THOAH - 20. kapitola

Překlad: Lucianna

Julie vystoupila ze sprchy v dolní koupelně, usušila se a oblékla včerejší oblečení, pak se zarazilav půlce pohybu, rozplétání zacuchaných vlasů, když ucítila kávu. Dveře koupelny se rozlétly a ona vyběhla do chodby, abyi našla Olivi a Ranu v kuchyni.

„Julie,“ řekla Olivie a objala ji. „Prosím, řekni, že jsi v pořádku.“ Odtáhla se a putovala pohledem k Juliinu čelu. „Mac mi říkal, že jsi stála v designové místnosti, když ta stěna vybouchla, a že jsi vypadala zaprášená a otřesená, ale nezraněná.“

Julie se dotkla malé boule na čele a usmála se, a rozhlédla se kolem, aby zahrnula i stejně ustaranou Ranu. „Solomon mě strazil na podlahu právě včas. Nezranila jsem se,“ ujistila je, odstoupila, jen aby ji Rana vtáhla do bouřlivého objetí.

„Och, zlatíčko,“ zašeptala Rana. „Musela jsi být…“ odtáhla se. „Ne vyděšená, určitě. Ne ty. Řekněme šokovaná.“

„Jo, šok je správně. Je to káva, co cítím?“

Rana došla k lince a vytáhla šálek ze skříňky. „Ne, je to dehet.“

„Ještě lépe.“ Julie šla k ostrůvku a nakoukla do boxů, jen aby zasténala, když začala vytahovat ven jídlo. „Och, díky lidi. Počkat,“ řekla a couvla a dívala se na pět krabic. „Tam je dost jídla pro dva lidi na pár týdnů,“ řekla a otočila se k ženám – které se obě najednou otočily pryč. Ale ne dost rychle, aby jí unikly jejich pohledy jedné na druhou, než najednou byly velmi zaměstnané naléváním kávy a mícháním něčeho na pánvi na sporáku.

Julie okamžitě běžela k bočním dveřím a zkusila je otevřít.

„Neplýtvej energií,“ zamumlala Olivie, došla k ní a vzala Julii za ruku, aby ji odvedla k jednomu z kožených křesel před krbem. „Dveře a okna se neotevřou… ach, pro tebe.“

„Ale vy je můžete otevřít?“

Olivie se usmála a zavrtěla hlavou. „Ne, abych tě pustila ven, to nemůžu.“ Posadila se ke krbu s povzdechem. „Nemůžeme… Víš…“ podívala se na Ranu pro podporu.

„Maximilian si myslí, že je lepší, když zůstaneš uvnitř,“ řekla Rana a podala Julii šálek kávy. Posadila se vedle Olivie. „Alespoň, dokud ty a Nicholas, nebudete mít pěkně dlouhý rozhovor.“

„O?“

„O magii,“ řekla Olivie.

Rana se natáhla a stiskla ruku své snachy. „Daly jsme našim manželům slovo, že necháme Nicholase, aby ti to vysvětlil,“ řekla se svým typickým veselým úsměvem. „Protože to tak má být.“

Julie zavrtěla hlavou. „Já opravdu nechci nic vědět. Opravdu.“

Olivie si odfrkla. „Příliš pozdě.“ Ale pak se taky usmála. „Ty už to víš.“

„Myslím, že víc, než jsi ochotná přiznat,“ dodala Rana.

„Je to ok, Julie,“ pokračovala Olivie a dotkla se její paže. „Není nic, čeho se bát. Vlastně, budeš ohromená.“

„Jo, no, magie zabila Sampsona a málem zabila Nicholase, včera v noci.“

„Ne,“ řekla Rana. „Spíš zachránila Nicholasovi život. A co se týká Sampsona, on…“

Dveře se otevřely a Carolina Oceanová, vběhla dovnitř. „Kde je?“ zeptala se, aniž by zpomalila, když zamířila ke schodům, a sebrala Bastet ze třetího schodu. „Och, zlato, musíš se tak bát,“ pokračovala, sebrala Ajaxe z posledního schodu a zmizela v horní chodbě.

