Bulldozer - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Už dávno jsem se naučila nedělat velké plány dopředu, protože život je vrtkavá mrcha s vlastní hlavou a ráda si diktuje, kterým směrem se máte ubírat. Naučila mě připravit se na všechno… nebo jsem si to aspoň myslela.

„Ale já s ním jít nechci,“ trvá na svém ten desetiletý mrzout na zadním sedadle mého fordu Explorer. „Je jako plíseň na nohou.“

Tak tohle jsem ještě neslyšela. Je to trochu nechutné, ale dávám mu bod za kreativitu.

„Cože? To jsi právě nazval svého otce plísní na nohou?“ Mžourám do slunce, zatímco se podívám do zpětného zrcátka a najdu v něm Sama, jak se na mě dívá se stejným zarputilým výrazem, který nasazuje vždycky, když mu řeknu, že je nejvyšší čas, aby vypnul Xbox.

Za dioptrickým brýlemi, které musí nosit kvůli dalekozrakosti, na mě zírají velké šedé oči. Ne jako moje – ty jsou tmavě modré. To má po svém otci, kterého právě nazval plísní na nohou. Jediné věci, které zdědil po mně, jsou abnormální výška na dítě jeho věku a stydlivost. Ale právě jeho šedé oči mi říkají, že je připravený začít se hádat.

„Říkala jsi, že nemůžu říkat sračka,“ ležérně dodá.

Paráda. Rukama pevně stisknu volant a pohledem se vrátím k cestě před námi. Doprava je při slunečné sobotě znatelně prořídlá, i uprostřed června. Jsme na cestě do plážového střediska East Hampton, kde strávíme léto a já tam otevírám pobočku The Bend, studia jógy, které vlastním společně se svou obchodní partnerkou a nejlepší kamarádkou Devyou Axelrodovou. Nová pobočka a její otevření mám na starosti já, a i když jsem z tohoto nového úsilí nadšená, tak se mi kroutí střeva od nervů, protože pokud neuspěju, bude to pro nás obrovská finanční rána, kterou si prostě nemůžeme dovolit.

Musíte expandovat, bylo nám řečeno. Jedině s růstem udržíte na tomto trhu krok s konkurencí, další moudro. Pokud náš byznys poroste a úspěšně se rozšíříme, budeme v pohodě.

„Správně, to nemůžeš.“ Tentokrát když se podívám zpátky, najdu ho prázdně zírat ven z okénka. „Zlato, tyhle brýle jsou na basketbal. Proč nenosíš ty druhé?“

„Protože tyhle se mi líbí,“ zabručí, odstrčí si z čela kštici hnědých neupravených vlasů. „Chci zůstat na pláži s tebou. Proč nemůžu?“

Když slyším jeho sklíčenost, vnitřnosti se mi kroutí vinou, důvěrně známým pocitem. A kvůli mé staré kamarádce vině obvykle balancuju mezi tím, dát mu všechno, co chce a úkolem být takovým rodičem, jakého potřebuje. Ale není z toho cesta ven. Tohle nemám pod kontrolou.

„Je to jen na dva týdny,“ připomenu mu. „Mysli na všechnu tu legraci, kterou s tátou v Kalifornii zažiješ. Můj čiperný tón zavání čirou blbostí a můj syn, který je na blbost expert, to vycítí na míli daleko.

Protočí oči a našpulí pusu. „Nemám Kalifornii rád.“

„Byly ti dva, když jsi odjel. Nepamatuješ si ji.“ Přísahám, že na výchovu dětí potřebujete právnické zkoušky.

„Kdo se postará o Roxy?“ Nepřítomně se natáhne a pohladí velkou hlavu svého psa, zatímco zírá z okna s hluboce zamyšleným pohledem na tváři – mladý muž s vahou světa na svých malých ramenou. Moc dobře ví, že o Roxy se starám já, ať už s ní je, nebo ne. Naprosto netečná k napětí v autě Roxy šťastně slintá všude po nových kožených sedačkách v autě. Skvělé.

