S&S - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Všechny si připravte kapesníky, protože tohle rozhodně není žádné radostné čtení…       Sinnel

„Pohyb,“ uslyšela Evelina zavrčení za sebou.

Někdo ji odtrhl od Thea.

Bojovala s tím, aby se dostala zpět. Bojovala tvrdě. Chtěla ho držet, zastavit to. Krev vytékala ven. Její bílé šaty se zbarvily morbidním karmínem a krev prosákla až na její kůži.

Evelině to bylo jedno.

Prostě ho jen chtěla držet.

„Nech mě jít!“ křičela.

„Eve, přestaň,“ zasyčel jí Adriano do ucha.

Instinktivně se k němu přitáhla blíž. Pak bratra kopla a zaútočila na něj pěstí. Touha být blíž muži na zemi, tomu, který kvůli ní umíral, jí dodala sílu a proudila jejím krevním řečištěm.

Po tváři jí kanuly slzy. Nemohla je dost rychle setřít. Na rtech cítila měděnou pachuť Theovy krve. Bylo jí z ní špatně od žaludku, ale ignorovala nutkání tu krev setřít.

Adriano ji sevřel kolem pasu ještě pevněji. „Přestaň se mnou bojovat.“

Proč ji táhl pryč?

Theův obličej byl popelavý, rty měl svěšené. Oči měl otevřené, ale byla v nich prázdnota. Tak zasraná prázdnota. Theo nereagoval. Přestal se snažit mluvit, ale z jeho úst stále vytékala krev. Zatímco Damian pracoval na Theovi, Evelina se snažila pochopit, kolik času uplynulo. Minuta. Možná o trochu víc.

Nemohl být mrtvý.

O pár minut dřív už někdo kvůli Rileymu zavolal záchranku. Přemýšlela, zda se sem dostane včas pro člověka, který ji skutečně potřeboval.

Stěží vnímala otcovo tělo, které leželo o pár stop dál, nebo rychlé pohyby lidí, kteří prchali pryč z klubu. Netušila, zda Courtney odešla. Věděla jen to, že tu ženu táhl pryč Joel. Evelina se až příliš soustředila na Thea.

Tommas se připojil ke svému bratranci na podlaze a spolu s Damianem Thea oživovali. Jeden muž masíroval Theův hrudník, zatímco druhý mu zaklonil hlavu a poskytoval mu umělé dýchání.

„Sakra, Theo, no tak,“ zamumlal Damian. „Prosím, tohle mi, chlape, nedělej. Nedělej to Lily. Prosím, nedělej jí to.“

Evelina nemohla dýchat.

Zjevně nemohl dýchat ani Theo.

„Proč nedýchá?“ dožadovala se Evelina odpovědi. „Přinuť ho dýchat!“

„Dostaň ji odsud pryč!“ zařval Damian.

Teprve teď začalo Evelininým šokovaným smyslům docházet, že byl v pozadí hluk. Nad vším ostatním v klubu vynikaly Lilyiny srdcervoucí a vyděšené výkřiky.

Na parketu byla krev. Evelina po ní uklouzla, takže si ji Adriano, který ji vedl k hlavním dveřím, přitáhl k sobě blíž. Bylo těžké dostat se přes všechny ty lidi ven. Evelina cítila, jak pomalu, hodně pomalu zamrzala. Srdce jí bolelo.

Kolem Eveliny se proháněl chladný únorový vítr. Její kabát a kabelka zůstaly někde uvnitř. Ani ji to nezajímalo. Venkovní teplotu jen stěží registrovala. Kolem Eveliny pulsovaly červená a bílá světla. Ječely sirény.

„Nemůžete odejít,“ řekl muž za nimi.

Dorazili policajti. Jak to, že už se tam dostali?

Adriano se ani neotočil. „Naser si.“

„Nemůžete odejít dřív, než vás vyslechneme!“

Evelina cítila, jak jí bylo špatně.

„Adriano...“

Prázdno.

Ohromeno.

Nicota.

Evelina necítila nic jiného než to, jak se jí zvedal žaludek a jak se jí bratrovy prsty zatínaly do paže, aby ji udržely ve vzpřímené poloze.

„Theo,“ řekla Evelina Adrianovi.

„Ztichni, Eve,“ zamumlal Adriano, když se před ně postavil muž, který něco držel v ruce.

Odznak.

Policajt.

Kde se ten muž vzal? Jak dlouho jim trvalo, než se dostali z klubu ven? Prostě jen chtěla pomoci Courtney. Myslela si, že by ta dívka mohla ocenit, že se dostala ven ze zmatku, který se děl s jejím manželem.

Proč se proti Evelině tak otočila?

Evelina zamrkala. Viděla jen mlhavě. Policajt mluvil s Adrianem. Evelina neslyšela ani jedinou věc. Viděla, jak se mužovy rty pohybovaly, ale jeho slova pro ni byla ztracena.

„Je pokrytá krví!“ vyštěkl ten muž.

„Nic neviděla!“ vyštěkl Adriano zpátky.

„Slečno -“

Evelinu donutila mluvit automatická reakce.

Nic víc.

„Nic jsem neviděla,“ zašeptala Evelina. „Při útěku ven jsem uklouzla. To je všechno.“

Policajt se stále hádal.

Evelina ho nevnímala.

Byla až příliš zaneprázdněna sledováním muže, kterého vynesli ven na nosítkách. Nad ním byl zdravotník, rukama mu silně masíroval hrudník. Další zdravotník pomáhal tlačit nosítka.

