AVMC - 8. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

12. prosince

Zatímco Jordyn prohrabávala svou tašku, aby z ní vytáhla pozvánky, telefon si přidržovala mezi uchem a ramenem. Na to, aby dostaly pozvánky k lidem, ke kterým potřebovaly, měly všeho všudy jen osm dní. Samozřejmě, že si ani na okamžik nemyslela, že by kdokoli z těch, kdo dostal pozvání na vánoční party Marcellů mohl odmítnout, ale i tak jim svým způsobem docházel čas.

S hromadou obálek v ruce přešla na konec fronty na velké poště.

Po telefonu přitom mluvila se svou švagrovou.

„On je prostě…“

„Co?“ zeptala se Jordyn.

„V takové náladě,“ zamumlala Catrina.

„Skutečně?“

„Já vím, že tohle se Dantemu vůbec nepodobá.“

Ne, skutečně ne. Zvenčí, jistě. Dante Marcello mohl vypadat jako chladný, rezervovaný, a vzdálený člověk. Byl to jeho způsob, jak chránit svou rodinu. Ale vůči své manželce, dětem, a komukoli uvnitř jejich rodiny?

Dante byl mnohem vřelejší.

„Vyštěkne kvůli každé maličkosti,“ připustila Catrina.

Jordyn se zamračila. „Možná, že potřebuje pauzu, Cat.“

„Život je na nějaké pauzy až trochu příliš rušný, ne?“

„Všichni je občas potřebujeme.“

„Jistě, ale jak to mám vysvětlit svému velmi obtížnému, tvrdohlavému manželovi, který každé ráno vstává v pět ráno, hodinu běhá na běžeckém pásu, v sedm přesně vypije kávu a zbytek dne má rozplánovaný přesně na hodinu?“

Jordyn se mírně zasmála.

Catrina měla pravdu.

„Dobře, já nevím. Domnívám se, že to je něco, co budeš muset vymyslet sama.“

„Vůbec mi nepomáháš, Jordyn.“

„Hele, já se jen snažím poslat ty zatracené pozvánky na party včas. Právě teď mě toho o příliš mnoho nežádej. Vlastně pravděpodobně dneska skončím tím, že nestihnu Lucianův telefonát. Tahle fronta je tak dlouhá.“

„Omlouvám se.“ Catrina si něco sama pro sebe polohlasně zamumlala. „Tuším, že je to špatnou roční dobou. Všichni jsou zaneprázdnění a spěchají.“

„I když Cecelia tohle dělá každý rok.“

„To ano, ale také to dělá už přes třicet let, Jordyn.“

„Pravda.“

„Nechám tě jít. Tak jako tak musím sehnat po telefonu catering. Dokončit detaily. Alespoň, že je to kuchař, kterého má Cecelia ráda.“

Jordyn si odfrkla. „Ano, když dělá na party ostatních lidí.“

„Myslím, že bude jen ráda, že letos vůbec party bude.“

Dobře, to je to, v co všechny skutečně doufaly.

„Dobře. Jestli si potřebuješ promluvit o Dantem, zavolej mi později,“ řekla Jordyn.

Catrina se tiše zasmála. „To udělám.“

„MA!“

Při dívčím pištění, které se ozvalo na druhém konci telefonu, s sebou Jordyn trhla. Dobrý bože, Catherine měla silné plíce. Všichni v rodině si mysleli, že se dívka hodně podobala své matce, ale byla v ní slyšet hlasitost a zabarvení nádechu jejího otce.

I když nikdo se Catrině neodvážil říct, že její dcera byla přesně taková, jako ona.

„Dobře, principessa volá,“ řekla Catrina s povzdechem.

„Polib ji za mě.“

„Udělám.“

Jordyn zavěsila hovor se svou švagrovou a poté zkontrolovala frontu. Jen stěží se pohnula. Ve skutečnosti tam byly celkem čtyři fronty a každá z nich vedla přes celý prostor zezadu až do přední části budovy. Za Jordyn se postavili další čtyři lidé. Téměř každý člověk, který byl před ní, měl v ruce krabici plnou balíčků k odeslání.

Pravděpodobně dárky.

Catrina měla pravdu.

Tohle bylo rušné roční období.

Ach, dobře.

