S&S - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dojde ke svedení či nikoli? A pokud ano, tak kdo koho vlastně svede?                    Sinnel

„Kde jsou dneska večer tví strážci?“ zeptal se Theo.

Evelina byla zabořena v sedadle spolujezdce. „Řekla jsem Adrianovi, že mířím do obchodu koupit něco nezdravého. Na ulici mě nehlídají.“

„Vážně?“

„Jo, Adriano jim občas řekne, aby se stáhli.“

Theo zavrtěl hlavou. „Bože. Zbyteční. To je přesně to, čím jsou.“

Možná. Ale Evelina vyklouzla, aniž by si toho někdo všiml.

„Minulou neděli jsem tě v kostele neviděla,“ řekla Evelina.

Koutek Theových úst se škodolibě zvedl, nicméně nespustil oči z cesty. „Vážně si myslíš, že když se teď dějí všechny ty nesmysly, půjdu do kostela?“

„Dovol, abych se tedy opravila.“

„Prosím.“

„Nevšimla jsem si tě v kostele už od doby, kdy byl pohřeb tvého bratra.“

Theo se v sedadle řidiče napjal. Volant svíral tak pevně, až měl bílé kotníky u prstů. „Tuším, že na to nejsem připraven.“

„Chápu.“

Odpovědí jí bylo zasmání.

„Ne, Eve, nemyslím si, že to chápeš. Mám pár věcí, které je potřeba dodělat, a až se vrátím zpátky, byl bych rád, aby se moje zpověď odehrála v jednom dlouhém sezení a nebyla ve třech či čtyřech sezeních. Navíc zpověď je určena pro ty, kteří si nepřejí opakovat své hříchy. Moje jsou takové, které neskončí, dokud neskončí i ostatní.“

Když si Evelina přebírala jeho slova, nakrčila obočí. Mluvil tak upřímně. Jako by o tom už nějakou dobu přemýšlel.

„Mluvíš o mém otci?“

Theo po ní koutkem oka střelil ostrým pohledem. „A pokud ano?“

Evelina pokrčila rameny. „Podívej se po někom jiném, na kom záleží, Theo.“

„Tobě na něm záleží. Věř mi, že ano. Dokonce i k lidem, které nenávidíme, vždy cítíme určité sympatie. I kdyby jen trochu. Bez ohledu na to, jak moc cítíš, že je tvůj otec špatný, je stále krví tvé krve, stále je to on, kdo tě stvořil a stále ho miluješ, Eve. Je to prostě takhle jednoduché.“

„V posledních měsících se o mou matku moc nestaral.“

Theo pomalu vydechl. „Ty nejsi Riley. On není tebou.“

„To je to, co cítíš ohledně svého bratra nebo strýce?“

„Hmm?“

„Tvůj bratr a strýc. Byl sis blízký s Benem, ale ne s Dinem. To je to, co ohledně nich cítíš? Sympatie, které jsou k jednomu větší, ale stále jsou tam svým způsobem i pro druhého?“

Theovy ruce sevřely volant ještě pevněji. „Ptáš se na hodně otázek.“

„Jsem zvědavá holka.“

„Žena.“

„Cože?“

„Jsi žena, ne holka. Holkou jsi přestala být už před lety, Eve.“

Evelina se na svém sedadle zachvěla. Díky stínům pouličního osvětlení Theovy rysy potemněly. Nemohla skrýt svou reakci, i kdyby chtěla. Už jen to, jak jeho hlas klesl k nižší kadenci a jak jí věnoval další tichý pohled, který říkal, že viděl, jak moc byla ženou a ne dívkou. Stačilo to, aby Evelina pocítila bolest.

A vlhko.

„Řekl jsi to záměrně,“ obvinila ho Evelina.

Její hlas byl slabý.

Nebo nažhavený.

Theo zvedl obočí. „Prosím?“

„Tohle… to… právě to,“ donutila se Evelina říct, zatímco směrem k němu mávla.

