CC - 7. kapitola

Překlad: Lusesita

Jillian

Stačili mi jen dva telefonáty a průzkum na internetu, abych zjistila, že můj nový šéf, Jack Morgan, tráví svátky sám ve svém domě v horách. Nejdřív jsem si zjistila jméno jeho právníka z papírů o převzetí firmy. Zavolala jsem do jeho kanceláře a řekla recepční, že potřebuju mluvit s Williamem Davidsonem ohledně problému ve firmě. Ta mi sdělila, že dnes odpoledne již nepracuje. Tak jsem ji požádala o kontakt na pana Morgana, že s ním potřebuju nutně mluvit. Tak mi nadiktovala číslo na jeho osobní asistentku Claudii.

Odkašlu si, aby můj hlas zněl profesionálně. Claudia mě přísným hlasem odpálkuje. A kdo by se jí mohl divit? Jsem si jistá, že práce pro Jacka Morgana není procházka růžovou zahradou. Informovala mě, že je Jack nedostupný, až do příštího týdne, je zrovna ve své chatě v horách a nepřijímá žádné hovory. Řekla, že během Jackovi nepřítomnosti mi bohužel nepomůže. Skvělé, ale aspoň jsem se dozvěděla, kde je. Řeknu jí, že nastalý problém počká do příštího týdne a zavěsím.

Na internetu zadám letiště v Adironack Mountain, kde se mi zobrazí pouze jeden výsledek. Na malé letiště létá jen pár komerčních a soukromých letů denně.

Naštěstí jsem si našetřila trochu peněz. Původně jsem si myslela, že je použiju na dovolenou někde v teple, kde budu ležet na bílém písku a pít piňa coladu, ale vypadá to, že ji budu muset přesunout o rok. Rezervuju si místo v posledním letadle.

Rychle zajedu domů, sbalím si věci na noc a chytím taxíka na letiště. Plačící děti a masy lidí mi lezou na nervy.

Sednu si na místo a zapnu bezpečnostní pás. Cesta bude trvat jen chvíli. Když u nás zastaví letuška, objednám si sklenku bílého vína a rychle ji do sebe hodím.

Přistaneme v Lake Placid těsně po západu slunce. Jsem si jistá, že přes den je to tu docela hezké, ale nepřijela jsem sem kvůli prohlídce města. Tohle je služební cesta a nevrátím se zpět, dokud mí kolegové nedostanou práci zpět.

Nastane malý problémem ohledně půjčení auta. Při všem tom spěchu, abych se sem dostala, jsem na to úplně zapomněla. Je to letiště, myslela jsem, že zde mají půjčovnu aut, ale nope, nemají.

Dám si tašku na rameno a vyjdu ven, kde do mě udeří chladný vítr a na tvář mi padá sníh. Sakra. Žaludek se mi propadne. Dokonce tu nejsou ani taxíky. Je zde jen malé parkoviště s asi dvaceti auty, které jsou zasypány několika centimetry sněhu.

Běžím zpátky dovnitř a zamířím k informacím, kde sedí starší žena s brýlemi a čte knížku.

„Umm, zdravím, zrovna jsem přiletěla a potřebuju si půjčit auto. Můžete mi pomoci?“ Zeptám se s tím nejzářivějším úsměvem, kterého jsem schopná a shrnu si vlasy z obličeje.

Ta žena se na mě podívá, jako bych měla šest hlav. Označí si stranu, kterou právě četla a položí knihu na stůl. „Většina lidí, kteří sem letí, mají svá vlastní.“

Samozřejmě, že ano. Ignoruju její rýpnutí, jsem na misi. „Uvízla jsem tu a rozhodně nemám zájem strávit noc na letišti. Není zde někdo, kdo by mě zavezl do chaty Jacka Morgana?“

Překvapeně vykulí oči. „Vy budete trávit svátky s panem Morganem?“

Není nad to ohánět se známostmi. Poupravím si trochu pravdu, abych dosáhla toho, co potřebuju. „Samozřejmě. Měla jsem dorazit až zítra, ale chci ho překvapit.“

Dívá se skrz velké okno za mými rameny a skousne si ret. „Jak znáte pana Morgana?“

Váhá a já ji neviním, jsem úplný cizinec. Proč by mi měla věřit, mám pomačkané oblečení po celém dni cestování a make-up a vlasy, které už zažily lepší časy. A jsem tu, abych se setkala s milionářem Jackem Morganem? Jsem si jistá, že by sem dorazil jen s nádhernou ženou, která by vypadala jako by právě vystoupila ze stránky časopisu.

Narovnám se. „Já a on jsme chtěli vypadnout z města. Máme na tento týden velké plány.“ Doufám, že si nevšimne, jak se mi mírně třese dolní ret, když lžu.

Má vrásčitý nos a vypadá to, že jí každou chvíli spadnou brýle. Stále se dívá z okna a zatřese hlavou. „Už začala sněhová bouře.“

Skoro se rozbrečím, už cítím slzy v očích. Nedostala jsem se tak daleko, abych to teď vzdala. „Není zde žádná možnost? Neznáte někoho, kdo by mě tam odvezl?“

Našpulí rty a zvedne telefon. „Nic neslibuju. Vydržte chvíli.“ Namíří na mě prstem. „Hanku, tady Joan. Jsi v práci? Odhrnuješ sníh?“ Přikývne. „Potřebovala bych laskavost. Mohl bys přijet na letiště? Pan Morgan ti za to bude vděčný.“ Bubnuje prsty na desce stolu. „Yop. Vypadá to jako ošklivá bouře.“ Další přikývnutí. „Dobře, budeme tě vyhlížet.“

„To zní jako dobrá zpráva.“ Chce se mi poskakovat nahoru a dolu, ale místo toho se na ni jen vřele usměju.

