TTS - 22. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Kam zmizely tvoje nehty?“, zeptal se Fred, a jak se sklonil dolů, aby se podíval, ukázal nám svou pleš. Vypadal spíš zvědavě, než zhnuseně.

„Jak to mám, k čertu, vědět?“, vyvřískl Jules. „Spravte to!“ A znovu natáhl ty prazvláštně spletené prsty – mým směrem.

Podařilo se mi neuskočit, ale bylo to těsné. Protože Fred měl pravdu; nehty prostě zmizely. Zůstalo po nich jen něco, co vypadalo jako přídavný kloub tam, kde došlo ke spojení. A podle výrazu v Julesově tváři to považoval za stejně zneklidňující jako já.

Ale nebylo to tak zneklidňující, jako když na mě pohlédly tři páry očí současně. A všechny jakoby v očekávání, protože ti chlapci byli noví a pár věcí ještě stále nepochopili. Jako například skutečnost, že jsem sice byla věštkyně, ale ne čarodějnice.

No jo, oukej, technicky vzato jsem do té kategorie také spadala, ale jen proto, že tam spadal každý ženský uživatel magie. Bylo to všeobecné označení, podobně jako kouzelník pro muže, což nic nevypovídalo o úrovni jeho schopností, výcviku nebo specializaci. Nebo v mém případě, jestli dokážu provést i to úplně nejjednodušší kouzlo.

Samozřejmě jsem měla tu pythickou moc, ale ta se dala použít jen na jednu bláznivou věc. Dokázala mě vystřelovat skrz časovou linii, ale neuměla žádné jednoduché ochranné kouzlo, nebo kouzlo proměny, abych mohla zakrýt své pihy nebo mi pomoci podvádět při kartách. Proto také Billy vždycky vyhrával.

Podle Pritkina jsem měla k dispozici docela slušnou dávku normálního druhu magie, ale jen jako potenciál, jelikož jsem se nikdy neučila ji používat. Tomu byl na vině ten mizera Tony, který měl strach, že bych se mohla naučit něco, co bych mohla jednoho dne použít proti němu. A také tomu byl na vině můj nedostatek štěstí.

Poté, co jsem od Tonyho utekla, tak jsem bydlela u čarodějnice, která měla vzácný talent, kterým dokázala každý druh magie, který se v jejím okolí vyskytl, vymazat. To bylo skvělé, když se člověk chtěl schovat před zlými chlapíky, jejichž sledovací kouzlo stékalo po Tammyině domě jako voda po skle. Ale také to znamenalo, že ani ona mě nemohla naučit používat magii. Poté jsem se na tři roky k Tonymu vrátila, abych se pokusila najít něco, čím bych ho vlákala do pasti kvůli tomu, co provedl mým rodičům. Ale to se mi také nepovedlo. Když jsem utekla podruhé poté, co má pomsta ztroskotala, tak jsem většinu času strávila v lidském světě. Protože je mnohem větší než nadpřirozený svět a já se tam mohla dobře skrýt.

Fungovalo to – trvalo další tři roky, než mě on zase našel, i když on byl opravdu motivovaný. Vsadila bych se, že v mezidobí strávili jeho muži stovky hodin tím, že prohledávali všechny místa, kam by se mohla mladá, nevzdělaná čarodějnice obrátit, kde by vyřešili její malý problém a nic nenašli. Protože jsem na žádné z těch míst nešla.

Zčásti z paranoi, zčásti proto, že mi to přišlo neskutečné. Úspěšně jsem přesvědčila samu sebe o tom, že nechci mít nic společného se světem, které mě také nechce. A teď z toho vznikl problém, a to takový, který jsem ještě od té doby, co mi byla ta pythická věc hozena pod nohy, nestihla napravit.

Nic z toho nehrálo pro Julese, který neměl daleko k slzám, žádnou roli.

Jeho postoj nikoho nepřekvapoval. Augustinův malý žert by vyděsil každého, ale v Julesově případě to bylo obzvlášť kruté. Jeho ruce byly pro toho muže stejně definující, jako byla pro Marca cigareta, pro Freda jeho velké šedé oči nebo pro Rica jeho hlášky. Už jsem se několikrát ptala, jestli není napůl Ital, protože měl sklony při řeči divoce gestikulovat. Nebo když se hádal s ostatními upíry. Nebo když poslouchal hudbu a prsty naznačoval hru na klavír.

