DM - 26. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

SARA

„Saro! Saro! Saro!“

Skandování diváků v kombinaci s ohlušujícím potleskem pro mě představuje to samé, jako injekce heroinu přímo do žil. Jsem na tak vysoké vlně, že cítím, že lítám, a zatímco skandování pokračuje, ukláním se a směji se.

Moji spoluhráči - Phil, Simon a Rory - se klaní vedle mě. I když to vypadá, že publikum se soustředí víc na mě. Pravděpodobně proto, že kluci minulý měsíc změnili název kapely z The Rocker Boys na Sara & Rocker Boys a přitom naprosto ignorovali moje námitky. Phil se z nějakého důvodu rozhodl, že kapela je se mnou jako hlavní zpěvačkou mnohem zapamatovatelnější, a tak na každém plakátě je teď spolu s mým jménem i moje tvář. Minulý týden jsem dokonce měla na klinice pacientku, která ve mně poznala „tu Saru“ a dožadovala se mého autogramu - což byl velice trapný incident, který vedl k tomu, že mě personál kliniky překřtil na jméno „Celebrita.“

Tohle je poprvé, co jsme vystupovali venku na větším prostranství, a já si nebyla jistá, zda jsme to byli schopni zvládnout. I když je skoro květen, počasí je stále nepředvídatelné a ještě před dvěma dny jsme nevěděli, zda bude patnáct stupňů a pršet, nebo třicet a svítit sluníčko. Nakonec teplota zůstala někde kolem dvaceti stupňů s částečně zataženým počasím  - a díky tomu byla skvělá účast. Naším cílem bylo prodat alespoň sto vstupenek, abychom pokryli náklady na zaplacení místa konání, ale podle síly nadšeného potlesku jsme museli prodat lístků aspoň čtyřikrát tolik.

Skončili jsme úklonami a předtím, než opustíme jeviště, na závěr přidáme ještě poslední píseň. Jako vždy je po úspěšném vystoupení těžké dostat se z toho euforického vrcholu zpátky do normálu, takže zamíříme do nedalekého baru, abychom slavili a odpočinuli si.

Stejně jako já i moji spoluhráči tohle hraní máme jen jako koníčka. Phil - kytarista je učitel matematiky; Simon - bubeník je spisovatel na volné noze; a Rory náš basista, pracuje v call centru. Na rozdíl ode mě by se však všichni tři chtěli věnovat muzice profesionálně a po skvělém výkonu téměř vždy okamžitě začnou mluvit o turné.

„Mohli bychom začít v Seattlu a pak se vydat na západní pobřeží,“ řekne Phil a zvedne své pivo. Jeho modré oči se mu v rudém obličeji horečnatě třpytí. „Odtamtud bychom mohli projet celý jihozápad a...“

„Ser na Seattle.“ Rory do sebe hodí panáka tequily a sklenici posune směrem k barmance. „Pojďme přímo do Kalifornie. San Francisco, pak LA. To je to pro umělce jako my tou nejlepší cestou, nemluvě o počasí a kultuře a jídle...“

Pokračuje, a zatímco mluví, divoce gestikuluje rukama, a já si všimnu několika žen, které na něj otevřeně zírají, usměji se. Se svou pihovatou tváří, chaoticky stojícími rudými vlasy a postavou kulturisty vypadá Rory jako něco mezi Little Orphan Annie (viz https://static.bikini.com/annie2.jpg) a model Abercrombie na steroidech (viz http://caleraumc.com/wp-content/uploads/2018/04/abercrombie-&-kent-residence-club-lowers-annual-dues-abercrombie-fitch-abercrombie-and-fitch-18810184-1280-1024.jpg ). Je to kombinace, která by neměla fungovat, ale funguje - a já mám podezření, že za úspěch kapely vděčíme stejně tak jeho vzhledu, jako naší kombinaci talentu.

Ne, že by Phil a Simon vypadali špatně. Zejména Simon mi připomíná mladého Denzela Washingtona, jen s punkrockovým nádechem. Philův vzhled je o něco průměrnější, s ustupující linií vlasů a náznakem pivního břicha, ale jeho extrovertní osobnost víc než vynahrazuje veškeré jeho fyzické nedostatky. Všichni tři mí spoluhráči jsou svým vlastním způsobem atraktivní - a každý z nich mi naznačil, že by si se mnou kdykoli rád vyšel ven.

Je škoda, že to jediné, co vidím, když se na ty muže v těchto dnech podívám, je to, že nejsou Peter.

Kluci to samozřejmě netuší. Jsou šťastně neteční k mému děsivému nepořádku z minulosti a k agentům FBI, kteří mě stále tvrdohlavě sledují. Všichni moji spoluhráči vědí, že jsem vdova a myslí si, že nechodím na rande, protože držím smutek za svého mrtvého manžela.

„Jak dlouho to bylo?“ zeptal se soucitně Phil, když jsem se v únoru připojila ke kapele a řekla mu, že asi před rokem a půl mi zemřel manžel, který se nikdy neprobral z kómatu po automobilové nehodě. Phil mi vyjádřil upřímnou soustrast a stejně tak jako Simon a Rory se od té doby danému tématu taktně vyhýbal.

