TTS - 26. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Vrátila jsem se zpátky do postele. Ne, že bych chtěla. Ale když jsem se pokusila vstát, pokoj se mi rozplýval před očima a Marco pěnil vzteky. A poté mi pohrozil, že mě odtáhne do ložnice, jestli nepůjdu sama. Jelikož jsem chtěla zabránit tomu, aby mě tam transportoval jako pytel brambor, neodporovala jsem. A teď se mi tu nad hlavou houpal strop sem a tam, i když jsem ležela na zádech a nehýbala se. Mělo to v sobě něco psychedelického, a kromě toho uklidňujícího.

Ale ne tak, jako to, co se právě stalo s Julesem.

Proboha, co jsem to udělala?

To byla hloupá otázka. Věděla jsem, co jsem udělala. Obrala jsem Julese o jeho status Mistra, zničila jeho postavení v rodině, což pro každého upíra znamenalo všechno a zredukovala ho na možná nějakého sluhu, v tom horším případě na kořist.

Zničila jsem nejen jeho život; zničila jsem jeho smrt.

Oukej. Právě mluvil o tom, jak moc toužil po druhé šanci, ale toto byl Jules. Měl se stát hercem, protože byl královnou dramatu, to věděl každý. A stál před situací, která by normálně dopadla zatraceně dobře. Ale zítra? Pozítří? V den, kdy bude v zrcadle sledovat svou stále krásnou, neměnící se tvář a uvidí první vrásku?

Snažila jsem si namluvit, že to bude v pořádku. Jakmile se strop přestane houpat, tak mě něco napadne. Posadím se, vezmu jeho ruce do svých… a udělám opak toho, co jsem udělala, ať už to bylo cokoliv.

Jen, že jsem nevěděla, co jsem právě udělala.

Vypadalo to, že je z něj jen nějaká mladší verze upíra. Ale já se nesnažila vrátit čas jen o kousek; snažila jsem se zrušit kletbu. A někteří lidé se domnívali, že do této kategorie spadá i vampyrismus. Takže to byla moje moc, která se pravidelně osamostatňovala a občas to přehnala. A rozhodla se, že zruší všechny kletby.

To by vysvětlovalo obrázkovou mluvu knihy, která byla úplně jiná než můj časový paprsek bez jakékoliv kreativity, pomocí kterého jsem se pohybovala v čase, když jsem skákala. Ale paprsek nebyl vhodný na to, aby mě vedl Julesovým životem. Takže se kniha chytře proměnila na biografii. Oukej, s tím se dalo začít.

Ale stále to nevysvětlovalo, jak jsem to udělala. Nebo jak bych to mohla zvrátit. Položil jsem si ruku na obličej a snažila se odstínit prostor kolem sebe, snažila se odstínit všechno. Ale nepomáhalo to. Ještě stále jsem viděla Julesovu panickou tvář – jeho lidskou tvář. Protože ať už se stalo cokoliv, byl zbavený nemoci, která způsobovala vampyrismus.

Takže, pokud bych ho znovu udělala staršího, nezestárl by jako člověk? A co, když dostanu další z těch šílených záchvatů moci, podobný tomu, který ho během sekundy omladil o osmdesát let? Už nebyl nesmrtelný. Také by mohl skončit jako starý muž.

K čertu, mohl by být mrtvý. Jako já, jestli se to Mircea dozví. Protože mě Mircea zabije.

A nebylo by to tak, že by neměl důvod. Jistě, mohl z Julese udělat upíra znovu, ale začínal by opět jako novorozený. Stejně jako všichni ostatní. A nedalo se odhadnout, jestli ten delikátní koktejl, který dělá Mistra Mistrem, se v něm namíchá i podruhé. Částí toho všeho byla touha a tenkrát ji Jules měl. Ale teď? Když věděl, že to dotáhne jen po určitou hranici a nikdy ne dál? Když se čas postaral o jeho deziluze? Díky mě mohl ztratit svou rodinu navždy.

A to bylo… to bylo vysloveně špatné.

Jules nebyl jen tak nějaký upír; byl Mistrem. A upířích Mistrů zase nebylo tolik. Byli drahocennou součástí majetku každého Staršího Mistra a byli ceněni víc než zlato nebo pozemky nebo doslova všechno až na moc, protože všechno ostatní se dalo získat snadno. Každý Mistr mohl stvořit dalšího upíra, ale vyškolit dalšího Mistra… to bylo ošemetné.

