TTS - 27. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Víš ty vůbec, kdo byla tvá matka?“, zeptal se Pritkin s temným výrazem v očích. Ten pohled jsem znala – ne, že by byl naštvaný. To jsem očekávala. Ne, to bych lhala. Čekala jsem něco horšího. Byl naštvaný už tehdy, když ho na Dvoře jeho otce překvapili a zaútočili na něj, nebo když s ochrankou Rady bojoval o život. Ale teď měl čas o tom přemýšlet. A očividně se mu podařilo naštvat se ještě víc.

Jak to tak vypadá, tak mám na muže ve svém životě takový účinek, pomyslela jsem si zamračeně a znovu si lokla toho příšerného nápoje.

Byli jsme v jednom baru v pekle, známém jako Země stínů, protože Rada démonů neměla žádné normální vězení. Měla vzdálené světy, kde vyhostili tak zvané „staré příšery“, kreatury, o kterých jsem nic vědět nechtěla. Mnohokrát děkuji. A pak, na druhé straně spektra, nebylo… nic. Pravděpodobně většina lidí, kteří Radu naštvali, nežili dost dlouho na to, aby potřebovali nějakou celu.

A to znamenalo, že jsem nenavštívila Pritkina v nějaké temné, vlhké cele, nýbrž v temném, vlhkém baru. Asi bych dala přednost cele. Seděla jsem na židli s nohama skrčenýma, abych se nemusela dotýkat země, která už se dávno nedala nazývat odporná, protože se teď rychle blížila k označení nechutná. Přesto mi mezi prsty mlaskalo něco, do čeho jsem stoupla na cestě ke stolu.

Snažila jsem se nepřemýšlet, co by to mohlo být. Snažila jsem se o to ze všech sil.

„Barmane!“, vykřikl Casanova chraplavě a snažil se lusknout prsty. Ale nepodařilo se mu to a po pár dalších neúspěšných pokusech si začal zmateně prohlížet své dlouhé, obvykle elegantní prsty, jakoby nedokázal pochopit, co se s nimi dělo. Bohužel předvolání Rady obsáhlo všechny, kdo u nich upadli v nemilost, přesněji řečeno všechny, kdo poslal některé z jejich strážných do éteru. Tím měli na mysli Caleba, Pritkina a mě. Společně s manažerem kasina, který si to jméno ani nezasloužil a za chvíli sklouzne pod stůl.

„Nemyslíš, že už jsi měl dost?“, zeptala jsem se, zatímco barman o velikosti chodící skříně postavil na lepkavý stůl další láhev. Casanova mávl rukou, což mělo asi znamenat, že ne.

Nevšímala jsem si toho, protože jsem se snažila být od barmana co nejdál. Na zástěře měl podezřelé skvrny a smrděl jako jatka. Kromě toho pokaždé, když přišel ke stolu, stiskl Casanovi rameno, jakoby se snažil zjistit, kolik masa pod těmi drahými šaty měl. Normálně by mě to odpuzovalo, ale po dnešním dni už jsem toho nebyla schopná. A Casanova byl příliš opilý, než aby si toho všiml.

„Rozuměla jsi?“, zeptal se Pritkin ostře.

Svírala jsem svou sklenici a odolávala silnému nutkání hodit mu ji po hlavě. „Jestli vím, kdo je má matka? Ano, ano, já to vím, Pritkine, děkuji.“

„To pochybuji.“ Založil si ruce na prsou a opřel se ve své židli dozadu.

„A ty to předpokládám, víš?“

„V poslední době jsem měl plno volného času“, odpověděl mi nabručeně. „Využil jsem ho, abych zjistil pár věcí. A řekněme jednoduše, v pekle se na ni nevzpomíná stejným způsobem jako na Zemi.“

„Hraje to nějakou roli?“, zabrumlal Caleb. „Máme větší problémy, Johne.“

Demonstrativně odmítal hledět na kouzelné město za špinavým oknem baru. Také jsem se tam nedívala, protože jsem seděla zády k oknu, ale jeho přítomnost jsem cítila. Za mnou se kupily domy na domech, ulice se měnily v aleje, ve stezky, a pěšinky, auta se objevovala a zase mizela, stromy, květináče a poštovní schránky tu byly a najednou Simsalabim! – najednou tam místo nich bylo parkoviště. A světlo se měnilo neustále, pouliční lampy a světelné reklamy se rozsvěcovaly a zhasínaly, blik, blik a s každým bliknutím bar vypadal jako nějaký klub se špatným DJ.

