DM - 42. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Cítím se jako ve snu. Nebo možná v noční můře – nemůžu se rozhodnout. Peter a já spolu jdeme po zalidněné ulici… bez sebemenšího náznaku lsti z jeho strany. Nějak je ještě větší, než si ho pamatuju, jeho široká ramena napínají švy tence-vypadajícího černého trička a jeho mocné nohy se pohybují v těsném prostoru obnošených džínů. Tmavé vlasy má delší, než předtím, lehce povlávají ve večerním větříku, a mé prsty se do té jemné hustoty chtějí zabořit, nabrat si plné dlaně, aby se ke mně sehnul a jeho zkušený jazyk to jen dokončil.

Při té představě mnou projede bleskové horko a zintenzivní oheň pod mou kůží. Srdce v hrudi mi buší tak násilně a já už nejsem chladná. Už uvnitř nejsem zamrzlá. Mé tělo ožilo ve chvíli, kdy promluvil, a od té doby bzučí potřebou… i když se topím ve zmatku.

„Ty mě unášíš?“ Můj hlas je tenký a příliš vysoký, ale mám problém zpracovat tohle… ať je to cokoli. Jak se tu jen tak z čista jasna může ukázat, po více než devíti měsících, a představit se mým kamarádům jako dlouho-ztracený přítel? Neustále jsem si představovala svůj druhý únos, ale tenhle scénář – kde prostě vejde do baru a odvede mě pryč za ruku – mě nikdy nenapadl. Byla jsem připravená na jehlu do krku, nebo kapuci přes hlavu – přinejmenším drsné probuzení uprostřed noci. Ne na běžnou procházku Severní Broadwayí na okraji Chicaga. Jak může být takhle na veřejnosti? V baru použil jiné jméno, ale tvář se nezměnila. Kde jsou Fedsovi? Po všech těch měsících, kdy sledovali každý můj krok, najednou—

„Já tě neunáším. Já tě beru domů.“ Jeho ruka se kolem mojí upevní, obalí ji svým teplem… stejně jako cítím jeho odhodlání se obalit kolem mě, silně a neoblomně, neodvratně jako síla přírody.

Zatřesu hlavou v marném pokusu to objasnit. „Domů?“ To myslí Japonsko? Protože jestli ano, musím mu říct, že—

„Do tvého bytu.“ Jeho ocelové oči se zalesknou, když zajme můj pohled. „Prozatím, protože tam máš všechny své věci. Později se můžeme přestěhovat zpátky do domu, pokud budeš chtít – nebo si pořídit nový blíž tvé práci.“

Cítím se, jako bych byla buď opilá, nebo sjetá. Bylo něco v tom pivu, co jsem právě měla? „O čem to mluvíš?“

On se zastaví a já si uvědomím, že jsme vedle mého auta. Pustí mou ruku, uchopí do svých velkých drsných dlaní mou tvář a řekne něžně, „O nás, lásko. Mluvím o nás.“

A vezme si ode mě kabelku, zaloví v ní a vytáhne klíč od auta, kterým ho odemkne.