Na proceduře, která některé upíry povýšila na Mistra, se podílelo příliš mnoho faktorů, ale moc toho, který ho proměnil, na tom měla největší podíl. Znamenalo to, že v hierarchii Mistrů měli nižší Mistři, jako byl Fred nebo Rico nebo Jules jen velmi malou šanci, že někdy stvoří dalšího Mistra. Důsledkem toho většina nižších Mistrů dávala přednost tomu zůstávat u svých rodin, místo toho, aby se postavili na vlastní nohy a založili vlastní rodinu, kterou by možná nebyli schopni ochránit.

Ale dokonce i v případě Mircey bylo stvoření Mistra velmi vzácné. Většina upírů zůstávala prostě upíry, stali se z nich sluhové a poslíčci, lokajové a administrativa po celou dobu své věčnosti. Když někdo z nich dosáhl statusu Mistra, byl to důvod k oslavě a zdroj osobní hrdosti pro jeho stvořitele a pravděpodobně i navýšení prestiže.

Když se v upířím světě mluvilo o bohatství, myslelo se tím, kolik měl kdo upířích Mistrů. A díky mě měl teď Mircea o jednoho méně.

Zírala jsem na mobil, který začal na mém nočním stolku zlověstně blikat, a ptala se sama sebe, kolik času mi ještě zbývalo. Bylo pozdní odpoledne, takže normálně by nebyl Mircea ani vzhůru. Ale v poslední době se nedalo na jeho obvyklý denní režim spoléhat.

Senát během války ztratil mnoho svých členů, což znamenalo, že každý senátor, který zůstal, musel pracovat za dva. Kromě toho vyjednal Mircea spojenectví s ostatními Senáty a udělal pár dalších věcí, které jsem moc nechápala, ale které měly co do činění s hledáním nových senátorů, kteří by ostatním pomohli v práci. Řekl, že už by to mělo brzy skončit, možná koncem tohoto týdne. Ale momentálně měl opravdu hodně práce, a strašně moc lidí si uzurpovalo jeho čas… A já jsem byla zbabělec, který by mu měl zavolat.

Natáhla jsem ruku po mobilu, protože to bylo to jediné užitečné, co jsem mohla dělat, zatímco jsem ležela rozpláclá na posteli. Ale poté jsem ji nechala klesnout. Protože čím bych začala?

A kam by to vedlo?

Byl to ten samý problém, jaký jsem měla po celý týden. Mirceu jsem milovala; nerada jsem před ním něco skrývala. Ale kdybych mu něco vyprávěla, tak bych to mohla klidně říct celému Senátu, tak jako rozhovor s Jonasem znamenal rozhovor s celým Kruhem. Jediným rozdílem bylo, že s Jonasem jsem neměla poměr.

Což věci někdy opravdu ulehčovalo. Necítila jsem se vinná, když Marco ukryl Julese v jedné z nepoužívaných ložnic dřív, než měl Jonas příležitost vrhnout na něj svůj zvídavý pohled. Protože to byla rodinná záležitost; nic mu po tom nebylo. A já si nedokázala představit, že by byl Mircea nadšený, kdyby se Kruh dozvěděl, že jsem teď byla schopná demontovat upíří Mistry.

Čistě teoreticky by se dal stejný argument použít i v případě Pritkina, který také neměl s Mirceou nic společného. Přesto jsem se cítila provinile, že jsem mu nic neřekla.

A to byla taková blbost! Mircea nebyl ani o chlup sdílnější než já; pravděpodobně by z nás dvou vyhrál cenu za stručnost. Z upíří perspektivy jsem byla za toho chlapíka vdaná, ale ani jsem nevěděla, jaká byla jeho oblíbená barva. Nebo jeho oblíbený nápoj. Nebo co dělá celou tu dobu, když není tady, což v poslední době bylo pořád.

Vlastně jsem toho o něm moc nevěděla, a z toho jsem šílela. Ale co bylo ještě horší, ani jsem si nemohla stěžovat. Protože pak by mohl – k čertu s tím, pak by navrhl výměnu informací, a bylo toho zatraceně mnoho, co jsem mu vyprávět nemohla…

Zírala jsem na mobil.

Vracel mi pohled.

Chvíli jsem se kousala do tváře a byla jsem sama sebou znechucená. Já bych takhle hodiny nečekala. Měla bych z toho žaludeční vředy, a to i když jsem měla bolení břicha z mnoha dalších věcí. Udělala bych to. Zavolala bych mu. Udělala bych to, co jsem měla udělat už před několika dny, a jednoduše sáhla po telefonu a…

Někdo zaklepal na dveře.

Vzhlédla jsem, srdce mi bušilo až v krku. Byla jsem přesvědčená, že to je Marco s telefonem v ruce. A poté se dveře otevřely Fredovou nohou, protože měl v rukách dvě láhve piva, jednu z nich ovinutou papírovým ubrouskem, protože jsme to tu měli takhle vznešené.