Alec MacKeage zachytil zavírající se dveře nohou a vešel, nesoucí dvě krabice, které položil na ostrůvek, vedle ostatních, než zamířil do obýváku, když si sundal rukavice. Pohlédl ke galerii, pak se otočil a zavrtěl s úsměvem hlavou. „Připomeňte mi, abych ji nikdy nenechal řídit, když je jí řečeno, že je Nicholas zraněný.“ Zvážněl. „Jak mu je?“

„Dost dobře na to, aby stále představoval hrozbu,“ řekla Rana s povzdechem, „ale dost bolavý, aby se nějakou dobu nepostavil na nohy.“

Alec se začal znova ohlížet na galerii, ale zarazil se pohledem na Julii a vykulil oči překvapením. „Ty jsi Nicholasova roztomilá dáma?“ Znovu se usmál. „Neříkej mu, že se nás Peg stále snažila dát dohromady, než jsem potkal, Jane, ok?“

„Jane?“ zopakovala Julie.

Alec ukázal ke galerii. „Moje přezdívka pro princeznu.“

„Julie je nová ředitelka speciálních akcí, teď,“ vstoupila do toho Olivie.

Alecův úsměv se rozšířil, když přikývl a sundal bundu, kterou pak hodil na gauč. Pohlédl znovu ke galerii a vystřízlivěl, pak přešel k oknům a díval se na Bottomless. „Co Phantom?“ zeptal se tiše.

„Je známý tím, že se objeví o několik dní později, když je Nicholas donucen odejít bez něj,“ odvětila Rana stejně tak tiše. „To tvrdohlavé zvíře je stejně tak tvrdé, jak vypadá a chytřejší, než většina mužů.“

Něco jako jeho majitel, dodala si Julie v duchu, když foukla do kávy a konečně se napila. Ale tak, předpokládala, že výplod představivosti, je těžké zabít.

Z galerie se ozvalo hlasité odfrknutí. „Jsou sveřepější, než většina mužů,“ řekla Carolina, když šla ze schodů, nyní držící Solomona. „Konkrétně tito tři tam,“ dodala a pokývla k ložnici. „Já spěchám celou cestu z Pine Creek, v panice, abych viděla Nicholase a oni mě vykopnou.“ Zastavila se před Julií a její zamračení se změnilo v úsměv. „Ahoj. Ty musíš být Nicholasova roztomilá dáma.“ Postavila Sola na zem a natáhla ruku. „Jsem Lina, jeho oblíbená princezna.“

„Julie Campbellová,“ řekla Julie a také natáhla ruku – kterou ale nedostala zpět, když se Carolina vmáčkla ke krbu, mezi Olivii a Juliino křeslo.

„Takže,“ pokračovala ta krásná žena, když střelila rychlým pohledem na svou matku a Olivii, než věnovala Julii další úsměv, „hádám, že to znamená, vítej v naší malé magické rodině.“

Julie se zakuckala kávou, které se nervosně napila a vytrhla svou ruku zpátky, když vyskočila na nohy. „Díky. Já… pokud mě omluvíte, musím jít něco udělat s těmi vlasy, než mi uschnou takhle.“

„Cože?“ řekla Carolina, také se postavila a podívala se na svou matku.

„Nemyslím si, že Nicholas a Julie už měli svůj rozhovor,“ vysvětlila Rana, a také se postavila. Šla a zvedla malý kufr u dveří a zvedla ho, když Julie postavila svou kávu na linku. „Tady jsou tvé věci, co zabalila Trisha.“

„Děkuji,“ řekla Juliea donutila se neutíkat do chodby. Potichu zavřela a zamkla dveře koupelny, pak se otočila a opřela se o ně, s tichým zasténáním.

Vítej v naší malé magické rodině? Vážně? To by ji mělo vyděsit dostatečně i bez té magické části. Protože i kdyby jen polovina toho, co četla v Nicholasově knihovně, ty poslední tři týdny, byla pravda, Oceanovi by neměli… existovat.

Och jo; když jí chyběl ten velký silný chlap, každou buňkou jejího bytí a chtěla mu být blíž, Julie strávila svůj volný čas tady, v Nicholasově domě, sedící v jeho obrovském koženém křesle, které pod sebou nemělo nic než vzduch a pomalu se prokousávala jeho kolekcí bichlí – z nichž některé byl vážně starožitné, jak si nemohla nevšimnout – a které zaplnily police od podlahy ke stropu, na celé jedné stěně jeho pracovny. No, četla ty, které mohla, protože spousta těch starých knih, byla v řečtině a latině. Ale čím víc četla, tím víc zjišťovala, že přednášky, na které proklouzávala, se sotva dotkly povrchu nejrůznějších mytologických božstev.

