TTS - 30. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Nevím, co jsem čekala. Možná nějakou soudní síň nebo konferenční místnost, nějaký prostor, který by byl zařízený tak, aby to byl pro lidské oči důvěrně známý pohled. Ale tento předpoklad se rozplynul hned po zavření dveří. Jestli se dotyčný dostal až sem, tak už zřejmě žádnou útěchu nepotřeboval, nebo si ji nezasloužil.

Zatímco jsem se rozhlížela a snažila se dát dohromady, tak jsem se ptala sama sebe, do jaké kategorie jsme spadali my. To bylo dost těžké. Bylo to, jako bychom vystoupili z nějaké vesmírné lodi na pole plné hvězd a najednou stáli tváří v tvář stovkám, nebo možná tisícovkám verzí světelných kreatur, které jsem vídávala u Danteho. Některé byly malé a matné, jiné velké a zářivé, ale nedokázala jsem rozeznat, jestli to mělo něco společného s mocí nebo byli prostě blíž než ostatní.

Moc jsem toho vidět nemohla, protože jsem sotva viděla ruku před očima. Sice tu bylo plno světla, ale vypadalo to, že nic neodráží. Bylo to jako vesmír mezi hvězdami, bez hranic a černé, jen nic neříkající prázdnota.

A pekelně děsivé.

Také to bylo dost otravné. Nejen, že jsem neviděla Pritkinovi nebo Calebovi nebo Casanovi do tváře, i když ještě před sekundou byli přímo vedle mě, absolutní temnota mátla i můj smysl pro orientaci. Měla jsem pořád pocit, že upadnu, ale ani to jsem zřejmě nemohla. Nebo už jsem upadla. Můj mozek mi neustále posílal zvláštní podněty, jako bych už nebyla úplně vzpřímená.

Bylo to, jako bychom se vznášeli, jako bychom byli nějací duchové, které unášel proud, já, kluci, hromada nasraných démonských knížat…

„Tady dole se vznášíme všichni,“ zamumlal Caleb odněkud zleva, jakoby mě slyšel. To bylo přesně to, co jsem teď potřebovala, Caleba, pomyslela jsem si škodolibě, ty zatracený Stephene Kingu. Ale výjimečně se toho můj mozek nechytil a nemučil mne. Možná proto, že už byl příliš zaneprázdněný.

Bylo tu tak neuvěřitelné ticho. Po Calebově poznámce už nikdo nic neřekl. Nevěděla jsem, jestli na nás čekali, jestli bychom měli něco udělat, či říct. Ani Pritkin ne, který už tu dřív byl a pravděpodobně věděl, jak to tu probíhalo. Takže jsem mlčela i já, ale nebylo to veselé.

Někde jsem četla, že lidský mozek nefunguje moc dobře, když jsou mu odepřeny obvyklé podněty. Jako například, když vstoupí do odhlučněné místnosti, která vytěsňuje obvyklé zvuky z pozadí. Člověk by si myslel, že u takového ticha to bude uvolňující, dokonce uklidňující…

Ale po pár minutách začínaly přetížené mozky bláznit, protože potřebovaly podněty k ovládání a udržování rovnováhy, a ne aby v každém rohu viděly příšery.

Ne, tady bylo prostě příliš mnoho děsivých a strach nahánějících bytostí, které mě neměly rády a ehm, žraly lidi a pravděpodobně byly toho názoru, že po tom všem, co musely kvůli mé matce vytrpět, mají právo na pomstu a… drž hubu, Cassie.

Jo, jo, to by bylo skvělé. Jen, že když jsem vytěsnila to své myšlenkové blekotání, tak mě konfrontovala akustika, napůl slyšitelný šepot a vzdálené nadpřirozené zvuky. A zvláštní šoupání, jakoby to, co jsem za tou kolektivní světelnou show viděla, nebylo úplně lidské. Nebo vůbec.

A oukej, možná jsem se mýlila. Možná nebyla tma zase až tak špatná.

