DM - 44. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Zbytek cesty domů strávím jako v mlze, prsten na prstě mě na kůži pálí a zároveň i studí. Neodpověděla jsem na Peterovu žádost o ruku na kraji cesty – nemohla jsem – a díky Bohu na mě netlačil.

Jen najel zpátky na cestu a pokračoval v řízení.

Když parkujeme před mým bytem, Peter obejde auto, aby mi otevřel dveře, vzal mě za ruku a pomohl mi z auta. Jeho stisk je zároveň pozorný i majetnický, přejede mě hladovým pohledem, který mi zvýší pulz a v hlavě mi spustí alarm.

Nebude čekat, aby mě měl.

Bude na mně – a ve mně – jakmile se dostaneme dovnitř.

„Počkej,“ řeknu, najednou zoufale toužím věci zpomalit. I když ho chci – fyzicky mi chyběl – nejsem na to připravená. Je to už tak dlouho a je tu spousta nezodpovězených otázek.

Vytáhnu ruku z jeho sevření, odstupuji, dokud nejsem přitisknutá na auto.

Peter zatne čelist, když se posune dopředu, chytí se střechy auta, aby mě uvěznil mezi svými svalnatými pažemi. „Myslíš, že jsem nečekal?“ Nakloní se ke mně, stříbrné oči mu svítí, a i když se nedotýkáme, cítím, jak z jeho mocného těla sálá žár. „Myslíš, že jsem celé ty zatracené měsíce nebyl trpělivý?“

Pulz mi vystřelí nad tím sotva potlačovaným hněvem v jeho hlase, ale zároveň ve mně vybuchne odpovídající zuřivost – ta, která postupně rostla během jeho dlouhé nepřítomnosti. Celé ty měsíce obav a čekání na to, až mě znovu ukradne, nevědomosti, jestli byl zraněn nebo chycen, všechny ty lži, polopravdy a bezesné noci, a on si teď jen tak nakráčí do baru, jako by se nic nestalo? Navleče mi na prst prsten, jako by po mučení a únosu dalším přirozeným krokem byla svatba?

Se zaťatými zuby ho praštím pěstmi, zasáhnu přední stranu jeho ramen. „Tak kde jsi kruci byl?“ Křičím, až se reflexivně stáhne zpátky, překvapený mým výbuchem. „Proč ti to trvalo tak dlouho? Já jsem zatraceně čekala – a čekala a čekala a čekala--“

Jeho rty narazí do mých, jeho ruce chytí obě strany mé tváře, když mě natlačí k autu. Není to ani tak polibek jako spíš podrobení, jeho jazyk si krutě dobývá cestu do mých úst, bez milosti. Ucítím krev, jak si zubem narazím do rtu, ale překoná to jeho známá chuť s temným horkem a násilností jeho touhy.

Už je to skoro příliš, ale moje tělo ožívá s odpovídající divokostí, chytím do dlaní jeho tričko a líbám ho zpátky, nasávám ten dobývající jazyk, oplácím mu svou vlastní invazí. Tohle tady je to, o čem jsem celé ty noci snila, pro co hořelo mé tělo.

Proč jsem se nebyla schopná podívat na jiného muže, a už vůbec jsem si sama sebe nedovedla s někým představit.

Po chvíli jeho rty zjemní a pustí mou tvář, aby přejel po mých ostatních částech, jednou velkou dlaní mi stiskne ňadro, zatímco druhou mě chytí za zadek. Bez ohledu na jemnější polibek zůstává jeho dotek nespoutaný, neomluvně majetnický – král si nárokuje svoje právo prvorozeného. Cítím v jeho džínách tlustou vybouleninu, když se mi přitiskne k břichu, a mým tělem pulzují vlny horka. Dělá pusou cestičku po mém krku, spaluje mě žhavými, kousavými polibky, zatímco rukou pustí zadek, aby mohl nabrat plnou hrst mých vlasů.

