DM - 54. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Stále nejsem připravená nosit svůj prsten v ordinaci, ale v obědové pauze, když se ukážou lidé kvůli šatům – dvě nastajlované ženy mého věku – vedu je přes hlavní halu, ignoruju zvědavý pohled recepční. Jdeme do jedné z vyšetřoven, a ony mě změří od hlavy k patě – což je proces, který díky jejich dovedným rukám trvá jen pár minut.

„Jste velmi štíhlá, což je skvělé,“ řekne vysoká tmavovlasá žena, která se představila jako Suzie. „Máme úžasný model Monique Lhuillier, který vám bude sedět s minimálními úpravami. Pam, máš fotku?“

Pam, malá blondýnka s kudrnatými vlasy, vytáhne svůj telefon a ukáže mi elegantní šaty ve stylu mořské panny pověšené na figuríně. Jsou s decentní krajkou, bez ramínek s čtvercovým výstřihem a řadou zapínacích perel na zádech – jednoduché a přesto dokonalé, že můžu jenom zírat a slintat blahem.

„Máme také mnoho jiných stylů,“ řekne Suzie, nesprávně si vyložila mou neschopnost promluvit. „Je něco specifického, co byste--“

„Ne, tyhle jsou skvělé.“ Odpoutám pohled od displeje telefonu. „Kolik stojí?“

Suzie mrkne a podívá se na Pam.

„Pan Garin nám řekl, že není dán žádný rozpočet,“ řekne Pam opatrně. „Není to tak?“

„Och, um… jistě. Ptám se jen ze zvědavosti.“ Finance jsou další věcí, které musím s Peterem probrat, takže se co nejvíc snažím za zářivým úsměvem schovat svoje rozpaky.

„Och, chápu.“ Pam se na mě rozzáří. „No, můžete být klidná, váš snoubenec je velmi velkorysý muž. Tyto šaty patří k přehlídkovým s ručně vyrobenou krajkou a stojí třicet tři tisíc plus daň. Ale úpravy provedeme zdarma.“

„To je… od vás moc milé.“ Můj hlas zní přiškrceně, ale nemůžu si pomoct. Nejsem žádná Popelka – i po snížení platu v nové práci je můj plat v šestimístné částce – ale třicet tři tisíc je pořád šílená suma za šaty, které budu mít jednou na sobě.

Myslela jsem si, že na mé první svatbě byly šaty za dvanáct set dolarů drahé.

„Taky budete potřebovat boty a doplňky,“ řekne Suzie, vytáhne z velké kabely lesklý katalog. „Chcete si ho prolistovat“ – zvedne katalog – „nebo máme raději něco doporučit?“

„Ocenila bych doporučení,“ řeknu a ony mi okamžitě najdou pár bílých lodiček od Laboutine s jemnými pásky kolem kotníků, perlový náhrdelník, který ladí s dvěma perlivými a diamantovými perličkami do vlasů.

„Samozřejmě budete chtít mít vyčesané vlasy,“ řekne Pam a listuje katalogem k místu, kde na modelkách vidím několik komplikovaných účesů. „Všechno se nám to krásně rýsuje.“

„Díky. O tom se ujistím,“ řeknu, když se sbalí a zamíří ven. Dostály svému slovu a celý proces trval méně než třicet minut – jen nepatrná část času, který jsem strávila nákupem šatů a doplňků na mou první svatbu.

Možná je v tom nějaká výhoda, že mě k tomu Peter takhle dotlačil, pomyslím si sarkasticky, když vyjdu ven, abych si ve zbývající půlhodině před dalším pacientem dala něco k obědu. Moje první svatba byla velká, George pozval každého, koho jsme znali, a utratil peníze, které jsme ani neměli. Na hostině bylo dvě stě lidí, a stálo to rok plánování – a já, v tom čase zasekaná na stáži, jsem nesnášela každou jednu minutu toho plánování.

Malá svatba, kde vše, co musím udělat, je ukázat se, možná bude přesně můj styl.

