TTS - 19. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Aspoň by to byla dlouhá cesta, kdybych nespadla přímo na Casanovu. A to by bylo skvělé – kdyby má váha navíc nepřiměla koberec k tomu, že klesl o několik poschodí níž. A poté opět vyletěl nahoru. A poté jako jo-jo nahoru a dolů, kolem bitky, která teď zuřila na obou kobercích.

„Oooh,“ vydechl dav, nadšený naší akrobacií.

„Aaaah!“, zasténala jsem, a chytila se Casanova krku, protože jsem nebyla členkou nějakého Cirque du Soleil.

„Slez ze mě!“, zavrčel, protože ten hrdinský čin zřejmě neplánoval. Klečel na všech čtyřech a vykukoval ze svého úkrytu, zatím se snažil přeskupit své muže k vytvoření jakési bezpečnostní sítě. Ale ti byli zaneprázdnění rozháněním davu od něčeho, co konečně pochopili, že není show.

Proto tam nebyl nikdo, kdo by kohokoliv z nás dvou mohl chytit. Ne, že bych měla příliš velký zájem dostat se dolů. Bouře vyložila tucet dalších černě oděných postav na okolostojící střechy, příliš daleko, než aby mohli zasáhnout do boje, ale jen pár schodů od země. Proto zřejmě Pritkin s Calebem udržovali koberce i nadále ve vzduchu. Ale bojovat na mrňavé, nestabilní platformě nebyla legrace. Ale bylo to lepší, než být obléhán dvěma tucty vojáků současně. Obzvlášť těmito vojáky.

Ve sporém světle Rosierova Dvora a během našeho hektického útěku jsem neměla na černě oděné elitní jednotky dobrý výhled. Ale teď ano. Kapuce jedné kreatury se svezla na stranu a já málem uviděla jeho tvář – kdyby nějakou měl. Místo toho se pod světlem zaleskla prázdná bronzová maska a můj žaludek se vydal na cestu dolů.

„Do prdele,“ pronesla jsem procítěně.

„Co?“ Casanova trhl hlavou. „Co je zase?“

„Tohle.“ Natáhla jsem ruku.

„Co?“

„Allû.“

„Allû?“ Sekundu nechápavě zíral na sousední koberec, poté se jeho tvář změnila.

„Zatraceně!“

Ano, to to popisovalo docela přesně. Allû byli osobní strážci Rady, kteří obvykle stanovali ve Stínové zemi a život v pekle dělali ještě trochu pekelnějším pro každého, kdo se jen opovážil na sebe jejich démonské pány upozornit. Ale příležitostně byli vysíláni na pochůzky, například když Rada potřebovala někoho opravdu zabít.

A obvykle bylo její přání splněno, protože jejich podivní válečníci nemohli opravdu zemřít. Věděla jsem to, protože jsem s nimi už jednou bojovala. Ne, že by mi tato zkušenost momentálně byla k něčemu, protože spočívala převážně v tom, že jsem byla znovu a znovu zabita. Byla jsem uvězněná v časové smyčce a pokaždé, když jsem „povstala“, tak jsem skočila na začátek, dokud jsem nenašla cestu, jak je porazit. Bohužel jsme teď neměli žádných sto pokusů.

„Dostaň nás blíž k nim!“, rozkázala jsem Casanovi a snažila se chytit roh Pritkinova koberce, zrovna když jsme znovu stoupali. Ale ten se také pohyboval, zatímco na něm bojoval tucet mužů a cáry se o mou ruku jen otřely.

A to bylo dobře, protože o sekundu později jeden z Allû spadl z koberce, zapálený kouzlem a jen o fous nás minul. Dopadl až dolů na zem, kde znovu vstal, i když stále hořel. Rozběhl se k nejbližší budově, aby se znovu vrhl do boje.

O chvíli později opět vyběhl na střechu a pohyboval se přitom tak rychle, že plameny na jeho těle plály ještě víc. Jeho vnější šaty už byly skoro pryč – hořící cáry, které se pomalu odlupovaly od nyní do ruda rozpáleného kovu. Jen, že ten Allû si toho ani nevšiml.

Ale Casanova ano. Jeho zděšené oči reflektovaly plameny hořícího démona, když na mě pohlédl. „Jsi šílená? Dostaň nás odsud skokem pryč!“

„Mám sílu možná jen na jeden jediný skok. Pokud budu mít štěstí,“ odvětila jsem. A to poslední platilo pouze za předpokladu, že se budu moci soustředit. Ale to bylo jediná šance, kterou Pritkin měl.

