AVMC - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

11. prosince

Když někdo vstoupil do jeho kanceláře, Dante nezvedl ani hlavu od své práce, kterou měl rozloženou na stole. Do jeho kanceláře v Empire Developments se nedostal nikdo, jehož jméno nebylo na seznamu, nebo nebyl investorem, který měl za svým jménem spoustu nul.

V podstatě samí důležití lidé.

„Synu.“

Antony byl jedním z důležitých lidí.

I tak Dante hlavu nezvedl. „Tati.“

„Jsi tak zaneprázdněný, synu?“

„Trochu. Mám tu něco, co musím odsouhlasit.“

„Připadá mi to jako novostavba,“ řekl Antony, když k němu přišel blíž.

Dante se zaklonil jen natolik, aby se jeho otec mohl podívat na některé z plánů a návrh smlouvy na novou padesáti patrovou budovu, kterou chtěla společnost Empire Developments postavit na Horním Manhattanu. Obytná budova pro bohaté a náročné klienty. Vypadalo to, že na polovinu bytů už byly podepsané smlouvy na koupi, a to navzdory tomu, že stavba zatím stále ještě nestála. Dante chtěl být společností, která nabídla správnou sumu na to, aby tu smlouvu získala.

„Ty si ve společnosti nikdy nedopřeješ trochu klidu, aby sis mírně odpočinul, co?“ zeptal se jeho otec.

„Ani náhodou. Myslím, že jsi mě před těmi všemi lety neměl z Marcello Industries vyhodit. Podívej se na to, co bys měl, tati.“

Antony se zasmál. „Au, Dante.“

Dante se s pokrčením ramen na svého otce podíval. „Dělal jsem si srandu.“

„Já vím.“

Zatímco se Antony rozhlížel po Danteho kanceláři, byl zticha. Dante nemusel sledovat tátův pohled, aby věděl, co onen muž viděl. Prosklené stěny, které sloužily jako obrovská okna sahající od podlahy až ke stropu a ze kterých byl výhled na New York City. Město, které bylo v současné době pokryto pokrývkou padajících bílých vloček. Na druhé straně kanceláře byly dvě stěny, které Danteho oddělovaly od zbytku prostoru v podlaží, a které byly v současné době zatažené, aby poskytovaly soukromí, nicméně to mohlo být kdykoli pouhým stisknutím tlačítka zrušeno.

„Uvědomuješ si, že jsem ve tvé kanceláři nikdy dřív nebyl?“

Dante při tom prohlášení zvedl hlavu. „Ne, na to jsem skutečně nikdy nepomyslel. Tuším, že jsi nikdy nepřišel tady nahoru. Když se tu stavíš, obvykle čekáš dole v hale.“

Antony se usmál. „Možná jsem ti jen nechtěl šlápnout na prsty u nohou, synu.“

„Marcello Industries bylo prodáno už před několika lety, tati. Nemohl bys mi šlápnout na prsty u nohou.“

„Za prvé, teď už se podnik jmenuje Crevier Industries, a -“

„Já vím, pravidelně se s nimi utkávám v nabídkových válkách. Také pravidelně vyhrávám. Hloupé jméno pro tu společnost.“

Antony si odfrkl. „To si myslím i já, nicméně ve smlouvách o prodeji byla vyžadována změna názvu.“

Dante se opřel do své židle. Jeho pozornost byla konečně natolik lapena, že mu přišlo v pořádku nechat svou práci na chvíli na stole v klidu, kde na něj počká. Navíc se právě dozvěděl něco velice zajímavého.

„To jsi mi nikdy neřekl,“ řekl Dante. „Předpokládal jsem, že jméno změnili proto, že nechtěli být spojováni s tím, co znamená jméno Marcello tady v New Yorku.“

„Když nic jiného, to jméno by jim přineslo výhodu.“

„Dobře… to je pravda.“

„Nechtěl jsem, aby bylo naše jméno spojené se společností, která už není v našich rukou, synu.“

Huh.

