TTS - 24. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekala. Valkýra vyletěla jak čert z krabičky, ostatní se ji snažili křikem umlčet a poté do toho vpadl čtvrtý člen jejich skupinky, a pak se to teprve pořádně rozjelo. Byla jsem unavená a chtěla jsem své pivo, takže jsem se vydala do kuchyně. Ale na cestě mě odchytil Marco, který právě vycházel z obývacího pokoje. Neslyšela jsem ho odcházet, ale to nebylo nic neobvyklého. Vedle upírů dupala i kočka.

„Hej, kde jste nechal…“, začala jsem, ale zmlkla, když jsem uviděla výraz v jeho tváři.

To stačilo, ale pokud bych měla nějaké další pochybnosti, při pohledu na Caleba za ním, se všechny rozptýlily.

„Na to se musíte podívat,“ vysvětlil mi zamračeně.

Byla jsem na cestě, ještě než tu větu dořekl. Jules už v ložnici nebyl. Sedačka v obývacím pokoji byla odsunuta před dveře na balkon a uvolnil se tak volný prostor. Ležel tam na prostěradle, na kterém ho museli přenést. Nepotřebovala jsem se ptát, proč k tomu potřebovali prostěradlo.

„Co s ním je?“, zašeptala jsem, když jsem za sebou ucítila Caleba.

„Nevím.“

Otočila jsem se. „Co to má znamenat, že nevíte? Vždyť se na něj podívejte!“ Ukázala jsem na Julese, který byl změněn k nepoznání. Krásné, blonďaté vlasy měl stejné jako vždy a po sprše byly lehce zvlněné. Ale co se týkalo zbytku…

„Myslím, že budu zvracet,“ pronesl jeden z upírů a zněl, jakoby to myslel vážně.

„Už jsi viděl jinačí rány,“ vybafl Marco.

„Tohle není žádná rána. To je… protiklad od rány.“

A měl docela pravdu. Místo toho, aby se na Julesově těle otevřely nějaké rány, jako například od nože nebo kulky, uzavíral se do sebe. Nevěděla jsem, jak to vypadá v jeho vnitřku, ale jeho tvář vypadala jako maska před tím, než do ní někdo vypíchne dírky. Uši už skoro zmizely, jakoby vtekly dovnitř hlavy. Z nosu a úst už zbyly jen prohlubně v jeho bledé tváři, která vypadala, jakoby ztratila všechny póry, tak byla děsivě hladká. A jeho oči…

Otřásla jsem se a chytila Marca za rukáv.

Pokud by byl Jules člověk, už by byl dávno mrtvý, přinejmenším z nedostatku vzduchu, protože neměl žádný otvor k dýchání. Samozřejmě za předpokladu, že uvnitř nedocházelo k ještě horším změnám. Ale on nebyl člověk. Což byl zřejmě důvod, proč se ta neforemná slepá tvář najednou pohnula. A pomalu, velmi pomalu otočila.

Aby na mě pohlédla.

Udělala jsem krok zpátky a zírala na hrozen beztvarého masa, kde by měly být oči, než jsem si nakázala, abych se dala dohromady. Nedíval se na mě. Nemohl vědět, že tu jsem. To byla náhoda…

„To nebylo žádné kouzlo proti krádeži, do kterého jste vlítli,“ řekl Caleb drsně. „To byla jedna ze zvláštních objednávek Augustina pro válečné mágy.“

„Zvláštní objednávka?“

„Zbraň.“

Pohlédla jsem na něj. „Augustine, navrhuje šaty.“

„Už jste nějaké změny viděla, které na vašich šatech provedl, ne? Myslíte si, že to je standard?“

Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala; poté jsem to odsunula. Momentálně mě vysvětlení nezajímalo. „Tak mu jednoduše zavolejte!“

„To už jsem udělal. Ale on nám pomoct nemůže. To kouzlo nebylo dokončené a on ještě nemá proti kouzlo.“

„On nemá…“ Zírala jsem na něj. „Proč ho, k čertu, nechává volně povalovat?“

„To neudělal. Bylo zavřené v jeho soukromé pracovně a opatřen ochrannými kouzly a nikdo tam neměl vstoupit. A ráno měl vejít do obchodu jako první…“

Prudce jsem zavrtěla hlavou. Bylo mi to jedno. „Calebe! Prostě ho zrušte!“

„To se vám snažím říct; já nemůžu.“

„Vy – a teď?“, zeptala jsem se a ukázala na Julese.

