CC - 8. kapitola

Překlad: Lusesita

Jack

„Ty jsi šílená.“ Reptám, zatímco ji vedu dovnitř. Nevěřil jsem tomu, když mi volal Hank, který se mi stará o příjezdovou cestu, s tím, že mi doveze dnes večer jednu pěknou zrzku. Doufal jsem, že mluví o Jillian, ale také jsem věděl, že to v žádném případě nemůže být ona.

„Šíleně odhodlaná.“ Odpoví skrz drkotající zuby.

„Šíleně zmrzlá.“ Mumlám a položím ji na gauč před krbem. Třu jí ruce a pak i nohy, abych ji zahřál. Nespouští ze mě pohled.

Má zčervenalé tváře, pravděpodobně díky kombinaci mrazu, rozpaků a z větší části taky díky rozčilení.

„Co tě přivádí do těchto končin?“ Snažím se být vtipný, ale selhávám.

Jillian vztekle zavrtí hlavou, a unikne jí pár slz.

„Nejdřív tě musíme zahřát, pak se dostaneme k účelu tvé návštěvy. Podnikla jsi dlouhou cestu, abys mi řekla, jak moc mě nenávidíš… znovu.“

Sundám jí lehký kabátek, který je díky cestě sem pěkně promočený. Co si myslela, když si vzala toto oblečení do hor? Chytnu ji za svetr, abych jí ho přetáhl přes hlavu, ale ona si založí ruce přes hruď. „Co to děláš?“

„Poslouchej, Zrzečko, nemáš nic, co už bych předtím neviděl.“ Pořád sleduje. „Mám vířivku, tam se zahřeješ.“ Zvedne bradu. „A tady je krb. Přinesu ti čaj nebo kakao?“ Nepohne se. „Nebo víno?“ Nic. „Whiskey?“ Zasténám. „Vzdávám to, ale stále potřebuješ jít do vířivky, a jelikož to co máš na sobě je jediné oblečení, co sis přivezla, tak by byla škoda, kdyby zůstalo mokré.“

Postaví se tak rychle, až téměř ztratí rovnováhu. „Co se stalo s mojí taškou? Do prdele. Musela jsem ji upustit při cestě sem, zimou jsem necítila ruce.“

Potřese hlavou a svlékne si svetr, takže přede mnou stojí jen v červené podprsence, legínách a černých botách. Pomalu si začne svlékat zbytek věcí.

Vím, jak vypadá její krémová pokožka. Jak bych taky mohl zapomenout, ale snažím na ni nezírat, i když bych rád. Místo toho se dívám do jejích modrých očí. „Vím, o co se snažíš.“

„O co?“  Zamrká.

Ukazuje mi své překrásné tělo. Chci ji popadnout a stáhnout na podlahu, kde bych se jí zmocnil. „Snažíš se vyměnit své tělo, za jejich práci. Přiznej to.“

Pokrčí rameny. „Vířivka je tímto směrem?“ Projde kolem mě nahá, schoulená a třesoucí se zimou.

Když kolem mě prochází, chytnu ji za nádherný kulatý zadek. „Ty budeš moje smrt, Zrzečko.“ Jdu do skříně pro ručníky. V pokoji se svléknu a vytáhnu ze skříně dva župany a do svého si dám kondom. Nikdy nevíte. Nakonec dojdu do kuchyně pro láhev vína, kterou otevřu a vezmu skleničky. Zamířím ven právě včas, abych viděl, jak se noří do vody. Oh, to bude dlouhá noc.

Pověsím župan, odložím ručníky a naliju víno. „Lepší?“

Povzdechne si. Horká voda uvolňuje celé její tělo. Možná to bude fungovat i na náladu.

„Napij se.“ Podám jí skleničku. „Na co si připijeme?“

Podívá se na mě. „Ráda bych si připila na druhé šance a nový začátek.“

Ušklíbnu se na ní. „Samozřejmě, že bys ráda.“ Svléknu si župan a vlezu si k ní se skleničkou v ruce. „Myslíš, že pro člověka jako já existuje nějaké vykoupení?“