„Kdo to byl?“ zeptá se recepční Annabelle, když se vrátím z oběda, nadechnu se a uvědomím si, že mám před sebou důležitý úkol.

Musím pozvat své přátele a kolegy a během toho snést jejich překvapené otázky.

„Byly tu, aby mi vzaly míry na svatební šaty,“ řeknu, rozhodnu se, že to řeknu raději dřív, než později. Zastrčím svou levou ruku do kabelky, tajně si nasadím svůj prsten a ruku vytáhnu, ukážu Annabelle ten velký diamant. „Vidíš, jsem zasnoubená, a svatba je--“

Moje slova přehluší nadšený výkřik, než stihnu říct „tuto sobotu.“

Annabelle, seriózní žena k šedesátce, která jedná s pojišťovnami a náročnými pacienty s naprostou vyrovnaností, vyskočí na nohy jako mladice a chytí mě za ruku, aby mohla zírat na ten prsten, a celou dobu tlachá.

„Ó můj Bože, podívej na ten kámen! Kdo je ten šťastný? Jak jsi ho poznala? Ani jsem nevěděla, že s někým chodíš!“

Když se odmlčí, aby se nadechla, řeknu jí, že Peter a já spolu nějakou dobu chodíme, ale že náš vztah nebyl vážný kvůli jeho práci, která si žádala hodně cestování do zahraničí. Ale teď bude dělat něco jiného, takže jsme se odhodlali k dalšímu kroku a zasnoubili se.

„Neplánujeme velkou svatbu,“ řeknu, než stihne započít další sadu otázek. „Budeme mít tuto sobotu jen malý obřad a já bych byla ráda, kdybyste mohli přijít s manželem. Vím, že je to narychlo, ale--“

Ona znovu vypískne a obejme mě. „Och, díky, zlatíčko – jsem tak potěšená! Určitě dorazíme. Už jsi to říkala Billovi a Wendy?“

Zakřením se nad její nadšenou tváří. „Ne, teprve se chystám.“

„Och, tak to udělej. Hned teď. Nemůžu se dočkat, až uvidím na Billově tváři ten pohled, až zjistí, že jsem měla pravdu.“ Nad mým pozvednutým obočím vysvětlí, „Vsadila jsem se s ním o dvacet babek, že tak pěkná holka jako ty musí mít přítele.“ Když vybuchnu smíchy, vystrčí hlavu z čekárny a řekne, „Ještě jsem neviděla tvého pacienta, takže máš pár minut.“

„Díky, Annabelle.“ Směju se, když mi rukama naznačí kšá. „Už jdu, slibuju.“

Spěchám do kanceláře mých šéfů, než mě tam Annabelle fyzicky dotáhne a zaklepu na dveře.

„Wendy? Bille? Máte vy dva vteřinku?“

O vteřinu později otevře Wendy dveře. „Samozřejmě, drahoušku. Jak ti můžu pomoct?“ Její úsměv je stejně jemný jako šedé vlasy, které jí lemují laskavou tvář. Všechno na doktorce Ottermanové je laskavé, od jemného tónu jejího hlasu až po způsob, jakým pravidelně volá své pacienty, aby je vyšetřila.

Práce s ní je naprosté potěšení, i s nabručeným manželem vždy jí po boku.

„Je tu Bill?“ zeptám se, pak ho vidím sedět za ní a žvýkat sendvič, který je skoro tak velký jako jeho knír.

Věnuje mi obvyklé zamračení a odloží sendvič. „Co se děje?“

Kdybych ho dobře neznala, myslela bych si, že mě nesnáší. Ale tak se chová ke všem, včetně pacientů, takže si to neberu osobně.

Podle toho, co říkaly sestřičky, čím víc se na někoho mračí, tím víc ho má rád.