„Jsi zasraně moje,“ zabručí mi do ucha, zvrátí mi hlavu dozadu, a já se celá chvěju, na pažích mi vyskočí husí kůže, když si pohrává s lasturou mého ucha a zasune mi mezi nohy své koleno, abych se mohla otírat o jeho svalnaté stehno. I přes vrstvu mých a jeho džínů je tlak na mé pohlaví náhlý a intenzivní. V okamžiku kdy mi znovu stiskne ňadro, látka podprsenky mi dráždí zduřelou bradavku, v klitorisu mi zapulzuje horko a hluboko v mém středu se shromažďuje známé napětí. Já se jen bezmocně třu o jeho nohu, bolestně si vědomá jeho silné mužné vůně a chuti, mocné velikosti a tvrdosti jeho těla. A když mi rukou zajede pod tričko, jeho drsná teplá dlaň mi přejede přes holou kůži, to všechno napětí se násobně zvýší.

Se zajíknutím se udělám, chci uvolnit všechnu potlačovanou potřebu, jak se mé tělo stahuje a uvolňuje, výbuch extáze mi zkroutí prsty u nohou. Napůl omráčená jsem si vědomá vzdáleného smíchu, a pak jsem najednou v horizontální poloze a nesou mě silné paže.

Roztřeseně otevřu oči a omotám ruce kolem Peterova krku. Jde rychle, a už jsme napůl cesty přes parkoviště, ale koutkem oka můžu zachytit tři teenagery na jeho druhé straně. Uvědomím si, že nás museli vidět a zčervenám, když ta mlha způsobená orgasmem v mé hlavě zmizí.

„Petere, oni--“

„Já vím.“ Čelist má napjatou, když kráčí dlouhými, jistými kroky, nese mě tak snadno, jako bych byla dítě. „Musíme se dostat dovnitř.“

K uším mi znovu dolehne pískot a houkání těch kluků a já ho zatlačím do ramene. „Dej mě na zem. Prosím, umím chodit.“

Poslední věc, kterou potřebuju, je, aby mě nesl vstupní halou jako nějaký druh nevěsty.

K mé úlevě Peter poslechne, postaví mě na nohy, když dojdeme ke vchodu do budovy. Právě včas. Nemáme vrátného, ale vidím své sousedky – dvě mladé ženy oblečené na večer strávený venku. Vychází přesně, když my vcházíme, a jejich zvědavé pohledy přeskakují ode mě k Peterovi, který udržuje na mé paži majetnický stisk.

Neznám je tak dobře – jen si vyměňujeme zdvořilostní fráze o počasí – takže se trapně usměju a popřeju jim pěkný večer.

„Nápodobně,“ řekne jedna z žen, otevřeně zírá na Petera, zatímco její spolubydlící se začne chichotat jako puberťačka. „Mějte velmi pěkný večer.“

Zčervenám ještě víc, když pokračují dál halou, šeptají si a chichotají se s hlavami těsně u sebe. Jsem poprvé ráda, že v této budově nepanuje velký ruch. Je tu hodně nájemníků, jako jsem já, díky velké frekvenci stěhování v bytech se lidé neobtěžují poznat své sousedy – nebo o nich drbat.

„Tvé kamarádky?“ zeptá se Peter, pustí mou paži, aby zmáčknul tlačítko výtahu, a já potřesu hlavou.

„Ani ne.“ Vzhlédnu k němu a zamračím se. „Ty to nevíš? Nenechal jsi mě sledovat?“

Jeho šedé oči se zalesknou temným pobavením. „Samozřejmě. Ale s Fedsovými, kteří tě sledovali na každém kroku a pravidelně hledali odposlouchávací zařízení, se moji muži nemohli dostat tak blízko.“

„Ach.“ To dává smysl – a vysvětluje to, proč jsem vídala jen Fedsovi.

Dveře výtahu se otevřou a on mě postrčí dovnitř, ruka na spodní části mých zad je teplá a jemná – a nehybná jako ocel. Srdce mi vynechá úder a pak nasadí těžký bušící rytmus.

On mě žene.

Doslova mě nahání do bytu, abychom mohli šukat.

„Opravdu sis nemyslela, že tě nechám samotnou, že ne?“ řekne jemně, když se výtah dá do pohybu, a já znovu potřesu hlavou, podívám se pryč od jeho pronikavého pohledu. Zrak mi padne na vybouleninu v jeho džínách a horko v mých tvářích zintenzivní.

Celou dobu měl takovou erekci?

Nedivím se, že se moje sousedky topily v estrogenu.

Donutím se podívat výš a bokem, ale to je taky nebyl nejlepší nápad, protože je to katastrofa. Uvnitř výtahu je po obou stranách zrcadlo, a můj odraz mě nutí chtít se propadnout podlahou. Díky naší improvizované akci na parkovišti mám nejen vlhké spodní prádlo, ale spodní ret je dvakrát tak velký, tváře mám růžové a vlasy mi trčí na jednu stranu.