„Och, díky bohu,“ řekla jsem, když mi jednu podal.

Působil trochu překvapeně, když jsem ho takhle nadšeně přivítala. „Myslel jsem, že byste mohla potřebovat pořádné pití,“ pronesl a odsunul mobil trochu stranou, abychom měli místo pro láhve. Poté se posadil na postel.

Ne jeden zátah jsem vypila polovinu láhve a znovu padla na záda. A chvíli zírala na strop, který vypadal o fous snesitelněji než před vypitím piva. Ale moc to nepomáhalo.

„Jak je Julesovi?“, zeptala jsem se po minutě.

„Je člověk,“ odpověděl Fred zvláštním třaslavým hlasem. Jakoby tomu ještě stále nemohl uvěřit. „Je trochu hysterický, jasně, ale jinak se mu daří dobře. Myslím tím, že možná ne, když takhle zůstane, však víte, což momentálně…, tedy, není nutné, abyste si teď něco vyčítala, chápete?“

Jasně. Dokud nezjistím, jak to zvrátit. „Už šli všichni domů?“, zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Och, bohužel ne.“

Samozřejmě, že ne.

„Jonas a čarodějky to zjistili. Víte, vždycky jsem si myslel, že je to nějaká stará pohádka, ale čarodějky opravdu nemají rády, když propásnou nějakou party.“

Nešlo to jinak. Musela jsem se zasmát. „To asi ne, to ne.“

„Snažil jsem se pro vás poslouchat, ale jsou v kuchyni a mají na sobě nějaké kouzlo ticha. A spustily žaluzie.“ Zněl zarmouceně. „Jen se mi podařilo zjistit, že si myslí, že vás chce přemluvit. A pak máchaly rukama.“

Doufala jsem, že to máchání rukama neznamenalo nějaké kouzlo. „Je s nimi Marco?“

„Ne, snažil se dostat z té holky něco rozumného.“

„Jaké holky?“

„Rhea něco; příjmení jsem nepochytil. Však víte která, ta co přišla s čarodějkami.“

„Ona není čarodějka?“

„Ale ano, ale nepatří k jejich vůdkyním. Podle toho, co jsem zaslechl, je členkou vašeho Dvora.“

„Mého…“ Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. „Máte na mysli Pýthiin Dvůr?“

„Máte snad dva?“

„Nebyla jsem si ani jistá, jestli mám vůbec nějaký. Není to tak, že by se někdo obtěžoval se zastavit a říct mi haló.“

„No, teď to někdo udělal.“

Ano, a předpokládám, že podle oblečení jsem na to měla přijít sama. „Co chce?“

Fred si povzdechl. „To nevím. Ale pořád mele něco o tom, že to všechno je její vina…“

„Co by mělo být její vina?“

„Jules. Och, ne ta věc s prokletím; to jde zcela na jeho triko. Ale ta druhá věc. Vypadá to, že pokud je nablízku někdo ze členů vašeho Kruhu, tak to navyšuje vaši moc, nebo co…“

„Momentíček.“ To bylo na mě moc rychlé. „Jakého Kruhu?“

„Vašeho Kruhu.“

„Frede,“ řekla jsem netrpělivě. „Už jsme o tom mluvili. Nejsem čarodějka. Nemám žádný…“

„No, podle ní máte. Pýthický Dvůr je Pýthiin Kruh. A její členové posilují moc svých vůdců. Kvůli tomu vůbec existují,“ dodal, když jsem na něj jen zírala. „Jako jednotka magických spolupracovníků, kteří pro vás střádají svou moc. Chápete?“

Jasně, jen jsem nevěděla, že něco takového existuje. Taková informace by se mi hodila už aspoň stokrát. Zamračila jsem se.

„Necítím, že by byla má moc posílena.“

„Možná ne teď. Ale myslím, že měla na mysli, že byste, ehm, možná s Julesem nepřekročila časovou linii, kdyby tu nebyla přítomna a nedodávala vám moc navíc, se kterou jste nepočítala.“

Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebala. „A to ji nenapadlo, že by se o tom mohla zmínit už předtím?“

„Říkala, že si myslela, že to víte. A myslím, že čekala na to, až odejdou čarodějky, než si s vámi promluví. Měl jsem dojem, že spolu moc dobře nevycházejí.“

„Tak proč přišla s nimi?“

Fred neodpověděl.

