Bulldozer - 5. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Cal vedle něj vypadá jako zatracený Pan Rodgers (pozn. postarší muž, který dělá dětský pořad),“ řeknu Camille, do telefonu mluvím tiše. Nikdy nevíte, kdy se objeví dětské uši a můj syn skoro nikdy neklepe, než vejde do mé ložnice.

Už jsem to pro dnešek zabalila. Horvatovi muži pracují na problému se zdí. Jsem utahaná a postel v této ložnici je královská s astronomickým množstvím přikrývek. Po tom, co jsem první půlku svého života spala na podlaze a rozvrzané matraci nebo gauči, je tohle má představa mokrého snu.

Dnes ráno jsem vyprala kopu prádla (tmavého), když jsem to cpala do pračky, narazila jsem na pár boxerek velikosti XXL. Blonďák roztřídil prádlo podle barev, tmavé a bílé a přihodil ho k našemu. Jako bych si toho nevšimla… jako bych si nevšimla toho obřího pánského oblečení spolu s naším. Jen jedno jeho tričko by vydalo na celou pračku.

Přemýšlela jsem o tom a došla k názoru, že z toho nebudu dělat nic velkého. Vyperu a uvidíme, jestli mu to zlepší náladu. Kdo ví, možná bude tohle to, co prolomí ledy.

Chvilka napětí – ledy se neprolomily. Vůbec. Jakmile jsem jeho prádlo vyprala, vysušila a pěkně poskládala, zanesla do jeho ložnice, kde si četl něco na svém telefonu. Vzhlédl a řekl – nedělám si srandu – řekl, „Můžeš to dát támhle,“ a ukázal na prádelník. Ukázal na prádelník. Nevím, co jiného k tomu mám dodat. Mluví to za vše.

Tento nechtěný spolubydlící začíná konzumovat mou už tak těžce zkoušenou inteligenci. Příliš zvláštního chování. Příliš nezodpovězených otázek. Příliš špatného přístupu. Ale především příliš mnoho nahoty.

Samozřejmě jsem si ho vygooglila. Je to jeden z nejvíc oceňovaných defenzivních hráčů Titánů v historii. Spousta cen pro nejužitečnějšího hráče. Příliš mnoho rekordů. Budoucí člen Síně slávy. Jeho otec je velké zvíře v Iowě. Jeden mladší bratr. Jeden díl pořadu ESPN 30 for 30 naznačil, že Hendricks vyrostl v luxusu. Taky tam dali jasně najevo, že se rodině odcizil. Opravdu zvláštní.

Byl tam článek za článkem, který ho opěvoval. Očividně je ten naštvaný chlap dobrodinec, podle toho, kolik času a peněz věnoval na různé věci. Věc číslo jedna – domácí násilí. Nemusíte mít titul ze soudního lékařství, abyste si vydedukovali, že se za tím skrývá nějaký příběh. A jelikož je to očividně kamarád mého bratra, myslela jsem, že by moje švagrová mohla vědět víc.

Camilla je v rozpacích. „To nezní jako muž, kterého znám.“

„Co o něm opravdu víš? Je rozvedený?“

„Ne, to si nemyslím. Vydrž--“ Dá si telefon dál od pusy. „Byl Grant ženatý?“ zeptá se mého bratra. Zachytím vzdálené mumlání. „Opravdu? To je divné… ne, to je rozdíl, ty jsi byl ženatý.“ Slyším, jak se s telefonem manipuluje. „Amando?“

„Jo?“

„Cal říkal, že nikdy ženatý nebyl a ani se nikdy nesetkal s nikým, s kým by Grant chodil. Oh, počkej--“ Slyším další mužské mumlání. „Říká, že si nemyslí, že by kdy Grant s někým chodil, ale nemusí to být pravda.“ Pak uslyším, „To nemusí být pravda, Cale… protože je to dospělý muž, proto… možná je jen nevodil do blízkosti týmu, což je od něj chytré.“

„Je gay?“

„To asi ne,“ odpoví. „Kdo ví? Možná, že je. To by byla tragédie – pro ženy. Pro gaye by to byl důvod k státnímu svátku. On je úžasný, že?“ Pak slyším, „To je jen řečnický obrat, medvídku.“