Dvě věci se staly současně: Uprostřed obrovské místnosti se objevila má matka a byla obklopena světlem jako svatozáří, a já ztratila energii v takovém množství, že jsem zavrávorala.

To nebylo žádné normální vyčerpání podle mota ‚já jsem tak unavená‘, což byl v poslední době můj trvalý stav… od té doby, co jsem ji navštívila. Dobře, možná jsem na to měla přijít už dřív. Ale tohle bylo mnohem horší. Jakoby se všechna ta energie, kterou jsem měla na skákání, bojování a zachraňování své kůže, ke které jsem neměla přístup, hromadila za stěnou z jasné vody. Za hrází, která se právě protrhla.

A, och, zatraceně.

Skoro jsem mohla vidět ten zářivý proud energie, který proudil ode mě směrem k ní a bublal jí u nohou. Nebo možná příval, protože tohle bylo mnohem víc, mnohem víc moci, než jsem pro skákání nebo zastavování času nebo… nebo cokoliv jiného používala. Mnohem víc, než jsem kdy předtím ve svém životě soustředila najednou.

A to i přes skutečnost, že tu nebyla opravdu. Mohla jsem vidět skrze ni hvězdy na druhé straně, i když duch nebyla. Já duchy znala. Spíš to připomínal spojení mezi časy pomocí Skypu.

A signál procházel přímo skrz mě.

Proto jsem potřebovala chvíli, abych se dala dohromady a dávala pozor i na něco jiného než stížnosti mého příliš lidského těla a abych si všimla, že vypadala úplně stejně.

Oukej, možná ne úplně. Bylo tu pár změn; blonďatá hříva zářila v temnotě měděně, fialkové oči byly velké a jasné, porcelánová pleť žhnula, jakoby měla svůj vlastní zdroj světla. Ale stále byla oblečená do jednoduché bílé, nebyla vysoká deset metrů, nebyla z ní masa bublající energie jako poslední bůh, kterého jsem viděla, a neměla s sebou žádné ze svých rekvizit, které bych asi podvědomě očekávala: luk, šípy, štít, korunu…

Nebylo to tak, že bych byla zklamaná… ne přímo. Jen, že bychom momentálně malý zastrašující faktor potřebovali.

Místo toho se nadechla, chvíli si nás prohlížela a poté se skoro koketně usmála: „Už je to dlouho, mylordi. Stýskalo se vám po mně?“

Tak to bylo drsné, mami, pomyslela jsem si lehce zoufale, když se místností ozvalo nešťastné dunění.

Ale jí to očividně nijak nevadilo. Porcelánové tváře na moment zakryly dlouhé řasy a na rty jí vklouzl křivý úsměv. „Ne. Pravděpodobně ne.“

„Známe tě, och, Nimmesarra.“

Jedna z hvězd spadla z nebe a proměnila se na přátelsky vypadajícího muže v tmavém obleku. Byl blonďatý jako Rosier, ale tam podobnost končila. Jeho vlasy byly prořídlé a sčesané dozadu, jeho tvář byla kulatá a nevýrazná až na výraznou rýhu v jeho jinak nenápadné bradě. Vypadal mladě, možná tak v mém věku, možná o pár let starší, a jeho hlas zněl jemně, skoro něžně. Hleděla jsem na něj a krčila čelo.

Neměl právo být démonem.

„Co nevíme, je, proč před nás předstupujete,“ dodal a zastavil se pár metrů před světlem, které matka na – byla tam podlaha, zřejmě pro nás tělesné typy – vrhala. Když prošel okolo, mohla jsem vidět zem ve stínu, který vrhalo jeho tělo. Protože matčino světlo ho nevrhalo.

Bylo neuvěřitelné, jak jsem při pohledu na těch pár čtverečních metrů normality pookřála. Zvedla jsem jednu nohu po druhé a vědomě jsem s nimi šoupala po podlaze, kterou jsem konečně cítila. A ta bláznivá salta v mé mysli se trochu zmírnila.

Bohužel proti ztrátě energie to nepomáhalo.

Matka na mě pohlédla.

