DM - 25. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

PETER

Další dva měsíce strávíme sledováním thajské stopy - není snadné zjistit, se kterou z místních rodin se Hendersonovi spřátelili - a když nás to k našemu cíli nepřivede ani o stopu blíž, bereme práci v Rusku, kde místní ropný oligarcha chce odstranit jednoho ze svých obchodních konkurentů. Není to tak lukrativní kšeft jako některé další, ale její lokace za to stojí.

V naší domovské zemi jsme už nebyli celé roky.

„Přijde ti to taky tak divné, jako mě?“ zeptá se Anton, když míjíme Rudé Náměstí a já přikývnu. Vím naprosto přesně, co má na mysli. Jít po těchto ulicích a přitom všude kolem nás slyšet ruštinu hodně připomíná návrat v čase. V Moskvě jsem byl naposledy v době, kdy jsem zabil svého nadřízeného, Ivana Polonskyho za to, že pomáhal krýt masakr v Daryevu – už mi to připadá jako celá věčnost.

„Chybí ti to tu?“ zeptám se Antona a on pokrčí rameny.

„Ne. Myslím tím, že není vždy zábavné být cizincem, ale zvykl jsem si to. A díky Saře se moje angličtina zlepšila, takže...“ Zastaví se, jak si uvědomí, co právě řekl, v jeho pohledu se objeví ostražitost. „To, když jsme byli-“

„Stačí.“ Svaly v krku se mi bolestivě sevřou, ruce mám zaťaté do pěstí, ale hlas mám měkký a dokonce, i když to zopakuji: „To stačí.“

Anton moudře sklapne a zbytek cesty jdeme mlčky. Ví, že o ní je zakázáno mluvit a není to už jen kvůli jejímu bezpečí. Sara pro mě v těchto dnech představuje něco jako rozbušku, že stačí pouhá zmínka jejího jména a stává se ze mě vraždící monstrum. Její nepřítomnost je pro mě krvavá rána, která se nehojí, ale hnisá.

V každém okamžiku našeho odloučení cítím bolest a zasraně to nesnáším.

Denní hlášení to jen zhoršují, protože to vypadá, jako by na mě zapomněla. Minulý měsíc dostala další práci a připojila se k praxi dvou starších gynekologů. Přestěhovala se z domu rodičů do nového bytu. Jsem za to všechno rád, protože chci, aby byla šťastná - ale v posledních šesti týdnech chodila také každý víkend ven pít a tancovat se svými kamarádkami. Navíc o pátečních večerech začala zpívat s kapelou – což byl vývoj, který mě potěšil až do doby, než jsem uviděl nahrávku jejího vystoupení v sexy šatech, a uvědomil si, že každý muž v publiku nad ní slintal.

Sledují ji jako houf vlků, kterým se už sbíhají sliny nad zajícem.

Kdybych tam byl s ní, mohl bych to zastavit – upravit pár tváří, pokud by bylo potřeba - ale já jsem přes půl světa pryč a to mě sžírá. Navíc to zvyšuje možnost, že Sara na mě možná úplně zapomene, takže by se mohla zamilovat do jiného muže. Možná dokonce do jednoho z těch idiotů, kteří za ní po každém jejím vystoupení přicházejí a žadoní o její telefonní číslo.

Jediné, co mi brání v tom, abych na ty kretény nařídil útok, je to, že ona si s žádným z nich nevyšla.

Ale je to jen otázka času. Vím to. Čím déle jsem pryč, tím pravděpodobněji se to stane. A právě proto, předtím, než jsme vzali tuhle práci, jsem konečně nařídil, aby jí byl doručený vzkaz.

Měla by ho dostat brzy.

Mezitím máme na zabití velice bohatého - a velice zkorumpovaného – muže.