Theo.

Theo… Theo… Theo.

Z klubu se dostali další lidé, a Evelina díky tomu ztratila výhled na Thea a zdravotníky. Dav se nezmenšoval.

Evelina zavrávorala na nohou.

„Nemůžu ho nahodit,“ zaslechla zdravotníka. „Neslyším tlukot. Krevní tlak je nestabilní. Dejte mu kyslík. Nedýchá!“

Když Evelina dopadla na zem, necítila ji.

Ale každý jednotlivý střípek srdce to cítil.

***************

„Mám novinky.“

Evelina zvedla hlavu od svých rukou, které měla stále ještě červené. Alessa se jí snažila pomoci umýt je. Adriano se jí snažil pomoci. Nakonec se jim podařilo dostat Evelinu ze zakrvácených šatů a převléknout do něčeho vhodnějšího.“

Dokonce i dýchání bylo špatné.

„Co?“ zeptala se Evelina. Hlas se jí změnil v ochraptělý šepot.

Jak dlouho trvalo, než promluvila?

Hodiny.

Tolik hodin.

„Je v kritickém stavu, ale naživu,“ řekl Adriano.

Evelina cítila, jak jí Alessa rukou jemně hladila po její vlastní ruce. Pomáhalo to jen velice málo v tom, aby se uklidnil zuřivý proud bolesti, který Evelina cítila v srdci a duši.

„Naživu.“

„Theo ustál první operaci, Eve,“ vysvětloval Adriano.

„První?“

„Byl v příliš nestabilním stavu, aby dneska ráno začali s druhou.“

Ráno?

Evelina se podívala z okna. Všimla si, že tam bylo vidět časně ranní světlo. „Aha.“

„Vyndali kulku z jeho srdce, ale má ještě dvě další v plicích a to si vybírá svou daň.“

„Ale je naživu.“

Adriano přikývl.

Jeho nevyslovená slova zněla víc než hlasitě: jen stěží naživu.

„Můžu jít do nemocnice?“ zeptala se Evelina. „Chci tam jít.“

„Musíš se držet dál. Jen do doby, než se to uklidní. Možná do doby, než pohřbíme tátu.“

Riley…

„Riley je mi naprosto ukradený,“ vyplivla Evelina.

„I mně, Eve. Stále však musíme hrát svou roli.“

Evelinu bolelo srdce. Promnula si místo těsně nad ní. „Chci jít za Theem.“

„Brzy,“ slíbil jí bratr. „Mohla jsi mi o sobě a Theovi říct.“

„Řekl jsi mi, abych to neříkala.“

Adrianův výraz se ani trochu nezměnil. „Nechtěl jsem ti něco odmítnout a ublížit ti tím.“

„Táta to udělal víc než dost.“

„Jo,“ řekl Adriano s těžkým povzdechem. „Co potřebuješ, Eve?“

„Thea.“

„Já...“

„Nemůžu,“ přerušila ho Evelina dřív, než se bratr mohl dostat k něčemu dalšímu. „To je to jediné, co jsem kdy celý život slyšela. Nemůžu. Nebudeš. Ne, Eve. Nedělej to, Eve. Dej mi něco. Chci svůj vlastní život, Adriano.“

Adriano střelil nerozluštitelným pohledem po své tiché manželce. Alessa prostě Evelinu jen držela. Tiše a silně. Alessa byla vždycky taková. Právě teď to Evelina oceňovala víc, než by dokázala vysvětlit.

„Udělám to,“ řekl Adriano nakonec. „Ale potřebuji, aby sis naposledy nasadila masku a spolu se mnou tátu pohřbila. Udělej pro mě tuhle jedinou věc a já ti poté dám cokoli, co chceš. Pro úřady musíme být nevinní, truchlící pozůstalí. Udělej to pro mě a já pro tebe udělám cokoli.“

Evelina se při svém souhlasu zajíkla. Nechtěla být znovu princeznou Conti. Tak jako tak to však řekla.

„Dobře. Ale hned poté uvidím Thea. Hned poté, Adriano.“

Adrianova fasáda popraskala. Oči mu zazářily.

„Dobře, Eve. Měl jsem i další novinky, ale nevěděl jsem, zda by tě zajímaly.“

„Jaké?“

„Joel rozhlásil, že je Courtney mrtvá. Nic jiného.“

„Věříš mu nebo si myslíš, že je to lež?“

Koneckonců, Courtney se přátelila s Chloe.

„Řekl bych, že je to pravda,“ řekl Adriano.

„Proč?“

„Protože nechal její tělo na schodech u tátových hlavních dveří.“

Evelina znovu pocítila nevolnost.

*************

„Je tam někdo, kdo hlídá jeho pokoj,“ řekl Adriano.

Evelinin neklid se neuspokojil. V žaludku cítila nepříjemnou tíhu a v srdci měla prázdnotu. V rukou si pohrávala s čímkoli, co mohla držet, jen aby rozptýlila svou mysl. Dokonce, i když teď poslouchala svého bratra, stále měla pocit, jako by musela vstát a fyzicky někam jít. Nebo spíš, jít za někým jiným.

Za Theem.

„Pustí mě dovnitř?“ zeptala se Evelina.