„Komunikace prostřednictvím Seidr je pro lidi těžká a má dcera musí tu tíhu nést sama. Budu proto stručná, protože můj čas zde je omezený. Přišla, aby vás požádala o život jednoho muže. Já… to nejsem.“

To u mě vyvolalo reakci v podobně nechápavého mrkání. A myšlenkového opakování několika lekcí historie, kterou jsem obdržela od Pritkina. Prosím, řekni mi, že jsem to tady nepokazila, pomyslela jsem si zmateně. Prosím, prosím, prosím…

„Tak proč jste tady?“, zeptal se muž a lehce se zamračil. Jakoby ho její odpověď nepotěšila stejně jako mě.

„Abych vám poskytla laskavost, Adro. Nebo bych měla říct, ještě jednu?“

„Kdy nám Ničitelka světů poskytla něco jiného než utrpení?“ Tentokrát to byl tvrdší hlas, ale nemohla jsem rozeznat, odkud přišel.

Dokud na ten kousek země, který osvětlovala záře mé matky, nevstoupila menší, podsaditější postava.

Oukej, to bylo lepší. Ten první týpek by mě možná ukolébal k falešnému pocitu bezpečí, kdybych ho potkala někde jinde, ale u tohoto to bylo jiné. Samozřejmě to o ničem nevypovídalo. Ten nový chlap mohl být klidně slaboch. Díky stykům s upíry jsem se naučila, že se člověk nemůže nechat ovlivňovat zevnějškem. Ale to bylo dost těžké, když ten zevnějšek byl tak bizarní.

On – a to jsem se domnívala pouze na základě jeho hlasu – byl pod tmavou róbou obtloustlý a bledý jako sýr. A co jsem viděla, tak neměl žádné obličejové rysy, které by byly obvyklé. Ale měl hlavu, teda aspoň jsem předpokládala, že by se takto dal nazvat ten otok, který se mu nacházel na jakýchsi ramenou, i když to byla otázka. Ale místo očí, nosu a úst měl hromadu tykadel nebo růžků, zatraceně, neměla jsem ponětí, bílé, houpající se věci podobné jako u šneka. Obklopovaly díru, která byla orámovaná nejméně dvěma stovkami drobných, ostrých zubů.

Oukej, možná to byla ústa. To jsem nevěděla, protože jsem se nechtěla dostat tak blízko, abych to zjistila. No, dobře, byla jsem předpojatá, ale…

Ale matka nevypadala zneklidněně. Zvedla jedno obočí, což se mně nikdy nepodařilo. Při každém pokusu se mi zvedla obě obočí, takže jsem místo ‚elegantně pobaveně‘ vypadala ‚překvapeně‘. Ale ona to dokázala.

„Co, Asagu? Když jsem zabila Ninurta a osvobodila váš lid z deseti tisíciletého otroctví? Když jsem porazila Pazuzu spolu s polovinou jeho legií a tím ukončila válku, čehož jste vy nebyli schopní? Když přede mnou utekl velký Kamis, krvácející z tisíce ran a tak slabý, že jste ho mohli ulovit a vyhnat…?“

„Nic z toho jsi neudělala pro nás! Nesnažila jste se nás zachránit!“ Hlas zněl rozrušeně.

„Samozřejmě, že ne. Ale výsledek mých činů byl nápomocný, nebo snad ne? Nebo jste zapomněli, jak vás trýznili ti, kterým teď říkáte ‚staré hrůzy‘, ale které jste kdysi nazývali svými lordy a kterým jste se svými rodinami podřízeně sloužili? To jste tak rychle zapomněli, jak se vyžívali v krvi a válce, zatímco vás lid trpěl nekonečným strachem a nouzí a neustále čekal, až bude povolán, protože žádné vítězství nebylo dostatečné a žádná porážka neplatila jako konečná…?“

Matka mluvila dál, ale měla jsem opravdu potíže se na ni soustředit. Zažívala jsem právě něco jako úder proudu, který jsem ucítila u Mircey, ale to bylo, jakoby kdybych srovnávala kapku deště s povodní. No, dobře, to by mnohé vysvětlovalo. Jako například to, že jsem se neustále dostávala do hlav jiných lidí nebo oni se dostávali do mé… přinejmenším by to něco vysvětlovalo, kdybych jen, k čertu, věděla, co se vlastně dělo. Ale já to nevěděla, a nemohla jsem se soustředit, když mi žilami protékalo skoro tisíc voltů.