Vypadám, jako bych přišla domů z orgií.

Zoufale odvrátím zrak, abych zachytila Peterův pohled. „Nikdy jsi mi neřekl… Proč ti trvalo tak dlouho se pro mě vrátit?“

Pohne čelistí. „Protože ta laskavost, kterou jsem dělal pro Esguerru – trvala dlouho. Chtěl jsem pro tebe přijít dřív ptichka, věř mi.“ Zajme mě svým pohledem. „Chyběl jsem ti? Doufala jsi, že přijdu?“

Polknu a podívám se jinam, když se dveře výtahu otevřou, ušetří mě odpovědi. Myslela jsem si, že jsem se smířila se svými protichůdnými pocity k Peterovi, že jsem se vyrovnala s faktem, že mi vrah mého manžela ukradl srdce, ale najednou už si nejsem tak jistá. Tohle – Peter tady, v mém běžném životě – je příliš nečekané a příliš děsivě reálné. Moje hlava to nemůže pobrat, to čisté množství komplikací, které obsahuje pokus o normální vztah – manželství – s bývalým vrahem, který mě kdysi mučil a unesl. Pokud se tohle opravdu děje, co řeknu svým rodičům, kteří o něm stále smýšlejí jako o „tom kriminálníkovi?“ Nebo Marshe, která zná jen oficiální historku FBI, která vykresluje Petera jako zrůdu, ale taky to, že zabil George? A opravdu nás FBI nechá na pokoji? Jak můžou, když ten muž, který vedle mě stojí ve výtahu, musí být jeden z nejnebezpečnějších lidí v jejich databázi?

Kdykoli jsem si nás představila spolu, bylo to jinde a se mnou jako jeho dobrovolnou vězenkyní. Byla jsem připravená přijmout svůj osud jako jeho zajatkyně, přijmout svého trýznitele jako svůj úděl, ale nebyla jsem připravená na tohle.

Ten prsten je chladný a těžký, vnímám ho celou dobu. Vystupujeme z výtahu a Peter mě vede chodbou k mému bytu. Nikdy předtím nebyl v téhle budově – nebo si to aspoň myslím – a přesto v jeho pohybu není stopa po zaváhání, žádný náznak toho, že by byl ztracený nebo nějakým způsobem nejistý. Je sebejistý v orientaci v neznámém prostředí, jako je ve všem ostatním, a já si nemůžu pomoct, ale závidím mu.

Já sama se cítím beznadějně ztracená, jako loď v bouři bez kormidelníka.

Dojdeme k mým dveřím, když lovím v kabelce klíče, cítím na sobě intenzitu Peterova pohledu. Ačkoliv, vůbec nevypadá netrpělivě, přesto vnímám tu intenzivní potřebu, kterou drží na uzdě. Můj dech je najednou plytký, dlaně se mi potí, když konečně sevřu klíče v ruce.

„Tady, dovolíš.“ Vezme mi klíče a neomylně najde ten pravý, se kterým otevře dveře na první pokus.

Vejdeme dovnitř, on za námi zavře dveře a já rozsvítím světla. Uslyším cvaknutí zámku, otočím se k němu tváří a srdce mi buší. „Petere…“

Je u mě, než stihnu vyslovit další slovo. Jeho velké ruce chytí můj obličej, když mě natlačí na gauč, jeho ústa chamtivě přejíždějí po mých, jak padáme do měkkých polštářů ve změti končetin a nespoutané potřeby.

Ať už jsem měla jakékoli pochyby, jsou pryč, smetené vlnou chtíče tak intenzivního, že ho cítím v žilách jako oheň. Orgasmus na parkovišti jen nabudil můj hlad, zanechal mé pohlaví citlivé a nateklé, zoufale toužící po přídavku. Bradavky jsou bolestivě napjaté, doslova mi mezi nohama tepe, když roztrhne mé tričko a posune se k zipu, ruce má drsné naléhavou potřebou, s tím samým hladem, který mě sužoval měsíce.