Ignoruju ten komentář a znovu mu připomenu. „A můžeš mu říkat tati nebo Ronane. Taky mu můžeš říkat pane McCabe. Ale nemyslím, že je dobrý nápad říkat mu zájmeny.“ Sam kopne do zadní části spolujezdcova sedadla. „Nebo plíseň na nohou,“ zašklebím se.

„Jasně.“

Jo a je to tu zas. Jasně se stalo novým slovem, jeho odpovědí na každou diskuzi, kterou jsme v poslední době vedli. A i tak nemám to srdce ho opravovat. Musel trpět důsledky mých mizerných rodičovských dovedností. A co se mě týče, má právo si stěžovat.

Ronan je virtuální cizinec, takový, který se mu vnutil před šesti měsíci, kdy se nečekaně vrátil do našich životů. Pojem „otec“ užívám jen zřídka, protože jsme ho neviděli sedm let, kdy byl příliš zaneprázdněný žitím svého vlastního života. On věděl, kde nás najde. Jen si vybral to nedělat.

Bez ohledu na to trvá nový Ronan na tom, že stráví čas se svým synem, a já samozřejmě nechci, aby mě dal k soudu. Což naznačil, že udělá, pokud nebudu spolupracovat.

„Nemůžeš mě nutit s ním mluvit,“ brblá Sam. „A strýček Cal říkal, že můžu zůstat u nich. „Znovu kopne zezadu do sedadla. Kdybych nejela šedesátkou, právě teď bych mlátila hlavou o volant.

Taky jsem v životě udělala pár blbostí. Dobře, víc než pár, ale před třemi lety se to změnilo a já jsem se dala do kupy. Rozhodla jsem se, že je čas přestat vinit minulost za to, jak se vyvinula moje současnost, která moc slibná nebyla. Takže bylo třeba udělat opravdové změny a já jsem byla připravená.

Pro začátek jsem musela přestat pít. A zatímco jsem se o to snažila, můj starší bratr Calvin zasáhl, což bylo něco, co dělal celý život. On a jeho žena Camilla, která pro něj toho času pracovala, se o Sama postarali. Opravdu mu tu těžkou situaci usnadnili, za což jim budu navždycky vděčná. Bohužel se můj velmi chytrý syn naučil použít je proti mně pokaždé, když nebylo po jeho.

„Tvůj táta tě chce opravdu poznat,“ pokračuju v pozitivních vibracích. Musím zůstat pozitivní. „Můžeš mu, prosím, dát šanci?“

„Cam říkala, že můžu zůstat u nich.“

„Camilla má dost práce s tvým malinkým bratrancem, a prosím přestaň kopat do toho sedadla. Můžeš přijít na návštěvu, až začne miminko spát celou noc. Sammy – mohl by ses na mě podívat?“ Neochotně udělá, o co ho žádám. „Když zavolá, můžeš to prosím zkusit a poslechnout si, co chce říct?“

„Jasně.“ Přehodí paži kolem Roxy, které mu olízne tvář. „Myslím, že Roxy musí na záchod.“

Ve zpětném zrcátku ho vidím se křenit. A pak mě to zasáhne. Navalí se mi, tak stáhnu okénko, abych se mohla nadechnout. Chladivý červnový vzduch mi ovane tváře. Pronikavý vzduch Atlantiku mi pročistí plíce a zklidní nervy. Zapnu rádio. John Mayer zpívá o druhých šancích a odpuštění. Můžu jen doufat, že nemá plíseň na nohou.

***

Známé jako letní zázemí newyorské smetánky, je Hamptons skupinkou městeček situovaných na nejvzdálenějším konci Long Islandu, severovýchodně od New York City. Je unikátní, jak domy multimilionářů znovu oživily malé ekologicky fungující farmy a přepychové obchody a restaurace se staly trendy kavárnami a obchody se specialitami.