Pomoc, pomyslela jsem si slabě.

„Opustili vás krvácející na bojišti,“ řekla matka právě. „Jako potravu pro mrchožrouty. Nebo jste se krčili za svými ochrannými kouzly, osamocení na svých malých světech, neschopni růstu, navázání kontaktu nebo výzkumu, ze strachu před tím, co se plížilo nocí…“

„Především před vámi!“ Démon zněl, jakoby se dusil.

„Ale kdepak, Asagu. Ne po vás. Já šla jen po těch nejmocnějších.“

Přítomní v sále se zasmáli, ale bylo to trochu nucené. Napětí to moc neuvolnilo. Měla jsem pocit, že toho nebylo schopné nic.

„Ať už si o mě myslíte cokoliv,“ pokračovala matka, „skutečností zůstává, že díky smrti těch nejmocnějších se na různých Dvorech mohli prosadit rozumnější nástupci. Kromě toho to přispělo k tomu, že se ukončily staré války a nastoupila současná éra, ve které sice nepanuje úplný mír, ale je jí vlastní mnohem větší stabilita, než jakou jste kdy poznali.“

„A za to bychom vám měli poděkovat?“, zeptal se jemně ten, kterého nazvala Adra.

„Ne, ale možná byste mi měli poděkovat za tisíce let svobody od ničení mým lidem. Když jsem jim zakázala vstoupit na Zem, tak jsem je odstřihla i od vašich světů. Možná si myslíte, že jsem si za to vyžádala na vašich životech vysokou cenu, ale kolik jich vzali oni? Za víc než čtyři tisíce let, kolik?“

„Slyšíte to?“, zeptal se Asag. „Teď je z ní naše dobrodinka!“

„Je těžké vůbec něco slyšet,“ namítl jiný hlas. „Přes to vaše žvatlání. Někteří z nás by raději poslouchali Královnu nebes.“

„Nebe je místo, kde měla raději zůstat. Spolu se zbytkem její rasy!“

„Ale nezůstali jsme. Nezůstaneme,“ odvětila matka ostře. „Ptali jste se mě, proč jsem přišla; stalo se tak proto, abych vám řekla toto. Můj lid je zoufalý. V dobrých letech hodovali a zesílili. Ale také se rozmnožili. A na rozdíl od vás svou populaci nekontrolovali. Můj lid teď přichází, protože musí; náš svět nemůže takové množství nakrmit, dokonce jim nemůže zajistit ani základní potravu. A pokud přijde, ať už za jakou cenu, půjde po vás. A nebudou to jen ti staří, které si vezmou, tak jak jsem to udělala já. Můj lid si vás vezme všechny.“

„Najednou se mohou vrátit, poté, co byli tak dlouho vyhoštěni do svého světa?“, popichoval ten, kterému říkala Adra. „Najednou ta vaše velká ochrana selhává?“

Zněl méně bláznivě než ten druhý chlapík, ale nebyla jsem si jistá, jestli byl méně skeptický. Asi se mu nemohl nikdo divit; znělo to, jako by je v minulosti dost využila. Ale jestli je chce teď přimět k tomu, aby svůj názor změnili, tak by si měla raději pospíšit.

Tělo mě přestalo svrbět, prošla jsem stavem pálení a žáru a nyní jsem se blížila stavu, který nevím, jak bych popsala, ale podobal se tomu, když se animovaná postavička hrdiny rozsvítí jako žárovka a skrz kůži je mu vidět kostra. Dokonce i mé vlasy mi připadaly jako sláma. Člověk nebyl uzpůsoben k tomu, aby kanalizoval takové množství syrové moci.

A tento člověk už to dlouho nevydrží.