Julie vyskočila, když se dveře za ní, otřásly. „Jules, pusť mě dovnitř.“

Otevřela dveře a pak klopýtla dozadu, když Peg vběhla dovnitř a hodila paže kolem ní. „Ó můj bože, jsi v pořádku?“ řekla Peg a bouřlivě ji objímala. Natáhla se a sáhla na malou bouli na Juliině čele. „Řekni, že jsi v pořádku.“

„Je mi fajn.“

Peg ji znova objala. „No tak, vítej v magii.“

Julie se odtáhla pryč. „Ó můj Bože, ty taky?“ přimhouřila oči. „Jak dlouho to víš?“

Peg sklopila pohled a tváře jí zčervenaly. „Um, od té doby, co jsem si vzala Duncana.“ Vzhlédla s pokřiveným úsměvem. „A jeho hora mě praštila přes zadek.“ Znovu Julii objala. „Zatraceně, umírala jsem touhou, ti to říct. Byla jsem tak vzrušená to ráno na lodi, že jsem se málem počůrala, když jsi řekla, že jsi spala s Nicholasem,“ zašeptala, „protože jsem věděla, že je to jen otázka času, než mezi námi znovu nebude žádné tajemství.“

Julie si opřela čelo o čelo Peg. „Ok, tak hádám, že bych ti měla říct to svoje,“ zašeptala zpátky. „Jsem pět týdnů těhotná.“

Peg s vyjeknutím couvla – jen aby si připlácla ruce na pusu, když se podívala do chodby a zavřela dveře koupelny bokem. „Ó můj Bože,“ řekla za rukama, její velké, modré oči zářily vzrušením. „Och, Jules,“ vyjekla a znovu ji objala. „Konečně. Um, chceš vědět další tajemství?“

„N-ne.“

„Jsem taky těhotná.“

Julie ustoupila a zírala na ni.

Peg přikývla. „Pět nebo šest týdnů. Naše vlčí smečka se rozrůstá; Carolina, ty a já.“ Zahýbala obočím. „Teď už jen potřebujeme zbouchnout Olivii a naši velcí, děsiví muži, mohou chodit okolo s nafouknutými hrudníky, pyšní na sebe, jací jsou to hřebci.“ Odfrkla si. „Ale až tohle konkrétní vyleze, dám si znova podvázat vaječníky, dám si IUD, donutím Duncana k vasektomii a nakoupím akcie továrny na kondomy. A jestli i tak otěhotním, tak…“

Peg přestala mluvit a obě vzhlédly, když slyšely, Nicholase velmi výstižně říct Macovi, co si může udělat.

A tak Julie mohla říct, že diskuze od toho okamžiku šla k čertu. „Omluv mě,“ řekla a otevřela dveře. „Mám tu něco k úklidu.“

„Počkej,“ řekla Peg se zalapáním po dechu, a dobíhala ji chodbou. „Nemůžeš – Olivie. Rano. Carolino. Zatraceně, Duncane,“ pokračovala vyděšeně, když Julie vyběhla schody. „Musíme ji zastavit.“

Když rázovala podél galerie, viděla Carolinu, jak zastavila Peg a pak jí věnovala široký úsměv. „Pojď,“ řekla Julie Solomonovi, který stál v chodbě, a rozrušeně švihal ocasem. „Pokud věci nepůjdou dobře, prostě si mysli, že jsou to psi.“ Vešla do ložnice, aniž by zaklepala a způsobila tak, že ti dva velcí, děsiví muži vedle postele, se otočili a velký, děsivý muž v posteli, zaklapl pusu uprostřed vrčení a také jeho oči, se vykulily překvapením.

„Promiňte, pánové,“ řekla Julie, když Sol vyskočil na postel a rozkročil se nad Nicholasovýma nohama. „Ale ten, kdo příště zakleje, bude mít pusu plnou mýdla,“ řekla speciálně k Nicholasovi, než sklouzla pohledem na ty dva, zjevně omráčené Oceanovi. „Omlouvám se, ale budete se muset vrátit, až se bude cítit méně útočně – řekněme asi za týden.“

„Máte představu, jak je tohle vážné, paní Campbellová?“ zeptal se Titus. „Je zcela nezbytné, abychom zjistili, kdo byl za tím útokem a proč.“

„Dnes,“ vyštěkl Mac, „protože za týden, může být pozdě.“

„Opravdu si myslíte, že on to neví?“ řekla Julie, ukazujíc na postel, když vybojovala svůj ledový klid. „Pokud nemáte odpovědi, které chcete, je to buď proto, že je nemá, nebo proto, že vám je nechce dát. Ať tak či tak, je to marné plýtvání časem.“ Odstoupila stranou, čím otevřela cestu do chodby. „Dejte mu čas popadnout dech a bude mnohem vstřícnější, jakmile bude mít šanci, posoudit, co se stalo.“

Oba muži ztuhle stáli, starší Oceanus se tvářil, jako by právě spolknul citrón a Mac si ji zkoumavě prohlížel.