„Asi je v klidu.“

„V klidu? Dívala ses na něj?“ Pak zamumlá, „On je brutálně žhavý.“

„Mohl by to být Adonis a bylo by mi to jedno. Jsem zcela mimo nabídku, dokud nebude Samovi padesát.“

„Nebuď směšná. Jsi příliš mladá na to, abys zůstala single.“

„To je cena za mou minulost.“

„Kdy se hodláš přestat trestat? Zaprvé, není to zdravé. A za druhé nedlužíš svému synovi celé své bytí, protože jsi udělala chyby. My všichni to občas kazíme. Je to naše rodičovské právo.“

Calvinovo první manželství skončilo špatně, rozvedl se po tom, co ho žena podváděla. Proto když se objevila Camilla, cítila jsem se vůči němu ochranitelsky. Nechtěla jsem ho znovu vidět raněného a být profesionálním sportovcem přitahovalo lidskou spodinu. Přiznávám, že jsem ji varovala trochu drsně, a od té doby se za to omlouvám.

Nemohla jsem se v ní víc splést a jsem za to ráda, protože nejen, že je pro mého bratra dokonalá, taky se stala skvělou kamarádkou.

„Díky za povzbuzující řeč, ale cítím, jako bych byla bezedná jáma dluhů, když na něj přijde.“

„Neříkám, že bys měla jít na Tinder. Říkám, aby sis našla milého chlapa, který má rád děti – nebo spíš který bude milovat tvé dítě.“

Tuhle svou část jsem vypnula už před lety. Je dobře dokázaný fakt, že mám strašný úsudek, když přijde na muže, což je důvod, proč se od nich posledních šest let raději držím dál. Ani si nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsem měla rande.

Moc toho od života nežádám. Opravdu ne. Pokud bude moje dítě zdravé a šťastné, moje podnikání vynese dost peněz, abych poplatila účty, a Starbucks nikdy nepřeruší výrobu dýňového latté, budu v pohodě. Ačkoli nebudu zapírat, že by bylo super mít jednou za uherský rok taky nějakou zábavu pro dospělé.

„On mi připomíná toho blonďáka ze Sexu ve městě,“ pokračuje Camilla, neodradí ji můj nedostatečný souhlas. „Znáš ho – ten cukrouš, co randí se Samanthou. Jak se jmenuje?“ slyším, jak luskne prsty. „Smith Jarrod. Jen větší.“

„To je jedno. Je to debil – a gay. Jen bych si přála, aby si zašukal, pokud možno někde jinde, než v tomhle domě. Možná by s ním pak bylo lehčí vyžití.“

„Nejsme si jistí, že je gay. Budu tvého bratra ještě mučit kvůli dalším informacím a dám ti vědět.“

„Neobtěžuj se. Stejně je mi to jedno.“

„Chápu.“ Pak zašeptá, „Dám vědět.“

„Ne, to není žádný kód. Opravdu to nepotřebuju vědět.“

„Mmm, budu mít všechny špinavé detaily. Naprosto nenápadně.“

„Ne. Právě teď zavěsím. Ať už chceš udělat cokoli, vykašli se na to.“

„To si piš.“ Opravdu dá pusu blízko telefonu, protože slyším, jak dýchá. „Zítra ti pošlu zprávu s informacemi,“ šeptá. „Kontroluj mobil.“

Camilla a já jsme možná nevykročily správnou nohou, ale od té doby jsme na dobré cestě.

***

Příští den se se Samem vrátíme domů ze studia brzy odpoledne přímo do zvuku hádky, která vychází z domácí tělocvičny. Znepokojená zjištěním, že je to ženský hlas, se tam přikradu, v patách mám Sama. Překřížím prsty, abychom nevešli do milenecké hádky.

„Tým potřebuje, abyste dokončil minimálně třicet hodin a vy jste dokončil sotva třicet minut, pane Hendricksi,“ slyším ji říkat a vydechnu úlevou.