„No…“ Koutkem oka vidím přicházet Annabelle, která se postaví vedle mě. Očividně nemůže odolat a chce vidět ten už dříve zmíněný pohled na Billově tváři z první ruky. „Přemýšlela jsem, jestli vy dva máte plány na tuto sobotu,“ řeknu, myslím, že nejlepší bude z toho nedělat nic velkého. „Budu se při malém, decentním obřadu vdávat, a--“

„Ty co?“ Billův knír se zatřese, když pohledem sjede k mé levé ruce.

„Ty jsi zasnoubená?“

„Od včerejška,“ řeknu, zvednu ruku, abych ukázala prsten. „Vím, že je to narychlo, takže jestli máte jiné plány, je to naprosto--“

„Oh, ne, budeme tam, drahoušku. Gratulujeme.“ Wendy se na mě rozzáří a natáhne se, aby mi stiskla ruku. „Kdo je ten šťastný gentleman?“ Zírá na mou levou ruku. „To je nádherný prsten, co ti dal.“

Billův knír se odmítá přestat hýbat. „Ty máš přítele?“ Jeho zamračení se prohloubí, když se vzpamatuje. „Nevěděli jsme, že máš přítele.“

Usměju se a zopakuju své vysvětlení o chození-nechození a Peterově častém cestování. „Takže teď jsme připraveni udělat další krok,“ ukončím to a podívám se na hodiny na stěně. „Oh, podívejte. Můj pacient už tu teď asi je,“ řeknu a sleduju, jak křenící se Annabelle spěchá zpátky na své místo.

„Omlouvám se, musím běžet,“ řeknu svým šéfům. „Takže přijdete?“

„Se zvonky a píšťalkami,“ řekne Bill hořce.

Beru to tak, jako že je za mě šťastný, a s povzbudivým mávnutím od Wendy spěchám pryč, potěšená, že alespoň tahle část mého úkolu šla bez potíží.

Teď to jen musím říct všem ostatním – a vysvětlit to svým rodičům.

***

V druhé půli odpoledne mi zruší jednu schůzku, takže využiju ten čas, abych vyřídila nezbytné telefony.

Simon a Rory to nezvedají, proto jim nechám zprávu, aby mi zavolali. Phil na rozdíl od nich už musel dneska skončit ve škole, jelikož mi to zvedne na první zazvonění.

„Hej, tady jsi. Mysleli jsme si, že tě tvůj tajemný přítel možná unesl,“ řekne a já se směju, doufám, že v tom neuslyší ten polohysterický podtón.

On žertuje, ale Peter mě mohl snadno nechat zmizet.

To jsem si i myslela, když jsem s ním opouštěla bar.

„Jsem pořád tady,“ řeknu, když se přestanu smát. „Ale mám nějaké novinky.“

„To mi neříkej.“ Phil hraně zalapá po dechu. „Jsi v tom.“

„Um, ne…“ Nebo teda pokud jsem, ještě o tom nevím. Není to nemožné po dvou dnech nechráněného sexu, ale je ještě dost brzy na to, aby se to dalo potvrdit. „Ale budu se vdávat.“

V telefonu je mrtvolné ticho. Pak: „COŽE?“

„Jo, je to dlouhý příběh,“ a uchýlím se ke stejnému vysvětlení, které jsem poskytla svým spolupracovníkům o svém vztah-nevztahu s Peterem na cestách.

„Ale proč jsi nám o něm neřekla?“ Phil zní pořád opařeně. „Mysleli jsme si, že kvůli svému manželovi nerandíš.“

„Bylo to někdy trochu komplikované. A jelikož jsem si nebyla jistá, že to někam povede…“ Odmlčím se, doufám, že si Phil sám doplní prázdná místa. „V každém případě, bereme se a bude to tuto sobotu, takže--“

„COŽE?“

Usměju se a představuju si jeho oči lezoucí z důlků. „Jo, já vím. Rozhodli jsme se pro krátké zásnuby. V každém případě, vím, že je to super narychlo, takže pokud máš na sobotu jiné plány, úplně to chápu. Ale pokud můžeš dorazit, rádi tě tam uvidíme a samozřejmě si můžeš vzít doprovod.“

