DM - 52. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Naše dnešní večeře je směs ruské a asijské kuchyně, šťavnaté pelmeně – masové knedlíčky na ruský způsob – servírované se zakysanou smetanou jako předkrm a restovaná zelenina s tofu marinovaném v chilli jako hlavní jídlo.

Od oběda uběhla celá věčnost a spojení intenzivního sexu spolu s horkou koupelí spotřebovalo ještě víc ze zásob mé energie. Jsem tak vyhladovělá, že jakmile Peter položí jídlo na stůl, pustím se do něj, zhltnu pět velkých knedlíčků a dvě porce kořeněné zeleniny, než vůbec vzhlédnu od talíře.

„Hladová?“ zeptá se Peter sarkasticky, když si jdu nabrat porci číslo tři, a já se začervenám, uvědomím si, že jsem se tak soustředila na jídlo, že jsem sotva řekla slovo.

„Tohle je opravdu dobré,“ řeknu omluvně a on se usměje, jeho ocelově šedé oči jsou tak teplé, jako jsem ještě nikdy neviděla.

„Dobrou chuť, ptichka. Rád vidím, že jíš jídlo, které jsem uvařil.“

„Jsi skvělý kuchař,“ řeknu mu upřímně, a jeho úsměv se ještě rozšíří.

„Jsem rád, že si to myslíš, lásko.“

„Co kdyby sis otevřel restauraci?“ zeptám se impulzivně. „Víš, jako to udělala Yulia? Nebo nějakou kavárnu?“

On se znovu zasměje, potřese hlavou. „Ne, ptichka. To není pro mě. Ale nakrmím tě, kdykoli budeš chtít.“

„Ne, ale vážně… to tady budeš dělat?“ odložím svou vidličku a se zájmem ho sleduju. „Máš nějaký nápad, co bys rád dělal, myslím kariéru? Říkal jsi, že jsi se svou prací skončil. Předpokládám, že to znamená, že už nejsi… um…“

Z nějakého důvodu mi ta slova uvíznou v hrdle, a on zvedne obočí, vypadá hluboce pobaven.

„Vrah? Ne, ptichka. S touhle částí svého života jsem skončil.“ Nabere si vidličkou kousek čínského zelí. „Odteď jsem zákony dodržující občan.“

„Opravdu?“ zírám na něj, jak s nadějí, tak s nedůvěrou. Původně jsem si myslela, že možná změní svůj život, ale pak jsme měli ten rozhovor o Monice. Znamená to, že jsem ho nepochopila? Mohla bych přísahat, že jsem tam slyšela příslib toho, že něco tomu nevlastnímu otci udělá, ale pokud Peter říká, že chce žít legálně, pak to možná byla jen prázdná, utěšující slov, ten druh, které člověk řekne, aby uklidnil svou přítelkyni.

Pomyšlení na Monicu mi neustále kazí náladu, zabíjí to, co zbylo z mé chuti k jídlu, a já odsunu svůj talíř, když se Peter usměje a řekne, „Opravdu. To je jedna z podmínek dohody: Už žádné další spáchané zločiny.“

„Oh. Dobře.“

Jeho obočí se znovu zvedne. „Nezníš moc nadšeně.“

„Cože? Ne!“ Odsunu ten těžký pocit, který mi zatěžuje hruď při myšlence na Monicu a zeširoka se usměju. „Jsem nadšená, že budeš žít poctivě. Jak bych taky nemohla?“

Myslím to vážně, ano, i když musím potlačit to malé zrnko vinou potřísněné naděje o trvalém řešení Moničina dilematu.

Není šance, že bych to chtěla.

Odmítám tomu věřit.

„Nevím, ptichka.“ Peter nakloní hlavu, pečlivě si mě prohlíží. „Je tady něco, co tě na tom znepokojuje?“

„Všechno mě znepokojuje,“ řeknu upřímně. „Jak zvládneš tenhle druh života? Co hodláš udělat se svým časem? Říkáš, že si mě chceš vzít tuhle sobotu, ale pak co? A co tvoje pomsta? Našel jsi toho posledního--“

„Je konec.“ Jeho tón je ostrý jako štípací kleště, tvář mu okamžitě potemní. „Není o čem diskutovat.“

Zírám na něj, jídlo, které jsem snědla, se mi v břiše mění na kámen. „Co se stalo?“

Peter vstane, vezme svůj napůl prázdný talíř a pak ten můj. „Nic.“ Dojde ke dřezu, odloží tam nádobí tak tvrdě, až zařinčí, pak se vrátí ke stolu, aby vzal další.

Taky vstanu, nervy mám napjaté k prasknutí, když ho sleduju, jak se plíží po kuchyni s těžko kontrolovaným násilím. „Petere…“ Sesbírám kuráž, v příští chvíli, kdy kolem mě projde, ho chytím za zápěstí. „Co se stalo?“ zopakuju jemně, podívám se mu do ocelových očí.

Šlachy v jeho silném zápěstí se pohnou, a já vím, že by pro něj bylo dětskou hrou dostat se z mého sevření. „Nic,“ odpoví místo toho a tentokrát zachytím ten podtón hořkého zármutku a zlosti. „Zatraceně absolutně nic.“

Navlhčím si suché rty. „Co to znamená? Ty jsi ho nenašel?“

Zkroutí ústa a opatrně se uvolní z mého sevření. „Prostě to nech být, ptichka.“

Chci, ale nemůžu. Ne, pokud spolu máme vybudovat společný život.

