TTS - 20. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Neónová světla ve tvaru kaktusu, která tančila na barovém štítu nad námi, byla najednou spolknuta temnotou. Dva tucty mobilních displejů, kterými lidé natáčeli show, potemněly. Svítící vánoční řetězy zhasly. A poté bylo všechno nahrazeno obrovskou modročernou nicotou, která mi drásala nervy. A přítomností, ze které přímo ukapávalo stáří. Byla stará, stará, tak stará; obvykle jsem uměla stáří upírů odhadnout, ale toto… neměla jsem pro to slova. A když jsem se setkala s její mocí, nemohla jsem se nadechnout. Snažila jsem se aspoň trochu nasát do plic vzduch a nepotřebovala jsem se ptát, abych pochopila, co se stalo.

Jestli tohle nebyla Rada démonů, tak kdo jiný? Ze všech stran najednou se ozval hlas, který mluvil každou řečí a přitom žádnou. „Volal jste nás?“

„To je od vás hezké, že jste si toho konečně všimli!“, zavrčel Rosier, zatímco jsem se škrábala na nohy. A poté znovu upadla, když něco, co bylo cítit jako neviditelná pěst kolem mého hrdla, mi sevřelo krk. Rosier řekl něco, čemu jsem v tom šumění v uších nerozuměla. V prvním okamžiku jsem si myslela, že mě škrtí nějaký Allû, který se připlížil, aby se pomstil. Jenže bez těla by toho neměl být schopný. Ale tu ruku jsem znala. Jen jsem nevěděla, co tady dole dělá, protože ten mizera démonský kníže, ke kterému patřila, se nacházel na koberci o pět poschodí výše.

Pritkin něco křičel, ale já nerozuměla, jestli to platilo mě, jeho vražednému otci nebo nějaké jiné osobě, se kterou mluvil, ať už to byl kdokoliv. Mohla jsem vnímat jen šumění v mých uších a bušení mého srdce, které mi oznamovalo, že brzy upadnu do bezvědomí. Ale pokud by se tak stalo, tak bylo všechno zbytečné. Kdyby se tak stalo, tak by se Pritkin vrátil do svého vězení, pokud by ho nestihl mnohem horší osud, protože se odvážil ho opustit. Pokud by se tak stalo, tak by ty kreatury, které na něj poštvaly ty zatracené strážné, mohly vymyslet něco dalšího, aby ho zlikvidovali a zbavili se tak svého problému jednou pro vždy.

Takže jsem neomdlela.

Nesnažila jsem se znovu vstát, protože to momentálně stejně nebylo možné. Plně jsem se soustředila na to, abych přiměla svůj zatracený jazyk, aby mi nevisel z úst a neslintal. A nějak zformoval slova, kvůli kterým jsem Pritkina táhla skrz tři světy.

A vypadalo to, že se mi to podařilo, i když jsem svůj vlastní hlas nemohla slyšet. Protože najednou se v temnotě rozsvítilo světlo, jakoby v dáli svítila hvězdička. A poté se objevila mě přímo před obličejem, jasně zářivá a neskutečně krásná. Zírala jsem do ní neschopná slova a snažila se potlačit touhu natáhnout ruku a dotknout se toho, pokud bych byla schopná se hýbat. Ale takhle jsem jen polkla a pokusila se znovu, protože jsem nevěděla, jestli jsem mluvila nahlas nebo jen v mé hlavě.

„Artemis… by ráda promluvila k Radě.“

„Ta, které říkáte Artemis, už není“, informovalo mě to světlo. „Jak by mohli mrtví promlouvat k živým?“

Snažila jsem se odpovědět, ale to jediné, co ze mě vyšlo, bylo dávivé supění. Měla jsem pocit, jakoby se k tomu koni, co mi seděl na prsou, přidal ještě slon. Rosier očividně nechtěl, abych mluvila, ale o to víc jsem byla odhodlanější.

„Předala mi… vzkaz“, sípala jsem. „Říkala… že jsou věci… které… ugghh.“ Má řeč byla přerušena, když se ke slonovi přidali ještě další dva jeho kumpáni. To byl konec. Už jsem nemohla mluvit, nemohla jsem ani dýchat. Měla jsem pocit, že mi právě imploduje hruď.

Dokud se světlo nepohnulo a neobklopilo mě, jeho zářivé paprsky mě zaštítily proti okolí a tím i proti moci, která se v něm nacházela.