Caleb si založil ruce na prsou. „Mohli bychom to zkusit se zaříkávačem, ale smysl válečného kouzla je ten, že protivníka oslabí. Kdyby bylo lehké ho zvrátit, tak by nám nepomohlo.“

Nic jsem neříkala. Nemohla jsem. Hleděla jsem na Julese a měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Řekla jsem mu, že to bude v pořádku. Řekla jsem mu, že to není tak hrozné. Řekla jsem mu…

Za mnou proběhla vlna neklidu, a když jsem se otočila, uviděla jsem valkýru, jak se snaží procpat kruhem upírů. Došla k Julesovi a sklonila se, aby na něj lépe viděla. Její tvář byla bez výrazu, ale rty měla skoro neviditelné.

„Hnusná věc,“ poznamenala a pohlédla na Jasmínu, která si dřepla z druhé strany.

Jasmína natáhla ruku, jakoby se ho chtěla dotknout, ale uprostřed pohybu se zarazila. „S tím souhlasím,“ zamumlala tiše.

„Umíte to kouzlo zlomit?“, zachrčela jsem.

Pohlédly jedna na druhou a poté na něco za mnou. Když jsem se obrátila, uviděla jsem v kruhu upírů pohyb a najednou se rozlétli do stran, pravděpodobně aby unikli úderům holí, se kterou si třetí malá čarodějnice razila cestu.

„Proč jste všichni tak velcí?“, nadávala. „Jste upíři. Velikost by neměla hrát žádnou roli. Proč nikdy neproměňují žádné normálně velké muže?“

Fred, který stál naproti mě, otevřel pusu, ale poté ji zase zavřel. Možná proto, že se konečně prodrala lesem nohou a značkových obleků a zastavila se vedle Julese. Do kterého poté šťouchla holí.

„Co to…“

„Ticho,“ řekla mi a odhodila mou ruku pryč.

Pokračovala ve šťouchání. A poté přikývla. „To jsem si myslela. Chytrý chlapec. Sestavil skřetí kouzlo naopak, takže místo toho, aby pomáhalo, působí škodu.“

„Elfí magie,“ vysvětlila valkýra, když viděla, jak se tvářím. „To je důvod, proč Kruh Augustina platí za jeho práci. Je poloviční elf.“

„Elf?“

Zvedla obočí. „Nevšimla jste si toho?“

Představila jsem si ta éterická stvoření, která jsem znala, vysoká, blonďatá a, no, elfí. To se nedalo splést, teď když mě na to někdo upozornil.

„Viděla jste jeho šaty,“ dodala Jasmína. „Nejsou vytvořená pomocí černé magie.“

„Ta se dá používat lépe,“ zamumlal Caleb.

Valkýra si povzdechla. „Ano, tak nám vysvětlete, jakou má vaše magie převahu. Ale nevidím, že byste ten problém vyřešil.“

„A já nevidím, že byste to dělaly vy.“

„Aspoň to umíme identifikovat.“

„Identifikovat není to samé jako zvrátit.“

„Naše práce ještě není u konce.“

„Koncil už je leta vyřízený,“ vybafl.

A za to vyfasoval kopanec do holeně.

„Ups, uklouzla jsem,“ řekla malá čarodějnice bez špetky lítosti.

Caleb zaklel. „Jestli chcete, aby zůstal naživu, nebo tak naživu, jak ty věci mohou být –, tak je k němu nepouštějte!“, řekl mi. No. Jenže měla pravdu; okamžitě věděla, s čím má co do činění. On ne.

„Dokážete to kouzlo odstranit?“, zeptala jsem se čarodějek ještě jednou.

Což vedlo k další rundě pohledů, ale nikdo nic neřekl. Až se slova chopila ta nejmenší. „Ráda bych se o to pokusila,“ vysvětlila dobře naladěná. Ostatní dvě tak nadšeně nevypadaly. Ale nakonec přikývly. „Bylo by to ve městě,“ povzdechla si Jasmína.

„Jakou to hraje roli?“, zeptala jsem se hloupě. Protože jsem to nechápala.

„Žádnou roli to nehraje.“ Caleb zněl zhnuseně. „Magie je magie.“

„My využíváme zdroj moci, abychom svou vlastní magii posílily,“ řekla Jasmína a nevšímala si ho. „Tak, jako to děláte se svou pythickou mocí. Ale naši vytváří sama Země, píseň nebes, krajiny, moří…“

„Hloupost!“, rozhorlil se Caleb. „Fušujete do divoké magie, a jednou vás zabije!“

Jasmína protočila oči. „Používáte talismany, nebo ne? Ty shromažďují magii, kterou Země vytváří.“

„Pomalu, opatrně, bezpečně. To co děláme, je jako používání elektrické energie. Ale vy si zahráváte s blesky!“

„To přeháníte, jak sám moc dobře…“

„Kolik z vašich lidí bylo při vašich pokusech upečeno, když se snažili soustředit divokou magii,“ zeptal se Caleb ostře.