Setkáme se v polibku, rukama se chytím jeho trička, jak mi stahuje džíny, zabručí frustrací, jak se zaseknou o mé balerínky. Zvládnu je odkopnout pryč spolu se zmačkanými džíny, rychle mi odepne podprsenku a pak už jsem nahá, roztažená pod ním na gauči, když sáhne na svůj zip.

Žádná pěkná slůvka, žádné sladké hlazení – jen ten primitivní pocit z něho, když se do mě nemilosrdně natlačí, tvář má napjatou chtíčem a oči mu temně jiskří. Chytne mě za zápěstí a připne mi je nad hlavou. Nasaju dech nad tou vytrvalou invazí, moje vnitřní svaly se chvějí, snaží se přizpůsobit jeho neskutečné tloušťce až do bodu, když se moje maso roztáhne, aby ho celého přijalo. Na tuhle část mé tělo nějak zapomnělo, ale znovu se objeví ten pocit jako poprvé, jen ten stud a vina jsou teď v mé hlavě jako matný stín.

Potřebuju to – potřebuju jeho – a nemůžu to popírat.

Když se dostane až úplně na doraz, zastaví, dá mi chvíli, abych si na něj zvykla. Můžu vidět, jak bojuje o kontrolu té jeho divoké části, aby mě nezranil.

„To je v pořádku,“ zašeptám, stisknu své vnitřní svaly kolem jeho široké délky.

„Je to v pořádku, Peter… vydržím to.“

Ve skutečnosti to chci vydržet.

Rozšíří se mu zorničky a v hloubce jeho ocelových očí vidím, jak se objevuje monstrum. S nízkým hrdelním zabručením do mě zajede hlouběji a já vykřiknu, propnu se, když nasadí divoký rytmus.

Bere si mě násilně, buší do mě bez milosti, mé výkřiky nabírají na síle, když bolest hraničí s potěšením, zamlží mi hlavu bílým hlukem, umlčí tak bzukot mých myšlenek. Není tu místo pro vinu nebo obavu, žádný prostor pro pochyby a otázky. Jsme tu jen my dva.  Jak ve mně roste napětí, vykřiknu jeho jméno, jsem si vědomá jen agónie a extáze, které mě rvou na kusy.

Udělá se skoro ve stejnou dobu jako já, protáhne svůj silný krk, když zakloní hlavu dozadu a boky mě drtí. Ten tlak u mě spustí vlnu následných dozvuků a já znovu vykřiknu, mé vnitřní svaly se stahují a uvolňují, cítím každý jeho tvrdý centimetr, když zavrčí a zaplaví mě semenem.

***

Možná jsem po tom odpadla, nebo jsem zavřela oči, protože další, co vím, je, že mě znovu nese, tentokrát do koupelny.

Mrknu, instinktivně ho obejmu rukou kolem krku, když vejde do vany a postaví mě na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zamumlá, ustálí mě, abych nespadla, a já jen kývnu, stále příliš ohromená, abych mohla mluvit.

„Dobře.“

Vyleze z vany a sundá si oblečení, které měl pořád na sobě. Lačně se kochám jeho nahotou, vnímám ty silné linie jeho vysokého, rozložitého těla, když vejde do vany za mnou, zatáhne závěs a pustí vodu z kohoutku. Každý ostře řezaný sval na jeho zádech se ohýbá, jakmile se pohne. Vidím jeho pevný a kulatý zadek, jak se sehne, aby otestoval teplotu vody. Koule se mu mezi nohama ztěžka houpají, ptáka má pořád napůl tvrdého. Po krku mi stoupá horko, když si všimnu té lesknoucí se kombinace našich tělesných tekutin na jeho kůži.

Znovu bez kondomu. Z nějakého důvodu nejsem ani trochu vystrašená – nebo minimálně překvapená. Pokud má Peter tohle v úmyslu – usadit se se mnou tady, kde můžu žít normální život – pak děti nejsou žádnou šílenou představou. S ohledem na jeho přiznání, že chce, abych otěhotněla, bych neměla žádné kondomy očekávat. Oba jsme čistí, pokud—

„Spal jsi s někým?“ vyhrknu, zděšená možností, která mi právě vyskočila v hlavě. „Myslím, když jsi byl pryč?“

Jsem v šoku, že mě to nenapadlo dřív. Peter je vysoce sexuální muž v nejlepších letech, s jeho pohledy a smrtícím vzezřením musí vlhnout kalhotky každé. Jako mně, mým sousedkám – všechno ženy mezi pětadvaceti a třiceti – chichotající se jako osmačky. Není důvod předpokládat, že mi byl celou tu dobu věrný. Devět měsíců celibátu je pro někoho, jako je Peter—

