM TEMPEM SKRZ LES je mnohem méně nebezpečné, než jak to vypadá. Aspoň to jsem si namlouvala, když jsem přece jen občas otevřela oči. Většinu času jsem je měla zavřené. Nejen, že tak bylo jednodušší udržovat telepatické spojení s mužem, jehož jsme pronásledovali, nýbrž také proto, abych neviděla, jak těsně Vlad sviští kolem nespočet stromů, zatímco se se mnou řítil skrze hustě zalesněnou krajinou.

Takovou srážku přežiješ, uklidňovala jsem sama sebe. Oba jsme byli upíři, takže všechna naše zranění se během sekundy vyléčila, ale přesto jsem doufala, že dnes nebudu muset zjišťovat, jak moc bolestivé je narazit do stromu rychlostí přes sto padesát kilometrů v hodině. Co se týkalo bolesti, tak to už jsem měla zkušeností víc, než by většina lidí dokázala nasbírat za celý život a v tomto ohledu jsem své vědomosti netoužila nijak rozšiřovat.

„Je Branson ještě na statku?“, zařval Vlad proti větru.

Prsty jsem přejela po přezce od opasku, kterou jsem celou dobu svírala v ruce. Kdysi patřila Bransonovi, a ten se spolčil s Vladovým synovcem / nevlastním synem / současným nejhorším nepřítelem, Mirceou. Už jsme po něm šli několik měsíců, a přesto jsme ho nemohli vystopovat. Branson byl momentálně naše nejlepší stopa a brzy zjistíme, co o Mirceovi ví.

Soustředila jsem se na stopu esence, kterou Branson na opasku zanechal, a svůj dar zaostřila. Když jsem sledovala stopu až k jeho zdroji, vše kolem mě se změnilo, až jsem před sebou viděla doslova dvě reality. Jedna má část stále vnímala les, kterým jsme prolétali, zatímco zbytek mého vědomí se nacházel v dlouhé, nádherně vyzdobené místnosti s vysokým stropem a obrovskými drahocennými obrazy na stěnách.

„Ano. Pobíhá hekticky sem a tam a neustále kouká do mobilu.“

Cítila jsem, jak mi na čele vibruje Vladův tichý smích, a bylo v něm něco jednoznačně dravčího.

„Dlouho na mou odpověď čekat nebude.“

Vynořili jsme se z lesa. Přerušila jsem telepatické spojení, abych si mohla prohlédnout impozantní budovu, kterou jsem zatím viděla jen z krátkých obrazových výstřižků v mé mysli. Okázalá usedlost byla celá postavená z šedého kamene, hlavní budova měla dvě poschodí, zatímco nad branou se tyčily starobylé strážní věžičky. Město nebylo skrz vysoké stromy vidět, a rozlehlé pozemky se postaraly o to, že i ostatní známky civilizace zmizely v dáli, jakoby člověk cestoval o několik století zpátky v čase.

Jelikož se Vlad narodil ve čtrnáctém století, určitě se v této středověké kulise cítil jako doma. S mými šest a dvaceti jsem na tom byla jinak.

Vlad zpomalil tempo a přistál na upraveném trávníku, který pevnost obklopoval.

„Zůstaň tady,“ přikázal mi, zatímco se vydal směrem k bráně.

Ani jsem na to nepomyslela.

„Kterou části z ‚uděláme to společně‘ sis přeložil na ‚necháme Leilu tady‘?“, zasyčela jsem. Musela jsem mluvit tiše, jelikož jsme tu nebyli jediní s nadpřirozeným sluchem.

Vladova aura prorazila jeho vnitřní štíty. A i když uvolnil jen opravdovou trošku své moci, měla jsem pocit, jakoby se mi mě podvědomí uvařilo. Kdokoliv jiný, kdo by legendárního Vlada Tepeshe, „Napichovače,“ alias Dracula, alias „v žádném případě mi neříkejte Drákula, je-li je vám život milý,“ otravoval tak, jako právě já, tak by teď měl příšerný strach, ale já koneckonců nebyla nikdo menší než paní Vlad Dracul, a nekorunovaný kníže temnot sem, nekorunovaný kníže temnot tam, s tím si na mě nepřijde.

