Bulldozer - 8. kapitola

Překlad: Lenuszka

Já jsem ten typ člověka, který když potřebuje přemýšlet o složité věci, uklízí. A to, že se tu Ronan zjevil a oznámil, že bude celé léto bydlet o dva bloky dál, je stoprocentně složitá věc.

Ve způsobech, jak zvládnu stres, jsem musela být kreativní a není pro mě nic víc osvobozujícího, než pustit si svůj oblíbený rap z devadesátých let a vycídit dům. Minimálně je to určitě produktivnější než pití do noci.

Hendricks ráno vešel do kuchyně oblečený jako normální lidská bytost, měl světlé šedý oblek, který mu dokonale slušel. Bylo pro mě opravdu cvičením sebedisciplíny, abych nezírala – nebo třeba neslintala. Tenhle dárek byl zásluhou schůzky s týmovým managementem, kterého se potřeboval zúčastnit, takže mě nechal v domě dokonale osamocenou.

Sam odešel na oběd s Ronanem v jedenáct třicet, třebaže zdráhavě. Otec i syn vypadali jako dva dřevění vojáčci, vycházející ze dveří, aby se vypořádali s nepříjemnou věcí. Jakmile se hlavní dveře zavřely, v hlavě mi hlasitě zazněly dvě slova: Sama Doma.

Zesílila jsem hudbu a dala se do práce. V době, kdy jsem hotová s většinou domu, je časně odpoledne. A zatímco se koupelna leskne a kuchyň září, já jsem jeden velký chaos. Vlasy mám sepnuté nahoře na hlavě, polovina mi visí po stranách a lepí se mi ke zpocenému krku, tvář se mi leskne. Už mi zbývá jen nanést na podlahu leštidlo a jsem hotová.

Začne hrát poslední písnička na mém seznamu. Mamma Say Knock You Out od LL Cool J.

Miluju tuhle píseň. Miluju ji tak moc, že je pro mě fyzicky nemožné nehýbat se a nezpívat spolu s ní. Fyzicky nemožné. Poslouchám tu píseň roky a pořád to nezvládám.

Můj černý nátělník je nasáklý potem, tak si ho sundám, otřu si hruď a vezmu ho do prádelny, kde ho strčím do pračky. Dneska žádná podprsenka, protože jsem: Sama Doma.

Jakmile se ozvou bubny, hlava se mi začne hýbat spolu s hudbou. O vteřinu později hlasitě zpívám. Roxy stáhne ocas mezi nohy a jde se schovat do mého pokoje.

„Neříkej tomu návrat

Byl jsem tu roky

Kymácím svými vrstevníky

Naháním strach zelenáčům

Přiměju slzy pršet jako monzun…“

Jsem tak rozjetá, že udělám karatistický kop. Nastoupí refrén a já do toho jdu naplno, zpívám ještě hlasitěji. „Zničím tě. Máma říkala, že tě zničí…“

Mám zavřené oči a hýbu tělem. Zpracovávám tu leštěnku, jako by mi měli strčit za prádlo stodolarovku. Jsem v takových výšinách povznášející síly hudby a cítím, jak zpívá i moje duše, jsem výš než jsem kdy byla ve své kontrolované podstatě.

„Měl bych poděkovat Bohu

Protože mi dal sílu tvrdě se hýbat

Já tě zničím

Máma řekla, že tě ooaaahhh! Co to sakra!!!“

Ve dveřích stojí Hendricks, ruce zastrčené do kapes, v očích mu blýská pobavení, na tváři potměšilý úsměv.

Zaječím, jako kdyby mě vraždil, vyběhnu z obýváku, zatímco si trapně držím svoje prsa. První dveře, které uvidím, rozrazím a zmizím uvnitř, jsou dveře šatny.

„Co sakra děláš doma?!“ ječím do tmy. „Myslela jsem, že máš obchodní schůzku!“

„Měl jsem. Poslouchal jsem jejich jekot a rozhodl se jít domů na oběd.“

Stadion Met Life je dobrou hodinu cesty, při nejmenším. Co udělal, vzal si sem Bat mobil? „Jak dlouho tu stojíš?!!“

Uslyším hluboké temné uchechtnutí a moje už tak modřinami posetá a otlučená hrdost, to málo, co mi zbylo, utrpí další ránu. „Dlouho ne. Přišel jsem, když jsi začala twerkovat. Nebo pokud dáváš přednost slovu-- “ Odfrkne si. „Pohazovat zadkem.“

„Gggggggrrrrrr!“

Popadnu první věc na věšáku, kterou najdu, dám ji na sebe a vylezu ze šatny s tváří zbarvenou všemi odstíny červené. Až pak si uvědomím, že mám na sobě Calovu obrovskou šusťákovou bundu.