Prsty, které byly najednou ztuhlé a tiché.

A najednou jsem k tomu arogantnímu majiteli obchodu pocítila zuřivou nenávist. Ostatní věci byly docela vtipné; toto bylo prostě a jednoduše kruté. Bude muset vytáhnout tu svou elegantní prdel z postele, přijít sem a spravit to.

„Zavolejte Augustinovi,“ rozkázala jsem Fredovi. „Řekněte mu…“

„Ne!“, přerušil mě Jules panicky. „Ne, nemůžete…“

Prudce se zarazil, trhl hlavou sem a tam a vyrazil do mé koupelny, kde jsme ho slyšeli rámusit, zatímco jsme zírali jeden na druhého. Poté jsme se vydali za ním, abychom se podívali, co tam dělá.

Našli jsme ho ve sprše.

Očividně se ji snažil pustit, bohužel to bylo jen s lokty obtížné. Pomoz mi, zformovaly jeho rty směrem k Ricovi. Ten si povzdechl, ale natáhl se do sprchy a otočil kohoutkem. Spolu s vodou se spustilo i nahlas puštěné rádio, takže Beyonciin poslední hit se odrážel od obložených stěn kachličkami, až se držák na ručníky rozechvěl.

A poté zvedl Fred paže nad mou hlavu a začal mě tahat do sprchové kabinky. To by nebylo tak strašné, protože jsem věděla, co měl v úmyslu. Já sama jsem to už udělala několikrát, když jsem se snažila přidat ke zvukům hotelu na pozadí ještě další hlasitý zvuk, abych zmátla vynikající upíří sluch.

Ale poté se začali do kabinky tlačit i ti ostatní. A i když to byla velká kabinka, tak velká zase nebyla.

Ale Julesovi to bylo jedno, co jsem si myslela. Julesovi šlo jen o to, aby mi sdělil svůj názor.

„Nemůžete – slibte mi, že Augustinovi nezavoláte!“, zašeptal.

„Proč ne?“, zeptala jsem se a snažila se vykouknout zpod jeho paže, protože mě nechtěl nechat jít. Ale to bylo k ničemu, protože přímo za mnou stál Rico, což vedlo k tomu, že jsem Julese přitlačila na sprchovou páku – a nepotřebovala se ptát, která to byla.

Vlažný proud vody najednou získal teplotu horké lávy.

Výkřik bolesti bylo všechno, co jsem ze sebe dokázala vyrazit, než mi někdo přitiskl ruku na ústa. Byla to Ricova ruka, jak jsem poznala dle jeho pěkného zlatého náramku na zápěstí. To, které mu nacpu do krku, pokud…

Někde se ozvalo zašustění. A poté teplota klesla zpátky na snesitelnou míru a zanechala mě uvařenou jen napůl. Ale ne méně naštvanou. A ne méně němou, protože ruka na mých ústech setrvala.

„Pusť ji,“ řekl někdo, když jsem se snažila mlátit rukama kolem sebe. Stačila mi sekunda, abych ten hlas poznala, přestože obsahoval překvapivě rozkazovačný tón. A protože přišel od malého muže, který dřepěl pod koupelnovou policí, protože jinak by se udeřil do hlavy, kdyby vstal.

Rico mě překvapivě pustil a o krok odstoupil. Udělal mi místo, takže jsem se mohla otočit a naštvaně na něj zírat. Ale nevypadal nějak zvlášť kajícně, možná proto, že s tím výrazem neměl moc zkušeností. Pochybovala jsem, že na něj ženy zůstaly naštvané dostatečně dlouho, s těmi jeho tmavými lokny, drsnou tváří a břišáky, které se mu pod rychle moknoucím tričkem začínaly rýsovat. Ale na mě to vliv nemělo – poté, co jsem měla už tři měsíce co do činění s Mirceou, jsem potřebovala víc než jen pár svalů, aby mi to zatemnilo mozek.

„A my nezavoláme Augustinovi, protože…?“, zeptala jsem se znovu.