Dobrá zpráva byla, že Allû nepoužívali žádné kletby. Špatná zpráva: nepotřebovali je. Byli monstrózně silní, neuvěřitelně rychlí a necítili žádnou bolest, protože pod jejich kovovou schránkou nebyla žádná opravdová těla. Pokud jsem to mohla tenkrát posoudit, tak se jednalo o oživlá brnění. Což poněkud omezovalo útočnou strategii. Jediná možnost, kterou jsem našla, spočívala v kompletním zničení brnění. Rozstřílet je automatickou pistolí nebo je vyhodit do vzduchu. Jinak se vždycky vrátili zpět.

Teď se právě rozhodli házet těmi svými hnusnými dýkami. Vzduch byl najednou plný lesklé smrti. Casanova chytil jednu dýku ve vzduchu. Použil ji, aby s ní odrazil tucet dalších, které ať už kvůli našemu šílenému kurzu nebo jsme prostě měli smůlu, letěli naším směrem.

Ale ne proto, že by mířili na nás.

Mířili na Pritkina.

„Dostaň mě nahoru!“, vykřikla jsem na Casanovu panicky. Naše plavidlo stále divoce poskakovalo, ale teď jsme byli hluboko pod Pritkinovým kobercem. On a Rosier právě odmrštili hromadu útočníků a náhlá ztráta hmotnosti vedla k tomu, že vystřelili vzhůru.

„Nejsem žádný mág!“, postěžoval si Casanova. „Já nevím, jak se ta věc řídí!“

„Tak na něco přijdi!“

„Co ode mě očekáváš?“, zeptal se. „Skočit? To je jednoduché…“ Uviděl můj výraz ve tváři. „Ne.“

„Jsi upír. Přežiješ to.“

„Je to pět poschodí!“

„Teď už jsou to spíš čtyři…“

„To je příliš mnoho!“

„…a tam dole stojí vůz plný sena…“

„To není pravé! Celá tahle budova není opravdová!“

„Něco mi dlužíš!“ Chytila jsem ho za ruku. „Vylákal jsi mě do pasti!“

„Já tě vylákal…“ Pokud to bylo možné, tak vypadal ještě rozhořčeněji než obvykle. „Ty jsi mě unesla…“

„Do pasti, která mě málem zabila!“

„Nevěděl jsem, co měla Rian v úmyslu!“

„To tvrdíš ty. Nemáme nic než tvé slovo, že? Teď mi pomoz a já se za tebe u Mircey zaručím.“

„Ty – Dios!“, zasyčel. Následovala řada španělských slov, která pravděpodobně nebyla zrovna lichotivá. Mezitím jsme se přiblížili k zemi.

A poté skočil. Nedostala jsem příležitost zjistit, jak nebo kde přistál, protože bez jeho váhy byl následný jo-jo efekt podobný dynamice praku.

Jízda nahoru byla děsivě rozmazaná, a když se kolem mne mihl Pritkinův koberec, vykřikla jsem, Pritkin zaklel a Rosier probodl – strážného a ne mě, kupodivu – a já skočila…

A nic se nestalo.

„Dostaňte ho odsud pryč!“, zavrčel Rosier a chytil mě za paži. „Teď!“

Zírala jsem na něj a zoufale se snažila znovu a znovu, udělat přesně to, co chtěl. Ale to jediné, co jsem cítila, byl metafyzický ekvivalent chrchlající spojky. Protáhnout čtyři lidi skrz tři světy mě vysušilo jako ten písek, kterého bylo konečně trochu méně poté, co vysadil několik tuctů strážných na střechách umělého města duchů. Rosierovi se muselo podařit, sebrat z okolí skoro každého muže, když nás pronásledoval a my jsme nemohli bojovat proti všem. Náhled, který sdílel se mnou.

„Děvče, jestli mě budete stát mého syna…“

„Tvrdohlavá pýcha to udělala už před léty,“ řekl Pritkin a odrazil jeho ruku. „Tvá i má. Toto není její boj!“

„Ona ho svým udělala! Trvá na tom, aby byl její!“, zavrčel Rosier a jeho ruka byla zpátky, tentokrát kolem mého hrdla. Pohled zelených očí, který byl tak podobný Pritkinovi, ale přesto jiný, se vpálil do mých. „Skočte s ním pryč!“

Ale já nemohla, nemohla jsem najít žádný přístup ke své moci a neměla jsem čas se zotavit. Protože Allû se rozhodli, že házení noži nefunguje a místo toho začali házet sami sebou. Jeden z nich se k nám blížil ze střechy zprava, skočil na Calebův koberec, odrazil se od něho a sílu odrazu využil k tomu, aby přeskočil na budovu na druhé straně. Přitom za sebou zanechal na Pritkinově břiše krvavý šrám, a kdyby nebylo jeho reflexů válečného mága, tak by ho přeťal vejpůl.

