AVMC - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

10. prosince

„Tatínek!“

Lucian se ohlédl přes rameno a uviděl důvěrně známé, sladké tváře, které sem přicházely. Liliana s Cellou vyrazily směrem k němu. Na sobě měly ladící červené šifónové šaty a lesklé černé boty. Jordyn stáhla dívkám vlasy do vysokých copů, které zajistila červenými gumičkami.

Stěží se stihl na lavičce otočit a jeho dívky už byly na něm. Cella, jeho nejmladší, si mu vlezla na klín. Liliana vyskočila na lavičku, z ní na kovový stůl a svýma malýma rukama ho objala kolem krku. Svírala ho tak, jako by na tom záležel její život a brala mu schopnost dýchat.

Bože.

Bylo mu to jedno.

Jeho děti byly vším.

„Tati, stýskalo se nám!“

Lilianiny paže ho při těch slovech sevřely kolem krku ještě pevněji.

Cella byla přímo na jeho obličeji. Její oříškově hnědé oči – oči, které tak odrážely jeho -  byly doširoka rozevřené a byl v nich jasný a šťastný pohled. „Ahoj, táto - tati!“

Nějak se mu podařilo věnovat se oběma svým dívkám najednou. Rukou pohladil Lilianu po hlavě, a zároveň políbil Cellu na tvář.

„Moje holky,“ řekl Lucian. „Ti amo, mia bella caras. Tatínek vás miluje, moje nádherné holky.“

Konečně se i Jordyn donutila projít do oblasti pro návštěvníky. V koutcích rtů jí hrál měkký úsměv. Lucian k ní s úsměvem zvedl hlavu a zasmál se. Ani jedna z dívek ho koneckonců ještě nepustila, takže jí nemohl nabídnout o moc víc.

Dívky bohužel nemohly přijít na návštěvu tak často, jak by se mu líbilo. Tohle bylo rozhodnutí, které učinil spolu se svou ženou. Vězení nebylo dobrým místem pro děti. Měl dost štěstí v tom, že když přišly na návštěvu jeho děti, strážci souhlasili s tím, že mu po dobu jejich návštěvy sejmou pouta.

To jim směrem k dívkám ušetřilo spoustu vysvětlování.

„Ahoj, bella.“

Jordyn se sklonila, aby ho rychle políbila. „Ahoj.“

„John nedorazil?“

Lucian chtěl svého syna skutečně vidět. Navzdory tomu, co mu řekla Jordyn po telefonu, aby si o Johnathana nedělal obavy, věděl, že jeho chlapec měl problémy. Jeho chování bylo vzhledem k dítěti jeho věku už dost neuvážené, ale rozhovor s otcem a bratry mu dal najevo, že John dělal své matce peklo.

„John ne,“ řekla Jordyn s pokrčením ramen. „Dneska ráno z toho vycouval. Než jsme odešli, dorazil Giovanni, aby ho vyzvedl. Mluvil něco o zmrzlině a vánočních nákupech.“

Lucian se ušklíbl. „Giovanni na Vánoce nenakupuje. On si najme někoho, kdo to za něj udělá.“

„No, to je to, co říkal.“

„John je smutný, tati,“ řekla mu Liliana.

Lucian se zamračil a ještě jednou pohladil svou dceru po hlavě. „Jo, já vím, Lily.“

„Santa ho udělá šťastným, že jo?“

Jordyn pohledem vyhledala Lucianovy oči. Skutečně si přál, aby měl pro jejich dívku tu správnou odpověď.

Ani jeden z nich nic neřekl.

Vlastně, co by mohli říct?

Náladu zachránila Cella tím, že je všechny rozptýlila. „Teď čůrám sama!“

Lucian při jejím prohlášení doširoka rozevřel oči a ze rtů mu vytryskl smích. Děti neměly ani ponětí o soukromí nebo o tom, co se veřejně neříká. Jejich rodiče dělali i z malých milníků obrovské události, a když to opakovali na veřejnosti, byli často sentimentální, takže se také dokázali podělit o údiv. Být v rozpacích bylo součástí rodičovství.