Theo se sám pro sebe zasmál. „Zlato, nemám ani ponětí, o čem to mumláš, ale v pohodě. Tuším, že ať už se jedná o cokoli, udělalo tě to šťastnou.“
„Přestaň s tím. Udělal jsi to schválně, Theo. Abys mě rozptýlil.“

Jazykem si navlhčil rty a rukama hladce klouzal po volantu, protože právě projížděl další zatáčkou. Evelině vyschlo v krku. Řídil auto s lehkostí, i když se ve skutečnosti jednalo o Stingray, který měl pod kapotou motor pekelné síly. Nedokázala zastavit své myšlenky, které ji, zatímco řídil, napadaly jedna za druhou.

Takhle se dotýká i ženy? Jaký je dotek těch rukou, když popadnou tak silně, až to bolí? To je tak, jak by se dotýkal mě?

Bože.

Evelina se hlasitě nadechla a svou pozornost se snažila zaměřit kamkoli jinam, jen ne na Thea DeLuca.

„Eve?“

„Co?“

Evelina měla co dělat, aby ignorovala teplo mezi nohama a chvění ve svém hlase. Dokonce se naprosto odmítala podívat na Thea, dokud se jí nepodaří přestat myslet na to, co by mohl udělat s jejím tělem se svýma rukama, zatímco řídil.

Hned teď na to přestaň myslet.

„Svým způsobem v tom byl záměr,“ přiznal Theo.

„Věděla jsem to!“

Theo se zasmál temným nádherným zvukem, který se zabořil přímo do Evelinina nitra. „Takže se můžeš ukázat ve striptýzovém klubu, kde hledáš muže a celou tu dobu si užívat show, ale nedokážeš s ním strávit třicet minut sama v autě, aniž by tě neuvedlo do rozpaků? To je trochu podivné.“

„To není,“ odvětila Evelina vášnivě. „A dobře víš, že to není to samé – my nejsme to samé.“

„Ano?“

„Ne.“

Theo zajel s autem ke kraji silnice, zaparkoval a bez varování si rozepnul bezpečnostní pás. Pak se pomalu a grácií otočil čelem k Evelině. Připomínal jí tím predátora, který možná dokáže lapit svou kořist jen pohledem.

„Pak to řekni, Eve.“

„C-co?“

Proč jen měla tak zatraceně sucho v krku?

„Řekni mi, co je na nás tak odlišného. Rád bych to věděl.“

Když ji Theo sledoval jen pod osvětlením v autě, jeho hnědé oči byly prakticky černé. Nebyli daleko od místa, kde nechala zaparkované své auto. Možná jen blok nebo dva. Teď jeho vlasy vyčesané nahoru k jedné straně (něco alá https://obrazky.seznam.cz/?q=side-crop%20peaked#utm_source=slovnik.seznam.cz&utm_medium=link&utm_campaign=lista&id=86bf33dec96d4455) vypadaly o trochu víc rozcuchané, než obvykle. Jako kdyby si je možná prohrábl prsty.

Byl ve stresu?

„Proč?“

„Ty víš,“ řekla Eve a snažila se z tónu svého hlasu odstranit ten sexuální náboj „… před chvílí bych se tě pravděpodobně zeptala, zda do tvých vlasů nezajela prsty některá z dívek, protože vždycky vypadáš, jako bys právě někoho ošukal.“

Theovy rty se stáhly do úzké linky. „Mmm.“
„Jo, a všechno to kouzlo, které máš, je možná dobré k tomu, abys odlákal pozornost ostatních od toho, co nechceš.“ Evelina si na svém sedadle poposedla, takže teď se zády tiskla ke dveřím a mohla sledovat i ona jeho. „My všichni máme zdi, za kterými držíme ostatní lidi, a já si myslím, že tvé charisma je rozptýlení, které využíváš. Ty dovolíš lidem, aby se dostali blízko, ale jen tak blízko, jak ty sám chceš.“

„Zajímavé,“ řekl Theo. „Ale co na tom záleží?“

„Nezáleží. Ne nikomu jinému. Ale možná, že já chci vědět, proč to děláš i mně.“

„Nedělám.“

„Lháři,“ zašeptala Evelina.