„A kolik z vašich se otrávilo, když jste si zahrávali s alchymií?“, namítla valkýra. „Magie je nebezpečná už od přírody…“

„Ne, když člověk ví, co dělá!“

„Ach, a to je ten háček, že ano?“ Posměšně se zašklebila. „Jen proto, že to neumíte, tak je to…“

„Neumíme…“ Caleb zrudl. „My se vědomě rozhodujeme, že nebudeme používat něco, co je nebezpečně nestabilní a od přírody nespolehlivé…“

„Tak nespolehlivé, že jsme vás dostaly do nesnází…“

„Tak nespolehlivé, že vás to málem zabilo!“

„Poté, co jste nás zradili! Porušili své sliby a obrátili se ke cti zády…“

„Jakoby čarodějnice věděly něco o cti!“, zavrčel Caleb.

A schytal další úder holí od malé čarodějky. Na moment na sebe jen zuřivě hleděli.

„Nejsem si jistá, jestli chápu, co máte v úmyslu,“ řekla jsem Jasmíně, která vypadala, že se ovládá trochu lépe než ty ostatní.

„Druidská magie je kombinací lidské magie – z doby před kruhy – a elfí magie,“ vysvětlila mi. „Tato kombinace nám dovoluje napojit se přímo na přírodní zdroj zemské magie, abychom tak posílily svou vlastní, namísto toho, abychom používaly talismany a sbíraly magii velmi pomalu. Jelikož využíváme zdrojů Země, musí se kouzlo trochu pozměnit, protože se tento systém od elfí magie liší. Ale funguje velmi dobře, to vás ujišťuji.“

„A to je něco jiného, než co dělá Kruh?“

Tři čarodějky si vyměnily pohledy. „Magie Kruhu je založená na staré alchymii,“ pronesla Jasmína pomalu. „To, co označujeme jako tvrdá magie, tedy něco, co se dá strčit do reagenčního skla a provádět s tím pokusy. Kruh potřebuje něco, co by mohl vidět, ochutnat a dotknout se toho, něco, co by mohl kontrolovat. Divočejší, flexibilnější a instinktivnější magie samotné přírody je jim zapovězená a mate je. Kruh ji nedokáže ovládnout, protože ji necítí.“

„Vidíte?“, zeptal se mě Caleb. „To je přesně ten hokuspokus, který se od nich dá čekat. Já vám mohu dát formule, ukázat vám, jak funguje nápoj nebo kouzlo – a jak se dá zvrátit. A kdyby Augustine, používal černou magii – tak bychom netrčeli tady v těch sračkách!“

„Černá magie je magií Kruhu?“, zeptala jsem se, abych to lépe pochopila. Už jsem o tom slyšela dřív, ale chtěla jsem si být jistá, že jsem pochopila, co měly na mysli. Měla jsem vůči Julesovi zodpovědnost.

Čarodějky si opět vyměnily pohledy. Dokonce i Caleb vypadal trochu zaraženě. A potom dostal další ránu.

„Čarodějnice!“, zavrčel. „Jestli mě ještě jednou udeříte tou věcí…“

„Ne tímto tónem!“, odvětila. „A vy si zasloužíte pořádný výprask. Proč klade Pýthie takové otázky?“

„Jaké otázky?“, zeptala jsem se zase já.

„Vidíte? Ona ani neví…“ Malá čarodějka se znovu napřáhla, ale Caleb uskočil. A k mému překvapení se nebránil. Jestli něco, tak vypadal zahanbeně.

„To nebylo mé rozhodnutí.“

„Tak potom čí to bylo rozhodnutí?“

„Byla vychovávána upíry. A ten, u kterého žila, nechtěl, aby byla vzdělávána.“

„Proč ne?“, nedala se valkýra nevěřícně odbýt.

Caleb mlčel. Ale pravda byla nabíledni.

Jasmína tam jen tak seděla a působila zděšeně. Ale valkýra to zřejmě nepochopila. „Vy jste nedostala vůbec žádné vzdělání?“, chtěla vědět.

