AVMC - 25. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

24. prosince

Když Giovani dopadl na postel, Kimino tělo prakticky vyletělo nahoru. Falešně se na něj zamračila, což on ignoroval. S hlasitým zasténáním zabořil obličej do polštáře.

„Je v posteli, že jo?“

„Gruuumpff.“

„Cože?“

Ze strany svého manžela se dočkala jen dalšího zamumlání.

Kim se se smíchem natáhla a plácla Gia po paži. „Nech toho. Podívej se na mě, abych ti mohla rozumět, ty chytráku.“

Gio otočil hlavu dost na to, aby Kim mohla vidět půlku jeho tváře a řekl: „Konečně, ano, je v posteli.“

„Andino je prostě nadšený. To je celé.“

„Panebože, Kim. Je zasraných deset hodin.“

„A ty jsi pokaždé vzhůru až do jedné do rána. Kam tím míříš?“

„Ale ne tak dlouho s ním. Víš, jak je to vysilující, když stále pokračuje a pokračuje a zasraně pokračuje dál a dál? Je jak Králíček Energizer, ale na nejvyšší rychlosti. Víš, ten dobrý druh – díky kterému tvoje srdce běží jako o závod a vidíš rozmazaně, protože všechno je tak rychlé. Kromě té rychlosti, kdy s ním nemusíš popadat dech a nemusíš skončit celá bolavá a unavená, až odpadneš.“

„Máš takovou rychlost už tak… deset let.“

„Něco takového,“ zamumlal Gio. „Skutečností zůstává to, že jemu se to líbí, ale já už nejsem mladý a on mě vyčerpává.“

Kim protočila oči. „Jsi v pohodě.“

„Bolí mě nohy.“

„Pravděpodobně jsi unavený.“

„Pravděpodobně jo,“ souhlasil její manžel.

Gio hned potom zabořil obličej zpátky do polštáře. Kim se rozhodla na chvíli mu to dopřát, i kdyby jen proto, že už brzy by oba měli své pohodlné, teplé postele opustit. Koneckonců, pro Andina musel ráno dorazit Santa.

To znamenalo, že oba stráví pár hodin dole v přízemí, kdy budou aranžovat extra dárky, aby všechno vypadalo hezky, a plnit vánoční punčochu svého syna. Nemluvě o pojídání sušenek, pití mléka, které tam chlapec pro Santu nechal… i když Gio by zvládl jíst i mrkev. Tu Kim zatraceně nenáviděla.

A manželství bylo o kompromisu, takže…

Dřív, než se Gio otočil a znovu se podíval na Kim, uplynulo pár minut v tichosti. Než tiše promluvil, pár vteřin si ji měřil svým zeleným pohledem: „Stále jsem nenašel nic, co by uspokojilo Andino přání ohledně velryb. Plyšová velryba a dokument nebo cokoliv jiného, co ještě neviděl, ale i tak…“

Příliš málo a příliš pozdě.

Byl Štědrý den.

„To bude v pořádku, Gio,“ ujistila ho Kim.

Ne, že by byl Andino rozmazlený nebo tak něco. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Jejich syn měl svým způsobem volnou výchovu, kdy jeho zájmy jednoduše nechávali putovat od jedné věci ke druhé. Nezahlcovali ho věcmi a pitomostmi. Pokud Andino o něco projevil zájem, pak pomáhali jeho zájem uspokojovat, ale nic víc.

Velryby byly to samé.

Nakonec se postupně přesune k něčemu jinému.

„Skutečně nežádal o moc, Kim,“ poukázal Gio. „Pár věcí, něco pro někoho jiného, a zkurvená velryba.“

Kim se tiše zasmála. „Přesně. Náš syn – kterému je mimochodem šest - pomyslel na to, aby pro svého Santu napsal i seznam pro někoho jiného, Gio. Jen stěží vymyslel, co by chtěl sám, a ty věci byly v podstatě nevýznamné. Skoro nahoru dal něco pro Johna, jako by to mělo vysokou prioritu. A ta věc s velrybou? Na samém konci seznamu, jen jako dodatečná myšlenka na poslední chvíli.“

„Ano, ale -“

„Řekl jsi to sám, Gio. On není hloupý. Je malý. Je mladý. Jeho pozornost se stále přesunuje tam a zpět, ale není hloupý. To, co opravdu chtěl, dostal. Nedělej si starosti.“