„Frede?“

„Možná byste chtěla počkat a zeptat se jí sama…“

„Ptala jsem se vás.“

Několikrát si povzdechl. „Říkala, že uprchla pod ochranu čarodějek. Jak to tak vypadá, je s vaším Dvorem nějaký problém. Nechtěla říct, o co jde. Nechce mluvit s nikým jiným než s vámi, ale něco zjistila a utekla k čarodějkám.“

„Ty se rozhodly, že mi ji odloží u dveří.“

„Asi tak nějak. Myslím si, že ji považují za podivínku, ale jelikož se na vás i tak chtěly podívat, využily Rheu jako záminku. A ona je… no, možná s ní budete mít víc štěstí.“

No skvělé. „Štěstí“ v mém životě znamenalo, dozvědět se o nějakém novém problému, se kterým se budu muset potýkat. Jako bych toho neměla na krku dost. Mnohokrát děkuji. Ale jednu věc mě celá ta situace s Mirceou naučila: Oddalovat věci nepomáhalo.

„Pojďte,“ řekla jsem a přehodila nohy přes okraj postele, protože už jsem aspoň neměla pocit, že se celý pokoj houpe. „Pojďme zjistit…“

Někdo začal křičet.

Zavřela jsem oči.

Samozřejmě.

Jeho zdrojem byl Jules, který stál na balkóně, v ruce dvojitou whisky a zkoušel své lidské hlasivky. Ale nevěřila jsem, že by tomu byla na vině jeho proměna. Aspoň ne úplně.

„Vraťte se zpátky do ložnice, než se o to postaráme!“, rozkázal Marco, jakmile jsem vyšla na chodbu.

Neodpověděla jsem, protože jsem byla zaneprázdněná zíráním na obrovskou díru, která se otevřela v protější zdi. Taková ta s rudými okraji a děsivými zvuky a větrem, který byl tak silný, že mi rozcuchal vlasy. Očividně měl Casanova pravdu, pomyslela jsem si automaticky. Člověk to poznal, když to uviděl.

„Cassie!“, vyštěkl Marco. „Zmizte odsud!“

„Já nemůžu.“

„Proč ne?“, zeptal se.

„Protože… si myslím, že je to pro mě.“

Hleděl na mě nevěřícím pohledem.

„Co?“

„Obávám se, že mám termín.“

„S kým? S Luciferem?“

„No, doufám, že ne,“ zamumlala jsem a udělala jeden krok dopředu. A zarazila se. Protože poprvé jsem uviděla udělat Marca něco nepředstavitelného. A to, že odhodil svou hříšně drahou cigaretu.

„Jděte zpátky. Do ložnice. Okamžitě.“

Chvíli jsem jen stála a bojovala sama se sebou. Ale ne protože bych byla vystrašená. V nejhorším případě by si mě Marco přehodil přes rameno a odtáhl mě. A když jsem si vzpomněla, jak důstojně jsem se poslední dny chovala, tak by další trapnost nehrála žádnou roli.

„Je to tady pořád takové?“ Valkýra vyšla z herny a stála s rukama v bocích před posuvnými dveřmi. A nevěřícně zírala na jámu do pekel.

„Většinou,“ odpověděl jeden z upírů lenivě.

„Zatraceně, Cassie!“ Marco působil fakt nasraně.

„Už jsme o tom spolu mluvili,“ připomněla jsem mu. „Nejste můj žalářník.“

„No, někdo by jím být měl, zatraceně!“, odsekl mi, zatímco mu vítr bičoval tvář. „Celý ten boj s démony, to co jste udělala s Julesem a teď toto…“

„Boj s démony?“ Zamrkala jsem, protože jsem netušila, že o tom věděl. Což bylo asi hloupé, protože samozřejmě, že o tom věděl. Ale nezmínil se o tom, a tak mlčenlivý Marco obvykle nebyl. A byli jsme v Danteho Pekle, kde se každý den odehrávalo nějaké nadpřirozené představení. A toto trvalo jak dlouho? Pět nebo šest minut? Nebyla jsem si jistá, ale nemyslela jsem si, že by to mohlo trvat déle. A ano, byla tu hromada svědků, ale to byli buďto nic netušící turisté nebo Casanova ochranka. A co se týkalo bezpečnostních kamer…

„O tom jste nic nevěděl,“ řekla jsem a sledovala ho.

„Blbost. Každý to věděl…“

„Vy ne. Ne do doby před půl hodinou.“

Marco nic neříkal, ale jeho tvář byla výmluvná dost. Protože nebyl diplomatičtější než Jules. Mircea mi neposlal žádného diplomata; to by bylo stejně mrhání. Poslal brnění. Pancíř.

„Jak jste se to dozvěděl?“, žádala jsem o odpověď.