„Přehání,“ řekla jí malá čarodějka. „Musí přehánět.“

A poté mě něco pořádně štíplo. Vyskočila jsem a otočila se, ale nikdo nebyl dostatečně blízko. Ne, že by to u upírů, kteří se dokázali pohybovat jako vítr, něco znamenalo. Ale nemyslela jsem si, že ti u dveří by měli nějaký zájem si ze mě utahovat. Jejich zděšené pohledy byly namířeny na Julese.

A poté mě zase něco štíplo a tentokrát jsem si byla zatraceně jistá, že se nikdo nepohnul. Stejně to přišlo odzadu. A poté zleva a zprava a…

„Au!“, vykřikla jsem a trhala hlavou sem a tam. „Co se to…“

„Přestaňte s tím,“ zavrčel Caleb, ale nemyslel tím mě. Díval se na malou čarodějku, a na rozdíl od jeho předchozích hrozeb byl jeho hlas bez výrazu, a jeho oči byly chladné a prázdné. Už jsem ten pohled viděla jednou nebo dvakrát u Pritkina a naháněl mi větší strach než pár štípanců.

„Calebe…“ Natáhla jsem ruku.

„Ona nemá žádné štíty!“ Malá čarodějka byla bez sebe.

„Vy opravdu žádné nemáte, že?“, zeptala se Jasmína užasle. „Bojovala jste proti Spartoi… bez ochrany?“

Neodpověděla jsem, protože jsem si pomalu začínala dělat starosti o Caleba. „Prostě se uvolni,“ poradila jsem mu, když to štípání přestalo.

„Nejdůležitější povinností válečného mága je ochraňovat Pýthii,“ tiše zamumlal, jeho ruka byla nebezpečně blízko pásu s lektvary. Mnoho z mladších mágů je nepoužívalo a dávali přednost očarovaným kulkám, které létaly dále a přesněji. Ale stejně jako Pritkin Caleb raději zdvojnásobil své zbraně a používal obojí.

A já se nechtěla dozvědět, k čemu ta fióla, po které právě sahal, byla dobrá.

„Už je to v pořádku. Nebolelo to,“ lhala jsem. Protože zítra budu posetá pěkným vzorem z modřin.

„Útok je útok…“

„Ale prosím vás!“, přerušila ho valkýra. Pohlédla na mě. „My se omlouváme. Ale nemůžete nám to vyčítat. Skutečnost, že Pýthie – osoba, od které možná závisí život nás všech – nedokáže vytvořit ani jednoduché ochranné kouzlo…“ Rozhodila rukama.

„To je šokující!“

„Jako šokující bych to neoznačila,“ zabručela malá čarodějka a sklonila se, aby si prohlédla mou paži. Poté zamávala jednou rukou a zamumlala něco…

Což už nedokončila, protože se najednou ocitla na druhé straně místnosti přimáčknutá na zeď. Jasmína byla zneškodněna podobným způsobem, akorát že ji na zemi přidržovala okovaná bota. A valkýra a Caleb stáli naproti sobě, on s fiólou v ruce, kterou nezadržoval její družky a ona s něčím, co nebezpečně připomínalo kouzelnou hůlku, která se mu bořila do hrdla.

„Ona není jediná, která by měla na svých ochranných kouzlech zapracovat,“ zasyčela.

„No tak, udělejte to,“ odvětil přidušeně. „Pak uvidíte, kdo tu bude potřebovat ochranu.“

„Nepokoušejte mě, mágu! Po katastrofě, kterou tady Kruh způsobil, bych nám možná všem udělala laskavost!“

„Tím, že způsobíte občanskou válku?“, zeptal se někdo ode dveří.

Když jsem vzhlédla, uviděla jsem tam stát Jonase. Jeho bohatá hříva kolem hlavy vypadala jako zelektrizovaná svatozář a praskala, jakoby se blížila bouře. Ale jeho hlas zněl mírně, a když pomáhal čarodějce ze zdi, i jemně. Nebo se o to aspoň pokoušel.

„Můžu sama,“ zabručela a seskočila dolů jako někdo v mém věku. Já bych za stávajících okolností tak klidná nebyla. Zatraceně, ani jsem se nepohnula a i přesto jsem klidná nebyla.

„Volal jste mu?“ Pohlédla jsem na Caleba. Který se začal potit. Ale stál bez pohnutí, dokonce, i když si vedle něj stoupl jeho šéf. A jemně botu svého podřízeného z Jasmíny odsunul.

