TTS - 28. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Pusťte ji‘“ Caleb vyskočil na nohy a odstrčil tu ruku – kouzlem. Které se od knížete démonů po mém boku odrazilo, explodovalo na stropě a zanechalo tam obrovskou černou spálenou díru. Nikdo z hostů v baru sebou ani necukl, až na barmana, který přispěchal s další sklenicí a uklonil se.

Pritkin nereagoval, jen si nalil další drink, takže jsem to také udělala. Oba jsme věděli, že Rosier by mě nezranil. Složil slib, že mi život nevezme. Zřejmě by porušení takového slibu zabilo jeho samotného.

Bohužel nic z toho nevylučovalo, že mi bude můj život ztrpčovat, co se dá.

„Posaďte, posaďte se,“ řekl Rosier družně Calebovi, který kmital pohledem z Pritkina na jeho otce, možná proto, že konečně pochopil, že můj útočník a jeho přítel by mohli být dvojčata.

Předtím byl asi nějak zaneprázdněný.

Až na to, že jeden z těch dvojčat před svým výletem do pekla nedostal možnost se občerstvit. Proto se přes Pritkinovu nahou hruď táhly špinavé pruhy, když se příliš prudce pohnul, z vlasů se mu prášilo a boty neztratil jen proto, že je neměl ani předtím. Někde našel nějaké džíny, kterými nahradil směšné hedvábné kalhoty, ale to bylo asi tak jediné zlepšení.

Na rozdíl od něj měl Rosier na sobě jednoduchý, tmavě šedý oblek, ale střih by způsobil, že by se Armani rozplakal závistí. Boty měl vyleštěné do vysokého lesku. Jeho ležérní hedvábná košile byla zelená, oblíbená barva jeho syna. Možná i jeho, i když pravděpodobně ne ze stejného důvodu. Pokud bych mohla hádat, měl ji Pritkin rád, protože mu připomínal domov, když trčel uprostřed pouště. Rosier ji zřejmě zvolil vědomě, aby podtrhovala zářivou barvu jeho očí. Očí, které byly tak podobné těm jeho syna, a které se na mě usmály, když si sedal.

Musela jsem si sednout na své ruce, abych s nimi neudělala něco zábavného – jako například vyškrábat mu s nimi oči.

„Jen pokračujte,“ řekl Rosier a pohlédl na Pritkina. „Vyprávěj jí i zbytek.“

Pritkin ho ignoroval. Caleb zůstal stát, napjatý a připravený ke skoku. Jediný, kdo se hýbal, byl Casanova. Pomalu klouzal pod stůl.

„No tak to udělám já, ano?“ Rosier vycenil zuby a rozhlédl se okolo. „Tak se podívejme. Myslím, že Emrys odhalil tu část o...“

„Jeho jméno je Pritkin,“ přerušila jsem toho mizeru ostře.

„To je ještě horší než to děsné jméno ´John´, postěžoval si Rosier. „No to je jedno, Emrys je lidské jméno.“

„Ale mně se nelíbí.“

Objevilo se ještě víc velkých bílých zubů. „V životě je toho hodně, má milá, co nemáme rádi, ale musíme to akceptovat. To je součástí dospívání. Tohle se naučit už má Emrys vzhledem ke svému věku dávno za sebou.“

Pohlédla jsem na něho zuřivým pohledem. Zašklebil se na mě. Takový ten druh rozpustilého, bezstarostného úšklebku, který bych u Pritkina nikdy nečekala, dokud jsem ho neviděla surfovat na létajícím koberci skrz celé peklo.

„Vy se své matce opravdu vůbec nepodobáte, že ano?“, zeptal se Rosier a pohlédl mi zkoumavě do tváře. „Škoda.“ Opřel se dozadu a v ruce se mu objevila hořící cigareta. „No, to byla ale žena.“

„Škoda, že vás považovala za dobytek,“ zasyčela jsem.