„Ty se vdáváš. Tuto sobotu.“

„To jsem právě řekla.“ Odmlčím se, abych mu dala šanci se víc vzpamatovat, ale on jak se zdá, ztratil schopnost mluvit, takže pokračuju dál. „Nemusíš mi to říkat hned teď, ale pokud by to šlo, ráda bych věděla do zítřka, jestli budeš schopen přijít. Peter objednal cateringovou společnost a všechno, takže to bude malé, ale snad krásné.“

„Kde…“ Phil si odkašle. „Kde se ta svatba uskuteční?“

„V Silver Lake Country Clubu,“ řeknu. „Znáš to?“

„Ano, samozřejmě. Moje sestřenice se tam před pár lety vdávala. Krásné místo.“

„Oh, dobře.“ Usměju se, ačkoli to on vidět nemůže. „Takže mi můžeš říct, jestli přijdeš, nebo potřebuješ čas do zítřka?“

„Děláš si srandu? Samozřejmě že tam budu. Už jsi to řekla Rorymu a Simonovi?“

„Nechala jsem jim hlasovou zprávu,“ řeknu a podívám se na hodiny. Raději si pospíším, pokud mám před dalším pacientem zavolat Marshe. „Moc díky Phile, a promiň, že jsem to na tebe tak vychrlila,“ řeknu mu. „Uvidíme se v sobotu.“

„Jo. Uvidíme se,“ řekne a stále zní otřeseně, když zavěsím.

Marsha je na mé seznamu jako další, a je to rozhovor, kterého se děsím skoro stejně tolik, jako nadcházející večeře s mými rodiči. Když vytočím její číslo, napůl doufám, že mi to nezvedne, ale ona odpoví na první zazvonění.

„Ahoj, zlato.“

Zhluboka se nadechnu. „Ahoj, Marsho. Jak to jde?“

„Eh, víš. Zrovna mířím na odpolední směnu. Andy si tento týden vytáhla kratší slámku, ale její přítel se vztekal, protože dnes mají výročí, tak mě požádala, abych si to s ní vyměnila. Jak u tebe? Co plánuješ na tento víkend? Tonya a já vyrážíme v sobotu do baru. Chceš se přidat. Nemáš vystoupení, že ne?“

„Ne, ale vlastně k této sobotě…“ Chytím telefon pevněji. „Mám nějaké novinky.“

„Oh?“

„Je tady muž, kterého už chvilku vídám. Takový vztah-nevztah.“

„Vážně?“ Marshin hlas stoupne. „Kdo? Není to ten zrzavý kulturista z tvé skupiny, že ne?“

„Rory? Ne, vůbec.“

„Oh, dobře. Protože Tonye se opravdu líbí a myslela jsem, že je to možná vzájemné. Tak kdo? Už jsem se s ním setkala?“

„Ne, nesetkala.“ Znovu se zhluboka nadechnu. „Mezi námi je to, ale dost vážné.“

„Opravdu?“ Její míra zájmu je jasně na vrcholu. „Jak vážné?“

Seberu síly a vysypu to, „Tuto sobotu se bereme.“

„Vy co?“

A je to venku, takže to zopakuju tak klidně, jak umím, „Budu se vdávat. Tuto sobotu. A pokud můžeš, ráda bych tě tam měla.“

„To je nějaká sranda, že?“

Volnou rukou si zmáčknu kořen nosu. „Ne. Rozhodli jsme se pro malý formální obřad, takže prostě pozveme jen několik lidí. Bude to v Silver Lake Country Clubu. Víš, za Orland Parkem?“

„Uh-huh. A já jdu do pořadu: Když hvězdy tančí.“

„Marsho… já nežertuju.“

Nastane chvíle těžkého ticha. Pak: „Ty se vdáváš?“

„Ano. Tuto sobotu.“

„Co to má sakra znamenat? Myslíš to vážně? Kdy jste se vy dva potkali a jak? Jak se jmenuje? Proč jsi mi o něm nikdy nic neřekla?“

„Je to dlouhý příběh. Nějakou dobu jsme spolu chodili, pak zase nechodili, a pak--“

„Jak to myslíš nějakou dobu? Jak dlouho je nějaká doba? Týdny? Měsíce?“

Škubnu sebou. „Um, měsíce. Určitě měsíce.“ Technicky to v říjnu budou dva roky, co mě Peter mučil v kuchyni waterboardingem, ale pokud jde o samotný čas strávený spolu, je to celkem tak sedm nebo osm měsíců.