„O tom se teď můžeme hádat, dokud nás Branson neuslyší, nebo ho pěkně tiše polapit,“ pokračovala jsem s přimhouřenýma očima. „Jak bys to měl raději?“

V tom okamžiku explodoval vysoký portikus nad hlavní branou pevnosti a směrem k nám se rozletěly plameny a kusy kamenů. Instinktivně jsem se skrčila, ale Vlad prostě jen prošel skrz to ohnivé inferno, které se rozdělilo, aby mohl projít.

„Zodpovědělo to tvou otázku?“, zeptal se.

Než jsem mohla odpovědět, tak se zvedla ohnivá stěna a rozšiřovala se, až obklopila celou pevnost. Takže žádný nenápadný postup. Vlad zřejmě změnil svůj názor. A teď už jsem za ním jít nemohla. Na rozdíl od Vlada já ohnivzdorná nebyla.

„To je podraz!“, vykřikla jsem. Šeptání už jsem si mohla koneckonců odpustit.

Měla jsem pocit, že jsem ho slyšela se smát, ale kvůli praskajícímu ohni a pukání kamenů jsem si nebyla jistá, protože oblouk hlavní brány se právě zhroutil. Co se týkalo Vlada a jeho archaickému přístupu k ženám ve válce, to bylo pořád stejné. Stejně by byl nejraději, kdybych zůstala pod několikanásobnou ochranou v jeho rumunské pevnosti. Což bych i udělala, kdyby ji jeho nepřátelé nevyhodili před několika měsíci do vzduchu a mě neunesli z jejích trosek. Jinak by se od svého pravidla, nebrat ženy na smrtelně nebezpečné mise, nikdy neodchýlil.

I když to teď z části udělal, pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala ohnivou stěnu, kterou mohl projít jen on. Zaskřípala jsem zuby. Mohla jsem tu teď jen stát a supět vzteky nebo být užitečná jinak. Kromě toho byla pomsta, jak známo, sladká a já se pomstím. Jen jsem musela počkat, až nebude všechno okolo v plamenech.

Znovu jsem přeběhla prsty po přezce, abych vyhledala tu určitou esenci. Sotva jsem ji našla, proměnilo se mé okolí na nádherně vyzdobený sál, ve kterém stála naše cílová osoba. Bransonův pohled už nebyl namířen na jeho mobil. Místo toho zděšeně zíral z okna na plameny sahající až ke střeše. Branson věděl, že jen jeden upír na světě měl tu moc ovládat oheň, a to byl přesně ten, kterého průkazně podrazil.

A to už se Branson, jak se dalo čekat, rozběhl, ale ne směrem ke dveřím. Místo toho zmáčkl páčku vedle jednoho obrazu. Otevřely se skryté dveře, a Branson vyrazil do ocelí vyztuženého prostoru za nimi a dveře za sebou zavřel dřív, než jsem mohla změnit telepatický kanál.

Branson má chráněnou místnost!, obrátila jsem se telepaticky na Vlada, jakmile jsem ho zaměřila svou mentální anténou.

Vlad se zarazil na jednom dlouhém, točitém schodišti a vrhl směrem k hornímu poschodí pobavený pohled.

„Tak to se může připravit na další překvapení.“

Jeho slova ke mně nedošla normálním způsobem, ale duševním spojením, které bylo mezi námi, takže byl hluk padajícího portika očividně stále ještě hlasitý tak, že přehlušoval všechno ostatní. Dříve jsem své telepatické schopnosti nenáviděla tak, že jsem se pokusila o sebevraždu, ale nyní mi přišly vhod. Ještě stále mi bylo nepříjemné zažívat nejhorší hřích všech okolo, pokud jsem se jich dotkla poprvé, ale prostě všechno má svou cenu.

Rudé Porsche, které prorazilo ohnivou stěnu, mě tak překvapilo, že se mé spojení s Vladem přerušilo. Auto jelo takovým tempem, že jakmile najelo na trávník, dostalo smyk. Zeleně zářící oči mi prozradily, že řidičem je upír, ale Branson to být nemohl. Ten se schovával ve svém pokojíku.

Asi někdo z Bransonových přátel. Možná je to také Mirceův komplic. A i kdyby ne, jen někdo, kdo Vlada také zradil, by odsud tak pospíchal. Jelikož byl Vlad právě zaneprázdněný snahou proniknout do ochranné místnosti, stála jsem mezi zrádcem v Porsche a jeho svobodou jen já. Sledovala jsem vůz. Jestli se dostane na příjezdovou cestu, tak bude po všem. Na rozdíl od Vlada jsem létat neuměla a na rovném, pevném povrchu bylo Porsche mnohem rychlejší než já.