„Jo, pravděpodobně. Jen řekni...“

„Co, Adriano?“

Její bratr se na ni nepodíval. „To, že jsi jeho snoubenkou či něco takového.“

„Ale to nejsem.“

„Oni to nevědí, Eve.“

„Ochranka to bude vědět.“

„Ochranka Thea zná.“

To bylo to jediné, co jí Adriano řekl. Pak stiskl červené tlačítko na zdi, aby zazvonil pro vstup na jednotku intenzivní péče, kde Theo ležel.

„Počkej, ty se mnou nepůjdeš?“ zeptala se Evelina, když se její bratr otočil k odchodu.“

Adriano se usmál. „Nepotřebuješ, abych tam byl.“

„Ale -“

„A táta je mrtvý, Eve. Žádné chůvy, žádná pravidla, žádná princezna, co? Jen… k tomu mě nepotřebuješ.“

„Děkuji.“

Adriano pokrčil rameny. „Až budeš chtít poslat řidiče, aby tě odvezl domů, zavolej mi.“

„Dobře.“
„Jednotka intenzivní péče, recepce,“ ozval se z intercomu za zdi chraplavý hlas. „Vaše identifikační číslo, prosím.“

„Nejsem zaměstnanec,“ řekla Evelina.

„Návštěva?“

„Ano?“

„Číslo pokoje a jméno pacienta, kterého jdete navštívit?“

Evelina tiše zaklela. Neznala číslo Theova pokoje. „Ehm, je to DeLuca.“

„Aha.“ Z reproduktoru se ozvalo další zapraskání. „Theo DeLuca?“

„Ano.“

„Přístup má dovolený pouze rodina -“

„Jsem jeho snoubenka,“ přerušila ji Evelina bez zaváhání. „Pokud chcete, mohla bych zavolat jeho sestře, aby mi dala jakýkoli papír, který chcete.“

„Je to pokoj šest, na samém konci chodby, naproti sesterně. Před odchodem nám dejte vědět.“

„Děkuji.“

Dveře se ani ne o pět vteřin později se se zabzučením odemkly a otevřely. Evelina vešla do sterilně vonících, tichých prostorů jednotky intenzivní péče a snažila se nedovolit smutné atmosféře místa zahltit její emoce.

Ale čím blíž se dostávala ke konci chodby, kde byl Theův pokoj, tím lépe se cítila.

Vlastně mnohem lépe, než za poslední dny.

Tohle bylo poprvé, co jí bylo dovoleno jít do nemocnice. Adriano ji přiměl čekat až do doby, kdy pohřbili Rileyho, a šok z celé situace se zklidnil. Její bratr jí o Theovi řekl jen velice málo, ale když měla Evelina možnost, získávala informace od Lily.

Nepomohlo to.

Evelinu nic nepřipravilo.

Ne na to, jak ho takhle viděla.

Evelina stála jen pár kroků od pokoje jednotky intenzivní péče a nemohla donutit nohy k pohybu. Srdce se jí lámalo.

Theo měl ke tváři připevněné trubice dýchacího přístroje, takže měl většinu svých ostrých rysů zakrytých. K hrudníku, čelu a břichu měl připevněné kabely, které na čtyřech různých monitorech, které visely na zdech, informovaly o jeho životních funkcích. Ostře bílou nemocniční přikrývku, která vypadala hrubě, měl omotanou kolem těla. Kaučukový monitor kyslíku měl připevněný na pravém ukazováčku. Ve slabě osvětlené místnosti syčel kyslíkový přístroj.

„Ze začátku je to šok,“ ozval se tichý hlas.

Evelina při tom málem nadskočila. „Ach můj bože, Damiane.“

Ze své pozice na zemi se na Evelinu podíval Damian Rossi. Muž odpočíval opřený v rámu dveří. Nohou se opíral o jednu zárubeň, záda měl opřená o druhou. V ruce měl šálek kávy a na podlaze vedle sebe měl položené noviny.

Když Evelina vstoupila do místnosti, Damiana si vůbec nevšimla. Nepřekvapilo ji, že Thea hlídal on. Ti dva muži k sobě měli vždycky blízko.

„Já… je to šok,“ nakonec Evelina promluvila.

„Dobrou zprávou je to, že kulky minuly jeho páteř,“ řekl Damian a znovu se ohlédl po Theově klidném těle, které leželo na posteli. „Vzhledem k tomu, jakým způsobem byl střelen do zad, je nepoškozená mícha tím nejlepším možným výsledkem.“

„Jaká je špatná zpráva?“

„Špatnou zprávou je to, že během první operace, kdy mu z levé strany srdce vyndávali kulku, ztratil skoro šedesát procent krve. Bylo jen štěstí, že kulky zasáhly jeho orgány, ale vyhnuly se kostem. Na operačním sále ho dvakrát skoro ztratili, ale pokaždé se jim ho podařilo přivést zpět.“ Damian s dalšími slovy ukázal na monitor na vzdáleném konci zdi: „Tenhle monitoruje jeho mozkové funkce.“

Na obrazovce se klikatily žluté čáry.

Evina úleva byla hmatatelná. „Jeho mozek funguje.“

„Zjevně jde o naprosto normální mozkovou funkci.“

„Ale ještě se neprobral,“ zašeptala Evelina.

Srdce se jí sevřelo a znovu se zlomilo. Nemohla dýchat. Její vlastní bolest byla zdrcující. Proč by Thea neprobudili?