Rosiera se to očividně nedotklo. „Ano, bezpochyby. A to je část vašeho problém, že ano?“

Bojovala jsem sama se sebou, abych neodpověděla, ale musela jsem vědět, co tím myslel. Musela jsem vědět, proč tu Pritkin jen tak seděl a pil, místo toho, aby řval nebo spřádal plány nebo..., nebo prostě dělal cokoliv, aby se pokusil dostat z téhle šlamastyky. Musela jsem vědět, proč vypadal, jako bychom už prohráli.

„Část mého problému?“, zeptala jsem se nakonec.

„Vy jste si to ještě stále nedala dohromady?“ Rosier si teatrálně povzdechl. „Ale vy jste byla vždycky trochu pomalá, co?“

„Tak to nedělejte tak komplikované,“ zavrčela jsem a přála si, abych měla něco, něco, co by u tohoto hajzla fungovalo. Ale je trochu těžké, nechat zestárnout někoho tak, že by přestal existovat, když se tato existence počítala na tisíciletí.

„Tak dobře,“ řekl najednou energicky. „Tak zvaní bohové se sice na nás krmili, ale jak to tak vypadá, tak se ke svým lidským návnadám nechovali o moc líp. Až na vaši matku, která zjistila, že ty kreatury, ke kterým si bláhově vytvořila nějaké pouto, ničí. Nebo to aspoň tak řekla.“ Povzdechl si a pohlédl na mě skrz kouř cigarety. „Vždycky jsem považoval tuhle výmluvu za dost... ubohou..., na někoho, kdo nebyl známý vůbec nějakými city.“

Propíchla jsem ho pohledem. „A? Co to všechno má společného s...“

„Přemýšlejte o tom, děvče, za předpokladu, že toho jste schopná! Chce ochránit své milované lidičky a rozhodne se, že její kolegové bohové musí pryč a její dar – který byl mnohem silnější než vaše malá verze – by jí dovolil je vyhostit a vystrčit za dveře. Ale trik byl samozřejmě v tom, postarat se o to, aby se nevrátili.“

„Použila kletbu,“ řekla jsem a ptala se sama sebe, proč je mi najednou šoufl.

„Ano, kouzlo. Které musela sama vyslovit a udržovat v chodu, dokud ta její malá stříbrná skupinka nebo cokoliv jiného bylo dostatečně silné, aby to zvládlo samo. A určitě byl nějaký odpor, určitá síla, která tlačila z druhé strany. Tím, že bohům zabránila volně vládnout na Zemi, zabránila jim i v jediné cestě do pekla. Žádné vykrmené... krávy, už ne... víc. Žádné jídlo zadarmo. Bez Země byli omezeni pouze na Nebe a jako kdyby to nestačilo, ještě navíc je odřízla od Země víl! Předpokládám, že to musela udělat; raději uzavřít celý most než jen polovinu a mezi svými věrnými spojenci měla plno elfů...“

Rosier se odmlčel, ale tentokrát jsem nic neříkala. Protože měl pravdu – někdy jsem nechápala věci tak rychle jako Pritkin nebo Caleb. Někdy jsem měla z tohoto bláznivého nového světa, do kterého jsem tak nějak vklopýtala, bolesti hlavy, když jsem se snažila ho pochopit. Někdy jsem si stěžovala, že bych potřebovala nějakou učebnici, něco, co by mi všechno vysvětlilo, zjednodušilo. V tomto okamžiku jsem byla tak nějak ráda, že jsem žádnou neměla.

Protože v tom okamžiku můj mozek vyprodukoval odpovědi, které se mi vůbec nelíbily.

„Začínají dávat má slova smysl?“, zeptal se Rosier škodolibě. „Obrovská kletba, kouzlo odpuzující bohy a ne jen kolem jednoho světa, ale kolem dvou. A pak ho udržovat v chodu, proti všem, kteří proti ní bojovali? Zesilovat ho podle potřeby, dokud to ti slabí, ubozí človíčkové nebyli schopni převzít. Odkud měla tento druh moci, hm? Byla silná, ano, ale ne takhle silná! Ani zdaleka ne. Takže, odkud, si myslíte, měla tuhle moc?“

Pohlédla jsem na Pritkina, ale ten upíral pohled na svého otce. Nic neřekl, jen si decentně pohrával rukou. To se mi nelíbilo. Líbilo se mi, když byl Pritkin hlasitý a nabručený, jinými slovy ve svém normálním stavu. Nelíbilo se mi, když byl zticha.