„Cože?“ Otočí se ke mně čelem, jeho tmavé obočí se svraští. „To myslíš vážně?“

Pokrčím rameny a snažím se znít nenuceně, jako by mě myšlenka jeho, jak se dotýká jiné ženy, nenutila chtít zvracet. „Devět měsíců je dlouhá doba a nebyli jsme--“

„Nebyli jsme co?“ Jeho hlas je nebezpečně jemný, když mě chytí za paže. „Nebyli jsme co, Saro?“

V ústech mi vyschne při pohledu do jeho ocelových očí. „Víš…“ těžce polknu. „V oddaném vztahu.“

„Říkáš mi, že jsi spala s někým jiným?“ Jeho prsty se mi zaboří do kůže a na spánku mu začne cukat sval. „Nechala jsi jiného--“

„Ne!“ Jak si to může vůbec myslet? „Samozřejmě, že ne! Navíc jsem si jistá, že by ti to tví špehové řekli. Říkal jsi, že se nemohli dostat tak blízko, ale tohle by jim neuniklo.“

Jeho trestající stisk na mých paží trochu povolí. „Ne, to asi ne,“ souhlasí po chvíli zvažování. Pustí mě, otočí se, aby otočil páčkou, která přesměruje vodu z kohoutku do sprchové hlavice nad námi.

Rychle zamrkám, abych dostala vodu z očí, a sleduju ho, jak upravuje hlavici, aby voda dopadala na jeho dolní část. Pak se ke mně otočí znovu a zády zablokuje většinu vody.

„Nešukal jsem s nikým jiným, než se svou dlaní od doby, co jsem tě vysadil,“ řekne pevně. „Ve skutečnosti jsem se od doby, kdy jsme se setkali, ani nepřiblížil k žádné jiné ženě. Pro mě jsi jedině ty, ptichka – všechno, co chci, teď a navždy. Každou noc po celých těch devět měsíců jsem ležel v posteli s tvrdým a bolavým ptákem a myslel na tebe. Jen na tebe. Ty jsi každý můj mokrý sen, každá fantazie a snění za bílého dne. Chci tě celou dobu šukat, bez ohledu na to, kde jsme nebo co děláme. I když nás dělí oceán, ty jsi ta jediná, kterou chci – jediná, kterou budu vždycky chtít.“

Hrdlo se mi stáhne, uvězní vzduch v plicích. Věřím mu. Jak bych nemohla? Nikdy mi nelhal, nikdy se nesnažil skrýt své city. Od úplného začátku jsem znala hloubku jeho posedlosti mnou, a zatímco to používal, aby mě děsil, teď je to perverzně uklidňující.

Tak dlouho, dokud budeme oba naživu.

Něco mi docvakne, jako kdyby se rozsvítila žárovka, přerušila tu mlhu šoku a postkoitálního omámení. „Petere…“ Hlas se mi třese, když se natáhnu, abych vzala jeho ruku do dlaní. „Ty jsi to udělal pro mě?“

Skloní hlavu, šedé oči zmatené. „Udělal co, ptichka?“

„Tu laskavost pro Esguerru, takže tě dostal pryč ze seznamu hledaných… tu věc, kvůli které jsi byl tak dlouho pryč.“ Stisknu mu ruku, přitisknu si ji k hrudi, kde mi srdce svírá zvláštní napětí. „Já jsem tím důvodem? Udělal jsi to, abys mohl být se mnou?“

Peter se zamračí, zakryje mé sepnuté dlaně jeho druhou rukou. „Samozřejmě, ptichka. Není to přesně to, co jsi chtěla? Život, ve kterém nejsem uprchlíkem, kde můžeme být spolu, aniž bys ztratila svou rodinu a kariéru?“

Zírám na něj, konečně chápu ohromnost toho, co udělal. To je to, co jsem chtěla, po čem jsem z hloubi srdce toužila. Je to moje nejtemnější, nejhanebnější fantazie – opravdový život se svým věznitelem – a on ho uskutečnil.

Udělal nemožné, překročil bůhví kolik hranic – a všechno kvůli mně.