„Opravdu?“ zeptal se jí.

„Trvalo to jen tři měsíce,“ řekla mu Jordyn s protočením svých nádherných očí.

„Jen, jo?“

„To, a balíček princeznovského spodního prádlo, které jednoho dne objevila v obchodě. Byla rozhodnuta neudělat do něj nepořádek. Kéž bych tenhle trik znala ještě předtím, když jsem měla ty první dva.“

Lucian se zasmál. „Možná, že ho budeš moci použít v jistém bodě ještě jednou, dolcezza.“

Jordyn se něj významně podívala. „Ach, ne. Už jsi mě zbouchnul víc než dost krát, díky.“

„Jord.“

„Ani náhodou.“

Rozhodli se, že s děláním dětí skončili. Jordyn si dokonce udělala jakýsi podivný výzkum, když hledala možnosti antikoncepce a zjistila, že měla devadesát devět, celých devadesát devět procent účinnosti. Takže by mohlo trvat osm let, aniž by se něco stalo. Nebo tak nějak to bylo předpokládáno.

Lucian to nazýval záchrannou sračkou.

Stále by se mu líbilo mít ještě jedno.

Možná dalšího chlapce.

Ale jeho principessas byly také dokonalé.

Další dívka by byla v pořádku.

Jen musel zpracovat Jordyn…

„Stýská se ti po mě, tati?“ zeptala se Liliana.

Lucianova pozornost se okamžitě vrátila k jeho nejstarší dívce. „Samozřejmě, že mi chybíš.“

„Přijdeš brzy domů?“

Jordyn stáhla svou dceru ze stolu dolů a posadila se na kovovou lavici vedle svého manžela. Liliana seděla v matčině klíně a Cella šťastně spočívala v tom jeho. „Brzy, Lily. Táta bude doma brzy.“

Byly tak mladé.

Nemohly tomu rozumět.

Lucian předpokládal, že věděl, proč bylo pro Johna mnohem těžší přijít sem a vidět svého otce. Ten kluk byl od svých sester o několik let starší a jejich současné situaci rozuměl mnohem víc. Pravděpodobně svého otce za to, že byl tam, kde byl, obviňoval, a upřímně řečeno, měl na to každé zkurvené právo. Při rozhovoru se svým chlapcem po telefonu mohli oba snadno předstírat, že Lucian nebyl tam, kde ve skutečnosti byl. Tváří v tvář při návštěvě to nebylo úplně stejné.

Alespoň, že měl John na chvíli své strýce a dědečka.

Další zachránci.

„Tati,“ řekla Cella a znovu se na něj z klína podívala. „Hádej co?“

„Co, bambina?“

„Máme velký vánoční strom.“

„Opravdu?“

„Jo,“ řekla s dramatickým přikývnutím a obrovsky rozevřenýma očima.

„Páni.“

„Mmhmm.“

Lucian se s úsměvem podíval na svou ženu. „A vsadím se, máma si užila spoustu zábavy s jeho umisťováním a zdobením.“

Jordyn řekla polohlasně cosi sama pro sebe a zvedla oči. „Zábava, jo.“

„I když děvčata ho zbožňují.“

„To je jediný důvod, proč nešel rovnou ven zadními dveřmi.“

Lucian se zasmál.

To bylo to, co potřeboval.

Návštěva jeho dívek a jeho manželky. Jeho nálada se okamžitě zlepšila. Jeho vyhlídky se nakonec zlepšily. Pravděpodobně neuvidí svá děvčata dřív než po svátcích, takže skutečně z toho setkání chtěl nasáknout vše, co za to stálo.

„Miluju tě, Jordyn,“ řekl své ženě.

Usmála se na něj, natáhla ruku a dlaní ho pohladila po tváři. „Miluju tě, Luciane.“