Obvykle se to nelíbilo ani nikomu jinému.

„Odkud?“, ptal se Rosier a bouchl do stolu, tak prudce, že jsem sebou cukla. „Přece nemůžete být tak zabedněná!“

„Lovila kvůli ní démony,“ řekla jsem nahlas, protože měl pravdu; bylo to očividné.

„Ano,“ zasyčel. „Ale ne ledajaké démony. I předtím dávala přednost velké kořisti, protože měla ráda výzvy. Proč by to mělo být jinak? A malé ryby by jí stejně nepomohly. Ona potřebovala tolik moci, že šla jen po skutečně velké, šťavnaté kořisti. Lovila, och ano – Artemis Lovkyně, Hel se svými ohnivými loveckými psy, Diana se svým lukem! Lovila pod každým jménem, které jí bylo dáno. Lidé v mém světě i v tom vašem toho možná hodně zapomněli, ale na to si vzpomínají, že lovila.“

Teď už z něj nevyzařovala žádná předstíraná přátelskost, žádná uvolněná póza, žádná maska. Rosier vyskočil na nohy a zatlačoval mě ke zdi; tvář, normálně tak podobná jeho synovi, najednou vypadala tak cize, když ji zkřivil výraz bolesti a zlosti.

„Tisíce let, stovky generací, dokonce ani tvoji lidé nemohli zapomenout na největší lov ze všech! Je to vidět na vašich sochách, na vašich vázách, doslova v každém jejím obraze, který byl kdy vytvořen. Vzpomínka na to metodické, taktické, nemilosrdné vraždění...“

„Ne!“

„Ale ano! Vraždění těch největších z nás. Velká sklizeň knížat démonů.“

Zády jsem narazila na zeď, ale on se nepřestával blížit. „Kam si myslíš, má drahá, odešel můj otec. Proč jsem Knížetem inkubů já a ne on? Nikdy vás nezajímalo, kam se poděl? Nikdy vás to nenapadlo? Ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. To všechno nemohla být pravda. Nemohla. Démoni... dokázali být tak strašidelní, ale nebyli... nezasloužili si to... to nemohla být pravda.

„Zabila ho jen tak pro zábavu. Jednoho dne mu zkřížila cestu, když plundrovala někde jinde a sledovala ho domů. Možná by se jinak nenamáhala odvážit se do našeho světa, tak jako se toho odvážila její dcera, protože my inkubové, jsme jí za tu námahu nestáli. Ale když utíkal o život, ve smrtelném nebezpečí, byl to instinkt lovkyně...“

„Nevěřím vám! Proč bych vám měla věřit?“

„Nemusíte mi věřit. Chcete svůj den před soudem? Prosím. Jen tak dál. Jděte a předložte svůj případ před přeživšími po masakru vaší matky, a dívejte se, jak daleko se dostanete! Ale ten tady,“ řekl Rosier a chytil za rameno svého syna, který se stále ještě nepohnul. „Ten, kterého jste mi vzala, jako vaše matka vzala mého stvořitele – ne. Ne, dítě Artemis, ne. Toho nedostanete!“

A najednou mě něco popadlo při pohledu na Rosierovu ruku, která držela Pritkina, při pohledu na jeho prsty, které se zarývaly do jeho masa. Něco divokého a cizího a nečekaného. Něco, co jsem nechápala, kromě kapky toho temného pocitu, který jsem pocítila, když jsem Pritkina znovu uviděla, uvězněného a rozmazlovaného na Dvoře jeho otce, oblečeného do nádherného oděvu, pro které neměl žádné použití, obklopený hladkou, sterilní dokonalostí místo jeho obvyklého veselého chaosu, s ničím, co by miloval, žádnými lektvary, žádnými šílenými zbraněmi, aby mohl bojovat proti kreaturám, které teď byly jeho žalářníky.

