Shameless - 16. kapitola

Překlad: Peťa

BRADY

Chodili jsme po pozemcích pětačtyřicet minut. Na listopad je vedro jako blázen. Mám na sobě triko a potím si koule. A Ježíši Kriste Izzy začíná být těžká – paže mi znecitlivěla před dvaceti minutami.

Otřu se jí pusou o čelíčko a stáhnu jí klobouk s širokým okrajem trošku níž do obličeje, aby nebyla vystavena tolika slunci. Když se podívám na Katherine, věnuje mi nejzvláštnější pohled. Je to jeden z těch něžných výrazů, které střílí mým směrem, kdykoli držím svou neteř. Abych byl upřímný, jsem z toho nesvůj.

Můžu to vidět v jejím sladkém výrazu. Je to ten oh-ten-kluk-je-tak-hodný pohled. Což nejsem. Vyřešil bych tu sračku s bratrem už před dlouhou dobou, kdybych byl.

Odvrátím oči a pokračuju v naší túře. Kat vysvětluje, které části farmy potřebují co. Kurník potřebuje předělat střechu a elektroinstalaci. Prostor ve stodole, kde se věší levandule, aby uschla, je příliš vlhký. Zadní pole se zaplavuje.

Ježíši. Zkurvený. Kriste.

Skoro jsem sakra hyperventiloval, když zmínila ten farmářský jarmark.

Ale všechno se zhorší, když zabočíme podél říčky, která protéká vedle pozemku. Katherine náhle zastaví a zírá do řečiště, na tváři ztrápený výraz.

Všechny kmeny stromů podél břehu pokrývá bláto do výšky asi čtyř stop. Značky vody ze záplav.

Vyschne mi v puse.

Muselo se to stát tady.

Jak zírám do skoro vyschlého koryta, nemůžu polknout.

„Katherine,“ zamumlám. „Pojďme.“

Její hlava šlehne ke mně a na půl sekundy málem natáhnu ruku, abych ji uklidnil. Je bílá jako prostěradlo. Jednou mrkne, dvakrát, a pak jako by byla na autopilota, natáhne se po dítěti a přitáhne si Izzy k hrudi, než se plahočí zpátky k domu.

Přemýšlím o tom po zbytek dne. To zaplavené koryto, vysušené jakoby se přehnalo tornádo a vysálo veškerou vodu.

S Katherine jsme celý večer tiší, říkáme jen ty nejzákladnější věci, abychom nakrmili Izzy a uložili ji do postele. Pokud se já cítím zmučeně tím, co jsem dnes viděl, můžu si jen představovat, co cítí ona. Ale nemůžu se přimět k tomu, abych něco řekl, abych ji utěšil, protože, ať chci sebevíc, oplatila by mi to. Snažila by se mě přimět, abych se cítil líp – to dělá od té doby, co jsem přijel – a já si to kurva nezasloužím. Protože hluboko uvnitř se cítím, jako bych opustil svého bratra, a to uvědomění, to povědomí, mě uvnitř ničí.

Tak dělám to, co umím, abych věci napravil. Přijímám ten žal. Vítám ho s otevřenou náručí.

Ale cítím se špatně, že tu nedokážu být pro Katherine.

V noci na sebe narážíme v našem soukromém malém pekle jako dvě hvězdy, které obíhají černou díru, oba se bojíme pohnout se špatným směrem.

V jednu chvíli se Izzy zavrtí, ale když mrknu do jejího pokoje, už je tam Katherine. Hodiny slyším na dřevěné podlaze skřípat houpací křeslo. Přemýšlím, jestli je taky tak posedlá poslední komunikací s Calem jako já. I ty nejmenší věci se teď zdají být významné. Tohle dělá smrt. Strčí všechno pod zvětšovací sklo a nutí každý škrábanec nebo říznutí, aby vypadaly jako zející rána.

Následující ráno je očividné, že ani jeden z nás nespal, ale nebavíme se o tom. Místo toho mluvím s tátou před operací. Odházím sračky ze stodoly a kurníku. Skončím dvěma kalkulacemi krajinářských úprav přes email. Zírám na uspořádání pohřbů rozepsané v položkách, rezignuju na fakt, že brzo budu švorc.

Ty nejlepší plány…

Kolem poledne mě přeruší jemné zaklepání na dveře kanceláře a já vzhlédnu, abych uviděl ty zlatavé oči.

Katherine mi nechá sendvič, a když je skoro venku ze dveří, vyhrknu to. „Bavili se někdy Cal nebo Melissa o tom, že by farmu prodali?“

Zamrzne, ruku na zárubni dveří. Zavrtí hlavou, že ne, s očividným zklamáním ve výrazu. Když nic neřekne, jen odejde, mám iracionální touhu zakřičet za ní a zeptat se jí, jaké mám sakra možnosti. Chci, aby pochopila, v jaké posrané pozici jsem. Jose má pro teď podnik mého táty pod kontrolou, ale čerpám peníze jako rozbitý bankomat.

Nezvládám tuhle hypotéku, hypotéku rodičů a nájem za můj byt v Bostonu. Nehledě na moje studentské půjčky a platby, které rodiče pořád dluží za náklaďáky a zařízení. Calovo skromné životní pojištění bude trvat aspoň šest týdnů, než se zpracuje. To přinese malou úlevu, ale nepomůže mi to na dlouho.

Co kurva vůbec vím o farmaření? Jasně, mám zkušenost s úpravou krajiny, ale to je krátkodobá práce. Vyžaduje to lopatu a trochu tvrdé dřiny na zasazení věcí. Ale opravdu pečovat o něco, aby to rostlo měsíc za měsícem, rok za rokem? To vyžaduje věnování se. Statečnost. Sakra, dokonce lásku.

Dělám si starosti s těmito myšlenkami, když se zaměstnávám kalkulací pro Joseho. Dokonce zavolám realiťákovi, zvědavý, jestli by někdo vůbec koupil zatracenou levandulovou farmu. Jsem překvapený, když mi řekne, že získávají na popularitě.

„Ale je to specifický trh,“ vysvětluje Kent, realiťák, „takže si nejsem jistý, jestli mám nějaké klienty, kteří hledají v tuto chvíli, ale nemůže ublížit, když uděláte kosmetická zlepšení pro případ, že se někdo objeví.“

Řekne, že udělá malý průzkum a ozve se mi zpátky.

Prodat farmu musí být ta odpověď, ale je to to, co mě nutí cítit se jako sračka za to, že chci odbourat něco, co můj bratr miloval.

O několik hodin později, potom co jsem okoupal neteř, která byla od hlavy po paty pokrytá špagetovou omáčkou, zavolá máma, aby mi řekla, že táta je po operaci. Máma řekne, že je „nesnesitelná osina v zadku,“ ale zní, jako by se jí ulevilo. Ve chvíli, kdy hovor skončí, ujistím se, že Kat nevadí dohlídnout na dítě a zamířím k jediné věci, která mi může poskytnout úlevu. Harley.

Je tma, když se vrátím a všechna světla jsou zhasnutá. Zírám na skromnou farmu a přeju si, abych mohl utopit svůj smutek v bourbonu. Ale nemůžu. Protože to nejmenší, co můžu udělat, je objevit se na bratrově pohřbu střízlivý.

Potom už bude všechno jinak. Neplánuju se zastavit, dokud neuvidím dno lahve. Nejsem piják, ale potřebuju něco, abych ulevil tomu tlaku. Cokoli.