DM - 10. kapitola

Překlad: Clarissa

SARA

Cesta do nemocnice trvá téměř dvě hodiny – po cestě jsme narazili na zvýšený provoz – a když mě řidič vysadí u vchodu do nemocnice a zmizí, jsou moje nervy napjaté k prasknutí. Neodpověděl mi na žádnou z mých otázek, takže nemám ponětí o tom, kdo to je nebo v jakém vztahu je k Peterovi a jeho týmu. A možná je to tak nejlepší. Nepochybuji, že se mě na to budou ptát, jakmile se FBI dozví, že jsem tady.

Doufám, že než se tak stane, uvidím se s mámou a tátou.

Bojuji, abych potlačila svou úzkost a spěchám po známých chodbách. Nepotřebuji žádné nápisy, aby mě dovedly na JIPku. V téhle nemocnici jsem dělala svou rezidenturu a po celá léta jsem tady pracovala; je to tady pro mě víc domovem než dům, kde jsem žila.

„Lorna Weismanová?“ zeptám se a spěchám k recepci JIPky, poté čekám a netrpělivě v duchu křičím, zatímco recepční ve středním věku s křiklavě rudou trvalou pomalu projíždí jména.

Vidím přesný okamžik, kdy si všimne jakékoli speciální poznámky od FBI v systému. Její oči vyletí nahoru k mému obličeji, vykulené a vyplašené za jejími brýlemi se zelenými obroučkami, a zakoktá, „O-okamžik.“

Stisknu okraj pultu. „Kde je?“ nakloním se a imituju Peterův nejstrašidelnější tón hlasu. „Řekněte mi to HNED.“

„J-je na operaci.“ Ta žena se skrčí tak moc, jak jí to její rozložitá postava dovolí. Její prsteny obložené prsty šmátrají po telefonu na stole. „V-vzali ji tam před hodinou.“

„Zase?“

Horečně kývá hlavou a nahmatá pohotovostní tlačítko na telefonu. „Objevilo se další vnitřní krvácení a -“

Nezůstanu, abych si poslechla podrobnosti. Za pár minut ochranka – a zřejmě i FBI – bude tady a já musím najít tátu. Poslední, co Peter slyšel, bylo, že táta pořád neodešel domů, a vzhledem k tomu, co jsem se právě dozvěděla, nemám pochybnosti o tom, že je tady a čeká, jestli to máma zvládne.

Na JIPce je velká čekárna, ale já ho tam nevidím. Je možné, že šel dolů do kantýny, aby si dal něco k snědku, nebo může být na záchodě. Tak či tak, nemám čas se tady zdržovat, takže běžím k jedné z menších čekáren, které jsou stranou. Některé rodiny jim dávají přednost kvůli většímu soukromí, takže je malá šance, že by táta mohl –

„Saro?“

Otočím se vpravo, a moje srdce nad tím známým hlasem poskočí.

Je to moje kamarádka Marsha. Má na sobě svou sesterskou uniformu a zírá na mě, jako kdybch na ni právě vybafla z pod její postele. Za ní stojí další šokovaná – a známá – tvář: Isaac Levinson, jeden z nejbližších přátel mého táty. On a jeho žena Agnes sedí v rohu malé čekárny, ke kterému otočím hlavu, a vedle nich je –

„Tati!“ Přispěchám k němu, skoro zakopnu o židli, když mi slzy zamlží pohled a zastaví se mi dech.

„Saro!“ Tátova paže mě obejme, o tolik tenčí a slabší než si pamatuju, a uvědomím si, že také pláče. Jeho křehká postava se otřásá vzlyky. Když se odtáhne, prohlíží si mě, jako by tomu nevěřil a zároveň měl radost. Jeho ústa se třesou, když mě vezme za ruce. „Ty jsi tady. Ty jsi opravdu tady.“

„Jsem tady, tati.“ Stisknu jeho třesoucí se ruce a odstoupím, abych si setřela slzy, zatímco uklidním svůj hlas. „Teď jsem tady. Řekni mi … jak je na tom máma?“

Jeho obličej se nakrčí. „Stále krvácí. Mysleli si, že to mají pod kontrolou, ale muselo jim něco uniknout, nebo se potrhaly stehy poté, co ji zašili. Znovu jí klesl krevní tlak, takže se vrátili na sál a -“

„Doktorko Cobakisová.“

Ztuhnou mi svaly, když se čelem otočím k neznámému hlasu.

Je to strážce ochranky, doprovázen mladým policistou. Jejich výrazy jsou opatrné ale odhodlané, a policistova pravá ruka se vznáší nad jeho zbraní, jako kdyby očekával, že na něj budu střílet.