„Myslím, že dveře se pro vás otevřou,“ řekl Nicholas do ticha. „Pánové.“

Titus vyšel ven, aniž by se ohlédl, ale Mac se otočil k posteli. „Pro boha, Nicholasi, uvádíš nás všechny do…“

„Já vím, kde je moje loajalita,“ řekl Nicholas tiše. „A ty?“

Mac zaváhal, pak se konečně otočil a tiše vyšel z místnosti; Julie ho právě tak tiše následovala.

„Julie.“

Zastavila se ve dveřích a ohlédla se, aniž by něco řekla.

„Tohle už znovu nedělej.“

Přikývla. „Pokusím se,“ řekla, zavřela dveře při zvuku jeho povzdechu, což doplnila svým, když se opřela o zeď.

Svatý Háde, bude potřebovat další sprchu, byla jeden pot. Protože na mou duši, napůl čelala, že Mac pošle ji, někam s úderem hromu. Stála opřená o zeď a dívala se na pět koček, zírající zase na ni, jak všichni poslouchali tiché mumlání dole, otevření vchodových dveří a kroky na boční verandě. Několik dveří aut se zavřelo a motory nastartovaly, a během méně než tří minut, byl dům znova tichý.

Julie sešla dolů, zapnula sporák, aby ohřála domácí hranolky, které dělala Olivie, a pak zamířila do koupelny. Když viděla, že jí vlasy uschnuly ve zmatku, nastříkala na něj kondicionér, pročesala je velkým kartáčem, pak zapletla do copu – když uvažovala, jestli polovina důvodu, proč Titus a Mac odešli bez hádky, nebyl to, že vypadala jako divoká a šílená čarodějnice, která je připravená je proměnit v ropuchy, nebo něco takového.

„Vítej v magii,“ zamumlala, přehrabujíc se v toaletní tašce pro kartáček na zuby. „Jo, no, slečno Margaret Conroyová, teď už se necítím tak špatně, že jsem držela své těhotenství v posledním ročníku, v tajnosti, když vidím, jak jsi mi nikdy neřekla, že sis vzala zatraceného…“ Co? Čaroděje? Černokněžníka? Kouzelníka? A co sakra Peg myslela tím, že jí jeho hora, poplácala po zadku?

Julie se posadila na toaletu. Tak co z toho je Nicholas?

No, kromě toho, že je otcem jejího dítěte.

A pak co přesně z toho, je jejich dítě? Proboha, právě si zvykala být zamilovaná; teď si měla zvyknout milovat magického… válečníka?

Ne, ne magického – mýtického.

Ještě lépe – ze zatracené Atlantidy.

A co jsou Titus a Maximilian Oceanové? Šéfové, zjevně, když to vypadá, že se jim všichni podvolují.

No, kromě Nicholase, protože to nevypadalo, že dostanou od něj informace, které chtěli, takže nemůže mít zase tak moc strach z magie.

Och jo; opravdu se ho nepotřebuje na nic ptát, protože několik velmi starých, ručně psaných knih, které našla v Nicholasově knihovně, překvapivě – nebo magicky? – psané ve staré dobré angličtině, zmiňovaly Tita Oceana velmi detailně. Spíš série deníků, než skutečně historické knihy, chronologicky zaznamenaly Titovu rebelii proti Bohům, od jeho postavení Atlantidy, přes ukrytí Stromů Života, které vypěstoval, aby nesly celé vědění a udržení svobodné vůle lidstva, až po ponoření ostrova do moře, když bohové zjistili, co dělá.

Julie nepochybovala, že magie, kterou Titus – a jeho syn – očividně ovládali, byla dobrá; jen, že některé záznamy v knihách, ukazující, jak daleko byl ochoten zajít v zájmu ochrany Stromů, byly naprosto jasně… děsivé.

A ačkoliv nebyl zmíněn jménem, bylo nepochybné, kdo bylo to dítě, které bylo vyplaveno na pláž Atlantidy, stalo se válečníkem a bylo Titem posíláno na mise, jako jeho… prodloužená ruka.

Jo, hluboce se zamilovala do velkého, silného, mýtického hrdiny.