„Vy… jste Rada?“, zakrákala jsem, když tlak najednou ustal.

„Jsem Strážce bran, dítě. Svolávám Radu, jen pokud je to nezbytně nutné. Řekněte mi, proč bych měl kvůli vám volat členy Rady?“

„Aby si… mohli vyslechnout vzkaz od mé matky.“

Světlo o tom chvíli přemýšlelo, zatímco jsem se snažila naplnit své plíce znovu vzduchem.

„Předej ten vzkaz mě a já ho pošlu dál.“

Možná mi to tak jen připadalo, ale ten hlas zněl najednou vychytrale, což se mi vůbec nelíbilo.

„Ona říkala…“ Olízla jsem si rty a dokončila větu: „Říkala… že to bude fungovat… jen tehdy, když ho přehraji před celou Radou.“

„Přehrajete.“ Světlo zablikalo. „Je to tedy nahrávka?“

„Ano, tak nějak.“ Tímto bodem jsem si nebyla úplně jistá, ale toto očividně nebyla chvíle, kdy bych se o tom měla zmiňovat.

„Od té… které říkáte Artemis… pro nás?“

„Ano. A jde o víc než jen o Pritkina… Johna… Emryse.“ Zafuněla jsem, když si můj nedostatečně okysličený mozek vzpomněl na jméno, které Rosier používal pro svého syna. „Jsou tu jiné věci, které by měli vědět.“

Světlo znovu zablikalo, ale možná, že se mi to jen zdálo. Sotva už jsem viděla. Chtěla jsem zmobilizovat své poslední síly, ale zjistila jsem, že už jsem neměla žádné rezervy. Musela jsem to rychle dotáhnout do konce.

„Poslechneme si, co nám chce Lovkyně říct“, vysvětlilo mi Světlo. „Budete předvolána.“

A poté se vrátil starý známý elektrický proud, koberce zapleskaly a ať už na nich byl kdokoliv, byl najednou pryč stejně jako hvězda, stejně jako Allû, stejně jako celá místnost, když se mi mysl odporoučela do prázdnoty.

Probudila jsem se leknutím, s jednou rukou na hrdle, které mě bolelo, jakoby mě někdo rdousil. Měla jsem pocit, jako bych trčela v jakémsi meziprostoru a čekala na rozsudek, který byl velmi důležitý, ve kterém šlo o všechno nebo o nic, ale co jsem nemohla ovlivnit. Nebo i předpovídat…

Ale nebyla jsem ve Světle, nebyla jsem v žádném světle. A pokud tu byl někdo se mnou, tak byl zatracený tichý. Opatrně jsem se rozhlížela, ale co jsem mohla rozeznat, tak na mě nikdo nezíral. Byla jsem obklopena pouze sametovou temnotou, tichým vrněním klimatizace a důvěrně známou vůní aviváže, kterou hotel používal pro svá povlečení.

Ležela jsem a uvolnila se s úlevou, která byla tak hluboká, že se mi zamotala hlava. Nebo to bylo z jiného důvodu. Měla jsem pocit, jakoby se postel pode mnou lehce otáčela, jemný krouživý pohyb, jako vlnění koberce, než se objevil Rosier… Rosier.

A najednou se mi všechno vybavilo.

„Pritkin“, vydechla jsem a posadila se… Pocit klouzání se změnil ve vlnu, která hrozila, že mě utopí. Pomalu a opatrně jsem se zase položila. Vysoké vlny se pomalu uklidňovaly a pocit na zvracení byl slabší. Což moc nepomohlo, ale aspoň jsem byla při vědomí. Tak jsem tam tak ležela, mé tělo mi znemožňovalo vstát, byla jsem doslova bezmocná a navíc jsem měla asi tisíc otázek… Málem jsem si přála, abych byla v bezvědomí.

Protože tohle bylo mučení.

Ale pomalu si mé oči na temnotu zvykly. Dost na to, abych uviděla proužek světla, který pronikal pod dveřmi, noční svit města skrz záclony a jemnou záři budíku, která byla příliš slabá, než abych mohla přečíst čas. A malý čtvereček, který se leskl na nočním stolku, přímo před...

A zjistila jsem, že se přece jenom mohu trochu pohybovat, protože jsem se natáhla po svém mobilu.

