DM - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

PETER

S Danilem Novakem se setkáme v kavárně v Bělehradu, na moderním, stylově vypadajícím místě, které bylo zcela ovládnuto muži srbského obchodníka se zbraněmi. Kromě dvou mladých barmanek za lesklým bílým pultem, je každý člověk v kavárně vyzbrojen až po zuby - a podle všeho, co vím, jsou ozbrojeni i hezké dospívající barmanky.

Anton poskytuje zálohu – předběžné opatření pro případ, že všechno půjde do háje - ale dvojčata jsou se mnou.

Když vejdeme dovnitř, zastavíme se a obhlédneme situaci.

Novak sedí u malého kulatého stolu uprostřed kavárny. To místo je navržené tak, aby pro nás bylo nepříjemné - budeme obklopeni ze všech stran – ale zatímco se vydáme k prodejci zbraní, jen se na něj chladně usměju.

„Hezké místo,“ řeknu rusky. Předpokládám, že pravděpodobněji mluví plynule spíš v mém rodném jazyce, než anglicky. „Vlastníš to?“

Novakovy rty se zvlnily. „Ano. Jsem rád, že se vám tu líbí.“ Jeho ruština je s přízvukem, ale je plynulá přesně tak, jak jsem předpokládal. Samozřejmě, že bych s ním mohl mluvit srbsky - znám většinu východoevropských jazyků, arabštinu a pár dalších jazyků - ale raději bych neodhaloval, že jeho rodnému jazyku rozumím.

Při jednání s muži, jako je Novak, se počítá každá malá výhoda.

Ve své židli se opře a prohlíží si mě se zvláštním nedostatkem zájmu. Vysoký, hubený muž zhruba uprostřed svých čtyřicátých let, s ustupující linií vlasů a tlustými brýlemi, kterým Novak je, vypadá mnohem spíš jako kříženec mezi účetním a profesorem matematiky. To, čím je, prozrazují jen jeho oči - bezvýrazné a bledé, vypadají, jako by patřily ještěrce... nebo chladnokrevnému zabijákovi.

Našim hackerům se o něm podařilo zjistit jen překvapivě málo věcí. Objevil se před deseti lety, zdánlivě z ničeho, a od té doby vybudoval ilegální

zbrojní impérium ve východní Evropě, kdy své soupeře rychle a bezohledně eliminoval. Tohle jsem už dřív jednou viděl - u Juliana Esguerry, muže, kterého Novak chce, abychom zabili. Jediný obchodník se zbraněmi, který zbývá, a jehož zločinecká říše tu Novakovu převyšuje.

„Takže,“ řekne Novak, když s jeho nezaujatým pohledem zkřížím svůj vlastní. „Ty jsi Sokolov.“

Chladně přikývnu a nedovolím, aby se výraz mého obličeje změnil. Vím, že dvojčata vypadají stejně chladně. Těmito hry nás nerozhodí a klidně st to může naučit.

„Sedněte si.“ Ukáže na dvě prázdné židle, které zůstaly u jeho stolu.

Nepohnu se a ani tak ani Yan, ani Ilya. Tohle jen další malý test, cesta k tomu, aby viděl, kdo z našeho týmu je nejméně důležitý, nejméně cenný. My jsme tři, židle jen dvě – počty nesedí a on to ví. Někdo bude muset stát, být tím podivným člověkem mimo a to já nedovolím.

Nebude mezi nás zasévat semínka nesouladu. To mu nedovolím.

Aniž by byť jen mrkl, pár dlouhých chvil si mě prohlíží. Pak kývne k jednomu kriminálníkovi u jiného stolu. „Victore. Další židli pro naše hosty, prosím.“

Počkám, až Victor přinese další židli, a pak se posadím. Dvojčata můj příklad následují. Ilyova tvář je kamenná, ale Yan vypadá pobaveně. Chápe důležitost těchto malých her na dominanci, zná nezbytnost správného nastavení tónu hned na začátku.

Přistoupí k nám teenagerovské barmanky, aby přijaly naše objednávky na pití, ale odmítám si cokoliv objednat. Ilya s Yanem udělají to samé.

„Nemáme žízeň,“ řeknu klidně a Novakova ústa se znovu zkroutí.

„Nemám důvod, abych tě otrávil,“ řekne a já pokrčím rameny. Odmítám jeho ujištění jako kecy, kterými je. Existuje mnoho látek, které lze použít, od drog, které způsobí změnu mysli, až k jedům, které působí tak pomalu, že se symptomy otravy neprojeví po celé týdny nebo měsíce. Snadno by mohl vhodit do do mého nápoje něco smrtícího a já bych odtud odešel, aniž bych si uvědomil, že k tomu došlo, dokud by látka pro něj neodvedla svou práci.