Má migréna z toho dostávala migrénu, což bylo ironické. Protože město bylo stvořeno k tomu, aby přesně tomu zabránilo.

Kouzlo, které skrývalo pravou tvář města, mělo být příjemné, dokonce navozující pocit ráje. Mělo to být místo, které mělo vypadat jako vlastní rodiště nebo aspoň jako místo, které by mělo být člověku známé, což bylo u křižovatky všech pekelných světů logické. Jedno město by při tisících různých druhů se zcela odlišným vnímáním nestačilo. Takže si majitelé této Země stínů řekli, kašlem na to, a prostě dali každému to, co chtěl.

Nebo se o to aspoň pokusili. Nikdy to nedopadlo úplně tak, jak plánovali, protože z toho byli vyjmuti lidé, za kterými by se otočili i lidé ve Vegas. Ale město obvykle nevypadalo jako origami nějakého šíleného umělce. Ale na druhou stranu do toho také nezasahoval nasraný démonský lord.

Přinejmenším to byl zřejmě důvod, proč ulice venku, které by měly vést k budově Rady, najednou zachvátil těžký případ chaosu. Rosier si vzal za cíl nevěřit mi, že jsem schopná svůj názor obhájit. A doteď dělal svou práci zatraceně dobře. V Zemi stínů fungovala má moc jen velmi omezeně, aspoň když jsem nebyla vyčerpaná. Ale nemohla jsem skočit, protože jsem nevěděla, kam. A když se mi ulice měnila před očima. A ještě když jsem s sebou vlekla chlapíka, který očividně nechtěl pryč.

„Ale ano, je to důležité!“, odporoval Pritkin. „Snažím se Cassie vysvětlit, proč s tím má přestat a jít domů!“

„To udělám,“ vysvětlila jsem mu klidně. „Poté, co si promluvím s Radou…“

„Radu nepotřebujeme…“

„Potřebujeme ji, jelikož bez ní se nemůžeš vrátit zpátky na Zem!“

„Já se nevrátím zpátky na Zem.“ To znělo dost definitivně.

Já mu dám definitivně. „Nešla jsem celou tu cestu sem a nevytrpěla všechno tohle,“ – divoce jsem mávala rukama, protože mi pro poslední týdny chyběla slova – „abych se vrátila domů bez tebe!“

„Tak si na tu myšlenku zvykej,“ řekl Pritkin hrubě a nalil si do sklenice další várku té pekelné šťávy.

„Co to je za pití?“, zeptal se Caleb a nedůvěřivě hleděl na svůj drink. Ještě se ho ani nedotkl.

„Lokální specialita. Vaří se z bobulí, které rostou v kopcích,“ odpověděl Pritkin stručně a obrátil obsah sklenici do sebe.

„Je to silné?“

Pritkin pokrčil rameny.

„Jestli to dokáže opít upíra, tak je to silné,“ varovala jsem ho.

Caleb zvedl obočí a pohlédl na Casanovu. Ale bylo těžké určit, jestli je upír opravdu opilý nebo jen naštvaný. Od našeho příchodu se utápěl v alkoholu. Caleb se musel rozhodnout, že musí dostát své pověsti, což znamenalo být přehnaně dramatický a dal si pořádný lok. A nějak se mu podařilo udržet ho dole. Ale pod tou vší špínou zbělel tak, jak jen byl černoch schopen.

„Pritkin mi jednou řekl, že alkohol na něj nemá příliš velký účinek – že na něm prakticky vyrostl,“ sdělila jsem Calebovi.