Ale ani ty dlouho nevydrží. Více než tucet strážných se shromáždilo na okraji střechy a měli v úmyslu nás přemoci početní převahou. A když skočili, tak už bylo pozdě na všechno kromě křiku…

A poté odletěli dozadu, jakoby před nimi vybuchla bomba. Pritkinův a Rosierův hlas společně vyřkl kletbu, která nás nejen zachránila, ale také vyklidila i ten druhý koberec. Caleb se v poslední sekundě vrhl na dolů na koberec a nyní zíral vzhůru, překvapený a s úlevou v očích.

Bojoval sám proti dvěma kreaturám a to by nemuselo dopadnout dobře.

Zase tak dobře to nedopadlo, protože ti se vrátí. A já nevěřila, že se udržíme tak dlouho, když byl vzduch plný smrtících čepelí, které vrhala hromada nesmrtelných kamikadze-bojovníků. A Rosier si to zřejmě myslel také.

Pár Allû ještě doskakovalo, když zašeptal něco tichého a ledového a zlověstného, s takovou mírou moci, že se mi na krku postavily všechny chloupky.

To by bylo v pořádku; to by bylo skvělé. Kdyby to opravdu něco způsobilo.

„Mělo to pomoci?“, zeptala jsem se, zatímco Rosier s Pritkinem na sebe pohlédli prázdným pohledem.

Poté se o to pokusil Rosier znovu, a tentokrát mě moc jeho slov svrběla na kůži skoro bolestivě. Zesilovala, zesilovala, až Pritkin natáhl ruku a chytil svého otce za paži. „Oni nepřijdou!“

„Musí,“ odporoval Rosier a působil ve své rozhořčenosti skoro komicky. „Jsem členem Rady!“

„Té samé Rady, která ti brání skočit zpátky na svůj Dvůr?“, zeptal se Pritkin řezavě.

„To nejsou oni; to dělá ona,“ řekl Rosier a ukázal na mě. „Chce mě přimět k činu…“

„Zešílel jsi? Ona tento druh moci nemá!“

„Ty víš, kdo byla její matka! Kdo ví, čeho je schopná…“

„Postav se skutečnostem čelem! Rada by tě viděla raději mrtvá, než aby něco sama riskovala! Oni své strážné neodvolají, dokud mě nezabijí – a každého, kdo bude se mnou.“

Pritkinovy oči se při těch slovech zaměřily na mě a já zavrtěla hlavou. Protože jsem ho znala.

„Ne! Ne! Já nepůj…“

Dále jsem se nedostala, protože mě chytil a shodil mě z koberce – do Calebovy náruče.

„Pritkine! Zatraceně…“

„Poslouchej mě! Musíš najít Casanovu. Řekni mu, že má své muže…“

Ale já neslyšela, co od Casanovy chtěl. Protože se staly dvě velmi děsivé věci současně. Dav dole zařval, jakoby právě její oblíbený tým udělal touchdown, a na druhé straně ulice prořízla vzduch skoro souvislá stěna šavlí.

Ani jsem neměla čas vykřiknout, a už jsem měla nos zabořený do koberce, s Calebovou rukou za krkem, která mě držela dole. A uviděla jsem, jak si Rosier vytahuje rudou lesklou čepel z boku, cítila, jak se pod námi koberec nadouvá, a uslyšela Pritkina zaklít, když na něj skočili dva strážci, kteří nás právě použili jako odrazový můstek. A poté jsme se pohnuli. Ale ne dost rychle. Vypadalo to, jakoby mělo kouzlo potíže, protože Allû náš koberec prakticky rozšvihali na kusy. Ale i přes špatné zacházení to nevypadalo, jakoby se někam chystal.

Na rozdíl od nás. Něco mě udeřilo do boku a po druhé během posledních třicet sekundách jsem letěla. A Caleb mě tentokrát nemohl zachytit. Protože byl přímo vedle mě. Ale o sekundu později nás přece jen něco chytilo, něco, z čeho jsem promptně spadla dolů, protože to mělo velikost malé kuchyňské utěrky.