Jen muž, ztracený a zahořklý a sám, ve světě, který nenáviděl. Muž obklopený žárlivostí Dvoru, který by ho rád viděl mrtvého. Muž, který trpěl jen z jednoho důvodu, jen z toho jediného.

Protože se odvážil mi pomáhat.

A najednou se kapka proměnila v příval.

„Já si ho vezmu,“ řekla jsem a odhodila Rosierovu ruku pryč, „kam zatraceně budu chtít, démone!“

„Ach, tady je,“ zasyčel. „Tady je! Arogance bohyně. Naneštěstí nejste vaše matka, holčičko. Nemáte tu moc, abyste svá slova podpořila činy. Nemáte moc udělat cokoliv. Proč ještě nejste mrtvá, nikdy nepochopím, ale mám silné podezření, že s tím má hodně co společného, že jste obloudila mého syna. Nějak.“ Působil velmi udiveně. „Nějak se vám podařilo ho k sobě připoutat, vtáhnout ho do svých bojů a ohrožovat jeho život stále a stále dokola. Ale to teď přestane!“

„O tom rozhodne Rada.“

„Radě po tom nic není!“, vybafl Rosier a zatahal za paži svého syna. „Stejně tak jako vám. Pojď, Emrysi.“

Pritkin se nepohnul.

Jeho otec ze sebe vydal naštvaný zvuk. „Ty víš, jak to dopadne!“

„Nevíš nic!“, vmísila jsem se do toho. „Nikdo z nás to neví, dokud se Rada nerozhodne. A má matka říkala...“

„Vaše matka Radu neviděla už několik tisíc let! Nic o tom neví! Lhala vám, děvče, pravděpodobně proto, abyste ji přestala otravovat!“

Cukla jsem sebou, protože mě napadla podobná myšlenka. Ale opravdu jsem tomu nevěřila. A i kdyby to byla pravda, nic by to nezměnilo. Jakou jinou volbu jsme měli?

„Nevím, co se stane, když půjdeme před Radu,“ vysvětlila jsem Pritkinovi po pravdě. „Ale vím, co se stane, když se vrátíš na Dvůr svého otce. A ty to víš také.“

Nepodíval se na mě – bylo to, jakoby mě ani neposlouchal - a Rosier se usmál.

„Ano, on to ví. Bude princem velkého domu. Vy byste ho raději viděla jako žebráka. Bude vládnout velkému Dvoru a bude mít vliv na mnoho dalších. Vy z něj chcete mít služebníka, který plní vaše úkoly, který urovnává vaše nekonečné katastrofy! Já mu dám obrovské království – co mu dáte vy?“

Pohlédla jsem na něj tak rozzuřená, že jsem skoro neviděla. „Jeho svobodu!“

Rosier si pohrdlivě odfrkl. „Tahle věčná prastará tiráda. Někdy zapomínám, jaké jste dítě.“

„Není to dětinské mít přání ovládat svůj vlastní život!“

„Ne, je to trestuhodně naivní. Jediná opravdu svobodná osoba je žebrák na ulici. A jeho svoboda spočívá v tom, že do něj mohou dle libosti strkat okolostojící. Každá osoba nějakého významu má povinnosti. Pro Emryse nastal čas, aby se ujal těch svých.“

Znovu zatahal za paži svého syna a tentokrát to fungovalo. Pritkin vstal. Chytila jsem ho za druhou paži, oběma rukama, protože tohle se nesmělo stát.

„Pritkine, prosím. Matka by mě sem neposlala, kdyby si myslela, že nemáme žádnou šanci!“

Nic.

„Proč nechceš počkat?“, pokračovala jsem a můj hlas panicky nabýval na síle, protože jsem ho nechápala. Už jsem nechápala vůbec nic!

„Budu na tom lépe, když to neudělám,“ řekl mi a zvedl hlavu.

„Co?“, zeptala jsem se nevěřícně. Protože vypadal, že to myslí vážně.

„Konečně přichází k rozumu.“ Rosier odtáhl svého syna, jen aby se ocitl tváří v tvář Calebovi.