„Někteří lidé se neproberou,“ řekl Damian tiše. „Někteří lidé upadnou do kómatu a už se z něj prostě neproberou, Eve. Příčinou Theova kómatu je nedostatek kyslíku, který utrpěl, a pokud se probere, musíme si dělat obavy o poškození jeho mozku.“

„Ale musí se probrat. Dobře? Musí to udělat.“

Pokud by se prostě probral, zbytek by mohla zvládnout. Theo ji znovu zachránil. Evelina mu potřebovala poděkovat, držet ho a milovat ho. Protože když sledovala, jak zůstával nehybně ležet ve své posteli, nemohla si pomoc, ale věděla, jak strašně moc potřebovala, aby se ten muž probral.

A tehdy to věděla.

Právě tehdy…

Theo byl její. Byl její už od doby, kdy ji nazval princeznou a dodal jí odvahu, aby porušila pravidla. Byl její, když se nemohl udržet pryč a když přiznal, že mu na ní záleželo. Neměli pro sebe navzájem nic znamenat.

Ale prostě k tomu zatraceně došlo.

Potřebovala, aby se probral.

„Probere se, že?“ zeptala se Evelina.

Když Damian odpověděl, vyhnul se jejímu pohledu. „Je to už pár dní. Nedošlo k žádnému zlepšení.“

„Ale ani zhoršení, že?“

„Ne.“

„Probere se,“ řekla Evelina. „Musí.“

„Hmm.“ Damian se zvedl ze země a u toho zvedl i svoje noviny. „Zůstaneš tu na chvíli u něj?“

„Neodejdu.“

Ne teď.

Ne, dokud Theo neotevře oči.

„Sestry jsou trochu děvky,“ varoval ji Damian.

„To je v pohodě.“

„Docela často sem chodí Lily.“
„Aspoň budu mít někoho, s kým si můžu promluvit.“

Damian se uchechtl.

„Co je tak zábavného?“ zeptala se Evelina rozhořčeně.

„Právě jsem pomyslel na lékaře, kteří tu byli. Spousta z nich je přesvědčená o tom, že Theovy mozkové funkce vykazují normální aktivitu, že nás pravděpodobně slyší, že je v jakémsi mentálně vědomém stavu. Dokonce, i když je to stav mezi bezvědomí a vědomím a možná nám nerozumí, tak jeho mozek ano.“

„Takže?“

„Takže bude pravděpodobně šťastný, že uslyší někoho jiného. Nebo tebe, tuším.“

Srdce Eveliny se okamžitě ohřálo. „Ach.“

„Lily ho takhle sekýruje. Žádá ho, aby se probral, a když monitor jen trochu zapípá, pokračuje dál. Nechal jsem ji při tom, protože se díky tomu cítí lépe, a s Theem to nedělá jedinou zatracenou věc.“
„Má obavy a miluje ho.“

„Já vím,“ zamumlal Damian. „Dávej pozor na hadice od dýchacího přístroje. Mohl by fungovat i bez nich, ale kulka mu ošklivě poničila pravou plíci a dýchací přístroj mu pomáhá v jejím uzdravení. Aktuálně je to jediný přístroj na podporu životních funkcí, ke kterému je připojený. Ledviny má v pořádku a srdce je po operaci také v pořádku.“

Evelina přikývla. „Dám si pozor.“

Když se na Thea podívala znovu, uvědomila si, že většinu šoku z toho, jak vypadal, už ze sebe setřásla. Hruď měl celou ovázanou a v obličeji vypadal skoro klidně. Jako by možná jen spal.

„Nemá rád temnotu,“ řekla Evelina, hlavně sama sobě. Místnost byla až příliš temná. Theovi by se nelíbilo probrat se do takové temnoty.

„Máš pravdu,“ odpověděl Damian. „A to proto tady jsem.“

„Hmm, proč?“

Nebyl Damian stráží tak, jak o tom mluvil Adriano?

„Když jsme byli teenageři, neodvedl jsem moc dobrou práci v tom, abych na něj dal pozor, takže jsem usoudil, že bych tu teď měl být a hlídat mu záda.“

„Jeho strýc,“ řekla Evelina.

„Jo. Někdo musí držet jeho monstra pryč z dosahu.“

*********************

O tři dny později Evelina sledovala lékaře, jak z Theova krku odstranil dýchací trubici.

Theo se stále ještě neprobral. Čtvrtý den se před Theovým pokojem sešli Tommas Rossi spolu s Damianem. Evelina Tommasovi beze slova vrátila jeho zásnubní prsten. O pět dnů později se u Thea sešli lékaři specializující se na léčbu pacientů probraných z kómatu, aby si promluvili s jeho rodinou.

Možná nebude tím stejným člověkem. Jeho nálady se mohou změnit. Může přijít o některé vzpomínky. Některé chování se může časem změnit.

Evelina přestala sama sebe vnímat jako ženu. Čas pro ni ztratil význam. Místnost opouštěla jen na tak dlouho, aby se mohla převléknout do čistého oblečení, které jí přinesla Lily, případně se osprchovat, když jí sestry na jednotce intenzivní péče otevřely koupelnu. Nemohla odejít. Potřebovala tam být, až se Theo probere.

Evelina se opírala loktem o stranu Theovy postele a sledovala, jak za zavřenými víčky těká očními panenkami. Podle lékařů to mělo být dobré znamení. Bylo to podobné tomu, jako kdyby byl někdo uprostřed velice živého snu a jeho tělo reagovalo. Kvůli Theovi doufala, že ať už se mu zdálo o čemkoli, nebyly to jeho noční můry.