„Páni. Dobře. Prostě… páni.“ Marsha na vteřinu ztichne, pak se zeptá lehce raněným tónem, „Proč jsi nic neřekla? Víš, že jsme si všichni mysleli, že jsi single potom… no, víš.“

„Já vím, omlouvám se. Protože se to pořád měnilo, nemyslela jsem si, že to bude tak vážné. Hodně cestoval za prací. Ale teď s tím skončil, takže jsme se rozhodli jít do toho a udělat další krok.“

„A další krok je svatba? Co se stalo s randěním a společným žitím? Saro, drahoušku…“ Její hlas nabírá znepokojivý tón. „O co tu jde? Je všechno v pořádku?“

Tohle je ta těžká část, protože na rozdíl od Phila a mých nových spolupracovníků, mě Marsha zná roky. Vždycky ví, jak vypadám, než vybuchnu a taky ví, co se mi stalo s Peterem.

No, přinejmenším ty temnější části.

„Všechno je v pořádku.“ Uchovávám si ve svém hlase co nejvíc nadšení. „Prostě jsme nadšení, že můžeme být konečně spolu a nevidíme důvod, proč čekat. Ani jeden nechceme velký obřad, takže--“

„Okej, okej, zastav. Zpomal ten vlak. Pořád jsi mi neřekla jeho jméno, nebo co dělá.“

Zhluboka se nadechnu. Tak se nikam nedostaneme. „Jmenuje se Peter Garin. Býval bezpečnostním konzultantem, ale z toho odvětví odešel.“

„Peter Garin? Počkej chvíli…“ Marshin hlas nabírá na napětí. „Nebyl to ten ruský vrah, který tě unesl, říkala jsi Peter nějak?“

„Sokolov – a prosím, tím směrem se nevydáme.“ Hlavně proto, že jí nechci lhát víc, než je nutné. „Každopádně jsem ti chtěla říct, že budeme mít tuto sobotu malou svatbu a rádi bychom, abys přišla. Ale vím, že jsi říkala, že máš jiné plány, takže pokud nemůžeš--“

„Oh, prosím, Saro. Samozřejmě tam budu. Zatracený bar může počkat. Ale pořád jsem zmatená. Ten muž se jmenuje taky Peter? A co za příjmení je Garin? Odkud je?“

Bubnuju prsty o stůl. „Je… tak trochu odevšad. Ale narodil se ve východní Evropě.“ O tomhle nemůžu lhát; Peterův přízvuk, ačkoli nepatrný, ho jasně škatulkuje do této části světa.

Proto si asi vybral rusky znějící příjmení místo něčeho jako Smith nebo Johnson.

„Cože?“ Marsha zní ztraceně. „Odkud z východní Evropy?“

Stisknu k sobě víčka. „Rusko.“

„Děláš si ze mě srandu, že? Řekni mi, že si děláš srandu.“

Otevřu oči a pokradmu se podívám na hodiny. K mé úlevě je skoro čas na dalšího pacienta.

„Podívej, Marsho, musím běžet. V sobotu se s Peterem seznámíš a zjistíš o něm všechno, slibuju. Teď musím jít na schůzku s pacientem.“

„Saro, počkej--“

„Zítra ti pošlu mailem všechny detaily,“ řeknu a zavěsím, pak ztiším svůj telefon, než mi může zavolat zpátky.

Čtyři pozvánky hotové, dalších několik zbývá.

To zvládnu.

Není to tak špatné.