Caleb blýskl očima po svém kumpánovi. „Zatraceně, s čím tě to vychovávali?“

Pritkin zvedl sklenici. „S tímto.“

„No to se dalo čekat,“ zafuněl Caleb a mávl na barmana, aby si objednal vodu.

Znovu jsem se zamračila na Pritkina. Bylo to tak uspokojující, že se to ani nedalo definovat. Možná proto, že to bylo momentálně v mém životě to jediné normální. Pritkin byl naštvaný skoro vždycky. Rozhodla jsem se to udělat správně a svůj pohled jsem ještě víc zintenzívnila.

„Můžeš to na mě zkoušet, jak chceš. Ale na skutečnosti to nic nezmění,“ vybafl na mě.

„A jaké by to byly ty skutečnosti?“

„Že to bude k ničemu, pokud předstoupíš před Radu, nemluvě o tom, že není jisté, jestli se nám to podaří. Nenávidí mě…“

„Vsadím se, že bohy nenávidí Rada ještě víc!“

„O to jde,“ řekl prudce a spolkl místní ekvivalent bělidla.

„Oukej.“ Už jsem toho měla plné zuby.

„Oukej. Mám za sebou otřesný týden a momentálně další náznaky nepotřebuji. Takže, proč mi prostě neřekneš, co se s tebou děje? Chceš se vrátit k Rosierovi? Chceš se tu povalovat a čekat na to, jestli bude mít nějaký vrah štěstí? Nebo až tě využije tvůj otec a prodá nejvyšší nabídce? Je to opravdu o tolik lákavější, než se se mnou vrátit zpátky na Zem a, co já vím, pokračovat ve svém zatraceném životě?“

Mezi prsty mi znovu něco mlasklo a příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem vstala a nakláněla se přes stůl a dělala něco, co se dalo označit pouze jako škaredění se. Kdyby měl na sobě košili, tak bych mu do ní zaťala prsty. Ve skutečnosti ale byly opřené o stůl a já byla tak těsně u jeho nosu, že kdyby mohly pohledy zabíjet, tak bychom byli oba mrtví.

„Jo, jasně,“ žvatlal Casanova. „Takhle to začíná. A pak jim člověk věnuje stovky svých nejlepších let, a co se stane? Lžou ti a zradí tě… a.“ Vypadalo to, že ztratil nit, pokud vůbec někdy nějakou měl. Zmlkl.

A Pritkin bouchl do stolu, a to tak silně, že všechny skleničky nadskočily. „Tady nejde o to, co chci já,“ vysvětlil mi prudce. „O to tu nikdy nešlo!“

„Tak o co? Protože mluvíš úplné nesmysly!“ Doufala jsem, že až sem dorazíme, získám spojence. Místo toho jsem musela bojovat proti jeho otci i proti němu. A z toho se mi chtělo zvracet!

Caleb to zřejmě také nechápal. „Jestli nám chceš něco říct, tak to řekni,“ vyzval ho. „Pak musíme zjistit, jak tě odtud dostat.“

„Já nejdu pryč. Vy jdete,“ odvětil Pritkin a tentokrát byla v jeho hlase slyšet pořádná dávka žárlivosti a beznadějná touha. A zatraceně! Ať říkal cokoliv, nechtěl tam zpátky.

„Proč?“, zeptala jsem se.

Pritkin si znovu nalil to svinstvo do sklenice a opřel se. „Vzpomínáš si na přezdívku tvé matky na Zemi?“

„Co?“

„Odpověz mi na otázku!“

„Lovkyně,“ zavrčel Caleb.

Pritkin na něj upřel pohled. „Ano. Hádejte, co lovila?“

Znovu jsem se posadila.

„Je jen jediný důvod, proč bohové, jak se jim říká, chtěli na Zem,“ vysvětlil mi.  „I když odtam nemohli čerpat žádnou sílu.“

Mlčela jsem. Blížilo se naše předstoupení před Radu démonů, za předpokladu, že ji najdeme a předtím nás nezapíchne některý z hostů nebo nás ten barman neotráví. Ale Pritkin upadl do svého přednáškového modu a to nebylo bez důvodu.