Jeďte po Main Street nebo Newtown Lane a ty ultra přepychové obchody jsou přestrojené za starobylé obchody z přelomu století. Ale nedopusťte, aby vás vibrace městečka New England oblafly. Prakticky se požaduje, abyste vlastnili černou Amexku, jen abyste mohli do těch míst vstoupit.

„Jsme tady,“ oznámím s neskrývanou radostí v hlase. Jsem tak nadšená, že se prakticky vznáším. Rozhlédnu se po scenérii jako z pohlednice a chce se mi brečet. Jsem tolik vděčná. Parkoviště přívěsů poblíž Jacksonvillu na Floridě, kde jsem vyrostla, je odtud na míle vzdálené.

Když byl Calvin draftován do NFL jako dvojka v prvním kole, změnilo to všechny naše životy. A těmi všemi myslím všech osm. Mám sedm bratrů, což znamená velmi zajímavé svátky.

Sam vzhlédne od videohry, kterou hraje, aby se podíval z okna a pokrčí rameny. Nezdá se, že by byl tak ohromený jako já. Ale taky se nemusel dělit o dvě matrace s dalšími dvěma malými kluky, kteří ve spánku prováděli karatistické kopy.

„Chováš se divně.“

Nechte desetiletého, aby vám pokazil náladu. „Můžeme zkusit být pozitivní? A tím my myslím tebe. Je léto. Jsme na pláži. Soustřeďme se na zábavu, prosím.“

„Jasně.“

Zakrátko najedu na oblázkovou cestu a pomalu se nám odkrývá výhled na bratrův dům. Na tváři se mi objeví přihlouplý úsměv, jak s doširoka otevřenýma očima zírám na ten zázrak. Fotky dvoupatrového domu, které mi poslala Camilla, ho zdaleka nevystihly. Exteriér v Nentucketském stylu s dřevěnými šindely je doplněn bílými okenicemi a stejně zářivě bílými hlavními dveřmi. Trávník zastřižený jako na golf vede k verandě, vedoucí kolem celého domu, která je dokonalá k trávení víkendů čtením. Tohle všechno spolu se širokou, zcela prázdnou pláží v pozadí.

Právě jsem se zamilovala.

Nikdy jsem neměla domov. Ne v pravém slova smyslu. Měla jsem hodně míst, kde jsem žila, míst, kde jsem přebývala. Ale nikdy ne domov. Od doby, co jsem v sedmnácti opustila Floridu, jsem viděla přehlídky blahobytu, které mi hlava nebrala. A přesto je tohle – tenhle dům s pocitem lehkého opotřebování, obklopený nesouvislými přerostlými keři hortenzií v barvách modré a fialové – jako ze sna. Samotný pohled mě nutí cítit se lépe, pomáhá mému zauzlovanému srdečnímu svalu se zklidnit.

Calvin tenhle dům koupil loni, ale protože Camilla porodila dřív, než se čekalo, moc času tu nestrávili. Což mi a Samovi dokonale vyhovuje, protože potřebujeme místo, kde v létě zakotvit, zatímco já se budu zabývat otevřením studia a nájmy tady bývají víc než drahé, což pro mě představovalo problém.

Jakmile zaparkuju, Sam a Roxy vyskočí ven. Posledně jmenovaná vyrazí, jako to dělá obvykle. „Roxy Shawová! Ty mě opravdu bavíš, vrať se zpátky!“

Zatracený pes. I když ji miluju, ona je další, která ke mně nechová ani zrnko respektu. Neomylně zamíří přímo doprostřed dokonalého trávníku, podívá se na mě, když si dřepne, a zcela se vyprázdní. To je příběh mého života – všechno vždycky začne na hovno. Dobrá zpráva je, že se to obvykle zlepší… obvykle.

„Same, běž si uklidit po psovi.“

Bez stínu pochybnosti vím, že ačkoli můj syn slíbil, že bude pomáhat sbírat psí hovínka, když jsem souhlasila, že adoptujeme psa, já budu ta, která to uklidí. Zatímco jde Sam pro Roxy, otevřu hlavní dveře a vejdu dovnitř. O chvíli později mě následuje syn se psem.

