CC - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Jillian

Přejdu k županu, který Jack přinesl, ale než ho stihnu vzít, už ho má Jack a drží ho pro mě připravený. Skoro sama sebe nenávidím, když úžasnu nad těmito galantními maličkostmi, když vím, jak strašně se choval k tolika lidem v kanceláři. Přepásám si župan a otočím se k němu.

„Děkuju,“ zamumlám, zatímco se snažím ignorovat, že přede mnou stojí nahý.

„Co?“ Zeptá se a sleduje směr mého pohledu.

„Hádám, že je pravda o tom smršťování.“ Chvějí se mi rty, jak se snažím se nesmát.

Jen potřese hlavou a oblékne si župan. „Pojďme.“

Následuju ho dovnitř a to až do kuchyně. I když jsem interiér viděla, když jsem přijela, tak jsem ho moc nevnímala, jelikož jsem byla zmrzlá a v šoku, ale je to tu obrovské. Mohl by vedle sebe mít dalších dvacet kuchařů, a přesto by se navzájem nepletli pod nohy. Jsou zde dvě obrovské trouby a ostrůvek velký jako celý můj byt. „Pořádáš tady někdy párty?“

Jack je zaneprázdněný mícháním našich nápojů. „Postavil jsem ji tak, abych je zde mohl pořádat a taky se tak už párkrát stalo, ale ne tolikrát, kolikrát myslíš. Chatu jsem postavil před deseti lety.“ Řekne zamyšleně.

Opřu se o ostrůvek a vstřebávám jeho odpověď. Kdybych tu žila, pořádala bych tu večírky pořád. Jak by taky ne s takovým prostorem a výhledem. „V této kuchyni bych mohla zažít spoustu zábavy.“  A teď, když se cítím víc sama sebou, jsem odhodlaná zůstat zaneprázdněná, nebo k němu začnu něco cítit.

Dojde ke mně a podá mi další skleničku. „Máš pravdu. Mohli bychom zde zažít spoustu zábavy.“

Ignoruju jeho slova. „Co jsi nám to nalil?“

„Jacka s kolou. Jack trochu otupí hrany a kola nás udrží ostražitý. Nerad bych zmeškal byť jen minutu těch perfektních Vánoc, co pro mě připravuješ. Nakloní se ke mně a přiťukne si, než se napije.

Cítím teplo vyzařující z jeho těla i přes vrstvy našeho oblečení. Začne mi bušit srdce. Potřebuju mezi námi vytvořit nějaký prostor a udržet si čistou hlavu. Protočím oči a přesunu se k ledničce, abych zkontrolovala, co v ní je. „Uh, nevěděla jsem, že jsi tak obrovský kvůli šunce.“

Zasténá a přistoupí ke mně. „Myslíš, že jsem jako prase?“

„Tvoje slova, ne moje. Ale možná by se hodil náhubek.“ Zasměju se. „Ale mohla bych upéct krocana.“

„Ruce pryč od mého ptáka, Zrzečko. Nikdo ho nebude péct kromě mě.“ Zavře dveře od ledničky.

Zvednu ruce v kapitulaci. „Jasně, tak já udělám něco jiného… třeba vaječný koňak.“

Zašklebí se. „Takový blbosti já nepiju.“

Otevřu několik dveří, než konečně narazím na spíž. „Ještě jsi ho neochutnal. A slibuju, že potom ode mě se budeš moct utlouct.“ Jsem připravena přijmout výzvu.

Je spousta způsobů jak péct cukroví, vzrušeně si povzdechnu. Jack se posadí na jednu z barových stoliček u pultu.

„Proč ten povzdech?“

„Vidím spoustu věcí, co mě udrží zaneprázdněnou.“ Řeknu nadšeně.

Jack si olízne rty a věnuje mi prohnaný úšklebek. „Já také vidím něco, co mě udrží zaneprázdněného.“

Ucítím motýli v břiše. Uklidni se, Jill. „Můžeme být na chvíli vážní?“ Posadím se vedle něj.

Otočí se ke mně a zasměje se. „Můžeme to zkusit.“

Vydechnu vzduch z plic. „Chystala jsem se strávit Vánoce sama. A opustila jsem město, protože jsem za tebou musela až sem.“

Jeho hřejivý pohled se vpíjí do mých očí, když zvedá jednu ruku a položí ji na zadní část mého krku. „Jak je možné, že někdo tak krásný, chytrý a zábavný jako ty nemá nikoho, s kým by trávil svátky?“

Skloním pohled k rukám. „Řekla bych, že je to jen smůla.“

Přitáhne si mě do náruče. „Nová dohoda. Tyto Vánoce uděláme speciální i pro tebe.“

K čertu s ním i s jeho milými slovy.

Zrudnu a navzdory svému přesvědčení se v jeho náruči uvolním. „Ten nápad se mi líbí. Pojďme uříznout stromeček.“

„Mám lepší nápad.“

Odtáhnu se od něj a podívám se mu do tváře. „Nemáš pilu, že?“

Jack si pročistí hrdlo a pak se napije. „Ne, nemám.“

Nemůžu si pomoct a zasměju se. Obrovský horal a nemá pilu. „Co tě napadlo?“

Posadí mě na jeho židli a jde k telefonu (pevné lince).

„Nemyslela jsem si, že ji v této době ještě někdo má.“

„No signál tu někdy vypadává, a pokud potřebuju správce… řekněme k obstarání stromu, tak ji potřebuju.“ Vytočí telefonní číslo a požádá kohokoliv, kdo je na druhém konci, aby našel perfektní vánoční strom. „Bude tu ráno.“

Jsem šťastná. Tento muž obrátil o třistašedesát stupňů, jen aby mi udělal radost. Pocítím spokojenost, ale také únavu. Byl to dlouhý den. „Asi bych už měla jít spát.“

Dopije skleničku a jde si ke mně sednout. „Dobře.“

Ale ani se nepohne, aby mi ukázal můj pokoj. „Kde budu spát? Tady v přízemí, nebo v prvním patře?“

Zavrtí hlavou. „V prvním patře se netopí. Kdybych věděl, že přijedeš...“

Najednou mám sucho v puse. „Tak kde teda budu spát?“

Na jeho tváři se znovu objeví zlomyslný úšklebek.