„Jako například?“, zeptala jsem se, založila ruce na prsou a opřela se o svou lepkavou židli.

„Ve skandinávských legendách byla Země známá jako Midgard nebo ve staroangličtině také Mittlegard,“ vysvětlil mi. „Tolkiena to inspirovalo ke Středozemí; je to skoro přesný překlad. Vikingové ji tak pojmenovali kvůli její poloze uprostřed jejich kosmické mapy, na půli cesty mezi Nebem a Peklem.“

„No a?“

„Četla jsi všechny ságy?“, zeptal se.

„Mám je na seznamu.“ S asi tisícovkami dalších věcí.

„No, kdybys je četla, tak bys věděla, že vyprávějí příběhy o bytostech, o bozích, kteří měli svůj původ v nějaké dimenzi, které se říkalo Nebe. Ale stejně jako Vikingové nevydrželi na jednom místě a vydali se na průzkum. Mezi jinými světy objevili i Zemi víl, která byla Seveřanům známá jako Álfheimr nebo také Země elfů. To nebylo nic zvláštního až na jednu věc: Byla nejblíž k hranici mezi dimenzemi, blíž než jakýkoliv jiný svět, na který narazili. A jako takový měl spojení jako žádný jiný – spojení k naprosto novému vesmíru, o kterém takzvaní bohové dosud nevěděli.“

„Země víl je spojená se Zemí,“ řekla jsem a ptala se sama sebe, kam tím směřoval.

„Ano. Země je na této straně trhliny mezi dimenzemi protějškem pro Zemi víl. A tak, jako má Země víl spojení se zbytkem Nebe…“

„Má Země spojení se zbytkem Pekel,“ zamumlal Caleb a vypadal, jakoby mu v hlavě zapadlo nějaké kolečko na své místo.

No, tak to byl tady jediný.

„Země se přesněji řečeno nachází v pekelné dimenzi,“ prohlásil Pritkin. „Ale jako další svět na naší straně trhliny má aspekty obou dimenzí, tak jako Země víl na nebeské straně. Společně vytváří jakýsi most – jediný známý a pravděpodobně jediný, který existuje – mezi oběma vesmíry.“

„Bifrost,“ vyslovil Caleb tiše.

Pritkin přikývl. „Staré legendy – jak řecké, tak severské – mluví o duhovém mostě, který bohům umožňuje pendlovat mezi Zemí a jejich domovským světem. Zřejmě to odkazuje na Ley-linie, které vedou odsud do Země víl a portály je proťaly.“

Caleb tam jen tak seděl a vypadalo to, že ztratil řeč. A postaral se o to, že jsem si připadala ještě hloupěji než obvykle, protože jsem nechápala, co to všechno mělo znamenat.

„No a? Věděli jsme, že přišli odněkud z jiného světa,“ poznamenala jsem. „Všechny legendy mluví o tom, že se zase vraceli domů, do Asgardu, na Olymp, nebo kamkoliv jinam a to pravidelně. To není nic nového.“

„Tak bude nové možná tohle.“ Pritkin se předklonil. „Bohové zůstali na Zemi, i když z ní nemohli získávat žádnou sílu. Proč? Proč to bylo pro ně tak důležité? Proč byli tak rozzuření, když tvá matka našla cestu, jak je odsud vyhnat? Proč pracovali po staletí na tom, aby se mohli vrátit?“

Přemýšlela jsem a mračila se. Teď, když to takhle shrnul, tak to nedávalo moc smysl. „Netuším. Možná, že se jim líbilo, jak je tu uctívali?“

„Že by to všechno dělali kvůli tomu? Riskovali by život pro nic jiného než pro pohlazení svého ega, a to od lidu, ke kterému se nechovali lépe než jako ke zvířatům?“ Zakroutil hlavou. „Ne.“

„Oukej, tak jak zní tvoje teorie?“

„Není to žádná teorie. Trvalo mi měsíce, než jsem na to přišel, a nebylo to jednoduché. Jediné bytosti, které měly informace, které jsem chtěl, nebyly zrovna nadšené na to téma hovořit. Ale podařilo se mi tu najít důkaz a pak ještě kousek…“

„Pritkine! Prostě mi to řekni.“

Upřely se na mě zelené oči. „Bohové neměli zájem o Zemi kvůli ní. Chtěli ji kvůli její roli jako… zdroj… jejich kořisti.“

„Jaké kořisti?“, zeptala jsem se. Pomalu jsem získávala špatný pocit.