Ruce se mi třásly, takže jsem ho málem upustila a světlo displeje tak blízko u mých očí mě oslepovalo. Ale mé prsty nějak našly ta správná tlačítka. UK? Stiskla jsem odeslat. A poté jsem čekala a bylo mi špatně, cítila jsem se zpocená, bezmocná a nemocná. Očima jsem sledovala dveře, protože upíři normálně věděli, když jsem se probudila. Prozradila jim to změna mého tepu a mého dýchání, dokonce i tehdy, když jsem nebyla krátce před hyperventilací.

Nějakou dobu žádná odpověď nepřicházela. Dýchala jsem mělčeji, což bylo hloupé, protože to vůbec nepomáhalo. Rozkázala jsem si, abych se uklidnila, řekla jsem si, že stres bude mít za důsledek objevení strážců, a to poslední, co bych mohla potřebovat, byla hromada otázek, na které jsem neznala odpověď…

Ale nic nepomáhalo. A poté přišla SMS zpráva a já se trochu uvolnila.

Dokud jsem si ji nepřečetla.

Ano, teď mě nechte spát.

Ale samozřejmě, Calebe, pomyslela jsem si zlověstně a energicky naťukala odpověď. SPK! Řekni mi, co se stalo!

Znovu dlouho žádná odpověď nepřicházela. Rukou jsem svírala mobil a musela se vší silou ovládat, abych s ním nehodila o stěnu. A poté…

Na takové sračky už jsem moc starej.

Zírala jsem na malý displej:?!

Nech toho!

Zhluboka jsem se nadechla. Caleb zřídkakdy používal SMS-zkratky. A nenáviděl, když jsem to dělala já. Vlastně vůbec nerad psal, proto jsem se snažila být opatrná, zatímco jsem psala srozumitelněji.

Je P. v pořádku? Co se stalo?

P+R pryč. C mluv. P sedí do s. Mwdr.

Chvíli jsem na ty nesmysly zírala a ptala se sama sebe, jestli jsem blázen já nebo Caleb. Nebylo divu, že nesnášel zkratky. Byl v nich otřesný.

Rozepsat prosím!

Čekala jsem, zatímco Caleb ťukal. A ťukal. A ťukal. Snažil se, abych dostala infarkt?

Pritkin s Rosierem zmizeli. Mluvil jsem s Casanovou. Říkal, že až do předvolání bude ve vazbě. Zavolají si tě.

Zírala jsem na zprávu, ale stále mi nedávala moc smysl.

Kde ve vazbě?

No kde myslíš?

Zatraceně, Calebe!

No, co jsi čekala? Že ho jen tak jednoduše pustí?

ANO! Stálo nás to tolik sil a vy jednoduše dovolíte Rosierovi, aby si ho odvedl?

Opět očividně dlouhé psaní. Pomalu jsem docházela k závěru, že Caleb používá jen jeden prst. Jeden, který mu brzy zlomím…

On ho nemá. Je u Rady. A než vyletíš z kůže, Casanova říkal, že existují pravidla.

Pravidla? Jsou to démoni!

A P. je členem jejich vládnoucí kasty. A ti mají privilegia, pokud sis toho ještě nevšimla.

Vzpomněla jsem si na toho šíleného řidiče válečného vozu na tržišti a na to, jak se mu všichni klaněli, i když jednoduše přejel všechno, co mu bylo v cestě. Ano, to jsem si všimla. Ale Pritkin byl napůl člověk, napůl inkubus, což mu moc respektu nepřinášelo. Rada si zřejmě pohrávala s představou, že vytře jeho otci zrak. Možná jsem měla prostě dobrý nos.

Jaká privilegia?“, vyťukala jsem.

Například, že ho nemohou zabít bez soudu.

No skvělé. Hned mi bylo lépe. Kdy to je?

Co?

Kdy bude?

Přestaň na mě křičet. Já nevím. Casanova si myslí, že by se to mohlo uskutečnit během pár hodin nebo dnů.

Jak se dozvím, kdy? Neměla jsem předplacené pekelné noviny.

C. říkal, že se to dozvíš. Teď jdi spát. Nebo aspoň nech spát mě!

No jasně, pomyslela jsem si a začala ťukat další zprávu. Ale Caleb byl tvrdohlavý, tak jako všichni váleční mágové. Buď to, nebo prostě vypnul mobil. Protože žádná odpověď už nepřišla.