Theo krátce střelil pohledem kolem sebe, pak se znovu usadil ve svém sedadle a zapnul směrovku auta. Evelina mu to nemohla dovolit. Byl to jen další jeho úhybný manévr. Dřív, než si skutečně uvědomila, k čemu se chystala, se natáhla a popadla ho za zápěstí ruky, kterou svíral volant.

„Přestaň,“ požadovala.

Svaly jeho ruky pod jejím dotekem nadskočily. Popadla ho pevněji a jeho zápěstí stiskla.

Byl to jen mžik.

Jen mžik… Evlina zjistila, jak byla hrubě odtlačena zpátky na dveře. Nebolelo to, ale bylo to šokující. V Theově vzteklém, tmavém pohledu nebylo nic sladkého. Čelist měl pevně zaťatou, svíral zuby. Když Evelina vydechla, na špičce jazyka mu zasyčel tiché zaklení.

Nechala ho být.

Theo tvrdě polkl a znovu se opřel do svého sedadla a druhou rukou si v kroužcích mnul zápěstí. Její malý stisk mu ve skutečnosti nemohl nijak ublížit, ale i tak se v jeho rysech zračila bolest.

„Já se… omlouvám,“ vydechl Theo.

Evelina vytřeštila oči. Srdce jí bušilo jako o závod.

Co se právě stalo?

„To je v pořádku,“ řekla Evelina.

„Nikdy se mě takhle nedotýkej. Nikdy.“

„Ne tam nebo vůbec?“

Theova ramena ztuhla.

Nebylo to poprvé, co si Evelina všimla Theova podivného smutku či toho, že pokaždé, když ztichl či byl vytažený jistý předmět hovoru, si mnul zápěstí. Téma jako jeho bratr nebo strýc.

„Theo,“ řekla Evelina jemně.

Se zavřenými očima se nadechl. Pak se zadíval z čelního skla na silnici. Zlost byla pryč, ale zároveň i všechno ostatní. To jediné, co v Theových pohledných rysech zbylo, byl chlad a prázdný výraz. Znovu sevřel volant a auto se zařadilo do silničního provozu.

„Theo, tam nebo vůbec?“ zeptala se znovu.

„Tam.“

„Dobře.“ Evelina si tu informaci uložila na později. „Proč?“

„Protože to nemám rád. Vůbec,“ řekl ostře.

„Všimla jsem si, že si ho hodně mneš. Zeptala jsem se a -“

„A já ti řekl, že to nebolí. Jen to prostě nemám rád.“

Jako neřest, uvědomila si. Používal to jako neřest. Nebo možná vzpomínku. Evelina přemýšlela, co Theo skrýval.

„To je proč, Eve.“

Evelina ho ostražitě sledovala. „Proč co?“

„Nerandím.“

Ta slova mohl klidně skrz zuby vyplivnout. Ani na okamžik nespustil svůj intenzivní, hořící pohled z cesty. Evelina za to byla vděčná, protože si byla jistá, že pokud by se otočil na ni, jistě by ji jeho pohled bolel.
Evelina zmateně zamrkala. „Vůbec?“

„Ne.“

„Jednorázovky jsou něco jako randění,“ řekla Evelina. „Myslím tím svým způsobem.“

„Svým způsobem,“ zopakoval. „Jen pokud je vyhledáváš a šukáš s tím samým člověkem.“

„A to ty ne.“

Theo se přikrčil. „Nevadí mi mít kolem tucet žen. Nevadí mi jejich sladké řečičky nebo ohledně mých vztahů s těmi ženami nechat lidi věřit, čemu chtějí. Je mi to prostě jedno.“

Evelina si odkašlala. Cítila se mnohem nejistěji, než kdy dřív. „Proč?“

„Protože pak nemusím vysvětlovat, proč i když je mi už dvacet sedm, ještě nemám přítelkyni nebo manželku, nemluvě možná o pár dětech, které by se mi batolily pod nohama. Nemusím vysvětlovat, proč tyhle věci nechci. Lidé na mně místo toho vidí to, co chtějí vidět a dělají si z toho své vlastní závěry. Jsem víc než v pohodě s tím, abych je to nechal dělat.“

„Theo -“

„Proč jsi mě dneska večer přišla hledat?“ zeptal se ostře. „Proč?“

„Řekla jsem ti to.“

„Spousta keců.“

„To teda ne!“

Theo se díval z čelního okna a mračil se. „Myslím, že ano. Nevím, co jsi hledala, když jsi za mnou přišla, ale hledej někde jinde, princezno. Tady to nenajdeš.“

I když se na ni nedíval, Evelina mu mračení oplácela. „Ty jsi mě, Theo, vyhledal jako první. Vzpomínáš si? Několikrát.“

„Pitomost,“ vyplivl Theo.