Dokud má užitečnost pro něj neskončí.

„Takže,“ řekne Novak, když vidí, že svůj názor nezměním. „Esguerra.“

Založím si ruce nad hrudi a podívám se přímo na něj. Konečně se dostáváme k cíli našeho setkání.

„Pracoval jsi pro něj,“ pokračuje Novak, když jedna z barmanek přináší jeho pití -  podle vůně a barvy špičkovou skotskou.

„To ano,“ potvrzuji. Předpokládal jsem, že to bude vědět, a on to ví. Zcela očividně si ohledně mě provedl svůj vlastní průzkum. „Je to problém?“

„Nevím. Je?“ Jeho bledé oči se dívají přímo na mě.

„Nerozešli jsme se za nejlepších podmínek. Ve skutečnosti sliboval, že jestli mu někdy znovu zkřížím cestu, zabije mě. Ale to víš, že?“ Věnuji Novakovi chladný úsměv. „Není tohle tím důvodem, proč jsi vyhledal právě mě? Protože jsem v jedinečném postavení díky tomu, že jsem byl kdysi v Esguerrově vnitřním kruhu?“

Novakův pohled zůstává bez pohybu. „Ano. Je tohle z mé strany chyba? Je tvůj tým schopný toho, o co žádám?“

„Záleží na tom.“ Uvolním ruce a nakloním se dopředu. „Jaké jsou tvoje aktiva ve hře, kterou jsi zmínil? Ty, které by nám mohly s touto prací pomoci?“

„Kromě tebe a tvé znalosti Esquerrovy usedlosti?“ V Novakých očích se zaleskne a podívá se na dvojčata, která dosud zůstávala stoicky ticho. „Předpokládám, že se dá tvým mužům věřit?“

Podívám se na něj, aniž bych se obtěžoval s odpovědí.

Jeho tenké rty znovu roztáhne úsměv. „Dobře. Možná mám někoho uvnitř. Zatím ještě nemusíš vědět, kdo to je. Stačí říct, že v určitých okamžicích je možno zařídit věci, které vám umožní vaši práci vykonat.“

Moje podráždění roste. Neříká mi nic, co jsem už netušil. S nezměněným výrazem ve tváři se postavím. „V tom případě si najdi jiný tým,“ řeknu, zatímco  Yan s Ilyou následují mého příkladu.

Otočím se směrem k východu, a okamžitě jsem konfrontován stěnou Novakových ozbrojenců, s divokými výrazy a zbraněmi připravenými k výstřelu.

„Ne tak rychle,“ řekne Novak tiše. „Stále máme hodně co probrat.“

Ignoruji ozbrojence a otočím se zpátky k němu. „Nemáme o čem diskutovat,“ řeknu vyrovnaně. „Bezpečnost svého týmu nesvěřím jen nějakým vágním ujištěním pomoci, která pochází z neznámých zdrojů. Pokud máme tuto práci přijmout, musíme vědět vše, až po ty nejmenší detaily logistiky. Tak fungujeme; proto jsme tak úspěšní, jak jsme. Pokud chceš naše služby, řekneš nám všechno - nebo odcházíme ty si na tuhle práci najdi někoho jiného.“

Jeho nevýrazné rysy se stáhnou. „Děláš chybu, Sokolove. Nejsem někým, s kým si to chceš podělat.“

S úsměvem, který postrádá jakýkoli náznak humoru, vycením zuby. „To ani Esguerra, a přesto jsme tady.“

Zírá přímo na mě a pak kývne hlavou ke straně. „Nechte je jít,“ nařídí a já se otočím. Vidím, jak stěna ozbrojenců skloní zbraně dolů, ale stále si zachovává napjatý postoj. Nechce, aby se to stalo ošklivým a já jsem za to rád. Antonova ostřelovací puška by pravděpodobně vyřadila tři nebo čtyři z Novakových mužů a my tři bychom jich mohli snadno dostat dalších sedm nebo osm, ale létající kulky nikdy nepředstavují dobrou věc. Ultratenké neprůstřelné vesty, které máme pod naším oblečením, by nás neochránily před zásahem do hlavy a i když jsme tak zruční, jak jsme, stejně nám to neposkytuje imunitu.

