AVMC - 24. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

18. prosince

Gio zabouchl dveře jejich domova v Amityville a ten zvuk se odrazil ozvěnou. Šťastně zavolal chodbou na svou ženu, protože věděl, že byla doma. Koneckonců, její auto bylo venku. Kim našel sedět na gauči v obývacím pokoji.

Kim pracovala na konferenčním stolku. Všude kolem ní ležely role balicího papíru, pásky, stuhy, úžasné kartičky a mašle. Nedokázala prostě jen tak zabalit dárek a hotovo. To pro jeho manželku nepředstavovalo dost dobře odvedenou práci. Ne, ona musela použít spoustu stuh, mašlí a ručně dělaných kartiček

Na něj to bylo trochu moc.

Ale Kim to dělalo šťastnou.

Na podlaze už leželo pár hezky zabalených dárků. I když stále pracovala na docela solidní hromadě. Pravděpodobně dárky pro rodinu a přátele. Věděl, že většinu jejich dárků už měla zabalenou.

Když se znovu ozval, hlava jí nadskočila nahoru.

„Dodělal jsem to! Je to zatraceně hotovo!“

Andino se při tátových výkřicích zvedl z podlahy, kde stavěl vlakové koleje. „Táta je doma!“

Kim se na svého syna podívala a přitom zavrtěla hlavou. Na rozdíl od toho, když klela ona, tak Andino při zaklení svého táty mlčel. Giovanni si s chlapcem o donášení promluvil přesně tak, jak Kim chtěla. Takže teď chlapec svého otce nenapomínal. Nemohla si pomoct, ale měla pocit, že se nedostali k tomu, že Andino by přitom neměl udávat ani nikoho jiného.

Hezky jedna věc po druhé…

Andino se rozběhl na druhou stranu místnosti a plnou parou narazil do nohou svého táty. Rukama pevně Giovo tělo objal a s širokým úsměvem se na něj podíval.

„Ahoj tati.“

Gio se na svého chlapce zazubil. „Ahoj kámo.“

„Budeš si se mnou hrát s vláčky?“

„Jistě, za okamžik.“

Andino úsměv se zvětšil do neuvěřitelné šířky. „Dobře.“

Jeho syn mu dal ještě jednu pusu, pak se svého táty pustil a vrátil se zpátky ke kolejím a vláčkům, které byly rozprostřené všude na zemi.

Andino obvykle nebyl ke svému tátovi tak přítulný. Zvlášť ne ve svém věku. Gio usoudil, že tohle bylo díky tomu, že byl v poslední době často pryč, a když byl pak doma, Andino cítil potřebu získat od táty všechnu pozornost a čas, co jen bylo možné.

Giovi to nevadilo.

„Co jsi dodělal?“ zeptala se Kim.

Vrátila se zpátky ke svému balení, kdy dodělávala další vánoční dárek. Nějaký luxusní set parfémů - pravděpodobně pro Catrinu, protože to bylo přesně to, co jeho švagrová měla ráda.

Gio s těžkým žuchnutím dopadl na pohovku. Když ji pevně objal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě do klína, Kim s vyjeknutím upustila nůžky a lepicí pásku. Se smíchem se mu uvelebila přímo mezi jeho rozkročené nohy.

Políbil ji jednou, pak podruhé a nakonec i potřetí.

Přetrvávající…

Ochutnávající…

Milující.

Koneckonců, po tom všem si to zasloužil.

„Nechutné,“ ozval se z místa o pár stop dál tichý hlas.

„Starej se o své vlastní věci,“ odvětil Gio přes rameno své manželky.

Andino vydal znechucené odfrknutí.

Zatracený kluk…

Kim vzala Giovu tvář do dlaní a otočila si ho k sobě tváří v tvář. „Hele, podívej se na mě. Co jsi udělal, že máš potřebu vykřičet to?“

„Lucian.“

Jeho žena ztuhla a pak se ji na tváři objevil pomalý úsměv. „Ty jsi…?“

„Udělal jsem to.“

„Skutečně?“

„Jo,“ řekl Gio. „Dneska jsem dostal poslední detaily a popovídal si se soudcem, který je ochotný všechno podepsat, a navíc jsem získal i dohodu se státním zástupcem.“

„Ach můj bože, Gio!“

Tentokrát polibek iniciovala Kim – políbila ho tvrději, než ji předtím políbil on. Se šťastným, rychlým chichotáním. To jen přidávalo k pýše, díky které měl sevřenou hruď. Po tom všem se vrátit zpátky do školy, aby dokončil svá studia práv, se vyplatilo.