„Nesmíme,“ řekl Jules, který opět přepnul do modu paniky. „Pokud tak uděláme, tak se to určitě dozví Pán!“

„No a? Určitě na Augustina nezaútočí…“

„Co je nám po Augustinovi? Dělám si starosti o sebe!“

Pomalu jsem se zase otočila, abych v modrých očích spatřila opravdovou paniku.

„Mircea neběhá okolo a neútočí na své upíry,“ pronesla jsem rozhodně. To ani nepotřeboval. Protože většina z nich se chovala, jako by byl bůh.

„Problém není ani tak útok,“ řekl Fred celý mokrý.

„Tak co tedy?“

Všichni tři na sebe vrhli pohledy. Přinejmenším jsem se tak domnívala. Na Rica už jsem neviděla, ale Fred se díval za mě a poté na Julese. „Já jí to řeknu,“ varoval je.

Nikdo nepromluvil.

„Co mi řekneš?“, zeptala jsem se.

„Je to jako…“ Fred se na chvíli zamyslel. „Víte, že Britové dříve posílali do Austrálie vězně?“, zeptal se nakonec.

Hleděla jsem na něj skrz proudy kalné vody, které stékaly z mých špinavých vlasů. „Co?“

„Však víte, za starých dobrých časů. Když bylo zapotřebí zbavit se pár nespokojenců, kteří neprovedli nic, za co by mohli viset. Tak ty nalodili na loď a poslali je do OZ?“

„Ne!“

„Austrálie je špatný příklad,“ protestoval Rico. „Lidé tam umírali. A předtím tam byla chudoba a bolest a utrpení…“

Fred zvedl obočí. „A?“

Rico se na chvíli zamyslel. „Jo, máš pravdu.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Poté jsem je otevřela, abych upřela na Freda naštvaný pohled. „Proč mi to říkáte?“

Jeho šedé oči na mě pohlédly s výrazem soucitu.

„Protože jste Austrálie?“

Chtěla jsem mlátit hlavou o kachličky, ale nedostala jsem se k nim. Takže jsem tam jen tak stála a ptala se sama sebe, jestli bych Mirceu rozzlobila, kdybych zabila tři z jeho lidí. Protože pokud jsem to pochopila, tak by to tak špatné nebylo.

Rico se rozesmál. „Přál bych si vidět vaši tvář.“

„Ne,“ odpověděl mu Fred. „To bys nechtěl. Ale na diplomacii nemáme čas.“

„Taky dobře,“ odvětil Rico, kterému se nějak podařilo si zapálit cigaretu. „V tom jsme totiž úplni blbci.“

„Takže vy mě tu právě říkáte, že jste všichni něco pokazili, a že vás sem Mircea poslal za trest?“, shrnula jsem to.

„Vidíš?“, zeptal se Rico. „Pořád všem říkám, že nejste žádná hloupá blondýna.“

Otočila jsem se a přitom vrazila Julesovi loket do břicha, poté jsem Ricovi vytrhla z pusy cigaretu a hodila ji na mokrou dlažbu, kde se zasyčením zhasla.

„To byl kompliment,“ zaprotestoval.

„Co tím chceme říct, je, že už nesmíme nic zkazit,“ řekl Fred rychle. „Jinak… no, já nevím, co se pak stane. Ale myslím si, že mohu definitivně říct, že to nikdo z nás nechce zjistit. Ale vy víte, jaký je Augustine. Ten muž je i v dobrý den velmi citlivý…“

„Říká se tomu umělecký temperament.“ Rico zněl pobaveně.

„No, já tomu říkám, že je pěkný hajzl,“ odsekl Fred nabroušeně. „Ale jestli se bude muset zvednout z postele a jít celou tu cestu k nám nahoru, abych zvrátil tu svou kletbu nebo co to je, a když pak uvidí, jaký svinčík jsme v jeho obchodě zanechali…“

„Vy jste tam udělali svinčík?“, zeptala jsem se Rica a obrátila se k němu.