„Děláš chybu.“ Když míříme k východu, Novak zvedne hlas. „Pamatuj si má slova, Sokolove. Děláš obrovskou chybu.“

Neodpovím. Vyjdeme ven na rušnou ulici a když míříme zpátky na naše místo setkání, zamícháme se mezi ostatní chodce.

*************

„Nechystá se to dotáhnout,“ řekne Anton, když ho při večeři v místní restauraci seznamujeme s tím, co se stalo. „Ztratili jsme čas. Ať už má v Esguerrově usedlosti jakékoli aktivum, jestli ho tak ostražitě střeží, musí to být skutečná dohoda. Nechystá se nám říct, co to je, takže na to můžeme stejně dobře zapomenout. Viděli jste některou z ostatních nabídek, které jsme dostali nedávno, ne? Ani ty nejsou špatné. Vezmeme pár těch věcí a máme našich sto milionů. Nepotřebujeme Novaka a jeho tajemné sračky.“

S přikývnutím se zakrojím do svého steaku. „Souhlasím. Zaměřme se na jiné práce.“

Yan zvedne obočí. „Skutečně? Prostě jen tak?“

Setkám se s jeho pohledem. „Nepůjdeme do toho naslepo, a Novak se to nechystá říct, takže tady jsme skončili. Je to problém? Protože jsem měl dojem, že když jsem chtěl tuhle práci, nebyl jsi tím potěšen.“

Yan na mě zírá. Pohled mu opětuji, můj výraz je klidní. Cítím, jak mezi námi narůstá napětí, ale nemůžu si dovolit tuhle hru nehrát. Podle mě pro mě a Saru existuje jen jedna cesta vpřed a tohle je ta nejlepší šance, jak po ni jít.

„Myslím, že Peter s Antonem mají pravdu,“ řekne Ilya, který rozbije nepříjemné ticho. „Tuto práci nepotřebujeme. Je až příliš riskantní. Prostě místo toho uděláme pár dalších extra vystoupení.“

Vložím si do úst sousto steaku, rozžvýkám ho a spolknu. „Takže je rozhodnuto,“ řeknu a zvednu svou sklenici s vodou. „Tady jsme skončili. Zítra ráno letíme domů.“

**********

Ležím vzhůru, poslouchám a čekám, a ve čtyři ráno to slyším. Tichý cvaknutí otevírání zámku hotelového pokoje a lehké zavrzání pantů, když se dveře začnou pohybovat.

Reaguji okamžitě, moje tělo se pohybuje jako svinutá pružina. Během mrknutí oka mám vetřelce na kolenou, znehybněného v dusivém sevření, do kterého jsem ho zezadu chytil, a k čelu mu tisknu zbraň.

Dusí se a škube s sebou. Snaží se uniknout, ale nemá dostatečnou páku na to, aby mě udeřil, nebo mě ze sebe setřásl, a každý jeho pohyb jen vyčerpává jeho zásobu vzduchu.

„Kdo tě poslal?“ Zeptám se, když se jeho zběsilý boj začne oslabovat. „Proč jsi tady?“

Povolím své sevření jen dost na to, aby získal trochu vzduchu. Znovu bojuje, takže opět sevřu sevření své paže a úplně mu odříznu přívod vzduchu. Tentokrát jeho boj trvá jen pár vteřin a já těsně předtím, než by upadl do bezvědomí, své sevření znovu uvolním.

„Kdo tě poslal?“ Opakuji svou otázku a konečně pochopí, že je moudřejší spolupracovat.

„N-Novak,“ odfrkne chraptivě.

„Proč?“ Tlačím na něj, nepovoluji. Už vím, co mi řekne, ale chci to slyšet od něj.

„On... chce tě vidět,“ zachraptí. „Jen tebe, nikoho jiného.“

Zesílím své sevření, jako by mě rozrušil, ale pak to nechám být a postavím se. Současně do něj strčím tak, aby přepadl dopředu a rozplácl  se na podlaze. Zatímco lapá po vzduchu a snaží se vyškrábat na všechny čtyři končetiny, rozsvítím světlo a obléknu si svou zimní bundu a boty. Zbytek oblečení už mám na sobě. Přesně takovouto návštěvu jsem očekával.

„Vyhrál jsi,“ řeknu zloději, zatímco se na mě mračí a zuřivě si tře krk, zatímco se mu podařilo postavit na nohy. „Veď mě.“

Můj taktický tah zůstat v hotelu v Bělehradu se vyplatil. Je čas zjistit, co má Novak v rukávu.