„To stačí.“

„Nevidím, že by to naplňovalo lékařská pravidla. Tým--“

„Ven.“

„Pardon?“

„Řekl jsem, vypadněte.“

„Pane Hendricksi, budu muset ve svém reportu pro tým zdokumentovat nedostatečnou spolupráci--“

„Vypadněte! A vemte si svou dokumentaci a strčte si ji někam.“

Podívám se dolů a vidím Sama, jak se mu rozšíří oči. Mám problémy s rekonstrukcí, které se na mě valí. Mám problém s penězi. Mám problémy s otcem svého syna a teď se musím vypořádat s tímhle. Nejsem šťastlivec.

Dostaň se z toho, Amando! Máš na to.

Vrazím do tělocvičny, kde se Hendricks mračí na velmi vysokou a velmi štíhlou ženu – předpokládám že fyzioterapeutku – a má ruce v bok jako rozmazlené děcko. Možná ne děcko. Přede mnou je celá kopa svalů. A ty bílé, lesklé basketbalové šortky, které má na sobě, ukazují obrys věcí, které by opravdu ukazovat neměly.

Sladký Ježíšku, ten chlap nemá studu. „Je tu problém?“ odvážím se zeptat.

„Ona odchází,“ oznámí ten nestoudník. Mračí se na chudáka ženu, chce ji mít pryč s opravdu nesnášenlivými vibracemi, které vysílá jejím směrem.

„Paní Hendricksová?“ Odhodlaný hnědý pohled té ženy se zaboří do mě.

Projede mnou výbuch maniakálního smíchu. „Kdo, já? Och ne, ne, ne. Ha, to je směšné. Ne. Určitě ne. Umm, pan Hendricks je hostem tady v domě. Je to spoluhráč mého bratra.“

Ta fyzioterapeutka po mně hodí zmateným pohledem nad mou roztržitou odpovědí. „Pan Hendricks potřebuje dokončit třicetihodinovou terapii, než půjde na fyzické testy. To jsou týmová pravidla, madam. Jinak bude zařazen na listinu zraněných hráčů.“

Listina zraněných. Propásl by celou sezonu NFL.

Popadne svůj batoh a zamíří k odchodu. „Možná budete mít víc štěstí ho přesvědčit, slečno…“

„Shawová.“

„Jste nějak spřízněná s Calvinem Shawem?“

„Je to můj bratr.“

Ona se zakření. „Omlouvám se.“ Podívá se zpátky na Hendrickse. „Doufám, že do něj natlučete nějaký rozum,“ řekne mi ta fyzioterapeutka, trhne bradou směrem k Hendricksovi. Předtím, než ji můžu vyvést z omylu, že nikdo na celé boží zemi takovou věc neumí, ona odejde, čímž mi ušetří problémy.

Jakmile ta terapeutka odejde, na místnost padne ticho. Hendricksova pozornost se stočí ke mně. Zdá se, že jsme zapojení do nějakého druhu zírací hry. Nejsem si jistá, jaké jsou sázky, ale nemám náladu na žádné hry.

„Same, běž nakrmit Roxy, prosím. Už má čas večeře.“

Samův pohled těká mezi mnou a tím blbem na druhé straně místnosti. Roxy začne hlasitě kňučet, točí se kolem nás v kruhu. Její drápky dělají na dřevěné podlaze klik, klik, klik. Způsob, jakým se Sam na toho nabručeného chlapa dívá, mi prozrazuje, že se příliš zajímá o to, co se tu děje. „Same, prosím?“

Sam zafuní. Oba se psem odejdou. Hendricks se odvrátí pohledem.

„Proč necvičíš? Nechceš tuhle sezonu hrát?“

On zvedne z lavičky ručník a otře si hruď.

„Hendricksi – skončíš s fotbalem nebo chceš hrát?“

Camilla je obecně dobrý soudce charakterů a ona říká, že je Hendricks dobrý chlap. Bolest působí lidem hrozné věci, připomenu si. Zvláště chronická bolest.

Cítím se kvůli němu špatně… určitým způsobem. Ano, je bohatý, úžasný profesionální sportovec, který má ten příslovečný svět u zadní části těla, ale i blbci jsou lidé. Má city jako všichni ostatní… myslím. Zaslouží si mé porozumění… tak trochu.