„Tvoje nebo moje.“

„Moje. Samozřejmě.“

Evelina si nad celým průběhem hovoru povzdechla. „Víš ty co? Skončila jsem.“

„Není nic, co by šlo skončit.“

Špatně.

Tak se mýlil.

„Něco je,“ řekla Evelina tiše, založila si ruce na prsou a sledovala budovy, které míjeli. „Něco bylo.

„Abys mohla něco skončit, Eve, nejdřív s tím musíš začít.“

„Ty jsi se mnou začal!“

Theova ruka silně praštila do volantu. „Ty to nechápeš, že? Na to, abych ti něco dal, nejsem na správném místě ani ve správném duševním rozpoložení. A i kdybych si myslel, že jsem byl, i tak bych nemohl. Choval jsem se pitomě, stejně tak jako můj zasraný bratr. Skrýval jsem špatné věci a v noci se držel mimo světla. Nechci to dělat, Eve. Poohlédni se jinde.“

„Nepřišla jsem nic hledat!“

„Ano, přišla,“ řekl Theo ztěžka. „Přišla, protože jsi dneska v noci přišla ke mně. Tohle nedělej. Tohle nemůžu, Eve.“

„Nerozumím.“

„Samozřejmě, že ne. Princezna, vzpomínáš?“

„DeLuca principe. Není to tak, jak ti říkají?“

Theo se temně a nenávistně zasmál.

„Jo. A král by mě měl zamknout ve věži, Eve.“
Dřív, než mohla Eve odpovědět, Theo sám pro sebe zaklel a zhasl světla Stingraye. Auto s trhnutím znovu zajelo k okraji silnice.

„Kde jsi říkala, že jsi nechala své BMW?“ zeptal se.

Evelina sledovala Theův pohled a všimla si červených, modrých a bílých světel, která blikala a odrážela se o budovu bloku. Policejní auta – podle množství světel, která sem přicházela, jich muselo být víc než jedno – ale z jejich pozice nemohla být vidět.

„Eve?“ zeptal se Theo.

„Zaparkovala jsem na místě s dvaceti čtyř hodinovou možností parkování, kde se neplatí parkovné a nehrozí riziko odtažení.“

„Tam, odkud vycházejí ta světla.“

Evelina přikývla. „Jo.“

„Sakra.“

„To je špatné, že?“

Theo se ušklíbl. „Ne, to je dokonalé. Dokonce skvělé.“

„Sarkasmus ti fakt nesluší, Theo.“

„Lhářko. Když jsem arogantní kretén, vypadám zatraceně dobře a všichni to ví.“

Evelina se ani neobtěžovala s tím, že by to popřela. Protože když se choval jako kretén, vypadal dobře. Dobře, vypadal dobře pořád.

„Sklapni, Theo,“ zamumlala Evelina. Nebyla ochotná dopřát mu poslední slovo.

Když potřásl hlavou, na rtech se mu objevil náznak úsměvu. „To je to jediné, co umíš?“

„Pro teď.“

Theo rozsvítil světla Stingraye a znovu se s ním tiše vrátil na silnici.

„Co děláš?“ zeptal se.

„Klídek.“

„Theo -“

„Eve, seď tam a buď zatraceně zticha.“

Když se blížili k místu, odkud vycházely blikající světla, nechoval se tak, jako by se něco dělo. Na konci ulice stála policejní auta a poblíž byli ve skupinkách policisté. Kolem bloku bylo shromážděno pár lidí a sledovalo ulici.

Evelina si nemohla pomoc. Když Theo auto zpomalil, předklonila se a sledovala cestu. Pokud jí už předtím srdce bušilo jako o závod, tak teď měla pocit, jako že se jí právě chystalo vyskočit z hrdla.