„Opatrně, válečný mágu. Nesložil jsem slib, že ušetřím vás!“

„U mě je to stejně tak,“ odvětil Caleb, oči klidné a nohy pevně zapřené do země.

„Tak jste stejně tak bláhový jako tady ta,“ vybafl Rosier. A poté pokrčoval, což dělal stejně tak rád, jako jeho syn ne. Ale já ho neposlouchala.

„Jak to můžeš říct?“, zeptala jsem se Pritkina. „Jak to můžeš jen tak vzdát?“

„Nevzdávám se. Jen akceptuji realitu.“

„Jakou realitu? Ty se tam nechceš vrátit! A já tě potřebuji...“

„To není pravda, což jsi během posledních dnů jasně prokázala. Když se můžeš vloupat na Dvůr mého otce, když dokážeš odrazit stráže Rady a vynutit si audienci...“ Rukama si prohrábl vlasy. „Ty si poradíš, Cassie.“

„Ne! Neporadím! Potřebuji tě...“

„Proč? Co ti mohu dát, co jiní ne?“

„Co?“

Jeho zelené oči se vpíjely do těch mých. „Je to jednoduchá otázka. Říkala jsi, že mě potřebuješ. Proč?“

„Já – řekla jsem ti to. Ta práce...“

„Se kterou se obdivuhodným způsobem vyrovnáváš.“

„To nedělám! Bez pomoci jsem ani nedokázala najít své rodiče!“

„Jsou tu i jiní experti na démony – například Jonas.“

„Ale já tě přece potřebuji!“

A najednou se Pritkin protlačil kolem stolu. Ne, jak to udělal jeho otec, v záchvatu hněvu, ale pomalu, nemilosrdně. Až k tomu bodu, že jsem opět klopýtala přes židle.

„Tak mi řekni důvod...“

„Já... je jich tolik...“

„Řekni jeden.“

„Můžu jich jmenovat stovky...“

„Neprosil jsem tě o stovky; požádal jsem tě o jeden jediný. A ty mi ho nedokážeš říct.“

„Ale ano, dokážu!“

„Tak to udělej!“

„Já...“ Zírala jsem na něj, protože vypadal, jakoby od mé odpovědi hodně záviselo. Možná všechno. A já nevěděla, co chtěl slyšet, protože já mu řekla pravdu. Protože existovalo doslova plno věcí, že jsem nevěděla, kde bych měla začít. Jak nemohl vidět, jak moc změnil můj život? Jak to nemohl vědět...

Ale on nevěděl. To ukazoval způsob, jakým odvrátil hlavu, když jsem tam jen tak stála. Způsob, jakým zavřel oči. V tom malém sebeironickém úsměvu, který se mu objevil na rtech, a který jsem nechápala, o kterém jsem ale věděla, že to neznamená nic dobrého.

Musela jsem něco říct, a muselo to být to správné, a já nevěděla...

Pritkin otevřel oči, ale já nedokázala v jeho pohledu číst. Výjimečně byla tvář, ve které se obvykle ukazovalo tisíc pocitů... prázdná. Rezignovaná. Distancoval se a vzdaloval ode mě ještě předtím, než jeho tělo projde těmi dveřmi.

A já nevěděla, co mám dělat.

„Máš pravdu,“ řekla jsem mu zoufale. „Dokážu přimět jiné, aby udělali, co ty. Nebudou tak dobří, ale...oukej. Mohlo by to fungovat. Ale to nehraje žádnou roli, protože je jedno, jak budou dobří, tebe nemohou nahradit. Nemohou, protože já tě nepotřebuji jen proto, co dokážeš. Potřebuje tě... kvůli tobě samotnému.“

Přišla jsem na to během posledního týdne. Nechápala jsem, jak moc jsem se spoléhala na jeho zamračení nebo jeho pokrčení ramen, nebo jeho vzácné pohledy uznání, když mi pomáhal něco zjistit – až kdy už tam nebyl. Nebo že jsem mohla mluvit o mnoho věcech jen s pár lidmi, ale jen s ním jsem mohla mluvit o všem. A to bylo neskutečně drahocenné.