Julie se postavila a uklidnila dech a začala si čistit zuby. Takže co když Nicholas cestoval časem, na svém výplodu představivosti, aby udržel lidstvo v bezpečí? Dokonce i hrdinové potřebují místo k přistání. Krb, ke kterému přijdou, děti, které by houpali na kolenou a šílenou ženu, se kterou by se divoce a vášnivě milovali?

Julie šla do kuchyně, odtáhla hranolky stranou a rozbila několik vajec do pánve. Ne, otázka nebyla, jestli by mohla bý ona pro něj, tím místem k přistání, ale jestli se mohl Nicholas hluboce zamilovat do ní? Mohl jí říct, že nemít orgasmus během jejich milování, není problém, ale jak dlouho, než začne být frustrovaný a nakonec dotčený, že nereaguje na něj, jako normální žena? Čtyři nebo pět let možná, než se začne poohlížet po někom, kdo může, vzhledem k tomu, že Clayovi to trvalo jen tři.

Ale tak, Nicholas nikdy nemluvil o lásce, ne?

Julie shrnula vejce a brambory na talíř, s odfrknutím. Žádný muž neprohlašuje nehynoucí lásku k ženě, kterou zná dohromady deset dní. Nalila sklenici pomerančového džusu, nakrájela jablko a pomeranč na klínky, namazala několik krajíčků chleba arašídovým máslem, a udělala hrnek kávy. Rozhlédla se po něčem, na čem by to všechno odnesla, vyprázdnila jeden box a naplnila ho Nicholasovou snídaní, pak zamířila nahoru v naději, že plné břicho by mohlo zastavit jeho vrčení na ni.

Kromě toho, že když se vkradla do pokoje – následovaná pěti stejně váhavými kočkami – našla Nicholase spát, se Solem, nacpaným v jeho podpaždí a hlavou položenou na jeho rameni. Ten velký ušatec sotva otevřel jedno oko, když ostatních pět koček tiše skočilo na postel a následně hledalo své vlastní pohodlné místo podél Nicholasových nohou.

Julie vyndala všechno z boxu a položila to na noční stolek, zaváhala, pak něžně zvedla jeho ruku a položila ji na postel. Roztřeseně se nadechla, její pohled se toulal přes jeho výrazné lícní kosti a lehkým strništěm zastíněnou čelist, jeho rty, uvolněné ve spánku, jeho… Nikdy si nevšimla jeho dlouhých řas – nejspíš proto, že vždycky byla příliš zaujatá těma překrásnýma, nebesky modrýma očima. Přejela palcem přes hřbet jeho otlučené ruky, a položila druhou ruku na jeho hruď.

„Och jo, rozhodně máš srdce hrdiny, velký chlape,“ zašeptala. „Tolik jsi mi chyběl,“ pokračovala, natáhla se a odhrnula pramen vlasů z jeho čela, a usoudila, že se jí líbí, jak ta větší délka zjemňuje jeho ostře řezanou tvář. „A měla jsem strach, že když jsem konečně našla odvahu tě milovat, možná se nevrátíš zpět.“ Znovu se roztřeseně nadechla. „Slib mi, se vždycky vrátíš a já slíbím, že mi nebude vadit to tvé staromódní ukazování svalů.“

Když chtěla podepřít jeho rameno s modřinami, Julie sáhla za Sola pro druhý polštář, jenže když ho zvedla, vyklouzl z povlaku kousek nějakého šperku. Opatrně nacpala polštář pod paži ruky, kterou držela, pak sáhla za Sola znova a zvedla to, co vypadalo jako pánsky vypadající brož, která byla větší, než její dlaň.

Ten kousek byl těžký už jenom svou velikostí, vyrobený z toho, co považovala za bronz, s intarziemi matného stříbra a třemi velkými drahokamy, které neuměla snadno identifikovat. Horní kámen mohl být safír, tak hluboce modrý, jako Nicholasovi oči; prostřední mohl být smaragd, předpokládala; třetí kámen byl celý černý, ačkoliv se zdálo, že se na slunci třpytí.

Byla v pokušení nazvat ten kousek starožitným, spíš než jen jednoduše starým, kromě toho, že ta práce s kovem byla úžasně složitá. Julie se mračila na stříbrem vykládaný strom, rozprostření po horní polovině – pak sledovala kořeny, které se táhly kolem třech výrazných kruhů  na spodní polovině – kratší kořeny směřovaly k modrému kameni, těsně pod kmenem, jeden kořen běžel k zelenému kameni v prostředním kruhu a nejdelší hořen se ovíjel kolem černého kamene.