Evelina se teď natáhla a konečkem prstů přejela po Theově ostře řezané lícní kosti. Pak v té cestičce pokračovala dál, dolů přes jeho čelist a jeho rty. Pak ruku jednoduše položila na jeho hruď.

Srdce mu bilo.

To bylo to jediné, na čem záleželo.

Srdce mu stále bilo.

„Ahoj.“

Evelina se při Lilyině tichém pozdravu otočila. „Ahoj.“

„Dneska nic?“ zeptala se Lily.

„Zatím ne.“

Lily se usmála. „Zatím. To se mi líbí.“

Mít naději bylo mnohem lepší, než rezignovat.

„Theo je tvrdohlavý. Myslím, že je prostě sobecký.“

„Aha. A proč?“

„Dává si načas, víš. A to je v pořádku. Potřebuje to.“

Lily zvedla obočí, jako by Evelinino tvrzení zvažovala. „Pravděpodobně. To zní jako něco, co by můj bratr udělal. Jak se ti daří, Eve?“

„Tohle je od doby, kdy jsem se před šesti dny dostala do nemocnice, poprvé, co ses mě na to zeptala.“

„Ptala jsem se sama sebe, zda se chystáš odejít.“

Evelina se nenechala urazit. „Neodejdu, Lily.“
„Dobře. Protože on tě potřebuje. A až se probere, bude to potřebovat ještě víc.“

„Já -“

„Ne,“ řekla Lily rychle a zasmála se. „Vím, co se chystáš říct, a nedělej to prosím. Nejdřív on a pak celý svět, Eve. Ale první on. Nemyslím si, že by to kdy měl. Někdo by mu ten pocit měl dát a já jsem šťastná, že je to někdo, jako ty.“

„Dobře. Nejdřív on.“

„Máš hlad?“

„Trochu,“ přiznala Evelina. „Kde je Damian?“

Ani si předtím nevšimla, že odešel.

„Někde kolem. Protáhnout si nohy.“

Evelina svraštila obočí. „Všechno, co dělá, je přecházení.“

Lily se nepodívala Evelině do očí. „Jo, no, je neklidný a má obavy...“

„Co myslíš?“

„Prostě si myslel, že bys možná uvítala mít nějaký čas s Theem jen o samotě. Damian je tu vždycky taky. To je celé.“

Aha.

„Jdu si sehnat něco k jídlu,“ řekla Evelina.

V hlase se jí ozvala váhavost. Něco ještě většího jí bránilo v tom, aby Thea opustila. Lily to ani na okamžik neuniklo.

Lily mávla svým telefonem. „Pokud se něco změní, ihned ti zavolám.“

„Díky.“
„Víš, mohla jsi mi to říct už před měsíci,“ řekla Lily jemně. „Už tehdy, kdy jste se vy dva spolu začali zaplétat a ne tak pozdě, jak jste to udělali.“

„Už jsem ti řekla, že nebylo co říct.“
Lily pokrčila rameny. „Cokoli je něco. Pravděpodobně bych tě srdečně přivítala. Stále jsem se trápila tím, že si Theo stále nikoho nenašel.“

„Skutečně mě nenašel. Jen tam vždycky byl.“

„Řekla jsem mu, že to nebude čekat. Doufala jsem, že by ho to mohlo jednou nebo dvakrát kopnout přímo do zadku.“

Evelina se zasmála, ale její úsměv rychle povadl. „Skutečně nevím, zda to on cítí stejně. Víš, co tím myslím? I když by cítil něco jiného, tak se na tom, co cítím já, nic nezmění.“

Lily se ušklíbla. „Hele, schytal za tebe tři kulky. Cítí to samé, Eve. Věř mi.“

„Budu se snažit.“

Poté, co se Evelina tiše rozloučila se stále nehybným mužem, který ležel na posteli, vydala se najít nemocniční bufet. Předtím, než odešla z oddělení, se u služby na jednotce intenzivní péče odepsala. O pár dveří dál uslyšela důvěrně známé hlasy, které si povídaly a smály se. Čím víc se k nim Evelina blížila, tím byla zmatenější.

Stála už ve dveřích, ale lidé uvnitř si jí nevšimli. V rodinné čekárně byli Tommas, Adriano, Alessa a aspoň tucet dalších lidí, které Evelina poznala a někteří další, které neznala. Podle otevřených laptopů, tašek s věcmi na přenocování a odpadkových košů plných nepořádku, tady už nějakou dobu byli.

Jak mimo byla od okamžiku, kdy přijela do nemocnice, aby zůstala s Theem? Netušila, že všichni ti lidé tu byli. Nikdo se jí o tom nezmínil.

Když Evelina v těle pocítila teplo, ty myšlenky se všechny vypařily. Těmhle lidem na něm záleželo. Jinak by tu nebyli. Když přišlo na mafii a rodiny, tak ne všechno byla jen show. Občas, jako právě teď, se jednoduše shromáždili kvůli podpoře a společné potřebě.

„Ahoj,“ řekl Adriano a při pohledu na sestru se ze sedačky, na které seděl, usmál.

Všechny hlavy se otočily směrem k ní. Nebylo vidět žádné odsouzení. Měla obavy z toho, že by se její vztah s Theem a falešné zásnuby s Tommasem mohly stát hlavním důvodem toho, proč tu všichni byli. Že se nezajímali o zdravotní stav Thea. Koneckonců, viděla, jak lidé zacházeli s jejím bratrem a Alessou jen proto, jak se ti dva rozhodli.

„Ahoj,“ pozdravila Evelina.