„Máte štěstí, mladá dámo. Hank dorazí do pěti minut a vezme vás tak daleko, jak jen bude moct, ale poslední část cesty nebude snadná a musíte Hankovi důvěřovat.“ Pokývne a znovu zvedne knihu.

Moje městská část zpozorní. Kdo je Hank, co když mě zavleče do hlubokého lesa, kde mě zabije? V této chvíli, ale nemám jinou možnost. Hank mi bude muset stačit.

„Děkuju,“ řeknu a přejdu k oknu, kde čekám, až mě vyzvednou a snažím se neuvažovat nad obtížností mé cesty.

Před budovou zastaví Hank s obrovským pluhem.

Je jasné, že do tohoto počasí nejsem oblečená. Běžím k autu ve vysokém sněhu v kotníčkových Laboutinkách. Jsem na ně opatrná. Očividně nejsou určeny k chůzi ve vysokém sněhu. Klouže mi to po celou cestu ke dveřím spolujezdce.

Jsem přivítána statným mužem v oranžové bundě a dlouhou hnědou bradkou. „Zdravím slečno. Prý se potřebujete dostat k chatě pana Morgana?“

„Ano. Jmenuju se Jillian a jsem vám velmi vděčná, že mě tam vezmete. Samozřejmě Vám za to zaplatím.“ Otevřu kabelku, abych našla peněženku.

„Ne. Rád vám pomůžu.“ Hank nastartuje a vyrazíme z letiště. Z nebe padají velikánské vločky a viditelnost je skoro nulová. Je okouzlující sledovat víření před námi. „Jak je to daleko?“

„Nebude to trvat dlouho. Pokuste se odpočívat, dobře?“ Podívá se na moji ruku, jež svírá peněženku.

Dám ji zpět do kabelky. „Nejste nervózní z řízení v tomto počasí?“

„V žádném případě, jen to bude asi chvíli trvat.“ Řekne uklidňujícím tónem.

Za celou cestu jsme málem třikrát sjeli za silnice, ale pokaždé získal zpět kontrolu nad autem. Říká mi pár historek z okolí, ale poslouchám ho jen napůl. Čím se dostáváme blíž k Jackově chatě, tím víc mi buší srdce. Ani jsem neměla čas si připravit, co mu řeknu. Mohlo by to skončit opravdu špatně.

Hank zpomalí. „Toto je čerpací stanice mého synovce Trevora. Poslední část cesty vás vezme na svém sněžném skútru. Oh, tady je.“

„Do prdele.“ Hank opravdu nelhal. Vidím chlapa, co vypadá jako lední medvěd a už na mě čeká na žlutém skútru.

Když Hank zastaví, podívá se na mě. „Nemějte strach, madam. Je to nejbezpečnější způsob, jak se tam dostat, v tuhle dobu je většina silnic uzavřená, nemáte jinou možnost.“ Povzbudivě na mě kývne hlavou.

Musím si připomenout, proč to všechno dělám a budu v pořádku. „Děkuju vám. Dnes jste vykonal dobrý skutek.“ Řeknu předtím, než vyskočím z rolby.

Je to výš než jsem myslela, ujedou mi nohy a skončím na zadku, hned mi začne být zima, jakmile sníh pronikne skrz látku kalhot. Další moje chyba. Černé legíny nejsou vhodné do hor,

Omítám brečet. Zvednu se a opráším si sníh z kalhot. Může mi být zima, ale není to nic v porovnání s tím, že moji kolegové jsou bez práce.

Zamířím ke sněžnému skútru a usměju se na Trevora. „Děkuju, že to pro mě uděláte.“

Prohlídne si mě, než se mi podívá do tváře. „Co to máte za boty? To nejsou vhodné boty do sněhu a budete potřebovat rukavice.“

Vytáhnu z kapsy moje roztomilé rukavice a navléknu si je na už zčervenalé ruce.

Zabručí a dá mi helmu na hlavu. „Měla byste se pevně držet.“

Sednu si za něj a váhavě ho obejmu okolo pasu. „Prosím, buďte opatrný, jedu na skútru poprvé.“ Nic neřekne a rozjede se. Uchopím ho pevněji.

Okamžitě mám zmrzlé tváře z ledového vzduchu. Netrvá mi dlouho pochopit, že když schovám hlavu za Trevora, není to tak strašný. Zdá se mi, že cesta trvá celou věčnost a poslední část je do kopce.

Začínám pociťovat obavy a pochyby. Co když Jack není v chatě? Kam potom půjdu? Co budu dělat? A když bude doma a uvidí mě, může mě poslat pryč, když se objevím neohlášeně.

Nakonec Trevor zastaví a já nakouknu přes jeho ramena a uvidím před námi luxusní srub.

Trevor sleze ze skútru. Ráda bych udělala to samé, ale jsem tak promrzlá, že si nemyslím, že se vůbec pohnu. Podá mi ruku a pomůže mi slézt, je to skoro nemožné, jsem přimrzlá k sedadlu. Nepamatuju si, že by mi někdy byla taková zima. Bylo by snadné to vzdát, ale to já odmítám. Musím přesvědčit Jacka, aby přijal mé kolegy nazpět.

„Jsme tady.“ Trevorovo prohlášení je plné nadšení a donutí mě, abych vyrazila kupředu.

Podívám se vzhůru a obalím okolo sebe ruce, zuby mi drkotají. Než si stihnu dodat trochu odvahy, omotají se okolo mě silné paže a já povyskočím.

Když vzhlédnu, uvidím tvář plnou obav, úlevou vydechnu.

Aspoň, že jsem našla Jacka Morgana.