„Nevyléčíš se rychleji, když budeš jíst nezdravé jídlo a nebudeš cvičit,“ řeknu, zjemním svůj hlas, abych přiměla to raněné zvíře z bažin k tomu, aby se se mnou podělil o to, co se mu honí tvrdou hlavou.

On zúží oči, ostražitě jimi blýskne ke mně a pryč, jak se blížím.

„Jsem si jistá, že tvůj doktor má lehký tréninkový rozvrh, se kterým můžeš začít.“ Je to jako snažit se přesvědčit kvádr cementu. „Můžu ti ukázat nějaké lehčí pozice z jógy, které ti můžou pomoct.“ Pořád nic. Bez odvahy, ale taky se ani nevzdávám, pokračuju s náporem lehkého přemlouvání. „Mluvil jsi s ním?“

On zakloní hlavu, mračí se na strop.

„Podívej, já to chápu.“ Ruka mi přirozeně zakryje mou srdeční čakru. „Máš bolesti. Děsíš se budoucnosti. Taky jsem to zažila. Jen se…“ Pokrčení ramen je nenucené, když opatrně volím další slova. „…jen snažím pomoct. Chci říct – ráda bych ti pomohla.“

Spustí oči ze stropu, aby se na mě zamračil. Myslí si, že mě přiměje vyběhnout z místnosti, a před třemi lety by se mu to pravděpodobně povedlo. Před třemi lety jsem se obecně vyhýbala konfliktům. Tohle je muž, kterému platí velké prachy, aby naháněl hrůzu a tak ji nahání. Ale je tu moje nové já – to, které každého rychle vyřídí. To já, které před problémy neutíká a neskrývá se a každý krok si dvakrát promyslí. Je to já, které vstane a jedná. A to já má plíživé podezření, že je to všechno jen přetvářka.

„Pokud to chápeš, Tony Robbinsi (pozn. Autor knih o psychologii a životním koučinku), nebudeš plýtvat mým drahocenným časem se svou speciální značkou osobního koučinku. Běž propagovat svoje sračky znuděným paničkám v Hamptons.“

Nebo možná ne. Moje výbušná povaha se probudí. Nepřetrhnu se, abych tomuhle chlapovi dělala rohožku. Sakra že ne.

Namaste, debi—

„Ještě něco?“ vyštěkne.

„Ne,“ odpovím s nuceným úsměvem. Pak ho nechám jeho vlastní strašné společnosti.

***

„Jak to jde?“ zeptá se Dev, jakmile zmáčknu tlačítko přijmout.

Vlastně kdybych věřila na spřízněné duše, musela bych říct, že Devya je ta moje. Ona je vším, co já nejsem. Upřímná a sebejistá. Krásná s jemnými kostmi. Štíhlá jako proutek s hnědýma očima a dlouhými černými vlasy. Důležitější je, že je to gangsterka, princezna bojovnice v přestrojení. Nezahrávejte si s Dev, nebo si Dev zahraje s vámi a to nechcete. Nejdřív vás sejme a až pak se ptá. Taky má to největší srdce.

Potkaly jsme se v Paříži na castingu, kam nás poslala naše společná modelingová agentura. Podle osoby, která casting vedla, byla Dev příliš „etnická“ a já jsem byla příliš „tlustá“. Ani jedna tu práci nedostala, ale během toho jsme se staly nejlepšími kamarádkami. Proto vždycky s Dev říkáme, že to byla nejlepší práce, kterou jsme nedostaly.

Francie pro mě byla opravdu drsná. Mluvím tu o rybě, která se plácá na suchu. Byla jsem poprvé v životě mimo město, navíc sama v cizí zemi, ani jsem nemluvila jejich jazykem. Kdyby nebylo Dev, pravděpodobně bych zapadla v nějakém koutě světa a už by o mně nikdo neslyšel.

„Vydrž,“ řeknu jí, jak zavřu skleněné dveře vedoucí dozadu. Dojdu na okraj patia, kde začíná pláž. Na tuhle konverzaci potřebuju soukromí a Sam hraje za dveřmi v obýváku videohry. „Žiju s naštvaným obrem se zálibou v exhibicionismu.“

Mrkám do tmy, a zachytím pohledem úplněk nad pobřežím. To není možné – úplněk odhalí mého nechtěného spolubydlícího, jak se noří do Atlantiku. Proboha, to nemá respekt před sousedy?