Nechci si vzít muže, jehož tajemství nás mohou zničit.

„Prosím, Petere.“ Znovu ho chytím za ruku a stisknu ji oběma dlaněmi. Dívám se mu do očí a tiše řeknu, „prostě mi řekni pravdu.“

Jeho prsty se omotají kolem mého sevření, on zavře oči a zhluboka dýchá. Když je otevře, ta hořkost je pryč, nahrazená prázdným výrazem. „Říkal jsem ti – nic se nestalo,“ řekne ploše. „A ani se nestane. Henderson se vrátí ke svému životu, bezpečně a ve zdraví, protože to je součástí dohody, kterou jsem udělal.“ A jak na něj šokovaně zírám, řekne, „Je konec, Saro. Už není co říct.“

Chci promluvit, ale zastavím se, neschopná vyřknout správná slova. Vlastně žádná slova. Moje srdce je jako rozdrcené na kousky, hruď mám stáhnutou, že se nemůžu nadechnout.

Vzdal se šance plně pomstít svou rodinu.

Kvůli mně.

Tohle všechno udělal kvůli mně.

„Ne,“ řekne upjatě, a já si uvědomím, že na tvářích cítím mokro. To zamlžené vidění musí mít na svědomí slzy.

„Omlouvám se.“ Pustím jeho ruce a otřu si tvář zadní stranou ruky. „Já jen… to je v pořádku.“

Zírá na mě, pak se otočí a pokračuje v úklidu kuchyně, jako by se nic nestalo.

Jako by mi právě nevyrval srdce z hrudi a pak si ho nestrčil do kapsy.

Dám si pár minut na uklidnění, a pak přejdu ke své kabelce a vytáhnu mobil.

„Co děláš?“ zeptá se Peter, když vytočím číslo svých rodičů a zvednu prst k ústům v univerzálním tišícím gestu.

„Ahoj, mami,“ řeknu, když slyším známé haló. „Jak se máš? Jak se cítíš?“

„Jsem v pořádku, zlatíčko.“ Zní zmateně. „Co se děje? Je všechno v pořádku?“

Podívám se na hodiny a škubnu sebou, když vidím, že je po desáté. „Jo, všechno je v pořádku. Omlouvám se, že volám tak pozdě – měla jsem směnu na klinice a ztratila pojem o čase. Nevzbudila jsem tě, že ne?“

„Mě? Och, ne. Zrovna jsem si četla, než půjdu spát. Tvůj otec už, ale spí. Chtěla jsi s ním mluvit? Můžu ho vzbudit--“

„Ne, ne, to je fajn. Nech ho spát.“ Zhluboka se nadechnu. „Mami, co děláte s tátou zítra večer? Máte čas na večeři?“

Koutkem oka vidím Petera, jak chvíli stojí bez hnutí a potom pokračuje v plnění myčky.

„No, mysleli jsme, že si dáme bingo, ale nemusíme,“ řekne máma. „Proč, zlatíčko? Zítra nepracuješ?“

„Mám volnější rozvrh,“ řeknu a je to skoro pravda. Zítra nemám pohotovost, ani žádné chirurgické zákroky. A pokud to bude vyžadovat moje směna na klinice, přehodím je na jiný den. „Stavíte se na večeři?“

Na chvíli je ticho a pak: „K tobě?“

„Ano. Je tu někdo, koho bych vám ráda představila,“ řeknu, když se Peter otočí a podívá se na mě.

Tohle bude teprve podruhé, co rodiče navštíví můj nový byt. Nikdy jsem nebyla dobrá hostitelka, takže obvykle jsem buď přišla k nim domů, nebo jsme šli na oběd ven. Ale s Peterem po boku myslím, že to bude nejlepší u mě.

Mí rodiče se takhle spíš budou snažit chovat co nejlépe.

„Och.“ Mámin hlas naplní očividné nadšení. „Ano, samozřejmě, zlatíčko, rádi. Máme něco přinést, nebo si něco objednáme?“

„O to se postaráme, mami. Nedělej si s ničím starosti,“ řeknu, když na mě Peter pořád zírá. „Uvidíme se zítra v šest, ano?“

Zavěsím, a on přijde ke mně, jeho pohyby jsou pomalé a nejasně dravé, jako líné tempo divoké kočky.

„To byla moje máma,“ řeknu, instinktivně couvám. „Pozvala jsem je sem zítra na večeři. Nevadí ti to, že? Můžeme si objednat nebo--“ Moje slova skončí vypísknutím, jak mě Peter popadne a posadí na linku, pak mi rozváže župan.

„Petere, počkej…“ Olíznu si rty, když mi sundá župan z ramen a kompletně mě obnaží. „Měli bychom se rozhodnout, co — ahh…“ zavzdychám, hlava mi padne dozadu, jak líbá tu citlivou oblast kolem mojí klíční kosti a v tu samou chvíli podnikne jeho ruka invazi do bolavého místečka mezi mýma nohama, bez milosti do mě vrazí dva silné prsty. Ještě nejsem vlhká a bolí to, přesto se mé tělo prohne v návalu horka, výbuchem násilného pocitu.

„Vezmeš si mě. Tuto sobotu,“ zavrčí, šuká mě těmi prsty a já sténám svůj souhlas, moje tělo znovu zaplane.

Tuto sobotu, dnes večer, zítra – na tom už nezáleží. Skončila jsem s bojem, nebudu odolávat.

Celou dobu měl pravdu.

Já jsem jeho a on je můj.

Tak to mělo být.