AVMC - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

5. prosince

„Není to nádherné?“ zeptala se Cecelia.

Když procházeli parkem, její manžel si ji k sobě přitáhl blíž. „Velice, Tesoro.“

„Líbí se mi, že v letošním roce šli do červené a bílé.“

„Na pozadí vypadá docela pozoruhodně, že?“

Cecelia s tím souhlasila.

Park byl vyzdobený obřími červenými a bílými větvemi cesmíny, které byly zavěšeny na silných provazech mezi jedlovými girlandami. Pár stromů třešně na sobě mělo červené žárovky a bílý sníh pokrýval větve, jejich barva skrz něj stále občas vykukovala. Zatímco procházeli tichým parkem, na stromech se rozsvítila vícebarevná světélka.

Z nebe padaly těžké sněhové vločky.

Na zemi už leželo pár centimetrů sněhu. Nebylo to moc, a obvykle díky počasí v New Yorku do pár hodin roztál. Obvykle se sníh začal držet až později v měsíci, blíže k Vánocům.

Letošek představoval jiný příběh.

Cecelia to považovala za časný vánoční dárek.

„Vidím, že jsi dneska ráno přidala do kalendáře nová data,“ poznamenal Antony.

„Vánoční koncerty.“

„Budeme na ně běhat celé dny.“

Usmála se. „Chtěl bys něco jiného?“

Antony se zasmál, přitáhl si ji do svého teplého objetí blíž a přes vlněný klobouk, který měla na hlavě, ji políbil na čelo. „Nikdy, amore.“

Jejich procházka většinou probíhala v tichosti jako obvykle, když dostali šanci dát si na pět minut pauzu od svých rušných aktivit, aby byli spolu. Navzdory tomu, že byli neustále v pohybu, její manžel si vždycky udělal čas na to, aby Cecelii připomněl, jak moc ji miloval, a jak moc pro něj jejich život znamenal. Cenila si toho mnohem víc, než by dokázala vysvětlit.

Zvlášť během svátků.

Jejich život nebyl vždy dokonalý. Během let si zažili víc než spravedlivý podíl smutných okamžiků a těžkých časů. Boje, které formovaly jejich manželství a rodinu do pilířů víry, síly a lásky, jaká byla teď.

Cecelia by se neodvažovala žádat o jedinou věc, která by se dala udělat jinak. Čas s nimi zacházel zvlášť dobře.

„Víš,“ řekla a vzhlédla se svou tmavovlasou hlavu a se zelenýma očima plných lásky, „tohle je stále moje nejoblíbenější část roku.“

„Já vím,“ odpověděl Antony.

Pevně jí stiskl ruku a ze rtů mu s bílým obláčkem vzduchu vyšel lehký smích. Bylo dost chladno na to, aby viděli páru, která jim vycházela z úst, ale ne tak, aby to bylo nepříjemné.

„Jak to víš?“

„No, pro jednou proto, že ti to dává důvod nakupovat.“

„To neříkej, Antony!“

„Je to pravda.“

Cecelia zabručela a zezadu lehce praštila manžela do zad. Z úst, na kterých měl stále svůj úšklebek, mu vyšlo uf. Pak popadl její ruku v rukavici a zastrčil si ji do své kapsy. Přitiskla ji k jeho pevnému břichu a tak cítila, jak do ní proudilo teplo jeho těla.

„To není,“ řekla s našpulenými rty.

„Svým způsobem je.“

„Antony.“

„Cecelio, nakupuješ pro každého,“ zamumlal, „dokonce i pro dívku z obchodu s potravinami, která ti balí tvé tašky. Dokonce nakupuješ i pro Giovanniho ošklivého psa, kterému celý rok vyhrožuješ.“

„No… je to hodný pes!“

Antony odvrátil pohled, ale ne dříve, než Cecelia zahlédla jeho oči. „Stěží hodný.“

„Ničíš mi duch Vánoc.“

„Nic nemůže zničit tvého ducha Vánoc, Cecelio. Ty jsi anděl na samotném vrcholu stromu. Jsi hvězdou, která visí vysoko na obloze, a volá celou tvou rodinu domů k oslavě. Jsi-“

„Dobře, chápu,“ zašeptala s úsměvem. „Děkuji.“

Antony se zastavil a otočil se, aby Cecelii objal a přitom se na ni díval.

