DM - 34. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

PETER

Od hlavy až k patě mě prohledají pětkrát - dvakrát Kent a Diego a jednou Esguerra osobně. Při třetím prohledání najdou ostří žiletky a drát, takže skutečně zůstávám bez zbraně - pokud ignoruji své vlastní tělo a schopnosti.

Jízda do Esguerrovy usedlosti probíhá ve výbušném tichu a já vím, že by stačila ta nejmenší jiskřička a můj hostitel by vybouchnul. Je tak na hraně, jak jsem ho nikdy dřív neviděl. Násilí uvnitř něj je na okraji bodu varu.

V bílém domě v koloniálním stylu se s námi setká kontingent dvaceti strážců a následují nás do vkusně zařízeného obývacího pokoje. Tam mě a Kenta Esguerra opustí a zmizí nahoře - pravděpodobně proto, aby vzbudil svou manželku, která je novopečenou matkou. Se zrádcem poblíž nemůže čekat až do rána.

Pár minut slyším jen strážce, kteří dýchají a občas přešlápnou z nohy na nohu. Pak ticho přeruší zvuk pláče dítěte. Ten zvuk je silný, sladký a tak důvěrně známý, že se mi srdce v hrudi sevře.

Když byl Pasha ještě miminkem, přesně takhle křičel. Byl to jeho hladový křik – požadavek na jídlo, který byl vždy během pár minut vyplněn.

Smutek, který mě zasáhne, je stejně tak ostrý jako na začátku, v těch temných dnech, kdy tou jedinou věcí, která mě hnala vpřed, byl vztek. Na okamžik z té bolesti nemohu dýchat, protože je tak hluboká, že cítím, jak mi jako ostří projíždí přímo skrz páteř.

Můj syn. Můj malý chlapec, který nikdy neměl šanci vyrůst, přejít z autíček ke skutečným autům.

Pokud bych měl ohledně toho, co dělám, nějaké pochyby, právě v tomto okamžiku by se vypařily. Jsem agentem, který svého klienta zradil, ale stojí to za to. I bez dohody, kterou jsem s Esguerrou uzavřel, bych bezbrannému dítěti nikdy neublížil.

Ne s Pashovou tváří, kterou mám stále v mysli.

Trvá to jen pár minut a dítě přestane plakat. Po téměř půlhodině se Esguerra vrací a ruku má obtočenou kolem drobné, tmavovlasé dívka, která je oblečená v silném froté županu, který ji zakrývá od hlavy až k patě.

Esguerrova velice osobní posedlost.

Nora, jeho žena.

Když mě uvidí, její drobná tvář se rozjasní. Na rozdíl od svého manžela mě neviní za záchranu, která ji ohrozila - ani by neměla, protože to byl její vlastní nápad.

„Petere!“ Vypadá, jako by se ke mně chystala přijít, aby mě pozdravila, ale pravděpodobně je zadržena manželovým majetnickým sevřením. Zaraženě se zastaví a místo toho se na mě usměje. „Jak se máš?“

„Dobře, děkuji.“ Navzdory strážcům všude kolem nás a mému obličeji, který díky Esguerrově bušení vypadá jako obří modřina, si nemůžu pomoci a úsměv jí platím. Je těžké věřit tomu, že někdo tak mladý a jemně vypadající by mohl být matkou - nebo přežít někoho tak nemilosrdného, jako je Esguerra. „Blahopřeji k nedávnému přírůstku do rodiny.“

Její úsměv se ještě zvětší. „Děkuji. Představila bych tě, ale víš...“ Zvedne oči ke svému manželovi, jehož hromový výraz je díky naší výměně ještě hrozivější.

Jistě, už je u konce se svou trpělivostí. Přitiskne svou drobnou ženu pevněji ke svému boku a se smrtelnou tichostí se zeptá: „Chystáš se mi říct, kdo to je, nebo ne?“

To je ono. Je čas, abych se vzdal své trumfové karty. Navzdory přítomnosti Nory a dohody, kterou jsme uzavřeli, by poté, co se dozví to jméno, stále mohl nařídit mé zabití.

Ach, dobře. Žádný risk, žádná odměna.

Setkám se s Esguerrovým ledovým pohledem a klidně řeknu: „Neznám její jméno, ale je to vaše dětská lékařka. Ona je Novakovým aktivem.“