Přitisknu si látku těsně k tělu, přejdu přes kuchyň, odvrátím pohled a držím bradu vysoko. Pokud chce to, co zbylo z mé důstojnosti, jedině přes mou mrtvolu.

Ten perverzák mi zablokuje cestu z místnosti tím, že se opře o kuchyňskou linku se založenýma rukama na hrudi. I když se snaží zadusit samolibý úsměv, prozradí ho jeho ústa, která se zvednou v koutcích.

Na chvíli si pohrávám s nutkáním mu cestou ven zarazit loket do žeber. Až na to, že by to vyžadovalo se ho dotknout a kdybych to udělala, možná bych nepřestala a byla bych obviněna z napadení a ublížení na zdraví, a to by nebylo dobré.

Zamířím do svého pokoje a padnu tváří na postel, křičím do luxusních italských přikrývek. Viděl moje prsa, jak se natřásají. Já jsem twerkovala. Nemá smysl to popírat. A co je horší, jela jsem na plné pecky. A tím myslím na plnééééé pecky. Můj život se oficiálně stal vtipem, balíčkem ponižujících chvílí složených dohromady.

Zůstaň pozitivní, Amando. Dej se do kupy, trubko!

Když se ozvou dvě zaklepání na dveře, zabručím. Ať si nemyslí, že o tom budeme mluvit. „Běž pryč.“

„Nechala jsi v obýváku svůj iPhone.“

„Běž pryč, otravo.“

„Pusť mě dovnitř.“

„Ne.“
„Musíme si o tom promluvit.“

„Houby musíme.“

Zvuk otevíraných dveří mě donutí zvednout hlavu a podívat se přes rameno. „To nemáš vůbec žádné vychování?“

„Máš tady Sabotage od Beastie Boys.“ Zvedne můj telefon a ukáže na něj. „Byl jsem ohromen… pak jsem našel DJ Jazzyho Jeffa a Fresh Prince.“

„Nemám náladu na žádné tvoje kraviny, Hendricksi. Viděl jsi moje prsa. Běž pryč.“

Se svlečeným sakem a kontrastem světlé košile s tmavým opálením jeho oči jednoznačně hoří. Ten pohledný blb mi položí mobil na krbovou římsu a strčí si ruce do kapes u kalhot. Unaveně si povzdechne, pusu má pevně staženou. Ať chce říct cokoli, nemůže to být horší.

„Už jsem je viděl. Myslím dřív než dneska.“

Musím se opravit. Může to být horší.

Mysl mi víří, projíždí celou svou historii, hledá způsob popřít tohle prohlášení dokud – píp, píp, píp – rozezní se varovný zvonek.

Ta dvojstránka, kterou jsem udělala v devatenácti pro francouzské vydání Elle.

„Ty mě sleduješ online?“ To není otázka, jen potvrzení toho, že bude nevyhnutelně následovat další trapnost. Nebyla bych překvapená, kdybych zjistila, že ty fotky viděli všichni od Titánů.

„Ty jsi viděla moje péro a já se neschovávám pod postelí.“ Pokrčí rameny.

Hlava mi padne zpátky do matrace, kde skrývám hořící červeň ve tváři. „To proto, že máš odporně přebujelé ego. Už jsme skončili? Mohl bys už jít?“

Kraj mé postele se prohne pod metrickým centem známým také jako Hendricks. „Neřekl jsem to, abych tě ztrapnil. Jen poukazuju na to, že to není nic velkého, jak si myslíš, protože jsem je už viděl.“

„Snažíš se mě rozbrečet? Přestaň mluvit. Prosím, přestaň mluvit.“

„Ty mě neposloucháš.“

„Proč mě nesnášíš?“

„To není pravda.“

Při opravdovém zmatení, které slyším v jeho hlase, ve mně exploduje maniakální smích.

„Snažím se jen říct--“ pokračuje jemným uklidňujícím tonem. „Že bylo hezké tě takhle vidět--“

„Dělat ze sebe blázna?“ dokončím za něj. „Jo, jsem si jistá, že to pro tebe byla obrovská sranda.“

„Uvolněnou – jak se bavíš,“ okamžitě mě opraví. „Vždycky jsi tak rozpačitá, že bylo hezké tě pro změnu vidět se bavit.“

Jeho slova mě zasáhnou na solar plexus a putují dál, provokují všechna moje bolavá místa a hromadí se mi v krku s kupou nepříjemných emocí. Nemyslela jsem si, že si toho někdo všimne a že je to ze všech lidí tenhle chlap, se zdá nefér. Brada se mi třese a skoro si vykousnu díru do tváří, abych to zastavila.

Zamkni to, Amando.

„Není pravda, že tě nesnáším,“ zopakuje, jeho hluboký hlas se ještě prohloubí. „Nikdy bych tě nemohl nesnášet.“

Právě teď je laskavost jedinou věcí, kterou unesu ještě míň než krutost. Spouští to všechny problémy, na jejichž zvládnutí jsem tak těžce pracovala. Na vrcholku seznamu je nízké sebevědomí. Jako další přichází neutišitelný hlad po jakémkoli debilním ocenění, hozeným mým směrem. A on se zaměřuje na obě, s beranidlem.