Chvíli jsem ležela a pokusila se o to ještě jednou. A ještě jednou, a ještě jednou, protože jsem také uměla být tvrdohlavá. Nakonec jsem to vzdala, zadýchaná, protože dokonce i smskování mě unavovalo. Takže jsem tam jen tak ležela a místo toho jsem zírala na strop. Nic jsem nechápala. Celý týden jsem zoufale hledala řešení, jak se dostat k Pritkinovi. A když jsem toho konečně dosáhla – co se stalo? Přistál přesně tam, kde byl předtím, jen že teď na tom byl možná ještě hůř. Ale aspoň ho nechtěl zabít jeho otec!

A členové Rady se do toho neměli vměšovat. Očekávala jsem, že se budu potýkat pouze s Rosierem. Problémy s jeho Dvorem jsem předvídala. Ale nemyslela jsem na Radu démonů, ne víc než na veličinu v pozadí. Protože by se o to, zatraceně, neměli starat!

Ale tam dole teď bylo plno důkazů o opaku. A mě to připadalo prostě šílené. Proč by měla Rada vysílat očividně velkou část svých vlastních stráží, aby hlídali jednoho malého polo démona? A ještě k tomu inkuba? Člověk by si myslel, že je Pritkin nějaká Godzilla nebo něco podobného, tak jak se chovali.

No dobře, kdysi se pokusil jednoho z nich zabít. Ale protože ten někdo byl Rosier, kterého ostatní knížata i tak neměla moc v lásce, tak bych si myslela, že za těch pár desítek let je to přejde. Jeho otec se přes to očividně přenesl. A co se týkalo jeho spojení se mnou, no to byl vrchol. Kdy jsem Radě něco udělala? Jednou jsem jim dokonce pomohla, když jsme s Pritkinem bojovali proti jednomu prastarému démonu, který všude rozséval chaos a zkázu. Přiznávám, stalo se to zejména proto, že jsem nechtěla, aby mě dotyčný démon zabil, ale i tak. Nakonec to byl úspěch.

Takže, co se to tu, k čertu, dělo?

Podle toho, co říkal Rosier, to vypadalo, jakoby si démonská knížata vzala do hlavy, že já a Pritkin kujeme pikle a chceme skočit do minulosti, abychom je zničili. Což byla největší blbost ze všeho, protože od kdy skáču sem a tam a měním čas? Naopak! Snažila jsem se tomu ubránit i přes pár vážných pokušení. A pokud bych opravdu z pomsty vyrazila proti času, tak bych si vzala na paškál spíš staré bohy. Ne hromadu démonů, které jsem ani neznala.

Za předpokladu, že bych měla tu moc, kterou jsem neměla, čímž to bylo o to šílenější…

Bzučelo mi v hlavě. Bylo to stále horší, ale nebyla jsem si jistá, z čeho to bylo. Mohlo by to být vyčerpání. Mohlo by to být tím, že jsem od snídaně nic nejedla. Protože jsem neměla čas sníst něco z těch voňavých dobrot na tržišti. Mohlo by to být kvůli Radě, která sestávala z hejna paranoidních bláznů.

Ale věděla jsem, co musím udělat.

Vlny nevolnosti a motání hlavy se trochu uklidnily a já se rozhodla, že jsem už z toho zírání na strop unavená. Opatrně jsem vstala a doklopýtala ke komodě. Bože, jak mě všechno bolelo. Chvíli jsem se v ní hrabala, dokud jsem nenašla aspirin a poté jsem s ním vyrazila do koupelny pro vodu, protože v žádném případě na sebe nevezmu utrpení cesty do kuchyně. Marco se v poslední době často tvářil, jakoby nevěděl, co dělám, což bylo opravdu milé. Ale myslela jsem si, že by mohl být aspoň trochu zvědavý na tu hrdinskou bitvu, která se uskutečnila ve vzduchu.

Proboha, proč se to muselo stát? Proč se vždycky…

Zamrkala jsem. Oukej, možná, že ta koupelna byl špatný nápad. Protože to znamenalo, že jsem se uviděla v zrcadle. A jeden pohled stačil. Rychle jsem se podívala jinam. A místo toho zírala na obrovský obvaz, který mi někdo omotal kolem břicha. Minutu jsem tam jen tak stála a snažila si vzpomenout, proč mám břicho zamotané jako mumie. A poté jsem si vzpomněla: Allû, jehož neexistující tvář na mě zblízka zírala, zatímco mi rozštěpené okraje dírek po kulkách rozdíraly tělo. Najednou jsem se musela opřít o umyvadlo, ale ne, protože jsem se bála vzpomínek. Spíš kvůli pocitu naprostého zmatku. Věci, jako byla tato, se normálním lidem nestávaly. Dokonce ani těm méně normálním.