„Už je venku?“

„Zítra,“ řekl Gio. „Ale ani jedno zasrané slovo, Kim. Antony chce Jordyn a děti překvapit. A to ani nemluvím o mámě. Ani sám Lucian to zatím neví.“

„Jo, jo. Naděje a všechno. Já vím. I tak tohle budou pro ty děti ty nejlepší Vánoce. Tak zatraceně moc jim chybí, až je to šílené.“

„I tak nesmíš říct ani jediné slovo, Kim. I když je to hotovo. Prakticky.“

Kim vykřikla radostí a znovu ho políbila. Svým čelem se opírala o jeho a mrkala. „Věděla jsem, že bys to mohl zvládnout, zlato.“

Gio se zasmál. „O tom nebylo žádných pochyb.“

Dobře, trochu pochyb tam bylo.

Gio však své zasrané věci stále zvládal.

Bez ohledu na to, o co šlo.

Ještě jeden polibek od jeho ženy…

Další ošklivý zvuk od dítěte na podlaze.

Takový byl jeho život.

• • •

20. prosince

Zatímco Lucian s Jordyn společně tančili uprostřed velkého sálu, Dante vklouzl na místo vedle Gia. Gio by tančil se svou vlastní ženou, nicméně Kim vzala Andina za Santa Clausem, který se ukázal pro děti.

„Vypadá šťastně,“ řekl Dante.

Gio s úsměvem přejel pohledem po starším bratrovi. „A stejně tak i ty.“

Dante přikývl. „Vypadá to, že jsem pauzu potřeboval.“

„Technicky vzato ji stále ještě máš.“

Když Dante odpověděl, silně poplácal Gia rukou po rameni: „Ano, a musím ti za to poděkovat. A taky tátovi.“

„Myslím, že já si tvé poděkování schovám na později, kdy já budu potřebovat pauzu, Dante.“

„Beru to na vědomí, kámo.“

„Kde je Cat?“

Dante se při zmínce o své ženě zasmál. „Ujistit se, že její příkazy jsou v kuchyni dodržovány doslova a do písmene.“

„Aha.“

„Asi budu muset jít brzy zachránit personál.“

„Klidně by mohla být mámou,“ poukázal Gio.

„Pravda. Zámek vypadá skvěle.“

Gio si prohlédl všechnu výzdobu. Líbilo se mu, že v každé místnosti byla různá barevná schémata. Všichni hosté měli možnost, v závislosti na tom, kde na party byli, vidět něco nového. Byl to doslova úchvatný pohled.

Teprve teď pochopil, jak moc jeho žena se svými švagrovými skutečně pracovala, aby vznikl tenhle celek, nemluvě o množství času, a vkusu Cecelie.

„Naše manželky dokážou vytvořit zatraceně dobrou party,“ řekl Gio.

„To ano. Jsi v pořádku?“

„Jo.“

Když Danteho míjel číšník, vzal si od něj sklenku šampaňského a se zvednutým obočím se podíval na Gia. „Je čas jít zachránit ty ubohé hajzly v kuchyni od hněvu Catriny Marcello.“

Gio se zasmál, ale upřímně... Catrina dokázala být nezvladatelná. A Dante rozhodně ohledně postojů své manželky nijak nepřeháněl. Vůbec ne.

Poté, co byl bratr pryč, Gio obrátil svou pozornost k nalezení své vlastní manželky a syna. Když Gio vešel do místnosti, Andino právě slezl z klína srdečného Santy. Zatímco Andino povídal své mámě o velrybách a Santa Clausovi, Antony se vydal ke Giovi.

„Pořád mluví o tom, že jo?“ zeptal se Antony.

Gio si povzdechl. „Jo.“

„Stále jsi pro něj ještě nic nevymyslel?“

„Ne. Myslím, že se můj syn ve mně poprvé zklame.“

„V Santovi, ne v tobě. Navíc, tak jako tak bude další rok a celá věc se Santou pro něj bude jako věčnost.“

„Jde o to, že se to stále vrací ke mně.“

Antony se pousmál. „Nedělej si obavy, Gio. Jsem si jistý, že pro Andina něco vyjde.“

„Správně.“

Jeho otec zvedl prst a ve vzduchu s ním zamával. „Věř na vánoční magii, synu. Věř na ni.“

Hm.

„Proč máš Santovskou čepici?“ zeptal se Gio.

Antony se na něj významně podíval. „Nemluv o tom, ani se na to neptej.“

„Protože tě to přiměla obléknout si máma?“

„Řekl jsem ti, abys o tom nemluvil, ani se na to neptal.“

Protože jo, Antonyho to přiměla obléknout si Cecelia.