„Jak myslíš, Hendricksi.“ Očekávám, že odejde, že to pochopí jako nápovědu zmizet, ale ne, ještě tu vysedává. Atmosféra houstne. Můžu to říct podle postoje, ve kterém je víc, než chce říct, ačkoli nemám kuráž se na něj právě teď podívat přímo.

„Proč pokaždé zatínáš ruce do pěstí?“

Znervózňuje mě víc, než kočka na rozpálené plechové střeše a nehodlám mu dávat další munici, kterou na mě může později použít. Tahle jeho nová a jemnější verze může během vteřiny zmizet. Nejsem připravená mu věřit.

Zahýbám rukama a bez ohledu na nesnesitelné nutkání je sbalit zpátky do pěstí a schovat je, je nechám otevřené na přehozu postele. „Do toho ti nic není.“

Jeho váha se zvedne z postele. „Půjdu vzít Roxy na procházku.“ Zvedne se na nohy a povzdechne. „Může být?“

Zmůžu se jen na slabé přikývnutí. Příští zvuk, který slyším, je zavírání dveří.

***

„Tak… jaké to bylo?“

Sam pokrčí rameny, nepřesune pozornost od hry, kterou hraje na svém iPadu.

Přišel z oběda s Ronanem dřív, než jsem očekávala a od té doby toho moc neřekl. Z čehož jsem neustále nervózní. Zatímco sedí u kuchyňského ostrůvku a napůl mě ignoruje, já z lednice vytáhnu mořského okouna, kterého budu vařit k večeři.

„Same?“

Když neodpoví, přestanu s tím, co dělám a prohlídnu si ho. Hlavu má položenou na malé pěsti. Vážný výraz. To není dobré.

„Asi dobré.“ Hendricks s Roxy vejdou do kuchyně a Sam vzhlédne, okamžitě se mu zlepší nálada. „Čau, Grante.“

„Čau chlapáku.“

Chlapáku? Kdy se to stalo?

Ani Hendricks, ani můj syn mi nevěnují pozornost. Roxy na uvítanou kňučí, otáčí se v kruhu pod barovou stoličkou, na které je Sam usazený. On ji pohladí po hlavě a ona mu olízne ruku.

„Vzal jsi Roxy na procházku?“

Já dostanu dvě slova a s Hendricksem je to samý pokec? Cítím se jako bych dostala kopačky.

„Jop.“ Hendricks obejde ostrůvek a ti dva si plácnou. Dotek rukou? „Co jsi dělal?“

„Musel jsem strávit den se svým otcem povalečem.“

„Same!“ Příbory, které jsem držela zazvoní o mramorový pult.

„Co?“ zeptá se se zamračením, vypadá víc než zmateně.

„Tohle o svém otci neříkej.“ Očima zatěkám k Hendricksovi, jehož tvář je zcela bez reakce. Žádná škodolibost kvůli twerkování. Žádné souzení Ronana.

„Proč ne? Mluvila jsi o něm s tetou Camillou stejně.“

Kruci, ty malé uši. „Zaprvé, měl bys přestat odposlouchávat. Není to slušné a za druhé… za druhé… ummm…“

„Jo?“

„Prostě přestaň.“ To jsem zabila. Naprosto jsem to zabila. Jen tak dál a vyhraju cenu za rodiče roku.

Zpoza ostrůvku se ozve odkašlání. Podívám se, abych našla Hendrickse, jak vypadá nesvůj. Projíždí si rukou vlasy tam a zpátky. „Máš… myslel jsem, že možná…“ Vyfoukne vzduch.

„Možná co?“

Sjede očima k jídlu, které připravuju.

„Chceš s námi povečeřet?“ Nemůžu skrýt překvapení ve svém hlase. Co má za lubem? Snaží se odčinit to, že mě špehoval? Nějaký pokus vylepšit vztahy?

Po krku se mu rychle rozšíří nezaměnitelný odstín barvy a rozleje se přes lícní kosti hodné severského boha. Všemocný Bože, on se červená.

„Jenom jestli máš dost.“

„Vždycky dělám porci navíc. Jsi vítán na večeři.“

„Jo, povečeřej s námi!“ křičí můj syn, ukáže mezírku mezi zuby. Oficiálně jsem vstoupila do Twilight zóny.

Hendricksovy rty zformují malý neohrabaný úsměv. Tenhle muž je tajemství obalené v dilematu nacpaném do záhadného zatraceného sendviče. Nevím, co si o tom myslet. A nehodlám se na to ani ptát. Beru všechno, co Samovi vyvolá úsměv na tváři.