Z páry, která zaplňuje koupelnu, mě štípou oči a ten pevný krunýř kolem mého srdce se ještě víc utáhne.

Peter mě miluje.

Opravdově mě miluje.

Už to není jen teorie, můj sen.

Je to reálné. On to skutečně udělal.

„Není to přesně to, co jsi chtěla, Saro?“ zopakuje, hluboce zamračený a já se přistihnu, jak přikyvuji jako loutka, stále neschopná slova.

„Dobře.“ Jemně vytáhne svou ruku z mého sevření a odstoupí stranou, takže jsem teď pod proudem vody. Zvedne můj šampon, naleje si ho do dlaně a začne mi ho vtírat do vlasů, jako by se to po takovém druhu odhalení dělalo běžně.

Jako by už nebylo co dodat.

A možná je to pravda. Možná bychom měli znovu začít s tímto rozhovorem, když se nebudu cítit tak oslabená, tak ohromená jeho náhlým návratem a vším, co se s tím pojí. Protože pořád nevím, co mu říct, jak vysvětlit to, co cítím.

Jak mu říct, že i když jsem radostí bez sebe, že ho tu mám, stejnou mírou mě to děsí.

Pečlivě mi umyje vlasy, silnými prsty mi masíruje kůži hlavy a krku, potom nanese kondicionér a nechá ho působit, zatímco mě myje dál, jeho namydlené mozolnaté ruce mi přejíždějí všude po těle, hladí a mazlí se s mou kůží se správnou dávkou jemnosti a drsnosti.

Je to úžasný pocit, jako v těch nejluxusnějších lázních, a když ze mě konečně smyje mýdlo, vezmu sprchový gel a oplatím mu to, užívám si ten slastný pocit jeho kluzké, chloupky zdrsnělé kůže, když mu rukama přejíždím po velkém svalnatém těle.

Vždycky se o mě staral, hýčkal mě jako princeznu, ale uvědomuju si, že já jsem to pro něj nikdy neudělala. Vracet svému trýzniteli jeho city by vždycky bylo jako podvádět George a všechno ostatní, na čem záleželo. Zatímco jsem si v posteli nemohla pomoct, svou odtažitost jsem zachovala alespoň v ostatních směrech, přijala jsem Peterovu péči, ale nikdy ji neopětovala.

Pořád cítím něco z té viny, ten pocit špatného, ale už to není takový dusivý tlak, jako býval. Protože jak měsíce ubíhaly a šok z Georgeovy násilné smrti opadal, byla jsem schopná přemýšlet víc racionálně, abych analyzovala události z jiné perspektivy.

První věc, George nebyl ve skutečnosti naživu, když mu Peter prohnal hlavou kulku. Byl osmnáct měsíců v kómatu a s ohledem na míru poškození jeho mozku, nebyla skoro žádná šance, že by se z toho někdy dostal. V určitém bodě bych musela udělat mučivé rozhodnutí odpojit ho od přístrojů – něco, o čem jsem odmítala jakkoliv přemýšlet, zvlášť když jsem byla přesvědčená, že Georgeova nehoda byla z určité části mojí vinou.

Peter za mě svým způsobem převzal tu hroznou zodpovědnost – něco, co jsem zvažovala jen poslední dobou.

Taky je tu fakt, že mě George podvedl. Už samotné pití, které zničilo naše manželství, bylo dost špatné, ale to, že vedl i dvojí život s kariérou špiona, o kterém jsem nic nevěděla. Na to jsem potřebovala hodně dlouhou dobu, abych to plně vstřebala. Teď vidím Georgeovy akce jako obrovský podvod, kterým ve skutečnosti byly a láska, kterou jsem si myslela, že k němu cítím, teď vypadá jako chiméra.

Ne že by něco z toho ospravedlňovalo Peterovy akce – ani zdaleka ne. Pořád je to amorální vrah, který zabil víc lidí, než může můj mozek pobrat a pořád je to muž, který mě kdysi mučil, sledoval a unesl. Ale taky je to muž, který mě miluje, který dokázal tím nejjasnějším způsobem, že mu na mně záleží.

Že je ochoten udělat cokoli, aby mě nejen měl, ale aby mě udělal šťastnou.