Auto vyrazilo prudce vpřed. Zatraceně, řidič mě musel objevit. Teď už byl od silnice vzdálený jen čtyři metry. Zoufalým skokem jsem se vrhla na auto. Kdyby se mi podařilo chytit se přívěsového zařízení, tak bych ho mohla převrhnout…

Když se v zadním skle objevilo několik dírek po výstřelech, skrčila jsem se. Dvě kulky mi prosvištěly kolem hlavy, ta třetí mě místo do srdce zasáhla do ramene. Podle toho pálení byla ze stříbra. Samozřejmě. Jiná munice byl ani proti upírovi nepomohla.

Bolest mě popohnala. Z pravé ruky mi vyjel dlouhý, praskající bič a já s ním švihla směrem k autu. Elektřina, ze které se skládala, prořízla kapotu Porsche jako máslo. Abych se vyhnula dalším výstřelům, tak jsem se otočila a získanou energii ze zhoupnutí jsem hned využila. Když jsem byla znovu obrácená směrem dopředu, elektrický bič jsem ještě víc prodloužila a co největší silou jsem udeřila do auta.

Rozpadlo se na dvě části. Ta přední ještě chvíli jela, než ho zastavila její vlastní váha. Objevil se oheň, a když začal řidič řvát, nevěděla jsem, jestli to bylo těmi plameny, nebo jestli můj bič nerozpůlil ještě něco jiného než jen auto. Skrčená jsem obešla auto až ke dveřím řidiče, bič připravený k úderu.

„Skloňte zbraň a vyjděte ven, nebo…“

Neměla jsem šanci svou hrozbu dokončit. Z auta se vyvalily plameny, příliš husté, než aby mohly pocházet z mého biče. Poté vedle mě přistál Vlad s takovým bum, že se zachvěla zem. Odsunul mě za sebe a vyštěkl na řidiče hořícího auta.

„Ty jsi vystřelil na mou ženu?“ Plameny plály ještě jasněji. Ječivé panické výkřiky způsobily, že jsem sebou škubla, a to nejen z toho důvodu, že to bylo pro mé nadpřirozené citlivé uši utrpení.

Chytila jsem Vlada za ruku. „Přestaň, možná ho potřebujeme živého.“

Vlad na mě pohlédl a všiml si krvácejícího střelného zranění na mém rameni. Jeho paže začala okamžitě žhnout, takže mi vzplála ruka. Pustila jsem ho a on se k autu otočil s výrazem, který další argumentaci zcela vylučoval.

Ten úsměv jsem znala. Znamenal, že brzy někdo umře.

Zatímco výkřiky z auta zněly víc a víc, šíleněji, ustoupila jsem o pár kroků dozadu. Když Vlad stáhl své vnitřní štíty, a když jsem pocítila plnou tíhu jeho hněvu, nepřekvapilo mě, že auto za chvíli žhnulo rudě jako jeho lak.

Za chvíli se rozpustilo úplně. To bylo Vladovou mocí, která dokázala roztavit i kov. Výkřiky utichly. Stejně jako hluk praskajícího skla a ohýbající se oceli. Poté už jsem uslyšela jen zasyčení, když chytla i zem.

Když jsem tentokrát chytila Vlada, už jsem ho nepustila, i když bylo jeho tělo skrz tenkou látku košile ještě stále dost horké. „Možná bys měl něco proti těm svým výbuchům vzteku dělat,“ konstatovala jsem suše.

Unikl mu štěkavý smích. „To říká hodně mých nepřátel.“

Když se poté otočil a přitáhl si mě k sobě, už mě jeho tělo nepálilo, a i emoce, které se smísily s mými, jsem vnímala už jen jako slepý vztek; obrovský pokrok. Políbil mě a mně nevadilo, že mě jeho strniště na bradě poškrábalo. Soustředila jsem se pouze na ten polibek a na vlnu lásky, která mě zalila naším mimosmyslovým spojením, ještě mocnější než vztek, který ho přiměl roztavit celé auto – jako ostatní zapalovali sirku.

Když Vlad polibek ukončil, spojením, které vzniklo v momentě, kdy mě proměnil v upíra, jsem ucítila úplně jinou emoci. Lítost.