Ne, ne utěrky, pomyslela jsem si, když se Caleb kutálel za mnou. Vyjekla jsem a snažila se mu udělat na koberci místo, jelikož cár byl velký asi jako jeden schod, jen abych spadla – na další. Vzhlédla jsem a uviděla Pritkina, jak visí přes okraj koberce, zatímco kolem něj Rosier bojoval s Allû, s rukou nataženou a výrazem intenzivního soustředění ve tváři… Zatímco z vlněných fragmentů tvořil další schod, v některých případech široký asi jako bota.

A poté na mě Caleb znovu spadnul a my se kutáleli, padali, kutáleli po kouscích koberce a pokaždé nás zachytil další kobercový schodek, i když jsem byla přesvědčená, že žádné další už nepřijdou.

Poté jsem dopadla tváří na něco: Něco mnohem tvrdšího než byla vlna. Vzhlédla jsem a uviděla Casanovu, jak na mě shlíží dolů, poté mě vytáhl na nohy a postavil bokem. Těsně předtím, než na místo, kde jsem ještě před chvílí ležela, dopadl Allû.

„Roztrhněte ho!“, vykřikl Casanova skoro hystericky. A jeho muži neztráceli čas. Ale byla to hotelová ochranka, ne žádní vojáci. Neměli u sebe granáty nebo bomby, a i když by někdo pomyslel na to, aby vytáhl pistoli, proti něčemu, co nemělo vnitřní orgány, by to bylo k ničemu.

„Pritkin chtěl, abych ti něco řekla…“

Casanova zaklel. „Já bych mu taky něco rád řekl…“

„Ne, poslouchej. Myslím, že šlo o to, jak se dá proti těm věcem bojovat! A on by to měl vědět. Dřív měl takového golema – vzpomínáš si? A ti nejsou moc rozdílní!“

„A, co to bylo?“

„To je to; já to nevím! Musíme někoho poslat zpátky nahoru…“

Casanova řekl něco, co zněl dost kacířsky, ale přesně jsem mu nerozuměla. Protože dav se teď pořádně rozpálil. Lidé křičeli v hraném zděšení, když kulky pronikly padajícími bojovníky, poté souhlasně zabručeli, když jeden z nich znovu vstal a blízké neonové světlo pronikalo skrz asi stovku dírek v jeho těle. Kromě toho se tlačili na řadu upírů, které Casanova postavil na ulici, což by bylo oukej, pokud by nemohli prorazit. Ale poté jeden z bojovníků mrštil pár muži z ochranky proti jejich kumpánům, čímž vznikla proluka, která byla okamžitě zaplněna šíleným davem.

„Zatlačte je nazpátek, zatlačte je nazpátek, zatlačte…“, křičel Casanova, než taky dostal ránu.

Uviděla jsem jeho muže, jak na něj vystrašeně zírají, neschopní mu pomoct a současně udržet dav pod kontrolou. Uviděla jsem ho, jak letí vzduchem a naráží do zdi. Od nejbližšího upíra jsem si půjčila zbraň a klopýtala za ním, protože jsem toho Allû neviděla…

Když jsem najednou zase ležela na zádech a nade mnou prázdný bronzový obličej, jak na mě zírá.

Jeho tíha hrozila, že mě rozmáčkne, roztřepené okraje dírek, které mu do těla udělaly kulky, mě píchaly jako drobné nožíky a horko jeho skoro zčernalého brnění mě pálilo na kůži. Ale sotva jsem to vnímala. Protože ta prázdná bronzová tvář byla asi pět centimetrů od mého nosu a odrážela mé vlastní omámené rysy.

A to nejbláznivější, na co jsem v tomto momentu dokázala myslet, byla Daisy, která na mě hleděla přes okraj svého kyblíku, zatímco jí přes lesklou tvář visely nakřivo řasy.

A skutečnost, že to bude zřejmě má poslední zvláštní myšlenka.

A poté mi Caleb dokázal opak, protože ze mě strhl prostřílené tělo strážce a odhodil ho pryč. Což by nebylo moc platné, kdyby přes něj nepřetáhl svůj štít dřív, než se strážce znovu postavil na nohy. Plížila jsem se na Calebem, zatímco mi v mozku strašila jedna nedosažitelná myšlenka a našla tu kreaturu, jak leží na zádech jako brouk uvězněný v jantaru. Ale ne na dlouho.