Jeho vlastním způsobem ji sledovaly důvěrně známé, i když neodbytné oči. Pouhým pohledem, s láskou, která přetrvávala, by ji dokázal umlčet a pak mrknutím poškádlit. Za všechny ty roky jejich manželství se to nikdy nezměnilo.

Ani to, jak ji zbožňoval a miloval.

Jejich nejlepším přítelem byla důvěrnost.

„Proč je to stále tvým oblíbeným obdobím roku, Tesoro?“

Cecelia vzala jeho obličej do dlaní. Prsty měla pod silnými rukavicemi teplé. „Protože mi dal desetiletí a desetiletí šťastných Vánoc, Antony. Vzpomínky za vzpomínkami, na které nikdy nezapomenu. Jistě, některé věci se v průběhu let změnily. Všechny naše děti vyrostly a mají své vlastní děti. Jsme trochu starší, než jsme byli kdysi, ale i tak je nádherné a krásné.“

Antony se ušklíbl. „Staří, jo?“

„Vážně to bylo to jediné, co jsi slyšel?“

„Víš, jak se cítím, když mě nazveš starým, Cecelio.“

Vyprskla smíchy a postavila se v kožených botách na špičky, aby ho políbila na ústa. „Nedělej si obavy, Antony. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že tvůj věk tě zatím stále ještě nedohonil. Připomínáš mi to tak moc, jak jen je to možné.“

Dokonce i v jejich věku byla vášeň stále velice živá.

Cecelia za to byla velice vděčná.

Antonyho úsměv se stal hříšným. „To dělám, nebo ne?“

„Docela dost. Dneska tvé ego krmit nebudu.“

„Ne, ušetříme si to na později.“

„Bože,“ zamumlala Cecelia, napůl v zaklení, napůl v modlitbě. Nebyla si zcela jistá, jak s tímto mužem vydrží po celý zbytek svého života, ale čert jí vem, kdyby se o to aspoň nepokusila. Koneckonců, nedlužila mu to po tom všem? „Měli bychom se vrátit domů a dokončit výzdobu?“

Antony se zašklebil. „Za chvíli. Nikdy jsem se neptal, ale co bys chtěla letos k Vánocům?“

Cecelia vysoko zvedla jedno obočí. „Proč, už jsi pro mě nic nevybral?“

„Možná něco mám.“

„Ale?“

„Ale možná budeš chtít i něco jiného.“

To chtěla.

Rozhodně chtěla něco jiného.

„Nejsem si jistá, že bys mi mohl dát to, co si přeji,“ přiznala Cecelia, „a nebylo by to proto, že jsi neschopný být úžasný, Antony.“

Zamračil se. „Nechápu.“

„Přemýšlela jsem, že tohle možná bude jeden z posledních roků, kdy bychom se mohli všichni společně na vánoční ráno sejít. Být společně a šťastní. Pokud vezmu v úvahu, jak jsou děti staré, jak se jejich zájmy a aktivity vybírají… Jednoho dne se nám od velkého stolu začnou lidé vytrácet.“

„Chápu, kam míříš.“

„Také,“ dodala Cecelia, „Lucian je ve vězení.“

„Je v pořádku. Za tři měsíce bude venku.“

„Ne, já vím. Jen jsem myslela… vzhledem k tomu, že je tam, kde je, je moje přání nemožné splnit.“

Antony přikývl. „Dobře, co něco jiného?“

„Jako co?“

„Co kdybych dal všem ostatním přesně to, co chtěli? Co když je udělám nejšťastnější, jak jen by letos mohli být? Vyhovovalo by ti to? Příští rok se ujistím, že je všechny bez ohledu na to, co se stane, dostanu společně na vánoční ráno. Letos mi dovol, abych je udělal šťastnými.“

„Chystáš se hrát si na Santu?“

Antony po ní s mrknutím blýskl zuby. „Hou, hou, hou, Cecelio.“