„Doktorko Cobakisová, musíte jít s námi,“ řekne ten strážce ochranky, a já si uvědomím, že jeho blond kozí bradka mi připadá povědomá. Musela jsem ho v nemocnici vidět. Ne, že by na tom teď záleželo. Soudě podle odhodlaného pohledu v jeho pihovaté tváři nemůžu od něj očekávat žádnou pomoc nebo sympatii – ani od toho mladého policisty, který na mě zírá, jako kdybych na sobě místo džínů a svetru měla sebevražednou vestu.

„Teď chvíli počkejte -“ začne můj táta rozhořčeně.

„On tady není,“ vstoupím do toho a zvednu své ruce nahoru, abych ukázala, že v nich nemám žádnou zbraň. Chápu z čeho vychází jejich opatrnost a hodlám udělat, co můžu, abych ji zmírnila. „Jsem úplně sama, přísahám.“

Marsha, zjevně vzpamatovaná z toho šoku, předstoupí přede mě a zamračí se na strážce. „Co to děláš, Bobe? To je moje kamarádka Sara. Ona je -“

„My víme, kdo je.“ Hlas mladého policisty se mírně třese a jeho prsty se sevřou kolem rukojeti jeho zbraně, když opatrně přistoupí blíž. „Nechceme žádné problémy, ale -“

„Oh, proboha, vždyť matka té holky je na operačním sále!“ Agnes Levinsonová si razí lokty cestu kolem svého manžela a mého táty, aby se zlostně podívala na toho strážce a policistu z její sto-padesát-dva-centimetrové výšky. Její šedivé vlasy vypadají kolem jejího drobného obličeje jako svatozář, když se postaví přede mě s rukama v bok v naštvané póze a řekne, „Můj manžel i syn jsou právníci, a já vás můžu ujistit, že na vás podáme žalobu. Nechte tu holku promluvit s jejím otcem a pak můžete jednat.“ Otočí se ke mně s jihnoucím hnědým pohledem. „Saro, drahoušku, jsi v pořádku?“

Mrknu a sundám své ruce dolů, když se strážce Bob ani policista nepohnou směrem ke mně. „Jsem … jsem v pohodě. Děkuju.“

Přátelství Levinsonových s mými rodiči trvá téměř dvacet let, a moji rodiče vždycky říkali, že mě Agnes a Issac považují za dceru, kterou nikdy neměli. Až do téhle chvíle jsem byla přesvědčena, že přehání; určitě jsem je nikdy nepovažovala za něco víc než starší pár, který se přátelí s mými rodiči. Nicméně to, jak se mě Agnes zastala, to je něco, co by udělala rodina a já jsem neskutečně dojatá, zvlášť když přistoupí Isaac a začne moje rádoby věznitele zasypávat všemi zákony, aby dal mému tátovi šanci vzít mě za ruku a odtáhnout mě stranou.

„Rychle, zlatíčko, mluv.“ Tátův hlas je nízký a naléhavý, zatímco pohledem prohledává můj obličej, než se znepokojeně zastaví na téměř zahojené jizvě na mém čele. „Co se stalo? Co ti udělal? A jak jsi utekla?“

Než můžu odpovědět, nakloní se a zašeptá mi do ucha, „Musíme tě okamžitě dostat k  právníkovi. Vím, že jsi ty věci do telefonu musela říkat, ale oni mi odmítli věřit. Zaslechl jsem, jak o tom mluvili, a že se budou odvolávat na Zákon o vnitřní bezpečnosti kvůli jeho vazbám na terorismus. Musíme ti sehnat dobrého obhájce nebo -“

„Saro! Sakra, holka, kdes byla?“ Marsha se k nám připojí a popadne mou paži, jako kdybych se chystala vypařit do vzduchu. Její kudrny ve stylu Marilyn Monroe se divoce houpají, když mě otočí čelem k sobě. „Co se ti stalo? Kam jsi odjela?“

Její modrý pohled zaostří na mou jizvu, a zalapá po dechu. „Co se ti stalo s obličejem?“

Vyčerpaně udělám krok dozadu. „Marsho, prosím -“

„Saro Cobakisová.“ Mladý policista se nějak dostal skrz Levinsonovi a odstrčí Marshu stranou, jeho ruka znovu svírá zbraň. „Musíte jít okamžitě s námi.“

Znovu zvednu ruce. „Žádný problém. Prosím, budu spolupracovat, slibuju.“

Teď je to můj táta, který agresivně udělá krok vpřed. „Ona nikam nepůjde, dokud nebude mít právníka a -“

„Nikdo ani hnout!“

A zatímco všichni šokovaně lapáme po dechu, rojí se místností jednotka SWAT, s kuklami přes obličej a namířenými zbraněmi.