Ve skutečnosti se poté, co mi opatrně dali najevo, že o mě mají zájem a stejně opatrně byli mnou odmítnuti, se zcela stáhli a od té doby se mnou zacházejí tak, jako bych byla nějakou svatou, stejně tak nedotknutelná jako Madona, která byla zabalena ve své bublině žalu.

Nejsou daleko od pravdy, jen ta ztráta, za kterou truchlím, má málo co společného s Georgem, který se každým dnem z mých vzpomínek vytrácí čím dál a víc. Teď už od jeho nehody uplynuly víc než tři roky a ještě dávno předtím se naše láska dusila pod tíhou jeho závislosti. Pokaždé, když na něj teď pomyslím, to jediné, co si pamatuji, je, jak jsem cítila, když jsem zjistila, že žil dvojím životem jako agent CIA... tajemství a lži, které k mým dveřím přivedly Petera.

Přeji si, abych stejně tak dokázala zapomenout i na něj, ale to je nemožné. Navzdory tomu, že od okamžiku, kdy mě můj věznitel přivedl zpátky domů, uplynulo skoro šest měsíců, myslím na něj každý večer, zatímco se nořím do spánku. Občas jsem přesvědčena, že ho mohu cítit. Ne vedle sebe, ale tam někde venku, jako by Peterova osobnost měla přesah všechny kontinenty. Mohl mě tak mučit a přitahovat svou magnetickou i smrtonosnou silou stejnou jako gravitační síla přitahuje slunce.

Také se mi o něm stále zdá. O tom, jak mě jemně držel, když jsem brečela, i o brutálním způsobu jakým mě šukal, o všech těch dalších velkých věcech i maličkostech, díky kterým je Peter tak rozporuplný. Občas se z těchto snů probudím a jsem frustrovaná, ale mnohem častěji najdu svůj polštář promočený od slz a rukama svírám peřinu, abych potlačila tu agonizující osamělost, která se ve mně uvnitř drží.

Vím, že se musím pohnout dál. A opravdu se snažím. Každý víkend jdu s Marshou a dívkami ven, a když mě obzvláště atraktivní chlápek požádá o mé číslo, častěji mu ho dám, než že řeknu ne. Ale tam to pro mě taky končí. Nedokážu udělat další krok, a když mi potom zavolají nebo mi pošlou textovou zprávu, aby mě pozvali na schůzku, nakonec je odmítnu.

„Tak proč se vůbec obtěžuješ jim ho dávat?“ zeptala se mě minulý týden Marsha, když se dozvěděla, že jsem to udělala znovu. „Proč jim prostě neřekneš ne hned na místě?“

Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co říct, a ona nechala to být. Nechtěla mě stresovat. Stejně jako většina mých známých, kteří slyšeli verzi FBI o Peterovi, se mnou Marsha zachází tak, jako bych byla vyrobena ze skla a při sebemenším tlaku bych se mohla roztříštit. Myslím, že ona - spolu s ostatními v nemocnici - si myslí, že moje utrpení bylo ještě horší, než jsem přiznala. Jednou, když byla máma ještě v nemocnici, jsem zaslechla dvě zdravotní sestry, jak mluví o tom, že jsem unikla ze „sexuálního otroctví“ a stále se vypořádávám s následky toho, jak jsem byla „nucena k prostituci.“

Je to otravné, ale jediný způsob, jak tyto fámy vyřešit, by bylo říct pravdu a to neudělám.

Moji noví spolupracovníci naštěstí nevědí nic víc než mí spoluhráči. Lékaři Wendy a Bill Ottermanovi, manželský pár, kteří vlastní malou gynekologicko-porodnickou praxi, byli mým životopisem a akademickým renomé tak ohromeni, že jen stěží kladli otázky ohledně mé devítiměsíční mezery v pracovní historii. Řekla jsem jim, že jsem si dala pauzu a cestovala po celém světě. Na místě mě přijali s tím, že okamžitě začnu a oni by si tak mohli vzít volno na dlouho očekávanou plavbu na Aljašku jako oslavu čtyřicátého výročí svatby.

Mohla jsem hledat lépe placené a prestižnější pracovní místo, ale nabídku jsem okamžitě přijala a hned další den jsem začala pracovat. S mámou, která byla právě propuštěna z nemocnice, jsem chtěla něco klidného, abych na ni a tátu mohla stále po očku dohlížet. Ale to, co pro mě bylo skutečně rozhodující, bylo umístění ordinace - patnáct minut jízdy od domu mých rodičů a jen pár kroků od mého nového bytu.