„Právě tu byla Lily,“ řekla Alessa a zvedla hrníček s horkým nápojem. „Přinesla jim kávu a pro mě horkou čokoládu.“

Adriano se zvedl a přistoupil ke své sestře. „Jsi v pořádku?“

„Jo, Adriano.“

„Žádné změny?“

„Zatím ne.“

Muž, kterého Evelina nerozeznala, natáhl tašku s jídlem tak, aby ji Evelina uviděla. „Máš hlad, děvče?“ zeptal se ten muž.

Muž Evelině připadal nejasně povědomý, ale nedokázala si ho nikam zařadit.

Adriano vypadal, že Evelininu nevyslovenou otázku pochopil. „Jeden z Theových mužů. Jeho syn pracoval v klubu pod Theem. Artino. Cole. Říká ti to něco?“

Stěží.

„Cole byl zabit tu noc, co Theo opustil New York,“ dodal Adriano.

„Ten, kterého si bratr Chloe spletl s Theem.“

„Přesně ten.“

„Jídlo?“ zeptal se muž znovu.

Evelina přikývla a vstoupila do místnosti. „Jistě.“

Pro jednou neměla pocit, že si musela před davem lidí nasadit svou obvyklou masku. Tihle lidé o jejím strachu věděli, museli znát její bolest a obavy. Nebylo to o tom, aby byla dokonalá nebo bez emocí, jen jako malá panenka, kterou si její otec rád bral z poličky, kdykoli to bylo výhodné.

Už dál nebyla tou panenkou.

Měla pocit, jako by se vracela domů.

Prostě jako svoboda.

Teď už jen potřebovala, aby se probral i Theo.

*************

„Eve?“

Evelina se na nepohodlném nemocničním křesle s trhnutím probrala. Hrdlem se jí prohnala panika. Pevně ji svírala a hrozila, že ji umlčí. Ze zhora se na ní díval Damian. Ve tváři měl zvědavý výraz a zvednuté obočí.

„Špatný sen?“ zeptal se ten muž.

„Ne,“ zachraptěla Evelina, která ještě napůl spala. „Ty skončily ten den, kdy byl Theo postřelený.“

„Zdálo se ti o tom, že je Theo zastřelený?“

„Já. Ne on. A současná situace to skutečně nijak nezlepšovala, Damiane.“

„Tuším, že ne.“

Předpokládala, že se její nejhorší noční můra konečně měla stát skutečností. Naneštěstí to nebyla ona, kdo schytal kulky. Byl to někdo, koho stále zbožňovala a milovala. Pro toho se stala její noční můra realitou. Dokonce na svých rukou cítila krev přesně tak, jak to cítila ve svých snech.

Horká.

Mokrá.

Červená.

Proklouzávala jí mezi prsty a nijak se nezastavovala.

Evelina se zachvěla. „Můžeme o tom přestat mluvit?“

„Jistě.“ Damian kývl palcem přes své rameno. „Probudil jsem tě, protože máš návštěvu.“

„Ano?“

„Čeká dole v kavárně.“

Evelina zvedla obočí. „Ona?“

„Máš spoustu otázek.“

„Mohl bys mi je zodpovědět.“

Damian pokrčil rameny. „Požádala o to, aby její návštěva zůstala v tajnosti.“

Evelina, stále ještě omámená, stiskla Theovu ruku a pak obešla Damiana a vyšla z jednotky intenzivní péče ven. Výtahem rychle sjela do druhého patra, kde byla umístěna kavárna a bufet. Tam Evelina našla svou návštěvu.

Abriella seděla u rohového stolu. Mezi rukama svírala svůj šálek kávy, hlavu měla skloněnou. Velké sluneční brýle měla zvednuté ve vlasech, které měla stažené do chaotického uzlu. Mikina a džíny, které měla na sobě, rozhodně neodpovídaly obvyklému vytříbenému stylu Abrielly Trentini. Ta dívka vypadala ošuntěle.

Když tam Evelina uviděla sedět svou bývalou kamarádku, byla šokována. Od jejich falešného zasnoubení Abriella s Evelinou nepromluvila ani slovo. Všechny pokusy o kontakt ignorovala. A Evelina věděla, že Abriella stejně tak ignorovala i všechny Tommasovy pokusy.

„Ahoj,“ řekla Evelina, když vklouzla na místo naproti Abrielle.

Abriella se pokusila usmát, ale úsměv jí rychle zmizel. „Ahoj.“

„Mohla jsi přijít nahoru do čekárny pro rodinu.“

„Je tam spousta lidí. Slyšela jsem, že se s návštěvníky pro Thea, kteří chodí tam a zase ven, dveře netrhnou.“

„Lidé mají Thea rádi?“ navrhla Evelina.

Abriella se ve své židli napřímila. „Vím, že to všechno bylo jen jako show. Myslím tím to zasnoubení. Vím, že nikdy neměl v úmyslu dotáhnout to do konce.“

„Jo. Bylo to jen pro show.“

„Mohl mi to říct, Eve. Ne mě nechat zjistit to tak, jak se to stalo.“

„Ello -“

„Nemůžeš pochopit, co to se mnou udělalo. Prosím, neodůvodňuj jeho rozhodnutí. Udělal je on.“

„I já. Mohla jsem ti to říct.“

Abriella se tvrdě nadechla. „Máš pravdu. Měla jsi to udělat.“

„Tommas tě miluje, Ello. Udělal to kvůli tobě. Snažil se donutit Joela i Rileyho vytáhnout karty a prostě to skončilo naprosto špatně.“

„Příšerně,“ zamumlala Abriella. „Skončilo to příšerně. Theo -“

„Bude v pořádku.“

„I tak je mi stále líto toho, co Tommas Theovi udělal, dokonce i když se to snažil napravit,“ řekla Abriella.