„Ach můj bože,“ zašeptala Evelina.

„To je tvé auto?“ zeptal se Theo.

Bylo.

To bylo její auto, chtěla mu říct.

Teď vypadalo jako černý, zkroucený kov. Stále se z něj kouřilo. Co se sakra stalo?

Evelina pohledem přejela po lidech na ulici, ale jejich tváře neregistrovala. Tohle nemohl být náhodný útok. Ne, na její auto. A podle toho, jak to vypadalo, to byla docela velká rána.

Když si policejní důstojník všiml, že Theovo auto zpomalilo, odlepil se od své skupinky a vydal se směrem k nim. Theo šlápl na plyn a auto zrychlilo tak, že Evelinu znovu přitisklo do jejího sedadla.

„Promiň,“ zamumlal Theo.

„To je v pořádku.“

Nebylo.

Nic nebylo v pořádku.

„To bylo moje auto,“ řekla otupěle.

„Vypadá to tak.“

„Nikdo nevěděl, kde jsem byla, Theo.“

„To jsi říkala.“

„Kam jedeme?“

„Pryč odsud.“ Theo si promnul spánek. „Máš zapnutý telefon?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„GPS,“ vysvětlila.

GPS stejně tak, jako bylo v jejím autě. To, co její otec rád využíval, aby ji sledoval. Evelina nemohla dýchat. Udělal tohle Riley? Proč by to dělal, pokud to vůbec udělal on?

Přišlo jí těžké obviňovat z toho někoho jiného, když její BMW nebylo v tomhle městě jedinečné. Navíc parkovala na slušném, klidném místě a její otec byl tím jediným člověkem, který ji mohl najít.

Theo sledoval Evelinu koutkem oka tak, jako by mohl číst její myšlenky. „Nadechni se, zlato.“

„Neříkej mi tak.“

„Mně se to líbí.“

Evelina se zamračila. „I mně.“

„Dýchej,“ zopakoval tiše. „Jsi si jistá, že tě nikdo nesledoval, že?“

„Určitě,“ řekla Evelina a přála si, aby to byla lež.

Pravda bolela.

„GPS bylo stále ve tvém autě, jo?“

„Ano.“
Theo tiše zaklel.

„Proč by to někdo udělal?“ zeptala se.

Někdo.

Evelina se tím slovem zajíkla. Theo neodpověděl. Ta poslední střelba, při které se ocitl a ze které byl obviněn on.

„Budou tě obviňovat i tady za to?“ zeptala se Evelina.

Theo drsně vydechl. „Pravděpodobně.“

„Proč?“

„Někdo chce, abych byl pryč.“

„Někdo?“ zeptala se.

„Myslel jsem si, že to byl Joel,“ přiznal Theo. „Ale už si tím nejsem jist.“

„Tohle bylo moje auto,“ řekla Evelina.

Měla pocit, že se chovala jako papoušek. Zas a znovu opakovala jednu věc, jako by to dělalo pravdu.

„Jo, to bylo.“

Když Theo uprostřed prázdné silnice otočil auto do protisměru, Evelina se dívala z okna. „Kam jedeme?“

„Někam.“

„Někam,“ zopakovala.

Theo po ní střelil pohledem, v jeho rysech byla znovu temnota. „Jen neříkej, že jsem tě nevaroval, Eve.“

*********

„Tady“ hodil Theo Evelině mobilní telefon. Místo toho, aby ho zachytila, ho nechala dopadnout doprostřed postele královské velikosti. „Eve, zavolej svému bratrovi a dej mu vědět, že jsi v pořádku.“

Evelina přejela pohledem po zařízení hotelového pokoje. V apartmá v Hiltonu nebylo nic, nad čím by si mohla odfrknout. Kožený nábytek, obrovská plochá televize, prostor pro zábavu, ve kterém bylo spoustu věcí, kulečníkový stůl, bar s alkoholem a venkovní uzavřená vyhřívaná terasa, na které byla vířivka.

 Třináct podlaží vysoko.

Evelina měla pocit, jako by se při pohledu dolů vznášela.

„Eve,“ zopakoval Theo.