Když skončím s jeho hrudí a břichem, myju jeho podpaží a vršek širokých ramen, potom rukama od mýdla masíruju těžké svaly kolem jeho krku. Vypadá to, že si to užívá, prohýbá se pod mým dotekem jako velká kočka, takže tu oblast masíruju víc, pak si dřepnu a umyju mu nohy. Jeho stehna jsou jako ocel s nulovou poddajností v mocných svalech, jeho hýždě kulaté a tvrdé jako od kulturisty. Neschopná si pomoct stisknu tyhle pevné půlky a vzhlédnu, mrkám přes vodu, abych viděla, že má zavřené oči a hlavu zakloněnou dozadu v čistě mužné blaženosti.

Líbí se mu, co dělám. Líbí se mu to moc, soudě podle toho rychlého ztvrdnutí jeho ptáka.

Impulzivně kolem něj obalím svou namydlenou dlaň a druhou rukou vezmu jeho koule, pak se na něj znovu podívám. Zírá na mě dolů, ten nadšený pohled teď nahradil hlad predátora.

„Pokračuj,“ řekne chraplavě, vklouzne mi rukou do vlasů. „A vezmi ho do pusy.“ Stiskne dlaň kolem mokrých pramenů a vede mou tvář k jeho rozkroku, ten tlak je jemný, ale nelze mu uniknout.

Poslušně kolem jeho plně postaveného ptáka sevřu rty, ochutnám vodu a jemný zbytek mýdla, když se narovnám na kolenou. Bez ohledu na můj dřívější orgasmus, se mi v jádru přelévá horko, moje pohlaví začne nanovo pulzovat. Možná jsem to tentokrát začala já, ale on to přebírá, ujímá se vedení jako vždycky. Samovolně si vzpomenu na dobu, kdy mě trestal, a mé vnitřní svaly se zatnou potřebou, obrázky v mé hlavě jsou erotičtější, než jakýkoli pornografický film.

Tenkrát mě šukal do pusy. Svázal mi ruce za zády a bral si bez milosti, kontroloval můj dech, můj celý život. Bylo to brutální, naprosto zdrcující, a přesto mi to působilo bolest s tím samým agonizujícím vzrušením, nutilo mě to dychtit po dalších temných věcech.

Úplně nerozumím tomu, proč mě jeho drsnost tak moc vzrušuje, proč si užívám být takhle pod kontrolou. Před setkáním s Peterem moje sexuální fantazie sotva zahrnovaly jakýkoli prvek síly nebo nátlaku; mou komfortní zónou byla vanilka, i v mé hlavě. Mohlo mě trauma z našeho prvního setkání v mé kuchyni nějak změnit? Možná se potom spojily nějaké drátky a násilí, které jsem jeho rukou zažívala, se v mé hlavě spojilo s potěšením?

Ať tak či tak, z jakéhokoli důvodu, hořím, když mi strčí ptáka hlouběji do pusy, tak hluboko, až mě skoro natáhne. Reflexivně se opřu o ocelové sloupy jeho stehen, ale nebojuji s ním, ani když začne hýbat boky, přiráží mi do pusy s rostoucí divokostí. Jen se na něj dívám přes proud vody, a když se ta pulzující bolest mezi mými stehny nedá vydržet, vjedu si tam jednou rukou a třu si klitoris, nechám jeho přírazy, aby určovaly pohyby mého prstu.

Peter si toho všimne, jeho pevné rysy se napnou, ten pohled predátora se zintenzivní. „Ano, to je ono, ptichka.“ Jeho hlas je nízký, rachotivý, když mi zajede hluboko do krku a odřízne mě od vzduchu. „Nepřestávej. Nech mě se podívat, jak se uděláš.“

S uslzenýma očima poslechnu, třu si klitoris rychleji, zatímco se na něj pořád dívám. Druhou rukou se pevně chytím jeho stehna, můj srdeční rytmus stoupá, když se mé tělo snaží dohnat ten nedostatek kyslíku.

Nedýchám.

Nedýchám, a mám ve tváři vodu.

Celé mé tělo ztuhne, pevně stisknu oči a mé svaly se stáhnou, když si v hlavě promítnu to mučení v mé kuchyni, když mě přitáhnul ke dřezu. Ta vzpomínka mě zchladí, ale neochladí ten oheň v mém středu. Nějak to to násilí všechno zintenzivní, zvýší to napětí, a i když drápu Peterovo stehno v panice, druhou rukou zběsile zpracovávám svůj klitoris.