„Pospíchala jste.“

„Já – vůbec jsem se vás neprosila, abyste něco udělali!“

„Neustále nám říkají, abychom se chopili iniciativy.“ Jules zněl vynervovaně. „Každopádně doma. Dobrý služebník ví, co jeho Pán chce dřív, než to jeho Pán řekne…“

„Já nejsem váš Pán!“, vysvětlila jsem mu a konečně se mi podařilo se z jeho svírajících paží vyprostit.

No, ale momentálně jste něco jako náš Pán,“ řekl Jules a použil zápěstí, aby si z tváře odhrnul mokré vlasy. „A já jsem tam dolů šel kvůli tomu, abych se o vás postaral. Tak se teď postarejte vy o mě!“

Zírala jsem na něj. Naštvaná, promočená a nasraná. Ale také s pochopením. Protože právě dvěma větami shrnul celý upíří kodex. Opravdoví upíři nebyli vlci samotáři z filmů, kteří žili svůj dlouhý sexy život v ústraní, kde toužili po opravdové lásce. Ve skutečnosti to bylo spíš naopak. Pokud vůbec, tak mi spíš připomínali mravence, kteří žili v rozvětvených rodinách, někdy po stovkách nebo dokonce po tisícovkách a každý člen měl v té komplexní hierarchii, která by většině lidí způsobila bolení hlavy, své místo. A všichni tito členové byli – až na jednoho – služebníci různého postavení. Kteří byli komandováni a kontrolováni a přijímali rozkazy těch, co byli v žebříčku nad nimi, a to způsobem, který by mnoho lidí vyděsil. Ale s těmi omezením šel ruku v ruce zvláštní pocit svobody, který většina těchto lidí nikdy nepozná.

Sice pravidla neurčovali, ale také se nemuseli starat o důsledky. Sice neměli žádnou moc, ale také na ně nebyla kladena žádná zodpovědnost. Dokud se nestali hlavou vlastního klanu, mohli každý problém vždy hodit na někoho jiného, byla to zodpovědnost někoho jiného, jedno, jestli ten dotyčný měl s tím malérem něco společného nebo ne. Upír mohl být potrestán, pokud svůj úkol dostatečně zmastil, ale nikdy nebyl vystaven stresu, že se s tím bude muset poprat sám.

Protože nikdo nikdy nebyl úplně sám.

A protože se mohl Černý Petr vždy přenést na někoho dalšího.

A právě to znělo velmi lákavě.

„To je dobré,“ řekl Fred po chvíli. „On může počkat.“

Jules na něj nevěřícně hleděl. A poté pohlédl na mě. Nevypadal jako někdo, kdo by mohl počkat.

„Ne!“, vykřikl děsem naplněným hlasem. „Dejte to do pořádku! Dejte to do pořádku teď!“

No jasně. Na jeho místě bych se cítila stejně. Jako bych chtěla od sebe ruce odtrhnout a přitom by to nešlo, takže by z nich byl jakýsi cizí nepotřebný pahýl. Jediným rozdílem bylo, že Jules byl upír. On by to mohl udělat. A jistě, na konci by zase narostly, ale ne všechny jizvy by se zahojily. Například vzpomínka na to, jak si odtrhává vlastní končetinu.

„Oukej,“ řekla jsem mu a držela jsem jeho ruce pevně ve svých. „Oukej. Dejte mi… sekundu.“

Znovu jsem zavřela oči, ne kvůli přemýšlení, protože nebylo nic, o čem by se dalo přemýšlet. Spíš jsem se chtěla vyhnout pohledu jeho očí. Ale moc to nepomáhalo, protože jsem i tak neustále viděla před sebou jeho ruce, na které jsem předtím zírala.

A před mým vnitřním zrakem vypadaly normálně, dokonce hezky, s jemnými kostmi a elegantními liniemi. Byly to ruce umělce, ruce hráče. Což nebylo překvapivé, protože jsem odhadovala, že tím kdysi Jules byl.

Kdysi v počátcích hraného filmu byl nadějným hollywoodským talentem, když se s ním Mircea seznámil a navrhl mu jiný druh dohody. Jenže to nedopadlo tak, jak si Jules přál. Možná proto, že kromě talentu, rozumu a ctižádosti měl i výbušnou a neotesanou povahu a nevhodný sklon nejdřív jednat a až poté myslet.

Jak řekl Rico, byl mizerný diplomat.