„Bohové nemohli získávat z lidské energie sílu, ne proto, že by ji nedokázali zpracovat, ale protože byla tak slabá, že z ní skoro nic neměli. Tvá matka by musela vyprázdnit celá města a stejně by na tom pak nebyla o moc líp. Ale na této straně trhliny existovaly bytosti, které žily mnohem déle, získávali energii mnohem snadněji a uměly ji mnohem efektivněji skladovat…“

„Krávy!“, vykřikl Casanova a mávl sklenicí. „Každý je někoho kráva.“

Vrhla jsem na něj temný pohled, ne jen proto, že mi právě pošplíchal celou ruku tou pekelnou šťávou. Ale Pritkin přikývl. „To není tak špatná analogie.“

„Že jsme krávy?“, oponovala jsem a rozhlížela se zoufale po něčem, čím bych se mohla otřít.

Ale všechno v tomhle lokále bylo špinavější než já.

„Ne, my jsme tráva,“ vysvětlil mi Pritkin. „Démoni jsou krávy.“ Uviděl můj výraz tváře. „Podívej se na to takto, Cassie. Lidé mohou jíst trávu, správně?“

„Ano, myslím, že ano. Teoreticky.“

„Ale nikdo to nedělá. Proč tomu tak je?“

„Nemám tušení… protože je to tráva.“

„Chybí v ní živiny, kalorie, všechno, co potřebujeme k životu, ne?“

Přikývla jsem.

„Člověk by při trávové dietě umřel hlady. Ale kráva… krávě to docela stačí. Dokonce po ní tloustne. A pak, když člověk sní krávu…“

„Oukej, pomalu.“ Šumělo mi v hlavě. „Ty mi říkáš… že bohové přišli na Zemi, našli hromadu tlustých démonů, kteří přežvykovali celou tu lidskou trávu a rozhodli se uspořádat grilovací party?“

Přikývl. „Něco v tom smyslu. Vzpomeň si, démoni žijí několikanásobně déle než lidé a mají schopnost ukládat mnohem víc energie. V některých případech i tisícovky krmení stovky let. A nejen ze Země. Ale i ve všech jejich domovských světech.“

„Ale jejich domovské světy moc energie neposkytují.“ Vzpomněla jsem si na něco, co říkala Rian.

„Ne. Což je důvod, proč byla Země tak ceněná, když lidé mého otce a ostatní o ni zakopli dávno před bohy. A pak vyrazily hordy démonů, aby získaly sílu z lidí, kteří je nedokázali vnímat a prakticky se neuměli proti nim bránit.“

„Ale někdo je v potravinovém řetězci ještě výš,“ namítl Caleb s jistým škodolibým uspokojením.

Pritkin přikývl. „A když bohové objevili démony, pocítili k nim to samé, co cítili démoni k lidské populaci. Našli obrovský zdroj energie, zralý k utrhnutí, který byl vůči nim skoro bezmocný. Ano, mohli kolem sebe trochu mlátit a kopat, ale copak to lvovi zabrání, aby gazelu ulovil? A takové reakce byli schopní jen ti nejmocnější z nás.“

„Tak proč démoni i přesto přišli?“, zeptala jsem se. „Když věděli, že tu byli bohové…“

„Copak se gazely dokážou vyhýbat zdroji vody?“, odpověděl. „I když vědí, že tam chodí i lvi?“

„Ano, ale to je voda. To je nutnost.“

„Stejně tak energie ve světě, kde vládne moc. Proč si myslíš, že Rian zradila Casanovu? Znají se již staletí. Mají spolu pouto…“

Casanova si odfrkl.