Marco si založil ruce na prsou a snažil se mě zadupat pohledem. „Vždyť jsem vám to říkal. Mircea ví, co se tu děje…“

„Mircea? Zavolal vám?“

„To nebyl…“

„Kdy?“

„Před pár minutami a my jsme…“

„Mircea zavolal vám a mě ne?“, zeptala jsem se, protože jsem si chtěla být jistá.

„Možná si myslel, že se u mě dostane dál!“

No jasně. Možná mi také šel z cesty. A najednou mi to došlo. Mircea se mi vyhýbal. Byla jsem tak zaneprázdněná tím, jak jsem se vyhýbala já jemu, že jsem si toho nevšimla. Ale samozřejmě, že se mi vyhýbal.

Byl zaneprázdněný, ale také byl Mistrem prvního řádu. Nemusel spát celé dny, pokud by to bylo zapotřebí. Samozřejmě, mělo to svou cenu, ale měl dostatek moci, aby ji spálil. Pokud by se mnou chtěl mluvit, tak by si se mnou promluvil. Dokud se mu to líbilo a o čem chtěl, a já pochybovala, že by mé úhybné manévry fungovaly třeba jen sekundu.

Ale fungovaly.

„Vyhýbá se mi, že ano?“ Hleděla jsem na Marca nevěřícím pohledem.

„Přestaňte s tím! Okamžitě s tím přestaňte!“, vložila se do toho valkýra. Pohlédli jsme na ni. Ukazovala na portál. „Co to, k čertu, je?“

„Ano,“ řekl Jonas, který si stoupl za ni a přes okraj svých brýlí hleděl do pekelného chřtánu.

Znovu jsem pohlédla na Marca. „Řekněte mi pravdu. Co se děje? Proč mě nechce vidět?“

Marco se rozhlédl, jakoby čekal, že někdo něco navrhne. Ale nikdo z upírů kolem očividně žádný nápad neměl. Dva z nich se snažili přemluvit Julese, aby se vrátil zpátky do pokoje, ale hysterie krmí hysterii a nevypadalo to, že by se jim dařilo. Zbytek upírů byl naproti u baru a vypadali, že pro dnešní noc už toho měli dost. Ostatní – Jonas, čarodějky a ta dívka – zírali na pekelnou jámu, která se začala otáčet takovou rychlostí, že časopis na stole začal obracet listy.

Nikdo Marcovi nepomohl.

„Marco…“

„Já nevím, oukej?“ Byl otrávený. „Ani nevím, jestli je to pravda.“

„Požádal vás, aby se mnou mohl promluvit?“

„Ne. Já…“

„Řekl jste mu, že jsem v bezvědomí nebo něco v tom smyslu?“

„Ne, on…“

„Že jsem byla ve sprše?“

„Ne! Zatraceně, on se vůbec…“ Marco se prudce zarazil.

„On ne… co? Vůbec se nezeptal?“

Marco na mě jen zíral.

Zírala jsem také. „Zavolal vám, informoval vás, že jsem byla viděna, jak ve vzduchu bojuji s démony, zeptal se na upířího Mistra, o kterého jsem ho právě připravila, a poté zavěsil?“

„Musíte si s ním o tom promluvit sama,“ poznamenal.

„Jak, když se mnou nechce mluvit?“

Marco se nadechl k odpovědi, ale v tom okamžiku ze sebe Jules vyrazil děsivý skřek. Možná proto, že se portál začal otáčet kolem něčeho, co se blížilo rychlostí světla. A pokud jsem se nemýlila, zároveň se to zmenšovalo.

„Mohl by mu někdo zacpat pusu?“, zavrčel Marco.

Ale Jules s ním nesouhlasil. Jules už nás asi měl dost. Nás i naše nápady. Znovu vykřikl, proklouzl mezi svými kumpány, vyhnul se jejich pokusům ho zadržet a rozběhl se ke dveřím.

Marco vyrazil za ním, ale v polovině cesty změnil kurs a místo toho se vrhl na mě. Protože já využila zřejmě svou jedinou šanci a skočila k rychle se uzavírajícímu portálu. Ale poté se stala další věc, vlastně skoro nemožná: Obrovský a obvykle ladný Marco najednou zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý. Dopadl tak tvrdě, že se rozcinkaly všechny sklenice v baru.

Ještě jsem mohla vidět, jak – jak se jen jmenovala, dvorní dáma, se kterou jsem si vyměnila sotva pár slov – nastrčila nohu. A podle jejího úhlu to rozhodně nebylo omylem. Pohlédla jsem na ni, ona pohlédla na mě svýma obrovskýma očima a lehce vyděšeně. A poté jsem zmizela v plamenech pekelných.