„Země volá Roryho.“ Simon mává lahví od piva přímo před Roryho obličejem a přeruší tak jeho snění o kalifornských zázracích. „Pojďme vrátit zpátky do reality. Saro, pojedeš na turné s námi?“

S úsměvem zavrtím hlavou. „Omlouvám se, ale nemůžu. Práce mi nedovolí vzít si na tak dlouho volno.“

„Vidíte?“ Simon triumfálně hledí na své spoluhráče, jako by právě vyhrál sázku. „Ona nepojede. Nestane se to.“

„Ach, do toho.“ Phil sebere Simonovi pivo a dvěma obrovskými loky ho dopije. Pak kývne na barmana, ať donese další. Otočí se tváří v tvář ke mně a použije na mě plnou dávku slavného šarmu Phila Hudsona. „Saro, zlatíčko...“ Jeho hlas se změní ve vemlouvání. „Všichni máme práci a další povinnosti, ale takováto příležitost se objeví jen jednou za život. Popadneme ji za pačesy. Cítím to. Musíme ji využít. Musíš si užívat dne, protože víš, co se stane zítra?“

S úsměvem zavrtím hlavou. Jeho verzi této přednášky jsem už slyšela, ale pokaždé, když ji vypráví, je stále kreativnější. „Ne, co?“

„Přesně.“ V učitelském stylu na mě ukáže. „Nevíš to a neví to ani nikdo jiný. Život je jen sérií náhodných událostí, které mají zdánlivě nějaký vzor, ale ve skutečnosti to tak není. Možná si myslíš, že víš, co zítřek přinese. Ale přitom docela stačí drobná změna v jedné proměnné a bum! Tvůj život nabere úplně jiný směr.“

„Jako na turné?“ řeknu suše a Rory i Simon se zasmějí.

„Turné, ano - to by mohla být nová proměnná,“ řekne Phil neohroženě. „Ale takové turné, které by tě proslavilo. Většinu času pochází nová proměnná z místa, odkud to nejméně očekáváš, a pak jdou všechny tvoje pečlivě vytvořené plány do sraček.“

„Sračky - to je oficiální matematický termín? Právě jsem se učil matematiku?“ zeptá se Rory a rukou si prohrábne svoje kudrliny. Phil zvedne oči a mumlá si sám pro sebe cosi o ignorantech a opilých kreténech. Všichni vybuchneme smíchy.

„Musím běžet,“ řeknu klukům omluvně, když se smích vytratí. „Zítra ráno začínám v práci brzo.“

„Bez obav, víme to.“ Simon mě poplácá po rameni. „Půjdeš dělat to, co děláš a tyhle idioty necháš snít o slávě.“

Se smíchem potřesu hlavou a odejdu z baru. Zamířím dozadu na parkoviště. Když jsem se ke kapele připojila, měla jsem své pochybnosti, ale nakonec se to ukázalo jako mé nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Nejen, že mám pocit, jako bych se pokaždé znovu narodila, když jsem na scéně, ale se svými spoluhráči si užiji spoustu zábavy. Vlastně tomu dávám přednost před tím, než bych si spolu s Marshou a dívkami vyšla ven. Nějak to představuje menší tlak.

Právě otvírám dvířka auta, když si toho všimnu.

V klice dvířek bylo zastrčeného něco silného – kousek složeného papíru, možná?.

Moje první reakce je vytáhnout ho a okamžitě se na něj podívat, ale jakýsi šestý smysl mě zastaví. Mezi lopatkami cítím svrbivý pocit - ten, který je takový všudypřítomný, že si ho jen stěží všímám – a teď je najednou mnohem intenzivnější. Takže místo toho, abych ten předmět vytáhla a podívala se na něj, ho nenápadně vytáhnu a než se dostanu do auta, držím ho schovaný v sevřené pěsti.

Objekt v autě – teď už definitivně identifikovaný jako kousek přeloženého papíru – vložím do kapsy v bundě, vyjedu z parkoviště a vyrazím domů. Za mnou je nevítaný ocas FBI. Když jedu, mám pocit, jako by mi ten papír v kapse hořel. Musím sebrat všechno své sebeovládání, abych zaparkovala před svým bytovým domem a klidně prošla lobby až k výtahu, aniž bych dala najevo spěch. Je tu možnost, že se jedná jen o nějaký druh reklamy, která je podivně umístěna, ale nějak jsem si jistá, že to tak není.

Vejdu do svého bytu, zamknu dveře a rozhlédnu se kolem sebe. Nemyslím si, že tu uvnitř jsou nějaké kamery nebo odposlouchávací zařízení; po všech těch špičkových zařízeních, která byla nalezena v mém starém domě a pak o pár měsíců později v domě mých rodičů, federálové nepravidelně můj byt prohledávají, a na to, aby sem nastavili své vlastní invazivní sledování, by museli mít oprávnění. Nicméně i tak, abych byla na bezpečném místě, skopnu boty a zamířím do šatny u ložnice. Celou dobu zachovávám klidný postoj. Pokud mě někdo pozoruje, nechci mu dát ani sebemenší podezření.

Můj byt je poměrně malý. Patří k němu ložnice, malá kuchyně a stísněný obývací pokoj, ale má jednu pěknou věc: prostornou šatnu, která patří k ložnici. Jdu tam, jako bych se chtěla normálně svléknout, ale místo toho, jakmile jsem z dohledu jakékoli potenciální kamery, z kapsy vytáhnu papír a rozložím ho. Ruce se mi klepou.

Jsou to jen pár slov, napsaných ostrým mužským písmem, na silném papíru.

Nezapomeň, ptichka. Dokud jsme oba naživu.