„Je to pravda,“ zdůraznil Pritkin. „Dal jste jí velký dar. Ten největší, jaký můžete démonovi dát. Dal jste jí moc, víc než jakýkoliv jiný hostitel, kterého by kdy mohla najít. A moc jí mohla… dát všechno ostatní.“

„Takže mě zradila pro moc,“ pronesl Casanova trpce. „Zřejmě si myslela, že upír to pochopí.“

„Zradila vás kvůli životu,“ odporoval mu Pritkin ostře. „Který by jinak ztratila v boji o moc, který na Dvoře – na každém Dvoře – panuje. Když Rian přišla na Zem, byla mladá a slabá. Teď, poté co staletí polykala tolik energie, kolik mohla přijmout, se vrátila domů, ne jako šachová figurka, kterou mohli využívat a možná i obětovat ctižádosti někoho jiného, nýbrž jako někdo s mocí.“

Casanova párkrát zamrkal a vypadal tak zamyšleně, jak jen se mohl muž s pekelným pitím v břiše tvářit. Ale já jen zírala na stůl, na kterém blikající světlo vytvářelo z prachu mapu. Mapu vesmíru, který byl najednou mnohem větší, než jsem si dokázala představit.

„A v čase, o kterém tady mluvíme, byla moc ještě důležitější než teď,“ dodal k tomu Pritkin. „Probíhaly války a těch pár ras démonů, které byly na Zemi, než byla objevena, utrpěly porážku. Moc, kterou získali na Zemi, jim pomohla obnovit jejich zdroje, dala jim v boji výhodu, kterou si lidé nedokázali ani představit, která přetrvala staletí, a která se rozšířila do dalších světů a bitev, které kdyby prohráli, tak by to vedlo ke zničení celé rasy. Proto přišli, ať už bylo to riziko sebevětší. A bohové věděli, že přijdou.“

Na okamžik panovalo u stolu ticho. Každý se to snažil nějak pochopit. Nevěděla jsem, jak se cítili ostatní, ale mě nebylo dobře. Pritkin měl pravdu; válku takového rozsahu jsem si nedokázala představit. Nedokázala jsem si představit ani něco jiného.

„Stejně stále nechápu, co to má se mnou nebo s mou matkou společného,“ řekla jsem za po chvíli.

„Artemis Lovkyně,“ zamumlal Caleb a najednou vytřeštil oči. Jakoby to pochopil.

„Ano,“ přikývl Pritkin. „Ona byla bohyní, které se démoni obávali nejvíc. Kterou respektovali nejvíc a nejvíc nenáviděli.“

„Proč? Říkal jsi, že démony lovili všichni bohové!“, vyhrkla jsem.

„Ano, ale ona nečekala jen u napajedla, až k ní přijdou,“ pronesl Pritkin tiše. „Dokázala otvírat brány mezi světy, talent, který jí dovolil přejít do ofenzívy mnohem snadněji než zbytek jejího druhu.“

„Ona je lovila tady,“ řekl Caleb, jakoby tomu stále nemohl uvěřit. „Lovila je v jejich vlastním světě.“

„Ne,“ zamumlala jsem, ale Pritkin přikývl.

„Každý zdroj, který jsem mohl najít, říkal to samé. Nechávala za sebou krvavou stopu skrz stovky světů. Cassie…“ Když jsem chtěla opět protestovat, zvedl ruku. „Je mi to líto, ale je to pravda. Přece jsi viděla tržiště v Zarr Alimu?“

„Zarr Alim?“

„Hlavní město mého otce.“

Přikývla jsem, zmatená a rozzlobená.

„No, kdybys měla čas se rozhlédnout, tak by sis možná všimla malých amuletů, které na tržišti prodávala stará žena, amulet s velmi známou tváří na něm. Ještě stále jsou domorodci používány jako ochranné kouzlo proti neštěstí, i když už nikdo neví, proč. Jen, že kdysi dávno jejich předkové žádali ochranu před tváří na těchto mincích.“

„A jak krásná tvář to byla,“ poznamenal někdo, když mě po vlasech pohladila ruka, než se mi do nich pevně zaťala. Důvěrně známá ruka.

Zatraceně.