Což by nebylo špatné, ale v Mirceově rodině se všechno točilo kolem diplomacie. Takže ano, muže, kterému nezůstalo nic jiného než jeho vzezření, by něco takového bolelo. To by vysvětlovalo, proč se najednou jeho ruce v těch mých třásly.

Zatraceně! Pritkin by něco takového vyřídil obratem ruky, pravděpodobně by se u toho ani nezapotil. Ale díky Rosierovi tu nebyl. A také jsem nemohla zavolat Jonasovi, který by v mém obývacím pokoji našel houf čarodějnic, takže by mu ruply nervy. To by vyvolalo odvetnou akci, protože čarodějnický Kruh mě zatím o své zdrženlivosti moc nepřesvědčil. A poté by obě strany volaly o pomoc a poté…

A poté bychom všichni skončili jako kdákající slepice.

„Cassie?“ Znovu se ozval Julesův hlas, tentokrát ostýchavěji. Jakoby si dělal starosti, jak dlouho bude mé vyšetřování trvat.

To mi také dělalo starosti, protože mě nic nenapadalo.

„Ano,“ řekla jsem zamyšleně, pohladila ho po dlani a snažila se nechat inspirovat každým doktorem, o kterém jsem kdy slyšela. „Ano. To jsem si myslela.“

„Co jste si myslela?“

„Nedělejte si starosti,“ odvětila jsem, otevřela oči a pohlédla přímo do jeho. „Není to tak hrozné.“

„Není to tak hrozné?“ Julesův hlas zněl nevěřícně.

„No, jasně, momentálně vám to tak připadá. Ale je to jednoduché kouzlo. Spíš žertík než něco jiného. Děti mágů dělají něco takového mezi sebou z legrace.“

„Z…“ Přidušeně vyjekl. „Mágové jsou praštění.“

„Nepovídejte. Poslouchejte, nedělejte si starosti a moc se neukazujte. Budu se snažit, abych se našich hostů co nejrychleji zbavila, a poté vás dáme do pořádku. Oukej?“

Zamrkal na mě skrz mokré řasy, trochu omámeně, jakoby už se smířil s rozsudkem smrti. Ale poté přikývl a působil trochu klidněji. A nechal se celý promáčený odvést Ricem z koupelny. Fred je nenásledoval.

„Koho mám zavolat?“

Zamračila jsem se na něj.

„Jak víte, že máte někoho zavolat?“

Jen se na mě díval.

Povzdechla jsem si. „Centrálu, hlavní stan mágů. Ptejte se na Caleba Cartera.“

„Na koho?“

„Jednoho z Pritkinových přátel. Nedávno jste se s ním seznámil v obchodě s pizzou. Vysvětlete mu, co se stalo a poproste ho, aby sem přišel.“

Fred vrhl na mě pohled. „Tak to není tak hrozné, hm?“

„Já nevím. Ale Caleb to bude vědět. A on ví, jak udržet tajemství.“

„To umí Pritkin také,“ poznamenal Fred. „Proč nezavoláte prostě jemu?“

„On je… zaneprázdněný.“

„Zaneprázdněný kde? Už jsme ho neviděli celý týden. Někteří z chlapců už se ptali…“

„Nikdy bych si nemyslela, že budete postrádat nějakého válečného mága.“

„Postrádat je trochu přehnané,“ připustil. „Ale je míň otravný než většina ostatních, a vždy s sebou přinese pivo. Takže, kam že to šel?“

„Poslala jsem ho něco vyřídit.“

„Och, no dobře. Ale ne zase do Říše fae, že ne? Copak ho naposledy málem nezabili?“

„On není…“ Zmlkla jsem. Nedostane to ze mě. Čím méně lží budu říkat, tím lépe. Na rozdíl od jiných nejmenovaných mi to moc nešlo.

„Poslouchejte, prostě sem dostaňte Caleba, jasné? Dřív, než se Jules zhroutí.“ Nebo já.

„Pozdě. Jules je takový. Takový už se narodil.“

„Frede!“

„Oukej, oukej. Uvolněte se. Naložte se do vany.“ Přejel mě pohledem od hlavy k nohám a poté se slabě usmál. „Nebo víte co? Dejte si další sprchu.“