Znala ten strom, když ho viděla – nebo nějaký velmi podobný – velmi nedávno.

V jedné z Nicholasových knih, možná? Ten kousek vypadal, že je ze severní Evropy. A pokud si pamatovala dobře, ten strom byl… „Yggdrasil,“ zašeptala, když přes něj přejela prstem, „severské ztvárnění stvoření světa, Odinem a jeho bratry, Viliem a Véem, z těla zlého mrazivého obra, kterého ti tři bohové zabili.“

Julie otočila brož, aby našla zvýšenou štěrbinu pro široký kožený popruh, jen popruh by nešel zeshora dolů, ale jakoby šikmo přes mužskou hruď. Horní dva kameny procházely skrz kov a byly broušené, aby chytaly světlo, ale ten spodní, černý kámen, byl sice také skrz, ale byl hladký. Studovala slovo, vyleptané v kovu, v horní části zadní strany brože, ale přestala sledovat centimetrová písmena, když si uvědomila, že jsou plná zaschlé krve.

SALOHCIN. To bylo ono; jediný nápis na celé broži.

Julie si povzdechla, a chtěla ho dát na noční stolek, ale zastavila se v půlce pohybu, když si vzpomněla, že viděla tu brož položenou tam, včera večer. Podívala se na Nicholase, jeho jeho rysy zjemnělé spánkem. Našel Rowan ten kousek, když ho svlékal, umyl ho od krve a položil ho na stolek, než odešel a Nicholas ho strčil do povlaku polštáře, dnes ráno, aby ho schoval před Oceanovými?

Věděl, co znamená Salohcin? Bylo to něčí jméno, nebo místo?

Julie opatrně strčila brož zpátky do povlaku polštáře, nacpaného pod Nicholasovou paží, pak vytáhla přikrývku, co nejvýš mohla, aniž by vyrušila kočky. Postavila se a políbila ho na tvář, a pak tiše pošeptala do jeho ucha, „Doufám, že zvládáš překvapení stejně dobře, jako meč, protože mám pár takových, která tě srazí na kolena.“

Znovu ho políbila na tvář, poplácala Sola, pak se narovnala. „Hodná holka, Eos,“ řekla, když přešla podél postele, aby tu malou šedivou, stočenou mezi Nicholasovýma nohama, poškrábala. „A Sněhová vločko,“ dodala a pošimrala tu bílou pod bradou. „Jděte na to a zavrňte mu ukolébavku. A vy ostaní, pošlete mu léčivé vibrace, protože není lepšího léku, než bezpodmínečná láska.“

Julie tiše vyšla z místnosti a přivřela dveře, aby Ajax mohl ven – což nejspíš bude muset, během příští hodiny, nebo dvou. Sešla schody a zastavila se u ostrůvku, ale pak pokračovala do Nicholasovy pracovny, když si uvědomila, že ty krabice s jídlem nikam nepůjdou, stejně jako ona. Přišla ke stěně s policemi plnými knih a začala hledat knihy, které si pamatovala, že viděla, o severské mytologii – které se neobtěžovala číst, protože z nějakého hloupého důvodu, byla víc zvědavá na řecké bohy.

*****

Nicholas sledoval, jak se dveře přivírají, a odhadoval, že vyřešil jednu záhadu. Julie se neptala na žádné otázky o tom, co se stalo minulou noc, protože si pomalu dávala dohromady odpovědi sama, na vlastní pěst.

Usmál se, a uvažoval, proč ho to překvapuje, vzhledem k tomu, že jí nechal úplný přístup do svého domu. A s vědomím její náchylnosti k ponořování se do knih, povalujících se okolo, dal si čas s vytažením svých moderních překladů nejzajímavějších spisů, z jejich skrýše ve sklepě, než odešel a náhodně je vložil do své knihovny.

Sledoval skrz pootevřené oči, jak studovala medailon, který stáhl z toho bastarda, co je napadl a byl poslán, aby ho zabil – místo toho, jeho rána zabila Sampsona. A přesně jako on, Julie poznala Yggdrasil, severský Strom Života. Nicholas se znova usmál, když cítil Julii v dolní pracovně, jak prochází knihy a uvažoval, že příštích několik dní, bude vskutku zajímavých. Odtlačil Sola a opatrně se posadil, s bolestným zasyčením, pak vytáhl medailon z povlaku polštáře a dal ho na přikrývku vedle sebe, než zvedl talíř s vejci a bramborami.

Ne, bude to velmi zajímavých, několik tisíc let.