„V tom případě bych se tedy neměl cítit jako ještě větší kus hovna, že?“

Kim se zamračila. „Cože? Proč?“

„Protože je to zatracené dítě tak hodné. Protože je dobrosrdečné či tak něco. Nevím. Protože požádal Santu, aby přivedl Johnova tátu domů, ale on ani nedostane to, co chce nejvíc.“

„Gio, přemýšlíš o tom až moc a děláš z toho to, co to není.“

„Ne, myslím si, že to dává dokonalý -“

Jejího manžela přerušil zvonek u dveří. Rozvody zvonku měly rozvedeny po celém domě, takže bez ohledu na to, kde právě byli, by ho vždy slyšeli.

Kim se začala zvedat z postele jako první, ale Gio ji hned následoval.

„Já první,“ řekl jí. „Kdo sakra zvoní na náš zvonek v deset v noci na Štědrý den? To se mi vůbec nelíbí.“

„Přestaň být paranoidní, Gio. Jsou Vánoce.“

„Pst, ženo.“

Kim se na jeho záda zamračila, ale rozhodla se nic víc neříkat. Netrvalo dlouho, než sešli po schodech dolů. Mezitím ten, kdo čekal venku, v rychlém sledu ještě dvakrát zazvonil.

„No, ať je to kdokoli, je vytrvalý.“

„Jestli probudí moje dítě, vykoleduje si ránu pěstí přímo do tváře,“ zamumlal Gio.

„Přestaň být ošklivý. Jsou -“

„Vánoce. Jo, jo.“ Gio trhnutím otevřel dveře a drsně vybafl: „Co?“

Na druhé straně jejich dveří stál muž, kterého Kim poznávala, i když si nedokázala vybavit jeho jméno. Byl mladý, možná kolem dvaceti dvou let či tak nějak. Strážce rodiny Marcello, který často hlídal domov Marcellů, případně měl na starost Cecelii, když nebyla v náladě, aby řídila sama.

„Nate,“ řekl Gio, „co tu děláš?“

Mladík měl na hlavě Santovu čepici a podával mu malou bílou dárkovou krabičku, která měla na vrcholu dokonalou červenou mašli. Krabička byla asi třicet centimetrů dlouhá a patnáct centimetrů široká.

„Někdo chtěl, abych tohle poslal, Skipe.“

Gio si krabičku vzal a sledoval ji. „Někdo jako má matka nebo otec?“

„Nebo Santa?“ Nate se usmál. „Víš, že tohle se neříká.“

„Dobře. Díky, chlape.“

Nate zvedl dva prsty na pozdrav a zamířil dolů po schodech, aniž by se byť jen jednou ohlédl přes rameno. Poté, co muž zmizel z dohledu, Gio znovu zavřel dveře a pak se s dárkem v ruce otočil ke své ženě.

„Chystáš se ji otevřít, nebo ne?“ zeptala se Kim.

„Pravděpodobně bychom měli počkat do rána, neměli bychom -“

Vysrat se na to.

Kim krabičku z Giovy ruky sebrala a sundala z ní víčko. Uvnitř byly letenky a papíry, na kterých byly informace o výletu pro sledování velryb. Na vrcholu byl pak ještě jeden bílý papír. A na něm byl ručně napsaný vzkaz.

Pro Gia a Andina, bylo tam napsáno. Santa si myslel, že lepší než skutečná velryba ve vašem domě bude možná výlet do Vancouveru v Kanadě, kde budete sledovat velryby.

 - S láskou, Santa

„Ach, páni,“ řekla Kim, která nebyla schopna najít jiná slova.

Gio zvedl vzkaz a přečetl si ho ještě desetkrát. Pak se jeho letmý úsměv změnil do naprosto plnohodnotného. „Víš…“

„To je zcela jasně rukopis tvého táty.“

„Jo,“ řekl Gio.

„Veselé Vánoce, Gio.“

Gio se zasmál a poklepal si vzkazem do dlaně. Pak políbil svou ženu. „Veselé Vánoce, Kim. Připravena na ty sračky dole?“

„Říkáš to, jako bychom měli na výběr.“

Znovu se podíval dolů na vzkaz. „Teď už ze zítřka nemám vůbec žádné obavy. Vlastně se na něj ve skutečnosti těším.“

To by se byla ochotna vsadit.