DM - 48. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

PETER

Zavezu Saru do její ordinace a nechám jí tam auto, aby potom mohla jet na kliniku, jak měla v plánu. Z její ordinace je to jen deset minut pěšky k budově, kde bydlí, a potraviny jsou po cestě, takže se tam zastavím a nakoupím suroviny pro dnešní večeři. Není toho moc, jen to, co se snadno unese v jedné ruce – rád si nechávám svou ruku, ve které držím zbraň, volnou – a udělám si v hlavě poznámku, že budeme potřebovat druhé auto, přesně jako všichni na předměstí.

A taky to není jediná věc, kterou budeme potřebovat. Lednice v Sařině malé kuchyni je jen metr vysoká, a kuchyně samotná sotva použitelná. Strávil jsem svá dospívající léta ve zmrzlé, rozpadající se cele na Sibiři, takže nejsem náročný, ale nevidím důvod, abychom dál žili v bytě, který byl jasně koncipován pro jednoho člověka.

Dnes večer, až se Sara vrátí, si promluvíme o našem bytovém uspořádání, stejně jako o naší blížící se sobotní svatbě.

Samozřejmě vím, proč se zabývám auty, byty a detaily svatby. Přemýšlení o logistice mě rozptyluje od nutkání popadnout Saru a zamknout ji v mé ložnici, abych ji mohl celý den šukat. A pak celou noc. A pak i celý další týden.

Ve skutečnosti ji chci svázat v mé posteli a nechat ji tam navždycky.

Nevím, co jsem čekal, když jsem se vrátil, ale tohle to nebylo. Nečekal jsem, že pro mě bude tak těžké nechat Saru vykonávat svou obvyklou rutinu, vrátit se zpátky ke způsobu života, kterým jsme žili před Japonskem. Tehdy jsem ji chtěl mít taky celou dobu u sebe, ale nechat ji odejít do práce mi tak nervalo srdce, neaktivovalo to tu nesnesitelnou potřebu ji uvěznit a zahodit klíč. Bylo to všechno, co jsem mohl dnes ráno udělat, abych se choval normálně, políbit ji na čelo a vysadit ji u ordinace jako hodný manžel místo divocha, který nechce nic jiného, než ji odvézt pryč do své jeskyně.

Je to jedna proměnná, se kterou jsem ve svém plánu nepočítal.

Moje intenzivnější posedlost Sarou – ta jedna věc, která to může celé posrat.

Doufám, že je to jen dočasná situace, že tohle cítím, protože jsme strávili devět měsíců odděleně a tak intenzivně mi chyběla. Že časem, až vzpomínky na ty měsíce pekla vyblednou, bude odloučení na několik hodin lepší, snazší… méně jako mučení.

Další možnost – že jsem si v Japonsku zvyknul mít Saru u sebe dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu a možná si nebudu schopen zvyknout na starou rutinu – je nekonečně horší. Důvodem, proč jsem tohle všechno udělal, bylo, abych udělal Saru šťastnou, dal jí možnost zachovat svou kariéru, její vztahy s rodinou a přáteli. To bylo nemožné, když jsem byl uprchlík, ale teď můžu být součástí jejího života, aniž bych jí to všechno vzal.

Můžu jí dát všechno – jen pokud budu umět překonat svou sobeckou potřebu nechat si ji pro sebe.