„Mám zavolat bratrovi. Slyšela jsem tě.“

„Dobře. Jdu si zakouřit či tak.“

„Je ten telefon bezpečný?“ zeptala se Evelina.

„Je to telefon, který používám, když chci kontaktovat někoho, o kom nechci, aby o něm ostatní věděli, takže ano, je bezpečný.“

Evelina na něj chtěla tlačit, získat víc informací, ale nedostala možnost. Theo už byl venku na uzavřené terase a zavřel za sebou prosklené dveře. Evelina zvedla telefon a vytočila Adriana. Bratr to na druhé zazvonění zvedl.

„U telefonu Conti.“

„Adriano, to jsem já… Eve,“ řekla Evelina a snažila se ze sebe setřást to chvění a zmatek, který se jí v tónu hlasu stále ozýval. Nechtěla, aby si o ní dělal obavy nebo vyšiloval, i když byly šance, že v tomhle stavu už byl. Když Adriano zůstal na druhém konci zticha, dodala: „Jsem v pořádku.“

„Bože,“ zamumlal Adriano. „Eve?“

„Jo.“

„Kde jsi?“ dožadoval se její bratr. „Přijedu pro tebe.“

„Ne. Právě teď jsem v pořádku.“

„Měla jsi jet do obchodu!“

Evelina s sebou trhla. „Já vím.“

„Jo? Protože když ses nevrátila zpátky do bytu, musel jsem poslat chlapy, aby tě hledali. Když tě nemohli najít, musel jsem zavolat Rileymu, aby vystopoval tvoje zasrané auto.“

„Viděla jsem auto,“ řekla tiše.

„Předtím, nebo poté, co ho někdo do základů vypálil?“

Jejda.

Adriano nezněl potěšeně.

„Poté,“ řekla Evelina. „Nevím, kdy se to stalo. Někdo ho zapálil? Myslela jsem, že vypadalo, jako by ho někdo vyhodil do vzduchu.“

„Ne, vypadá, jako by byl pro oheň použit benzín či nějaký akcelerátor hoření. V době, kdy se tam dostali hasiči, už byli zbyteční. Poté, co jsem od Rileyho získal poslední polohu, jsme se tam s Alessou vydali a našli ten bordel. Kde sakra jsi, Eve?“

„Prostě… potřebovala jsem se dneska večer dostat pryč.“

„Proč? Uvědomuješ si, jak jsem se zasraně bál?“ Adriano něco nesrozumitelného zabručel a pak mluvil dál. „Hele, nevím, co se to s tebou děje, ale bez ohledu na to, jak jsou ty sračky bláznivé, nemůžeš jen tak takhle zmizet.“

I když to její bratr nemohl vidět, Evelina přikývla. „Já vím, ale udělala jsem to, takže to tak nech.“

„Někdo vypálil tvé auto.“

„Jo.“

„Zůstaň na pár dnů mimo,“ řekl Adriano a na okraji jeho hlas byl slyšet smutek. „Budu tě krýt. Nějak. Dokonce, i kdybych o tom musel lhát.“

Ohledně toho se s ním nehádala.

„Dobře.“

„Kde jsi, Eve?“

„S někým,“ přiznala.

„S kým?“

„S někým, s kým bych být neměla.“

„Bože,“ zamumlal Adriano. „Neříkej mi to.“

„Nebudu.“

Nikdy by to neudělala.

************

Evelina čekala víc než hodinu, ale Theo se zpátky dovnitř hotelového pokoje nevrátil. Ne, prostě zůstal venku na kryté terase. Ani si nezapálil byť jen jedinou cigaretu.

Evelina byla frustrována z toho, jak ji ignoroval. Přešla přes místnost a prosklené dveře otevřela. Okamžitě ji zasáhlo teplé horko, které odtamtud prýštilo. Vířivka byla zakrytá, ale slyšela, jak pod jejím víkem pracovaly ohřívače vody a trysky. Ze skleněných oken byl výhled na rušnější část Chicaga. Světla, která byla o třináct pater níž, vypadala jako by skoro házela odlesky stejně tak, jako třpytivé diamant.

Výšky Evelině vadily.