Vyzdobený interiér v odstínech béžové a modré a slonovinové je stejně tak ohromující, jako z venku. Když se rozhlížím, unikne mi úlevný povzdech. Tenhle dům vyzařuje pohodlí. My všichni Shawovi máme všechno XXL, takže všechno v tomhle domě je nadrozměrné. Od gaučů u konferenčního stolku po zábavnou elektroniku, která zabírá jednu celou stěnu. Není tu nic drahocenného. Nic, co by nemohlo být snadno nahrazeno. Je to dům přizpůsobený pro rozrůstající se rodinu.

Vejdeme do obýváku a já se prudce zastavím, když na podlaze zahlédnu lesknoucí se předmět. Prázdnou plechovku od piva. Prázdná plechovka od piva?

„Nechutné,“ řekne Sam. Přesně moje řeč.

Rozhlédnu se kolem a po bližší inspekci zjistím, že obývák je jeden velký binec. Na konferenčním stolku jsou navršené prázdné krabice od pizzy. Polštáře z gauče jsou rozházené. Na světlé dubové podlaze jsou další pivní plechovky.

Vedle nich leží černé boxerky. Černé boxerky… co to má kruci být???

Vypadá to tu jako po nějaké párty bratrstva. Nebo po nájezdu na dům. Nebo možná je tu nevítaný návštěvník. Nic z toho není dobrá možnost.

Má vnitřní reakce je okamžitá, taková, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Od hlavy k patě mnou projede horko. Sam se zachichotá, já si toho sotva všimnu. Zní to vzdáleně, sotva slyšitelně přes hučící krev v mých uších.

Řeknu vám to tak, opravdu se nesměju. Nesměju se, protože jsem moc zaneprázdněná ledovým, lepkavým potem, který mě polil. Beze slova strčím svého syna za sebe, popadnu psa za obojek a potichu se vyplížím ven z hlavních dveří.

Jakmile jsme zpátky na příjezdové cestě, najdu svůj hlas. „Běž do auta, zamkni dveře a použij můj telefon, abys vytočil 911. Řekni jim, že na patnácté Newhope Lane máme vloupání.“ Když se nehýbá dost rychle, rozčileně dupnu nohou a polohlasně zasyčím, „Můžu se spolehnout, že to uděláš?“

„Nejsem hloupý,“ zasyčí zpátky.

Nemám čas ho opravovat, takže se zamračím, abych dokázala vážnost situace a ukážu k autu. „Udělej to a opovaž se vylézt z auta.“

„Co budeš dělat?“ musela jsem na něj zapůsobit, protože odloží svůj přístup velkého drsňáka, a jeho paličatý výraz nahradí obavy.

„Vezmu dovnitř Roxy, abych se podívala, jestli tam pořád někdo je. Jsem si jistá, že ten, kdo to udělal, už je dávno pryč, Sammy, ale musím to zkontrolovat.“

Věnuje mi poslední pochybující pohled, než se rozběhne zpátky do auta. Zhluboka se nadechnu, vejdu do domu ozbrojená pepřovým sprejem, který mám vždy na přívěsku od klíčů ode dne, kdy mi Cal dal můj první, když jsem odcházela z domova a opouštěla svou černou fenku pitbula s naštvaným pohledem.

Vstupní hala je prázdná, to ticho je ohlušující a zároveň uklidňující. Pokud by tu někdo byl, určitě by dělal nějaký hluk, že? Jo, dobře. Tak si to přinejmenším říkám sama sobě.

Další na řadě je obývák. Potichu našlapuju, snažím se zmenšit děs, který ve mně narůstá. To je ale binec. Naštěstí prázdný binec.

Roxy mě začne táhnout ke kuchyni, drápky jí dramaticky škrábou po podlaze, a můj děs vzrůstá. Tohle asi není dobré znamení, ale beru to pozitivně. Vítězství ducha nad hmotou a tak.