Pohlédla jsem do jeho očí a ptala se sama sebe, jak bych mohla k němu proniknout. V citových věcech jsem byla ubožák; byla jsem vždy. Bylo jednodušší udělat vtip nebo nějakou vtipnou poznámku, než se pokoušet o vyjádření citů slovy. City, které byly nebezpečné, protože člověka dělaly zranitelným a já se brzy naučila, že zranitelnost je velmi špatná věc.

Když jsem uslyšela, že Tony zavraždil mou guvernantku, tak jsem nebrečela. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo otočil nožem v břiše, ale přesto jsem nebrečela, protože jsem věděla, že by to nenáviděla. Věděla jsem, že by to považovala za slabost. „Slzy jsou k ničemu,“ řekla mi snad stokrát. „Nebreč; konej!“

A já se o to pokusila. Snažila jsem se. Protože většinou jsem jí dávala za pravdu, ale teď jsem nevěděla, jaké činy by pomohly, a já ta slova neměla. Neměla jsem nic.

„Nazval jsi mě obdivuhodnou,“ zamumlala jsem uboze. „Ale to já nejsem. Pořád něco kazím a ne všechno jsou věci, o kterých vím, jak je dát do pořádku. Pýthie prý měla všechnu tu moc, ale je plno věcí, co nedokážu napravit! A některé dny, v poslední době spíš většinu dní se cítím prostě, jakoby... jako bych měla explodovat. A nikdo tam není, kdo by mi řekl, že jsem hloupá, nebo kdo by mi přinesl příšernou kávu nebo mě nechal běhat maraton, dokud nejsem tak unavená, že už si nedělám žádné starosti. Nebo mi prostě jen naslouchá...“

„Vašemu nekonečnému žvatlání?“, zavrčel Rosier a odvrátil se od Caleba. „Jestli chcete důvěrníka, tak si kupte deníček! Můj syn je určen k něčemu vyššímu!“

Hleděla jsem Pritkinovi do očí. „Ano. To jsi. Ale ty ses ptal. A já nevím, co bych měla říct správného; jen nevím, co chceš. Jen vím, že tě potřebuji, potřebuji tebe, nedokážu to bez tebe...“ Teď už jsem plakala, tak jako jsem to pro Eugenii neudělala, jako jsem to neudělala ani pro sebe. Ale nedokázala jsem se ovládnout, protože jsem právě všechno zkazila, dělala jsem všechno špatně a on odejde...

„Och, ušetřete nás.“ Rosier zněl znechuceně, ale já ho neposlouchala. Všechno, co jsem mohla vidět, byla Pritkinova tvář. Všechno, na co jsem dokázala myslet, bylo, že je to možná naposledy, co ho uvidím.

A to stačilo, abych udělala to, co neudělala ani armáda démonů, a to, že jsem propadala panice. „Nesmíš odejít! Nesmíš!“

Pevné ruce sevřely ty mé. „Cassie...“

„Pokus se o to. Musíš se o to pokusit.“

„To není tak jednoduché. Dokonce, i kdyby...“ Zarazil se.

„I kdyby co?“

„Cassie, Rada... není to jako lidský soud s pravidly a procedurami a právem. V nejlepším případě jsou nevypočitatelní, v tom nejhorším... jsou zosobněním chaosu.“

Zamrkala jsem na něj. Protože tohle slovo už jsem od něj jednou slyšela. „Matka říkala, že chaos je jen skok od útesu, když člověk neví, co ho čeká na dně. Ale nevypadalo to, že by si myslela, že je to něco špatného. Tenkrát jsem nechápala, co tím myslela, ale... možná že to chápu teď. Někdy není žádná garance. Někdy musí člověk, když něco opravdu chce, prostě skočit.“

Pritkin se stále ještě nehýbal, ale něco se v jeho tváři hnulo, když se na mě podíval. Nebyla jsem si jistá, co to bylo, ale jeho otci se to zřejmě nelíbilo. Opravdu ne.

„Dobře,“ pronesl Rosier rozhodně. „Tak to vezmeme tím tvrdším způsobem.“