Hleděla jsem na svůj obraz v zrcadle, i když jsem se rozhodla, že to dělat nebudu, ale nepomáhalo to. Protože jsem neviděla sebe. Samozřejmě, že to částečně bylo kvůli již předtím zmiňované únavě. A také kvůli špíně, která na mě ještě stále ulpívala, protože nikdo mě nechtěl rozčílit, což by se stalo, kdybych se probudila a zjistila, že mě vykoupali jako miminko. Z toho samého důvodu mě také nesvlékli a nestrčili do jednoho z mých sexy pyžámek.

Takže jsem teď vypadala jako Kouzelná Jeannie, která si dala, dvoudenní voraz ve špatné společnosti. Přesto to všechno jsem se slabě usmála a ptala se sama sebe, co by řekl Caleb, kdyby uslyšel, jak jsem ho popsala. Pan K (korektní válečný mág), který se v pekle smál a výskal jako šílený.

„Jste stejně tak šílený jako ona“, řekl mu Pritkin. Možná byl. A možná jsem byla opravdu bláznivá. Protože mé oči v zrcadle vypadaly tuto noc jinak než obvykle. Nelišily se barvou nebo tvarem nebo něčím jiným. Prostě jinak. Jakoby viděly věci, které mysl za nimi trochu pozměnily.

Zašmátrala jsem v kalhotách, nebo aspoň v tom, co z nich zbylo, a pochopila, že to žádné hedvábí nebylo. Nepocházelo to od nějakého hmyzu nebo zvířete, které bych někdy předtím viděla. Nepocházelo to z této planety. Stejně jako špína, kterou jsem měla nalepenou na spánku.

Otřela jsem ji a na prstech mi vyvolávala zvláštní pocit.

Tři měsíce. Víc času od té doby, co mi Agnes poslala tu povzbudivou zprávu na můj počítač a čím to všechno začalo, neuplynulo. Zajímalo by mě, co by si Cassie z toho dne před třemi měsíci myslela. Co by řekla, kdybych jí vyprávěla, co jsem dnes viděla. Kdybych jí popsala, jak jsem jela válečným vozem skrz – jak tomu Caleb říkal? Růžovočervené město, staré jako sám čas? Nebo že jsem letěla na koberci vysoko nad cizokrajnou zemí, zatímco kolem mě explodovala kouzla jako ohňostroj? Nebo že jsem sledovala, jak se tři měsíce vyhoupnou na nebe, pod baldachýnem hvězd, které jsem ani neuměla pojmenovat…

Nebo že mě bude pronásledovat kníže démonů spolu s hromadou náladových strážců, a že budu skoro roztrhána jednotkou pomstychtivých golemů.

Nepotřebovala jsem hádat; věděla jsem, co by mi ta stará Cassie řekla. Úplně jednoduše: Utíkej. Zmiz, uteč, zdrhej, jdi někam jinam, kamkoliv, kde je to bezpečné. Ale to bylo ono, že? Žádné bezpečné místo už neexistovalo. Dříve, ještě docela nedávno, by mi tato myšlenka nahnala příšerný strach.

To i dnes. Samozřejmě, že mi to nahánělo strach. Nebylo to tak, že bych si užívala být honěna nebo mlácena nebo málem zabita…

Ale byly tu věci v tom mém novém životě… věci, kterých jsem si opravdu užívala. Nebo které mě naplňovaly úctou, nebo jako Caleb, které bych ráda prozkoumala blíž.

No to bylo jedno. Mračila jsem se na svůj obraz v zrcadle a spolkla tabletky. Nechápala jsem samu sebe a myšlenky se mi točily v hlavě dokolečka. Vrátila jsem se zpátky do postele.

Byla měkká a místnost se kolem mě i nadále pomaličku točila, dokud jsem nezavřela oči, aby to přestalo. Za minutku vstanu. Pokusím se vytáhnout z Casanovy nějaké odpovědi, například na otázku, jakým způsobem si mě Rada předvolá. Vykoupu se, protože, protože to určitě budu potřebovat. Zvážím, co z toho všeho budu vyprávět. Budu… budu…