DM - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Jeden týden bez Petera.

Připadá mi to neskutečné, jako sen, kdy čekám, až se z něj probudím. Nebo možná skutečnost, že moc dobře nespím, dává mým dnům tuhle podivnou, senovou kvalitu. Jistým způsobem je to, jako bych vstoupila do stroje času a vrátila se zpět - jsem v nemocnici a čekám na milovaného člověka, aby se zotavil z vysilující dopravní nehody. Tehdy to byl George, kdo byl pacientem, a ze svého kóma se nikdy neprobral.

Mámina prognóza je mnohem lepší. Lékaři v jejím sešití odvedli dobrou práci a do jejích zranění se nedostala infekce. Stále je díky všem těm sádrám znehybněna a je možné, že funkčnost její levé ruky se nikdy znovu plně neobnoví – bylo v ní poškozeno až příliš mnoho nervů a šlach - ale jakmile se jí uzdraví zlomené nohy a s pomocí dostatečné fyzické terapie by měla být schopna opět chodit.

Táta je jak v sedmém nebi a to jak díky mámině prognóze, tak i díky tomu, že jsem doma. Pokaždé, když vejde do jejího pokoje a najde mě, jak sedím vedle jejího nočního stolku, ústa se mu chvějí tak, jako by měl na krajíčku k pláči, ale místo toho se tam pak vždy objeví radostný úsměv.

„Stále si myslím, že se chystáš zmizet,“ přizná, když si sedneme v nemocniční kantýně, abychom se najedli. „Že když se na chvíli otočím, rozplyneš se ve vzduchu.“ Rukama naznačí kouzelnické pohyby. „Jeden okamžik tu a v druhé pryč.“

„Ach, tati...“ S grimasou skloním hlavu dolů a pevně svírám plastovou vidličku, kterou jím těstoviny. Vina mě sžírá zaživa, protože tohle je přesně to, co se  v blízké budoucnosti stane - jakmile Petr usoudí, že je na tom moje máma dost dobře. S úsilím se mi podaří zvednout hlavu a na tátu se usmát. „Nedělej si obavy, prosím. Všechno je v pořádku, dobře? Jsem tady a všechno je v pořádku.“

Vím, že zním vyhýbavě - táta mě z toho celý týden obviňuje - ale je těžké být přesvědčivá, když žongluji mezi všemi lži, polopravdami a skutečností, kterými jednotlivé druhy lidí krmím. Pro rodiče a jejich přátele je příběh takový, že Peter je můj milenec navzdory svému „nedorozumění“ s FBI mě přivedl domů, protože mě miluje a chce, abych tam pro mámu byla. Důsledkem je to, že jednoho dne Peterovy právní potíže skončí a v tom okamžiku budeme sdílet své štěstí společně.

Naproti tomu obraz, který vykresluji pro FBI a pro všechny ostatní, je ten, že je to monstrum, které mě ze svého rozmaru uneslo a nakonec se mnou znudil natolik, že mě nechal jít.

Tím jediným důvodem, proč jsem schopna vytvořit dva souběžné příběhy je to, že federálové nechtějí, aby mí rodiče – či kdokoli jiný, skutečně - věděl o Georgově roli v tom všem. A to vede k událostem, které vyslaly Petera na jeho cestu pomsty. Poté, co jsem ten den v baru mluvila s Marshou, Ryson mě znovu zatáhl do jejich kanceláře v centru, a nijak vybíravě mi přikázal, abych držela pusu zavřenou, díky čemuž potvrdil mé podezření ohledně toho, že Marsha byla s FBI ve spojení.

V baru bylo až příliš hlučno, než aby agenti náš rozhovor zaslechli, takže jediná možnost, jak by mohli naprosto přesně vědět o tom, co jsem jí řekla, bylo to, že to okamžitě nahlásila - nebo ještě hůř na sobě nosila odposlouchávací zařízení.

Přirozeně jsem se chovala zděšeně a slibovala, že budu mnohem diskrétnější. A na oplátku jsem z nich vymámila slib, že federálové budou držet před mými rodiči ústa zavřené na zámek, aby nic nezničilo mnohem zlehčující informace, které jsem pro ně vytvořila.

„Jak víte, srdce mého táty je slabé a nepotřebuje přidávat stres díky vědomí toho, že jsem mu byla nucena všechny ty měsíce lhát,“ řekl jsem Rysonovi a agent víc než šťastně souhlasil.

Tuším, že podobný slib mlčenlivosti vymámil i z Marshy, protože když na chodbě potkala Andy, nevěděla nic víc než to, co musela slyšet už dříve.

„Co se stalo?“ zeptala se a podívala se na mě s bezostyšnou zvědavostí a zmatkem. „Jednoho dne jsi prostě zmizela a FBI byla tady všude a všechny zpovídala. Lidé říkali, že ses zapletla s nějakým zločincem?“

„Je to dlouhý příběh,“ řekla jsem jí a věnovala jí napjatý úsměv. „Možná, že se jednou můžeme sejít a všechno dohnat. Teď však na mě čeká máma...“

„Ach, samozřejmě.“ Pokusila se potlačit své zjevné zklamání. „Marsha mi řekla, co se s tvou mámou stalo. Je mi to tak líto. Doufám, že brzy uzdraví.“

„To ano, díky. Uvidíme se.“ S mávnutím jsem pokračovala po chodbě dál a snažila se nemyslet na to, jak se tady, v téhle nemocnici, která byla kdysi mým

druhým domovem, cítím mimo.

Jak jsem bez Petera ztracena a sama.

Brzy, říkám sama sobě. Brzy si pro mě přijde. To jediné, co musím udělat, je čekat.

Vinu, která se s touto myšlenkou pojí, potlačím, nasadím zářivý úsměv a vejdu do mámina pokoje.