Nemohla na terasu ani vejít.

„Ano?“ zeptal se Theo z místa, kde stál a opíral se o jedno okno, které vedlo od podlahy až ke stropu.

„Ehm...“

„Do toho. Umíš víc než jen tohle.“

Evelina se pod jeho škádlením trochu zachvěla. „Theo, nedělej to. Tím mi ty nesmysly děláš ještě horší.“

„A funguje to.“ Theo s úsměvem dodal: „Běž objednat něco k jídlu či cokoli. Dneska večer se ani jeden z nás nepotřebuje hádat.“

Co se snažil dokázat?

Evelina ignorovala to, že věděla, jak vysoko byli od země, a udělala malý krok na zastřešenou terasu. „Ty jsi chodící klišé, že?“

Theo zvedl obočí. „Prosím?“

Jsi chodící klišé. Špatný chlapec s problémy. Možná si myslíš, že jsi nenapravitelný či tak nějak, a že musíš varovat všechny, kteří se k tobě dostanou až příliš blízko. Je to jako tvůj obranný mechanismus. To proto to na mě vždycky zkoušíš tak, jak to děláš. Protože se dostávám blízko a ty máš pocit, že mě musíš odtlačit zpátky. Copak, že když přijde hezká žena a chce opravit všechny ty části Thea DeLucy, tak to nefunguje? To je ono?“

Theo zíral na Evelinu. Nepohnul se ani o píď. Dokonce ani nemrkl. Evelina si byla jistá, že ani nedýchal.

„Dobře,“ přikývl.

Evelina si přešlápla. Ruce měla svěšené podél boků. „Dobře co?“

„To první. Nikdy dřív jsem to neslyšel.“

„Lidé se k tobě nedostanou dost blízko, aby ti to řekli.“

„Možná,“ souhlasil.

Pod jeho těžkým pohledem se cítila skoro nepříjemně.

„Přestaň s tím,“ zamumlala Evelina.

„Přestaň s čím?“

„Dívat se na mě takhle. Jako bych se zbláznila či tak nějak.“

Theo se zasmál. „Nedívám se na tebe tak, jako by ses zbláznila, Eve. Dívám se na tebe tak, že nevím, co se stane dál.“

Přistoupila k němu o další krok blíž. „To je špatně?“

„Jo. To je celé špatně.“

„Všechno z toho?“

Theo v souhlasu zamumlal. „Už jsem ti to řekl.“

„Pak bychom byli špatní.“

„Tak špatní,“ řekl Theo tiše. „Běž zpátky dovnitř.“

„Doopravdy to nechci.“

„Škoda,“ zopakoval.

Evelina přemýšlela, zda se vůbec staral o svá vlastní varování. Pokud by měla hádat podle toho, jak měl zaťatou čelist, jak očima přejížděl po jejích černých šatech a jak rukama svíral zábradlí, které bylo na skleněných oknech, která tvořila stranu zdi, tak si to nemyslela. Byla si dost jistá. Theo ji chtěl.

Čemu by to ublížilo?

Komu by to ublížilo?

Evelina se pohnula dopředu, až se dostala dost blízko, aby se mohla natáhnout a dotknout Thea, pokud by chtěla. V očích mu hořel plamen. Už si sundal sako a položil ho na jedno z plyšových křesel, které bylo na terase. Hedvábná košile, kterou měl pod ním, se mu na hrudi s každým drobným pohybem napínala. Vystavovala jeho svaly a na místě, kde měl nahoře rozepnuté dva knoflíčky, byl pod ní vidět na jeho opálené kůži náznak tetování.

Theo představoval samotnou definici velikosti, temnosti a nádhernosti.

„Nejsem dobrý v tom, abych si odpíral věci, které mám rád,“ řekl Theo a v tónu jeho hlasu byl slyšet odkapávající příslib sexu. „Měla bys poslouchat a dělat to, co ti říkám.“

„Jít zpátky dovnitř,“ řekla Evelina.

„Jo. Už mám dost svých vlastních problémů, než abych k jejich seznamu přidával ještě ženu.“

Evelina se jeho tvrzením necítila uražena. „A já bych byla problémem -“

„Jak jsem řekl.“

„- protože mě máš rád,“ dokončila.