Vyskočila plynulým pohybem, za který by se nemusel stydět ani upír, krásnou tvář zkřivenou. Ale nic neudělala. Odstoupila a vrhla pohled na valkýru, která ještě stále Caleba ohrožovala.

Na chvíli se nikdo nepohnul.

Jonas si odkašlal. „Ne,“ odpověděl mi. „Nevolal.“

To bylo laskavé, ale Caleb jen polknul.

„Přišel jsem, abych si s vámi promluvil. I tak jsem to měl v úmyslu, ale poté hotelový manažer zavolal centrálu a žádal, aby někdo přišel a změnil jeho ochranku z, ehm, slepic zpátky na lidi.“

Rty valkýry sebou zacukaly.

Zamrkala jsem, protože jsem teď počítala s přednáškou na téma bitka dole v hotelové hale. Dokonce jsem s tím počítala od té doby, co jsem vstala, jenže nikdo to nezmínil. Což bylo trochu zvláštní, když jsem o tom tak přemýšlela.

Ale určitě nebudu první, která o tom začne.

„Myslela jsem, že to se vyřídí samo,“ řekla jsem místo toho.

„No, to jsme mu řekli také. Ale na lidech to ulpívá trochu déle, víte, a on na tom trval. A jak se tak tady rozhlížím…“ Povytáhl obočí do výšky a pohledem sjel celou skupinu.

„Caleb přišel na mou prosbu,“ vysvětlila jsem mu, „aby zvrátil jedno kouzlo. A vedení Kruhu čarodějek… ehm. Mu pomáhá.“

Moc mě nepřekvapilo, když nevypadal, jakoby mi to uvěřil, i když valkýra nechala svou kouzelnou hůlku klesnout. Ještě stále jsem si ji neprohlédla; zmizela v jejím kabátě rychleji než mobil v ruce puberťáka. To mě moc neuklidnilo, protože bylo jasné, že stejně rychle ji dokáže i vytáhnout.

Naopak Caleb vypadal, že se mu ulevilo.

Aspoň do té doby, než se k nim přidala malá čarodějka a vypadala, jakoby se chtěla hádat. Ale i přes to setkání se zdí nebyl Caleb jejím cílem. „Jonas Marsden! Přesně ten nám tu chyběl.“

„Beatrice,“ povzdechl si.

„Co jste si mysleli, když jste té dívce odmítli vzdělání!“

„My ji učíme,“ odpověděl Jonas trpělivě. „Ale jsou tu priority…“

„Priority? Jako nechat ji úplně bez ochrany?“

„Není bez ochrany. Má strážce, jak můžete vidět. A ochranná kouzla. A normálně je k ní přidělený i důvěryhodný člen mé jednotky…“

„Nic z toho nám nezabránilo, abychom se sem nevloupaly…“

„No, jste mnohem víc schopné než norm…“

„a nezpustošily hotelovou halu! Kde byla ta dívka úplně samotná a úplně bezmocná…“

„Není tak bezbranná, jak to vypadá, jak jste asi zjistily. Každopádně, co mám jako podle vás dělat? Zavřít ji?“

„Podle mého názoru byste se měli chovat víc rozumně! Měli jste nám zavolat už dávno. Staré spory jen jedna věc, ale když je život nás všech ohrožený…“

„Myslíte, že jsme ji ohrozili záměrně…“

Přestala jsem je poslouchat. Neměla jsem zájem poslouchat, jak hromada lidí diskutuje o mém výcviku nebo jeho nedostatku. Opět. Vůbec mě nezajímalo, co si povídají.

Zajímal mě jen Jules.

„Dokážete to kouzlo odstranit nebo ne?“, chtěla jsem vědět.

Malá čarodějka, blýskla po Jonasovi pohledem. Teď pohlédla na mě. A její pohled změkl. „Ano. Ano. Pravděpodobně ano,“ dodala trochu vyhýbavě. „Ale skoro to nestojí za tu námahu…“

„Nestojí za námahu?“ Zírala jsem na ni.

V místnosti se náhle rozlehlo ticho.

„Ona to tak nemyslela,“ řekla Jasmína a pohlédla na mě svýma soucitnýma očima.

„Tak jak to teda myslela?“

„Chápejte, to kouzlo už způsobilo většinu škody, pro které bylo vytvořeno. Když ho teď odstraníme, tak sice další škody nevzniknou, ale…“

„Ale co?“

„Ale nedokáže zvrátit to, co už se stalo,“ vysvětlila mi jemně. „Je mi to líto. Neznám nic, co by to dokázalo.“