Končetiny se mi pohybují šnečím tempem, zatímco mi srdce v hrudi buší dvakrát rychleji. Pro Roxy to není dost rychle, protože vydá dusivý zvuk, když se plnou psí tíhou zapře o obojek. Na krátkou chvilku zvažuju, že ji pustím a uteču. Strach z toho, co by mohla najít a mohlo by jí to ublížit, mě zastaví. Roxy je živoucí protiklad, celý kýbl psí lásky v psím těle, které vypadá děsivě. Nevěděla by, co dělat, kdyby se jí někdo pokusil ublížit.

Dům je strašidelně tichý s výjimkou těžkého dechu mého psa a krve, která mi hučí v uších. Na prahu kuchyně popadnu dech, strčím hlavu dovnitř a nezachytím absolutně nic. Už tu pravděpodobně dlouho nikdo není, řeknu si. Což mi dodá kuráž vejít naplno dovnitř.

A pak zamrznu, celé mé tělo se promění v masu ledu, zatímco moje srdce začne zběsile bušit. Protože přímo přede mnou u lednice je zády ke mně chlap jako hora.

A je nahý.

Hlavu má nakloněnou na stranu a otočí se s pivem v ruce. Když mě uvidí, zamrzne taky. Očima vyšplhám od jeho párku s fazolemi, které lze jen těžko ignorovat, k jeho hlavě. I se zrcadlovými, srdcovitě vykrojenými brýlemi s růžovou obroučkou, které mu zakrývají oči a blond vlasy staženými do malého culíku, mi jeho tvář připadá známá.

Znám ho? Jak bych ho mohla znát?

V hlavě se mi hádá rozum s podivným pocitem, že jsem jeho tvář už předtím viděla.

„Stůj, blbečku, nebo pustím psa.“ Zvednu plechovku s pepřovým sprejem a ukážu mu, že to myslím vážně.

Roxy začne štěkat, štěká a štěká. Během vteřiny se štěkot změní v kňučení. Jakoby se nemohla dočkat, až toho blba pozdraví.

Jeho oči schované za brýlemi klesnou k Roxy a jako důkaz toho, že mě Pánbůh nesnáší, můj pitbul padne na záda, vystrčí pupek a vrtí ocasem tak tvrdě a rychle, že cítím, jak mě s ním bičuje na kotníku.

Ten nahatý obr zvedne své sluneční brýle, upraví si je na hlavě, a zúží na mě své modré oči.

Uh-oh, tohle není dobré.

„Nehýbej se! Policie je na cestě!“ škubnu k němu svým pepřákem jako varování.

„Chci vidět vaše ruce,“ poručí mužský hlas po mé pravici. Otočím hlavou, abych objevila dva policejní důstojníky u dveří, muže a ženu s vytasenými zbraněmi.

Haleluja. Po několika minutách se poprvé pořádně nadechnu, kolena se mi změní v želé, když najednou odezní nával adrenalinu.

Narušitel moudře zvedne ruce, zatímco na mě dolehne déjá vu. Něco na jeho tváři mi nepřestává hlodat v paměti.

„Grant Hendricks?“ zeptá se policista, tón jeho hlasu prozrazuje překvapení a pobavení.

„Hmm,“ zabručí ten nahý chlap.

Policistova tvář se rozzáří. Zastrčí zbraň do pouzdra. „Meno, tenhle muž je legendou.“

Mena také schová zbraň. „Nekecáš?“ Až na to, že Mena se dívá jižně od chlápkova pasu. „Chápu, proč.“

Fuj. Čas se do toho vložit. „Haló? Nerada přerušuji tuhle romantickou vložku, ale tenhle chlap sem neoprávněně vnikl. Je to narušitel. Vloupal se do domu mého bratra a obrátil ho vzhůru nohama!“ Cítím potřebu hlasitě to podtrhnout, jelikož ti dva se na toho blba dívají s úsměvem.

„Madam, tohle není žádný narušitel. Grant Hendricks je nejoceňovanější hráč v historii týmu Titánů.“

Kruci. Spoluhráč mého bratra.