„To jsem neměl dělat.“ Vrhl na roztavenou kovovou kouli frustrovaný pohled. „Než jsem ho zabil, tak jsem ho měl nejdřív vyslechnout, a bylo mi to i jasné, ale pak jsem uviděl tu díru po kulce v tvém rameni…“

„…a pomátl ses,“ dokončila jsem jeho větu s úšklebkem. „To se stává i těm nejlepším, jsem slyšela.“

Znovu smích. „To je možné, ale ne mě.“

Dokud jsem nepotkal tebe, zůstalo nevysloveno, ale ani jsem nemusela cítit jeho emoce, abych věděla, že si to myslel.

„Hlavu vzhůru,“ řekla jsem, abych ho povzbudila. „Až se dostaneš do toho Bransonova úkrytu, tak ho můžeš vyslýchat celé dny a nikdo se nikdy nedozví, že jsi tohoto chlápka zapálil příliš brzy.“

Tentokrát se v jeho úsměvu objevilo i pobavení. „Už se na to těším.“

„No tak se pojďme podívat, jestli se Branson nepokusil zmizet, zatímco jsi byl zaneprázdněný tady venku,“ řekla jsem a znovu se dotkla přezky. Během okamžiku jsem měla před očima malý prostor chráněné místnosti. Bylo tam jen jedno křeslo, stůl a několik obrazovek, na kterých bylo vidět, co se odehrávalo venku před budovou.

Branson zíral na obrazovku, který ukazoval Vlada a mě před kouřícími, neforemnými zbytky Porsche. Poté vrhl pohled na ocelové stěny, které ho obklopovaly, a na tváři se mu objevil zděšený výraz.

„Pozoruje nás a myslím, že právě pochopil, že se k němu dostaneš i přes kov kolem něj,“ vysvětlila jsem.

Z Vladových rukou vytryskly plameny, a on pobaveně kývl Bransonovi do kamery. Přitom ústy zformoval slova, Já jdu.

Upíři jsou už od přírody bledí, ale Branson zbělel tak, jak jsem to doposud viděla jen u opravdových mrtvol. Zatímco se Vlad blížil k usedlosti, sledovala jsem, jak Branson sahá do jednoho šuplíku. Vytáhl pistoli a třesoucími prsty se ujistil, že je nabitá. To byla a munice vypadala jako ze stříbra.

„Má pistoli se stříbrnými kulkami,“ informovala jsem Vlada, který právě došel k budově.

Odfrkl si. „Branson právě viděl, jak jsem roztavil celé auto. Copak mu není jasné, že to s pistolí dokážu také?“

„Jistě, že umíš,“ řekl Branson. Vlad ho sice nemohl slyšet, ale já ano, když jsem s ním byla telepaticky spojená.

Poté, úplně klidný, si Branson přiložil pistoli k hrudi a stiskl.

„Och, zatraceně!“, vykřikla jsem, když jsem uviděla, jak Branson mačká spoušť a znovu a znovu, i když už byly jeho pohyby strnulé a nekoordinované. „Rychle, Vlade, on se zastřelil!“

Vlad zbytek cesty letěl a prorazil zdi, aby se dostal do horního poschodí. A úderem své moci, která mě i ve vzdálenosti sto metrů srazila na kolena, prorazil díru do zdi chráněné místnosti. Sotva třicet sekund poté, co jsem své varování vyslovila, klečel u Bransonova nataženého těla.

Ale i tak už bylo pozdě.

Mé spojení s Bransonem sláblo, a jeho tělo se začalo rozpadat podle jeho skutečného stáří, což se stávalo upírům, když zemřeli konečnou smrtí. Když mé spojení zhaslo úplně a já už na konci necítila žádnou esenci, zaklela jsem.

Branson byl naší nejlepší šancí, jak se dostat k Mirceovi. Teď, když byl mrtvý, tak jsme stáli zase na začátku, aniž bychom měli ponětí, kde se Mircea zdržuje.

Vlad měl mocné nepřátele už předtím, ale Mircea měl navíc něco zvláštního. Byl to velký čaroděj, i když trefnější by bylo označení nekromant, protože Mirceova moc působila jak na Nemrtvé, tak i na lidi. A pak tu bylo ještě to kouzelné pouto, které mě s ním pojilo, takže mě mohl kdykoliv podle libosti vystopovat. Ještě jsem vrhla poslední pohled na doutnající auto a hořící usedlost. Ano, brzy o Mirceovi uslyšíme, o tom nebylo pochyb. Velmi brzy.