Jordyn neměla moc na výběr. Musela počkat. I když tím rozhodně zmešká Lucianův hovor. Díky tomu pocítila smutek.

Stále odpočítávala své dny.

Čekání na něho…

• • •

Když ze sebe Jordyn doma v chodbě skopla boty na podpatku, úlevou zasténala. Šťouchnutím poslala ty zabijáky špiček prstů u nohou do kouta, a přísahala, že pokud bude vědět, že je tu reálná šance toho, že bude dlouho stát na nohou, rozhodně si tu zatracenou věc znovu neobuje. Nohy jí tak bolely, a měla pocit, jako by měla prsty u nohou zlámané.

Přísahala, že čím větší cenovka na botách byla, tím dokázaly být nepohodlnější. I tak ty pitomé věci milovala dost na to, aby si je kupovala.

Navíc díky nim nohy vypadaly skvěle.

Poté, co Jordyn odložila svou tašku a kabát, zamířila do kuchyně. Tam zjistila, že na telefonu bliká upozornění na zmeškaný hovor. Důvěrně známé číslo ji přinutilo zamračit se.

Vězení.

I tak to vypadalo, že Lucian zanechal vzkaz. Rozhodla se vyslechnout si ho teď, a pokud bude vše v pořádku, pak by si ho mohla později přehrát znovu i s dětmi, až se vrátí zpátky od Giovanniho a Kim.

Stiskla tlačítko pro přehrání a z reproduktoru se ozval Lucianův hlas.

„Znovu jsem tě nezastihl, Jordyn. Vyřiď dětem, že je miluji. Zavolám zítra. Doufám, že se jim bude líbit předčasné překvapení, které jim a tobě nechal Santa. Ciao, amore.“

Jordyn svraštila obočí.

Jaké překvapení?

V chodbě ani v kuchyni nevypadalo, že by bylo něco jinak. Když se konečně vrátila z pošty domů, hlavní dveře byly zamčeny. Jordyn neměla ani ponětí, o čem to Lucian mluvil, ale předpokládala, že to byl pravděpodobně jeho záměr.

Později by to měla zjistit.

Když měla dům na malou chvíli sama pro sebe, měla na práci jiné věci. Uklidit hračky, vysát podlahy a převléct pár postelí. Ty práce vlastně skutečně nikdy neskončily. Dvakrát týdně k nim chodila pomocnice, ale to bylo jen kvůli tomu, že Luciana dráždilo, když se Jordyn snažila dělat všechno sama. A Jordyn pokaždé podráždilo, když se pomocnice snažila dělat víc, než po ní Jordyn chtěla.

Byla to delikátní hranice.

Zamířila do obývacího pokoje, aby posbírala změť hraček, které tam Cella předtím v průběhu dne zanechala. Udělala do něj jen jeden krok a zamrzla přesně na místě, kde stála.

Když ráno odcházela, pod jejich vánočním stromečkem bylo prázdno. Všechny dárky pro děti byly bezpečně uklizené pod zámkem v její šatně, kdy čekaly na to, až budou zabaleny a podepsány. Některé od ní a Luciana, a některé od Santy.

Teď však bylo to, co dřív představovalo prázdný prostor pod stromečkem, plné dárků. Malých i velkých. Ve zlatých, červených, stříbrných a modrých balicích papírech. Dlouhé krabice, nahoře pár balíčků v dárkových taškách a u každého dárku stužka s papírovou kartičkou. Každý dárek měl i svou mašli.

Jordyn vešla vpřed a natáhla se po složené kartičce, která spočívala na jednom z větších dárků. Otevřela ji a uvnitř našla sladký vzkaz, který byl přímo před ní.

Veselé Vánoce, Marcellovi.

Tatínkovi letos musel pomoci Santa.

Doufáme, že vám to nevadí!

XOXO

Jordyn se usmála a stiskla kartičku mezi konečky prstů o něco pevněji. Ten rukopis na kartičce poznala. Byl jejího tchána. Antony byl jedním z mála lidí, kteří měli díky rezervnímu klíči přístup do jejich domova.

Páni, pomyslela si Jordyn, když se rozhlédla po dárcích.

Lucian přišel na způsob, jak pomoci a svým způsobem být nakonec přítomný.