Udělám se tak tvrdě, že vidím za zavřenými víčky výbuch světla. Ta křeč týrá mé tělo, nutí mě křičet, a právě v té chvíli se sesunu na Peterovy nohy, když si uvědomím, že mám ústa volná a můžu dýchat.

Omráčeně pohlédnu vzhůru a najdu ho, jak si hladí ptáka, na tváři má divoký výraz. Pak se s drsným zavrčením udělá, vystříká mi provazce semene všude na tvář a vlasy. Zamrkám jeho směrem, třesoucí rukou si to otřu z čela a on mi pomůže postavit se na nohy, jeho stisk je silný, ačkoli se musí taky pořád vzpamatovávat ze svého orgasmu.

Neříkám nic, ani on ne, když mi podruhé umyje vlasy. A když vylezeme ze sprchy a vypne vodu, promluví.

„Víš, že jsi mi neodpověděla.“ Jeho tón je klidný, ale vidím v chladné šedi jeho pohledu kousek temnoty, když kolem mě obalí ručník a pak se natáhne stranou, aby vzal jeden pro sebe.

Mrknu, chytím okraje ručníku. „Jaká byla otázka?“

Vím, o čem mluví, samozřejmě – ten prsten mi pořád tíží prst – ale nejsem vůbec připravená na tuhle rozmluvu. Ani jsem si nemyslela, že se tento rozhovor uskuteční. Nezeptal se mě, jestli si ho vezmu; řekl mi, že se to stane. Takže to není jako bych měla—

„Ne, Saro.“ Odhodí ručník a přistoupí blíž, přiměje mě zacouvat k toaletnímu stolku. „Nehraj se mnou hry.“ Jeho čelist se napne, když se rukama z každé strany chytí hladkého povrchu a nahne se. „Hodláš si mě vzít?“

Zírám na něj celá ztuhlá, neschopná mluvit nebo myslet. Nečekala jsem, že se bude dožadovat odpovědi. Že bude vůbec chtít odpověď. Od úplného začátku dělal v tomhle našem zvláštním vztahu všechna rozhodnutí a je těžké uvěřit, že by mi v tomhle dával volbu.

Že by mi dal možnost si ho nevzít.

„Co když…“ polknu, chytím se pevněji ručníku. „Co když nechci?“

Jeho tvář se napne. „To znamená ne?“

Ano. Ne. Nevím. Jak můžu odpovědět, když je můj mozek jeden velký zmatek z jeho náhlého návratu a všech orgasmů, které vymámil z mého těla? Chci se odplížit, zalézt pod přikrývku a spát tak, abych se mohla probudit s nějakou kouzelnou schopností myslet jasně, ale v tomto zamlženém stavu vím, že se to nikdy nestane. Nikdy to nebude jasné ano nebo ne, když přijde na Petera, nikdy to nebude snadné rozhodnutí. To, co spolu máme je cvokařův mokrý sen, a já bych mohla spát klidně celý týden, aniž bych získala nějaký náhled do naší společné šílenosti.

Ano nebo ne. Vezmu si vraha, který mě kdysi mučil? Miluje mě, a já ho skoro jistě miluju taky. To „skoro“ je tam, protože jedna moje malá část stále ještě otřese hrůzou, v jedovatém blátě viny, odporu k sobě samotné a studem. I kdybych mu nakonec odpustila Georgeovu smrt, nikdy nemůžu zapomenout, že je to vrah – který ve jménu pomsty způsobil masivní utrpení a bolest.

Že on sám trpěl víc, než můžu pochopit.

Držím jeho pohled, cítím, jak teplota ve vlhké koupelně klesá, cítím rostoucí temnotu v jeho tvrdém pohledu. „Ano. Je to ano.“ Ta slova opustí mé rty se svou vlastní vůlí, jako by mi je našeptával nějaký démon. Přesto jakmile je vyslovím, cítím, že je to správné.

Cítím, jako by to byl osud.

To nebezpečné napětí opustí jeho tvář, ačkoli stále cítím hluboko uvnitř hrozbu. „Dobře,“ řekne jemně a odstrčí se od stolku. Otočí se a vyjde z koupelny, já se zhroutím k umyvadlo, zhluboka dýchám, abych uklidnila víření v žaludku.

Řekla jsem ano.

Souhlasila jsem, že si vezmu svého trýznitele.

Och drahý Bože. Co jsem to udělala?