Váleční mágové vydrží hodně, a pokud byl trénink, kterému mě podrobil Pritkin, nějakým měřítkem, tak šlo u nich víc než jen o výdrž. Protože člověk nemůže praktikovat magii, pokud je blízko bezvědomí. A Caleb už bojoval celý den a část této doby byl na místě, které vyžadovalo zvláštní nasazení. Napětí měl vepsáno ve tváři a já si byla jistá, že nejsem jediná, kdo si toho všiml.

Nemělo to oči, ani ústa, nic, co by mohlo na tom lesklém kusu kovu vytvořit nějaký výraz. Jen slepé odhodlání, zatímco nepřetržitě tlačil proti štítu. Takže proč jsem měla tak silný pocit, že na nás zírá čiré zlo?

Tyto věci nedokázaly cítit bolest, ale něco jednoznačně cítily.

Jako k ženě, která před dvěma týdny hromadu z nich roztrhala na kusy. Opravdu smůla, že jsem teď neměla žádnou z těch zbraní. A ty, které jsem měla, by asi moc škody nenadělaly, takže v tom nebyl rozdíl. Neměla jsem vůbec nic. Má myšlenková zácpa se prudce uvolnila, když jsem zahlédla malý, diamantový klenot, jak se leskne uprostřed bronzové plochy – na čele kreatury, kdyby nějaké měla. Předtím jsem si toho nevšimla, protože byl maličký, velký možná tak jako můj nehet na malíčku a měl podobnou barvu jako kov, který ho obklopoval. Z dálky byl doslova neviditelný…

Ale teď už jsem nebyla daleko a viděla jsem ho velmi jasně.

Tak jako hlas mého otce, jak se ptá: „Vidíš ten ovládací kámen na jeho čele?“

Ano, pomyslela jsem si omámeně, protože jsem ho viděla. Kromě toho jsem nyní věděla, co se mi snažil Pritkin říct.

Casanova přiběhl a já ho chytila za paži. „Máš zbraň?“

„Ano, odpověděl sarkasticky. „Samozřejmě. Schovávám ji ve svém spodním prádle!“

„Tak mi jednu sežeň!“

Jeden z jeho upírů mu hodil beretu a on ji chytil v letu, zatímco si mě měřil zlobným pohledem. Upíří smysly mě nikdy nepřestanou udivovat. Aspoň jsem v to doufala, protože toto nebude poprvé, kdy mě ty mé nechaly ve štychu.

„Nevím, k čemu to bude,“ brblal. „Už jsme na tu zatracenou věc vypálili snad stovky kulek…“

Caleb ho se zařváním přerušil. „Casanova! Odveď ji odsud!“

Ale už bylo pozdě.

Štít praskl a my letěli vzduchem a poté přistáli, v Casanově a mém případě asi pět metrů daleko na našich zadcích. Bolelo to, ale ne tak moc, jak to bude bolet za chvíli. Jen Caleb se otřepal skoro stejně tak rychle jako ta kreatura, a když vyrazila ke mně, chytil ji za nohy.

„Vystřel na ten klenot!“, zařvala jsem a strčila do Casanovy.

„Jaký klenot! O čem to mluvíš…“

„Mezi jeho očima! Ten klenot mezi jeho…“

„Nemá to žádné oči!“, vyvřískl, když ta kreatura hodila Calebem do řady jeho upírů a vydala se naším směrem. A explodovala na hromádku bronzově zbarveného šrotu, když se Casanovi podařila rána století. Vypadal překvapeněji než já a jeho ruce se začaly třást. Ale když jsem ho chytila a vykřikla: „Střílejte na ty klenoty, řekni svým mužům, ať střílejí na ty…“

Tak to udělal. Aspoň jsem si myslela, že to udělal; upíří komunikaci neslyším. Ale uviděla jsem ji, když několik upírů, kteří stáli poblíž a dělali si starosti s kontrolou davu, se najednou otočili a začali střílet na všechny Allû v okolí. A zatímco lidé by měli asi potíže se sledováním rychle se pohybujících terčů, které byly menší než knoflík ve vzdálenosti půlky fotbalového hřiště… Upíři s tím problém neměli.

O sekundu později jsem jen seděla na svém pohmožděném zadku a sledovala, jak brnění explodovala, zatímco skákala z budovy na budovu nebo stála na střechách nebo byla odhazována párem naštvaných démonů ze zbytků kdysi krásného koberce. I přes skutečnost, že mě všechno bolelo, ve spáncích mi tepala migréna a cítila jsem se, jako bych se měla pozvracet, rozléval se mi na tváři maniakální úšklebek.

A poté všechno zhaslo.