„A za druhé,“ dodal Antony dřív, než Dante mohl říct cokoli dalšího, „tím, že jsem ti nechtěl šlápnout na prsty u nohou, jsem myslel to, že jsem nikdy nechtěl, abys měl pocit, jako by moje přítomnost tady byla kvůli tomu, že bych chtěl změnit způsob, jakým řídíš svou společnost jako generální ředitel, Dante.“

„Nikdy bych to tak necítil.“

Antony zavrtěl prstem ve vzduchu a usmál se. „Myslím, že bys to tak měl, ale teď už si kvůli tomu nikdy nebudeme muset dělat obavy. Vidíš, kam jsem tím mířil?“

Dante se zasmál a vrátil se zpátky ke zkoumání práce na svém stole. „Takže, co tě dneska vlastně přivedlo na mou stranu města?“

„Ve skutečnosti Catrina.“

„Copak? Nedělá to, co máma chce, aby udělala kvůli té vánoční party, či tak něco?“

„Předpokládám, že Catrina si vede dobře. Myslím, že se Cecelia dokonce zmínila o tom, že Catrina zařídila ty věci ohledně cateringu, a kdoví co ještě.“

„Taky už něco vaří. Zamrazila to, aby to bylo dobré.“

A když se Dante pokoušel ukrást trochu cukroví, málem mu přitom dřevěnou vařečkou zlomila klouby u prstů na ruce. Vysrat se na život…

„Ne, přišel jsem sem, protože volala kvůli tobě, synu,“ řekl Antony.

Danteho hlava znovu vyskočila nahoru. „Prosím?“

„Tvoje žena.“

„Jo, to jsem pochopil.“

Antony přikývl. „Volala kvůli tobě.“

Dante se vší silou snažil nedat najevo podráždění, které najednou kolovalo jeho krevním oběhem. Zoufale v tom selhával. Zatímco zasraně zatínal zuby, jeho otec jen zvedl jedno obočí.

„Ach ano, jo?“

„Technicky vzato, mluvila s tvojí matkou,“ řekl Antony, „ale bylo to míněno na mě. Cecelia mě o všem informovala. Tuhle náladu máš už nějakou dobu. Myslím, že Catrina předpokládala, že zbytku z nás to uteklo, ale my všichni máme za posledních pár měsíců chuť poslat tě za tvůj postoj do háje.“

Jeho otec zvedl ruku vysoko do vzduchu a dodal: „Podle tvé ženy se to postupně zhoršuje. Nezvládáš… dobře, ať už tě trápí cokoli, moc dobře to nezvládáš. Předpokládám, že jde o stres. Práce, pravděpodobně. Cosa Nostra. Toho všeho jsou tuny a tuny a tuny a hromadí se to, že? Dřív, než sis uvědomil, co se vůbec dělo, se to už stalo.“

Zatímco jeho otec mluvil, Dante stále skřípal zuby. Hlavně byl zasraně nasraný na to, že si jeho žena myslela, že bude v pořádku jít za jeho rodiči s tím, že měl problémy. Své vlastní věci si drželi pro sebe z nějakého důvodu.

Tohle byla jedna z těch věcí.

„Tati, tohle není tvou starostí,“ řekl Dante. „A teď, jestli mě omluvíš, mám tu práci, kterou musím udělat, a skutečně ji potřebuji udělat.“

„Mohl bys mi to říct o trochu méně kousavě?“

„Teď ne.“

„Jsi nasraný.“

„A ty bys v mé situaci nebyl?“ zeptal se Dante. „Zvládám svůj podnik v pohodě sám na vlastní pěst. Nepotřebuji nikoho jiného, aby se do něj montoval. Buď si jistý tím, že až se dostanu domů, proberu ten drobný vzkaz se svou ženou. Vypadá to, že potřebuje připomenutí.“

„Nebo se o tebe stará a má obavy. Nepřemýšlel jsi o pauze?“

Dante si odfrkl.

Tvrdě, hlasitě a hrubě.

Odtáhl se od své práce a stolu, posadil se rovně a zíral přímo na svého otce. Antony při Danteho projevu hněvu nemrkl ani řasou.

„Pauzu, skutečně? Mám spoustu práce mezi tímhle zkurveným místem a la famiglií, než abych vůbec uvažoval o tom, že bych si dal pauzu. A to jsem se ani nezmínil o své ženě a dětech, nebo ročním obdobím. Jo, a nezapomeň na to, že stále čekám na to, až mi Gio získá aspoň nějakou dobrou zprávu o Lucianově případu, abych věděl, že se sem dostane z vězení ještě před Vánocemi.“

Antony si z obleku smetl neviditelné smítko. „A co kdybych ti mohl tohle všechno poskytnout, synu? Někoho, kdo zvládne věci famiglia. Někdo, kdo tu bude. Tvoje děti. Lucian. Všechno. Co když by to bylo všechno vyřízeno? Dal by sis krátkou pauzu a vrátil se zpátky na místo, kde si můžeš dobít baterky?“

„No, tak v tom případě bys musel být zasraným Santa Clausem, tati.“

Antony se zazubil.

Vypadalo to, že to vzal jako výzvu.

„Ho, ho, ho, Dante.“