Devin hlas je holé pobavení. „To je napínavé. Nemůžu se dočkat, až mi to všechno povíš.“

„Vešla jsem do domu svého bratra a ten byl vzhůru nohama a jeho spoluhráč zíral do ledničky, chladil si koule.“

Ona se směje. „Měla jsi na jeho nádobíčko pěkný výhled?“

„O jeho nádobíčko nemám nejmenší zájem. Vlastně si přeju, aby ho nechal pryč z mého dohledu, co to půjde. Ten chlap je zvíře. Má osobnost gorily po elektrošoku, taky je stejně neschopný – kdybys chtěla vědět.“ Brrr. Jen na to pomyslím, naskočí mi husí kůže.

„To zní legračně.“

Dev má bohužel horší vkus na muže než já.

„Oh, jo, ten agresivní nenávistný chlap má pro mě přímo náklad legrace. Řekla bys, že jsem ho nakazila syfilisem podle toho, jak se mnou jedná.“

Dev se chechtá na můj účet. „Až přijedu, přinesu pelyněk.“

„Přines svěcenou vodu. Ale zapomeň, že bys toho ďábla vymýtila. Mám starosti s Horvatem. Ta stěna, která se měla strhnout, je najednou nosná. Připomeň mi, proč jsme najali toho chlapa.“

Ona nahlas povzdechne. „Potřebuješ, abych přijela dřív?“

„Ne. Máš toho dost. Já se s tím vypořádám.“ Zatímco já hlídám podnikání tady, Dev zvládá studio na Manhattanu, dokud na srpen nezavřeme. „A přivést sem další osobu by mohlo narušit tu jemnou rovnováhu.“

Když o tom mluvíme… Hendricks vyskočí z vody a vytřese ji z vlasů. Voda mu stéká po těle stejně, jako to dělá pakoňům v Animal Planet. Třesou se mu i další věci, věci, které vyřadí národní rozvodnou síť, pokud tou bazukou bude takhle mávat. Ale nemám čas nad tím hluboce přemítat, protože jde mým směrem.

„Oh, kruci. Dev, musím jít.“

„Počkej--“

„Nemůžu!“

Ve spěchu najít úkryt skočím za několik keříků a přistanu v něčem, co je určitě ostnatý drát. Přinejmenším to tak cítí moje holé nohy. Zadusím bolestný výkřik a zápasím s telefonem a skoro mi spadne, než ho zvládnu ukočírovat a strčím ho do zadní kapsy svých šortek.

Hendricks dojde ke schodům a přejde přes patio se vší nonšalancí někoho s nechutně nafouknutým egem. Nikdy jsem neviděla nikoho tak naprosto v pohodě s jeho nahotou. Zastaví se přímo přede mnou a já jsem nucena zadržet dech.

Někdy nemůžu věřit své smůle. Vzdoruje všem zákonům čehokoli dobrého a správného na tomhle světě. Poslední věc, kterou potřebuju, je, aby si mylně myslel, že ho svlékám očima. Jako bych mu potřebovala dát ten druh munice. Raději si píchnu nůž do oka.

Popadne z lehátka ručník a začne si otírat každý centimetr čtvereční mokré, opálené kůže. Trvá to věčnost, protože je jí tolik. Bohužel musím tomu bolestně dlouhému procesu přihlížet.

Neberete mě špatně. Není to úplné utrpení. Bez ohledu na celkový odpor, který cítím k jeho jiskrné osobnosti, přiznávám, že na jeho tělo je pěkný pohled, protože je zároveň obrovské a souměrné. Je samá dlouhá kost a svaly, které stojí za to, aby byly opálené a vystavené v muzeu Smithsonian. Huh. Když tak na to přijde, kdybych byla on, taky bych se tu promenádovala nahá.

O věčnost později si obalí ručník kolem pasu. „Už jsem skončil,“ oznámí celkem nahlas. „Už můžeš vylézt.“ Pak odejde do domu.

Vyprostím se z křoví, kde nechám značnou část masa. Za tohle mě nechá zaplatit. Vím to. Udělám velký krok z křoví. Velký krok špatným směrem.