„Ne, ale s jejich hladem roste i jejich zoufalství,“ řekla má matka, tentokrát rychleji. „Můj lid teď bude riskovat i věci, kterými dřív opovrhoval. A já už tu nejsem, abych stála jako bašta mezi Světy a jimi.“

„Takovou baštu si můžeme odpustit!“, odsekl Asag. „Copak nevidíte, co dělá?“, zeptal se svých spolu démonů. „Dokonce i z hrobu na nás útočí! Využívá své lidské dítě, aby k nám mohla mluvit, tak jako chce využít svůj plod a toho inkuba k tomu, aby dokončila, co započala. A to, aby nás všechny zničila!“

„Můj syn s tím nemá nic společného!“ Odněkud se ozval Rosierův hlas. „Řekl jsem vám, že je to to děvče…“

„Mlčte! Kdybyste se před lety nepostavil proti jeho popravě, tak bychom teď nebyli v takovém nebezpečí!“

„Nebezpečí, které je před vámi, není její dílo, Asagu,“ pronesla matka jemně. „Vaše paranoia je jako vždy silnější než rozum a jako vždy je nepatřičná.“

Démon se chystal odpovědět, ale byl přerušen démonem, kterého matka nazvala Adrou. „Své námitky můžete sdělit na závěr. Nyní ji nechte mluvit.“

„Není to Asagovo žvatlání, čeho byste se měli obávat,“ pokračovala. „Nebo jiných jako je on. Jsou to ti, co jsou příliš ustrašení, než aby teď promluvili, kteří ale, až budu pryč, svůj strach oblečou do hlasu rozumu. Budeme dělat tak, jako doposud, řeknou. Vyhledáme ochranu za svými zdmi a našimi uzavřenými branami. Už jednou nás to zachránilo; tak proč ne i tentokrát? A zachrání nás to před nepřáteli, kteří se možná nikdy nevrátí nebo, i kdyby, tak už nebudou mít ty samé schopnosti jako Vládkyně cest. Ještě nikdy se neodvážili na nás zaútočit na našem vlastním území. Neodváží se toho ani tentokrát. Jsme v bezpečí…“

Její jemně posměšný hlas se vytratil a v místnosti zavládlo ticho.

„Přišla jsem, abych vám řekla, že už nejste v bezpečí. Doteď jste byli v bezpečí jen proto, že jste mě nezajímali. Mohla jsem si od vás vzít kdykoliv vše, co máte, a teď jsou tu takoví, kteří jsou stejně tak mocní, jako jsem byla kdysi já. Nemají můj dar, to ne. Ale mají jiné. A ty využijí.“

„Lži!“, explodoval Asag. „Lži! Kdo byl ten jediný, kdo nás lovil, kdo nás využíval a komu jsme přísahali věčnou nenávist? Copak jste tak rychle zapomněli?“

„Nic jsme nezapomněli,“ řekl Adra. „A už jsem vás jednou varoval.“

Aspoň jsem si to myslela, že to řekl. Sotva jsem něco přes svůj hlasitý tep srdce slyšela a po celém těle jsem se třásla, jako bych měla horečku. Na paži jsem ucítila ruku, která mě pevně zachytila, ale nevěděla jsem, čí to byla ruka.

Někdo se snažil mě podepřít, ale mě to bylo dávno jedno. Nemusela jsem stát na nohou; už to prostě muselo skončit. Musela jsem prostě…

Musela jsem jí dát čas, aby mohla svou řeč dokončit.

Matka přelétla očima celou místnost a teď už v jejím hlase neznělo žádné pobavení, žádný vtip či popichování. Zněl ploše, neústupně, hlas orákula plný moci. Přesto všechno mi naskočila husí kůže.

Zajímalo by mne, jestli si toho všiml i někdo jiný, že už jen tak nemluvila.

Věštila.

„Stojíte na ostří nože. Přidejte se k mé dceři. Bojujte s ní. Dejte jí toho inkuba, nebo cokoliv, co potřebuje. Protože jestli tak neuděláte, brzy přijde čas, kdy si budete přát, abyste to udělali.“