Theo se mírně otočil. Jen tak, aby se mohl podívat na Evelinu. „Nejsem klišé, ale byl to dobrý pokus. Nemyslím si, že jsem zlomený. Jen nemám zájem předstírat to, že jsem dokonalý. Nehledám ženu ani nečekám, že mě opraví, ale také nepotřebuji žádnou pro to, aby mě udělala lepším, Eve. Takže dobrý pokus, ale ne tak docela.“

„Odchyluješ se od tématu,“ řekla.

„Ne, vůbec ne.“

„Varoval jsi mě.“

Theo se odtáhl od skleněného zábradlí a narovnal se do plné výšky.

„Udělal jsem to,“ řekl.

„Ale i tak jsi mě vzal sem. Nemusel jsi to dělat, Theo. Mohl jsi mě zavézt kamkoli, vysadit mě a zavolat. Ale neudělal jsi to. Přijeli jsme sem.“

„Máš pravdu.“

„Takže proč?“ zeptala se.

Theo pokrčil rameny. V koutku úst mu hrál náznak úsměvu. Byl tak sexy a hříšný. Skoro od přírody hravý. Kromě toho, že se znovu pohnul dopředu, kdy už byl u Eveliny a palci lehce přejel po okraji jejích šatů. Ten dotek byl tak lehký, že se zachvěla a v ten samý zatracený okamžik ucítila, jak tam dole zvlhla.

„Už jsem ti řekl proč, Eve.“

Nebyl moc dobrý v odpírání si věcí, které měl rád.

Nebyli by špatní.

Nezáleželo na tom, co řekl.

Evelina už od Thea nedostala další varování. Rukama ji silně stiskl kolem pasu. Prsty se zaryl do jejích boků a pod tím tlakem ji přiměl zasténat. Nebolelo to, i když to pálilo. Svíral ji tak pevně, že si byla jistá tím, že na kůži pod šaty jí zůstanou stopy po jeho prstech.

„Slyšel jsem tehdy fámy,“ zamumlal Theo. Pohled držel na Evelininých rtech. Roztřeseně vydechla.

„Ano?“

„Kdosi mi řekl, že by brzo mělo být na stole manželství. Nemluvilo se o tom s kým, jen to, že to možná přijde brzo.“

Evelina pokrčila rameny. „Možná.“

„Neměla jsi mě dneska v noci vyhledat. Ne, když se mluví o něčem takovém.“

„Neměl jsi mě vzít sem, Theo. Ne, když jsi o tom slyšel.“

Neodpověděl. Ne tak, jak si myslela, že by mohl.

Ne. Místo toho ji políbil. Tvrdě, rychle, náročně. Ruce zaťal do jejích šatů, potom jimi vyjel nahoru do jejích vlasů a usídlil se v nich tak silně, až cítila, jak se jí zarýval do kůže hlavy, si ji k sobě přitáhl blíž. Evelina vydechla. Dovolila Theovu jazyku vklouznout mezi její rty, najít její jazyk a ten polibek ovládnout. Svými zuby ji škrábal na kůži a rtech, bral si víc a jeho pětihodinové strniště jí po sobě nechávalo nádhernou bolest.

V Evelinině polibku nebylo žádné dávání.

Theo si prostě bral.

Nevadilo jí to.

Evelina ani nemohla dýchat. Když se konečně mohla nadechnout, Theo ji donutil zaklonit hlavu, palci vyhledal její lícní kosti a seshora se na ni díval.

Nebyla možnost, aby to bylo špatné, když to bylo cítit celé tak zatraceně dobře.

„Řekni mi, abych přestal.“

Evelina zavrtěla hlavou.

Theovy prsty na její tváři a krku ji stiskly trochu silněji. Bylo to nádherné a hříšné. Chtěla víc. Víc jeho drsnosti, víc jeho doteku. „Řekni mi, abych přestal.“

„Taky tak dobře šukáš?“ zeptala se místo toho.

Pohled Theových očí potemněl. „Eve.“

„Ano?“

„Ano.“

„Úžasně. Nepřestávej.“