„Nebyl to jen Tommas. V tom bordelu měli své ruce i Riley a Joel. Stalo se. Právě teď se chci soustředit jen na Thea a na to, aby odsud vypadnul.“

Abriella se zamračila. „Alessa mě udržuje v obraze.“

Evelina si to přeložila. Žádné změny.

„Víš, svým způsobem mě šokovalo, když jsem zjistila, že ty a Theo...“ Abrielle se vytratil hlas a větu nedokončila.
Evelina se zasmála. „Přestaň.“

„Dobře!“

„Jen se vyhýbáš tomu, proč jsi skutečně tady, Ello. Co chceš?“

Abriella odvrátila oči a svůj šálek sevřela pevněji. „Nevím, jestli teď můžu Tommasovi věřit.“

„A tak jdeš za mnou?“

„Přijdeš mi jako ta nejlepší možnost. Moje sestra je těhotná a já jí nechci přidělávat starosti. Lily je na tom stejně, ale Damian ji právě teď kvůli Joelovi nutí držet se dál. A co se týče tebe a mě… Od doby, co jsme byly dětmi, jsme byly nejlepší kamarádky, že? Lidé jako my se na konci vrátí zpátky k sobě, Eve. Právě teď někoho potřebuji. Buď pro mě, prosím, tím člověkem.“

Některá přátelství byla vystavena jen ze slámy a bláta. Stačilo drobné klepnutí a všechno se mohlo zničit. Jiná přátelství byla ukována z oceli a železa. Byla dokonale nerozbitná, a to i za toho nejdrsnějšího počasí.

„Neodpovídala jsi na mé hovory,“ řekla Evelina. „Chtěla bych vysvětlení.“

„Potřebovala jsem nějaký čas. Když bych se ti ozvala, byla bych šílená.“

To bylo fér.

„Tommasovi věřím,“ řekla Evelina po chvíli.

„I po tom, co udělal?“

„Ano.“

„Joel je...“

„Co?“

Abriella se přikrčila. „Chystá se po něm jít. Dobře. Možná po komkoli, komu může ublížit. S jistotou po Tommasovi.“

„Někteří lidé by si měli vybrat to menší ze dvou zel, Ello.“

„A co to je?“ zeptala se Abriella. „Muž, který by mě zabil, aniž by řekl byť jen jediné slovo, nebo ten, který poté, co dostal to, co chtěl, zabil mé srdce?“

„Víš, nemyslím si, že dovedu vyjádřit rozdíl v tom, který z těch mužů je pro tebe. Kdyby to pro Tommase znamenalo, že tě dostane v příštím životě, co nejdřív by zabil jak tebe, tak i sebe. Kvůli tobě, Ello, by tohle město vypálil až do základů.“

„Možná, že se Tommas potřebuje naučit, že ne vždy dostaneme všechno to, co chceme.“
„Jestli to strašně moc chceš, udělej to,“ řekla Evelina tiše.

„Já mám jinou verzi, Eve.“

„Verzi čeho?“

„Mou verzi dvou zel. Jeden si vybral ublížit člověku, na kterém mi nejvíc záleží tím, že mu dá, to co by měl mít, nebo ho nechal ublížit všem ostatním, takže bych mohla dostat to, co bych měla mít.“

Evelina si povzdechla. „Dej Tommasovi možnost, aby tě získal, takže vy oba můžete mít nakonec to, co chcete.“

Abriella se od stolu zvedla a popadla z opěradla židle svůj kabát. „Možná, ale to, že to udělám, znamená, že celá ta věc bude pokračovat.“

„Válka?“

„Válka,“ zopakovala její kamarádka. „Protože můj bratr je ledově chladný a Tommas představuje palivo pro můj oheň. Nikdy to nebude fungovat, aniž by se něco zničilo. Nikdo z nás nesměřuje k tomu samému.“

„Ale nemáš ho ráda?“

„To je slovo, které se v souvislosti s Tommasem snažím nepoužívat.“

Evelina svraštila obočí. „Ale -“

„Mezi námi je on tím, kdo má všechnu tu kontrolu a to je to jediné, co si můžu uchovat.“

Evelina tomu nerozuměla. Sama zjistila, že co se týkalo Abrielly a Tommase, tak tam toho bylo spoustu nejasného. Nicméně tohle bylo něco úplně jiného. Evelina věděla z první ruky, kolik moci měla Abriella nad Tommasem Rossi.

„Myslím, že se mýlíš,“ řekla Evelina tiše.

Abriella trhla hlavou nahoru a setkala se s pohledem Eveliny. „Prosím?“

„To, co jsi říkala o kontrole. Myslím, že se mýlíš, Ello. Co se týče vás, nemyslím si, že by měl Tommas jakoukoli kontrolu.“

„Měla bych jít.“

„Dej mu šanci.“

Žádná odpověď.

Abriella dokonce ani nemrkla.

„Doufám, že se kvůli tobě Theo probere, Eve,“ řekla Abriella místo toho.

„Probere.“

*************

Evelina se vydala na procházku pryč z třetího patra, kde byla jednotka intenzivní péče, aby si protáhla nohy. Sestry z jednotky intenzivní péče byly vždycky dost naštvané, když se na jejich oddělení někdo jen tak bezcílně potuloval, takže se Evelina rozhodla zbavit se neklidu mimo jejich pohled.

Nepotřebovala vidět jejich zamračené výrazy.

Také nechtěla, pokud mohla pomoci, opustit místo u Theovy postele, nicméně Lily ji prakticky donutila, aby z pokoje vypadla. Sestry se musely postarat o Theovy lékařské potřeby, věci, o kterých Evelina věděla, že by její milenec nechtěl, aby je viděla, takže když Lily vznesla svůj požadavek, odešla.

Teď se chvěla netrpělivostí, aby se vrátila zpátky.

Opřela se o velká okna, která sahala od zemi až ke stropu a odkud měla výhled až na část střechy vedlejší budovy. Sledovala světla hvězd, která byla nad nimi.

Věděla, co se stane. Pokud by Theo nezačal vykazovat známky zlepšení, lékaři by začali tlačit na Lily. Mluvit o tom, že se pokusí donutit Thea probrat se z kómatu pomocí léků, nicméně to bylo nebezpečné a bylo zde riziko vedlejších účinků, které by mohly způsobit trvalá poškození.

A potom by se jednoduše nedalo nic dělat.

Theo nebyl připojený na žádné přístroje, které by podporovaly jeho tělo, aby zůstal naživu. Srdce mu tlouklo samo, dokonce, i když předtím schytalo kulku. Jeho plíce dokázaly dýchat bez pomoci zvenčí.

Prostě se musel probrat.

„Eve!“

Když Evelina zaslechla tlumený výkřik svého jména, otočila se na patě. Za dveřmi, které spojovaly jednotlivé sekce nemocnice, se objevila Lily a mířila přímo k ní.

„Poskočila,“ řekla Lily, bez dechu a se slzami v očích. „Je špičatá. Vyletěla rychle vzhůru.“

Evelina nepotřebovala, aby Lily potvrdila to, co říkala, ale i tak se znovu zeptala. „Jeho mozkové funkce?“

Lily přikývla. „Ano.“

Theovy mozkové funkce byly stabilní. Podle lékařů to znamenalo, že člověk v hlubokém spánku, který se s příležitostnými skoky a pohyby někdy zabořil do většího bezvědomí. To, že to Theo začal vykazovat až teď, bylo znamením toho, že se jeho mozek vracel zpátky do vědomějšího stavu.

„Ano?“ zeptala se Evelina a odtáhla se od okna.

„Jo. Snaží se probrat, Eve.“

Evelina věděla, že to bylo proto, že Theo už byl připravený.

I když Lily to tak neřekla.

„Pojď,“ řekla Lily a otočila se zpátky ke dveřím.

Evelina bez jakékoli otázky svou kamarádku následovala. Dostat se zpátky na jednotku intenzivní péče a do Theova pokoje jim zabralo pět minut. Uvnitř byly sestry, které sledovaly monitory, zatímco další mluvila do telefonu a žádala o to, aby sem někdo přišel. Podle toho, co Evelina pochopila, sestra chtěla, aby se tu ukázal Theův hlavní lékař.

O vzdálenější stěnu se opíral Damian a svým vycvičeným pohledem sledoval monitor nad Theovou postelí. Nevypadal, že by si všiml toho, že se Lily spolu s Evelinou vrátily zpátky do pokoje, nicméně i tak natáhl ruku směrem ke své manželce. Lily ji přijala a pevně se přitiskla k jeho boku.

„Udržujte aktivity na minimu,“ vyštěkla sestra.

„Ticho a klid,“ řekla další.

Sestra zavěsila telefon. „Prosím, aby v místnosti zůstal jen jediný člověk z rodiny. Vyberte si, kdo to bude dřív, než sem dorazí doktor Michaud a rozhodne.“

Evelina se podívala na Lily.

„Zůstaneš,“ řekla Lily tiše.

Evelina zavrtěla hlavou. Lily by měla být tím, s kým se Theo probere. Ona byla jeho rodinou, jeho malou sestřičkou. Lily zbožňoval.

Její kamarádka to být neměla.

„Ty, Eve.“

S tím Lily zatáhla za ruku stále tichého Damiana a společně místnost opustili. Světla byla ztlumená. Monitory byly ztišeny na nejnižší možnou hlasitost.

Evelina zjistila, že se nějak ocitla vedle Theovy postele a vzala ho za ruku. Zvedla jeho dlaň a přiložila si ji ke své tváři.

Teplá.

Jemná.

Domov.

Sestry zkontrolovaly Theovy životní funkce a otevřely mu oční víčka, aby mu posvítily do očí a zkontrolovaly reakci zorniček.

Normální, řekly.

Všechno bylo naprosto normální.

„Theo, prober se.“

Prosím, prober se.

Evelinin hlas představoval pouhý šepot. Její prosba byla tak tichá, že si byla jistá, že ji ten muž ani nemohl slyšet. Nedokázala ji pronést hlasitěji. Theo se nepohnul. Ale jeho prst…

Jeho ukazováček ji pohladil po tváři.

Jakákoli sebekontrola, o které si Evelina myslela, že měla, byla v ten okamžik pryč. Znovu jí začaly z očí padat slzy. Trhliny, které měla ve svém srdci, se začaly zacelovat.

Prosím, prober se. Potřebuji tě tu.

Evelina zabořila svou tvář do Theovy bezvládné dlaně a čekala.